Konečně je tady pokračování mého těhotenského příběhu, který se týká druhého trimestru. Říká se, že právě druhý trimestr těhotenství je pro ženy ten nejpříjemnější. S tím mohu nyní, na konci třetího trimestru naprosto souhlasit. 🙂 Od začátku těhotenství se totiž každá těhotná žena těší na konec prvního trimestru. Nejen kvůli tomu, že se riziko potratu a dalších komplikací rapidně snižuje, ale také konečně opadne neuvěřitelná únava, nevolnosti, nechutenství a další fyzické nepříjemnosti. 🙂

Stejně tak to bylo u mě, konečně jsem přestala být unavená a opět jsem vydržela být vzhůru delší dobu tak, jak jsem byla zvyklá před otěhotněním. Po uplynutí prvního trimestru jsem se také navrátila ke cvičení v posilovně. V prvním trimestru jsem se totiž hodně bála, a tak jsem všechno cvičení utlumila. Do posilovny jsem pak docházela cca jednou týdně a cvičila jsem pod dohledem trenérky. Byla jsem zvyklá cvičit i doma, ale v těhotenství jsem to nechtěla riskovat, nicméně jsem si řekla, že nejlepší pohyb je chůze, a tak jsem začala hodně chodit. Asi tak třikrát týdně jsem si dala 7 – 9 kilometrů. 🙂 Co se týče dalších fyzických změn, tak se mi v polovině tohoto trimestru začala „rozjíždět“ pánev a kolem 20. týdne mi také pomalinku začalo růst bříško. Mé chutě a nechutě, které mě provázely předchozím trimestrem naštěstí opadly a já zase mohla začít jíst úplně všechno. 🙂 Také jsem se v polovině těhotenství přestala konečně bát kávy a od 20. týdne ji opět piju.

Druhý trimestr se všeobecně nesl v duchu pozitivních zážitků a informací. 🙂 Ve 14. týdnu mě čekal první důležitý screening. Musím říci, že jsem se ho bála jako čert kříže, aby také ne, když vás jen čtení o daném vyšetření dokáže dost vyděsit. Na tenhle ultrazvuk, kde se zkoumá pravděpodobnost Downova syndromu a dalších vrozených vad, jsem šla společně s manželem. Stejně tak, jako jsem se bála jsem se dost těšila, protože jsem věděla, že pokud se nám miminko správně natočí, lékař nám řekne pohlaví. Screening naštěstí proběhl v pořádku a pravděpodobnost, že by naše miminko mělo Downův syndrom, vyšla ta úplně nejnižší 1:50 000. Ani nevíte, jak moc se mi po tomhle vyšetření ulevilo a celkově opadl můj strach z dalších podobných procedur a screeningů. No a to pohlaví? Pokud mě sledujete pravidelně, tak víte, že nám lékaři předpovídají holčičku. Raději píšu předpovídají, protože jisti si stejně budeme až po porodu a uvidíme miminko na vlastní oči. Já tedy doufám, že se lékaři nespletli, protože výbava oblečení hraje do karet holčičce, no ale člověk prostě nikdy neví a i lékaři a technika se dokážou splést. 😀

Po tomto prvním důležitém screeningu jsem se taky rozhodla sdílet krásnou novinku, že budu maminka, se světem a bylo to velmi úlevné. Konečně přestat tajit to, co bych nejraději hned od začátku těhotenství vykřičela do světa. 🙂 Kromě toho, že jsem se těhotenstvím už nemusela tajit, jsme s manželem začali pomalinku plánovat, jak přestavíme pro miminko byt a také jsme začali pozvolna vybírat kočárek. Od začátku jsem si však říkala, že nebudu šílet s nakupováním výbavičky nebo oblečení moc brzo, nicméně v průběhu tohoto trimestru jsem sem tam něco málo koupila, abych se trošku naladila a konečně začala věřit tomu, že na podzim už budeme tři. 🙂

Ve 20. týdnu jsem se svou také těhotnou kamarádkou začala chodit na předporodní kurz, který trval po dobu osmi týdnů. Musím říci, že to byl skvělý nápad a opravdu dobrá investice. Za prvé jsem se každé úterý v podvečer mohla setkávat s nastávajícími maminkami, které stejně jako já čekaly či ještě čekají své první dítě a za druhé jsem se zde mohla dozvědět plno zajímavých a přínosných informací. Pokud tedy nějaký předporodní kurz zvažujete, určitě se do něj přihlašte. 🙂 Super jsou ty kurzy, které mají alespoň jednu lekci i pro partnery. Muži se totiž také dozví, co je čeká a nemine, ať už se jedná o miminko či maminku. Můj manžel byl z těchto společných lekcí nadšený, dozvěděl se spoustu věcí a dost ho to prý uklidnilo. Navíc si toho pamatuje víc než já, což při péči o miminko a u koupání určitě ocením. 🙂 U mě však s přílivem informací nastalo, že jsem začala mít i přirozený strach, jestli jsem dost připravená na to mít dítě a jestli to všechno, co mě teprve čeká, zvládnu. Začala jsem se například děsit povinného očkování či výběru pediatra. Říkala jsem si, co když vyberu lékaře špatně? A co když se rozhodnu ohledně očkování nesprávně? V tuto chvíli jsem byla velmi šťastná, že jsme na těhotenství a miminko dva a všechny své obavy jsem mohla probrat s manželem a posléze i s dalšími lidmi, kteří o očkování dětí něco vědí. Určitě vám doporučuji zjišťovat si informace, ale ne na internetu na různých maminkovských diskuzích, ale v odborné literatuře a ptát se na věci, které vás zajímají odborníků a lidí, kteří o tom opravdu něco vědí. 🙂

Úplně jsem zapomněla na tu nejdůležitější událost celého druhého trimestru, a to bylo to, že jsem v 19. týdnu konečně začala cítit rozpoznatelné pohyby a právě od tohoto týdne jsem o dost klidnější, protože mi miminko každý den dává vědět, že je v pořádku. Navíc je to něco fakt úžasného cítit a později i vidět kopance, kterými vám vetřelec jasně říká, že ve vašem břiše teď bydlí a je mu tam fajn. 🙂 A tak taky začala první komunikace s miminkem, jak moje, tak manželova. Já jsem na bříško začala mluvit a z každé reakce a každého dalšího pohybu jsem měla nesmírnou radost, no a manžel mi začal dávat ruku na břicho s nadějí, že jej miminko kopne.

Tyhle okamžiky, kdy večer ležíme v posteli, můj muž mluví k mému pupíku nebo mé břicho pusinkuje, jsou v těhotenství ty nejkrásnější a budou mi určitě chybět. 🙂

Ke konci 2. trimestru už na mě šlo poznat, že jsem skutečně těhotná a rostoucí bříško mi začalo pomalu, ale jistě zavazet. Když si teď, ve 38. týdnu vzpomenu, že jsem si na konci tohoto trimestru přišla jako velryba, neohrabaná a „tlustá“, tak se tomu musím smát. 🙂 Nicméně na konci června jsem si ještě vůbec nedokázala představit, jak to další tři měsíce zvládnu a taky jak moc se všechno ztíží. O to víc mě třetí trimestr překvapil. 🙂

Ale o tom zase příště… 🙂

promo-image