V jedné francouzské písničce se zpívá, že přátelství je jako zlatá brána, a že v každém z nás je od té brány klíč.

Jak pravdivá může být jedna písnička, ještě ke všemu ta, která má jen těchto několik slov. O přátelství jsem sem chtěla už nějakou dobu napsat. 🙂 A je to hlavně kvůli tomu, že já jsem si vytvořila hezká, pevná a upřímná přátelství až teď v poslední době… Vtipné, nemyslíte? Je mi čerstvě 26 let a teprve nyní můžu s čistým svědomím říct, že si myslím, že mám kolem sebe přátele, na které se mohu opravdu spolehnout, které mám opravdu ráda a kteří mají rádi (SNAD :-D) mě. 🙂

Kromě jedné kamarádky, která to se mnou táhne už od základky, jsem nikdy moc opravdových přátel neměla. Vlastně by se dalo říct, že jen ona byla ta fakt opravdová. A ač jsem nebyla já vždy ideální kamarádka, přátelství nám vydrželo dodnes. Myslím, že jsme si spolu vytvořily silné pouto, už když jsme byly malé holky a i přes všechny neshody a hádky v pubertě, jsme dokázaly tohle kamarádství udržet. 🙂 Sice se dnes vidíme už jen jednou za čas, protože každá žijeme v jiném městě, ale v kontaktu jsme prakticky neustále a pokud je to možné, tak se vídáme, co se jen dá. 🙂

Víte však proč jsem si nevytvořila více přátelství? Protože jsem nebyla srovnaná sama se sebou, se svým životem a nebyla jsem si sama sebe vědoma natolik, abych mohla pevná a opravdová přátelství vybudovat.

Přátelům musí člověk věnovat spoustu času, upřímnosti a také lásky. A to já třeba v pubertě nedokázala. Proč? Protože jsem kolikrát některým holkám záviděla. To jakou mají postavu, oblečení a většinou jsem si myslela, že jsou prostě lepší jak já. A když si sami nevěříte a nemáte se rádi, nemůžete mít ani kvalitní kamarádství. Já totiž nebyla schopná těm holkám, se kterýma jsem se bavila, něco upřímně pochválit. A bylo to jen proto, že jsem jim záviděla. Myslela jsem si, že žijou mnohonásobně lepší život, než jsem žila já. Bohužel to bylo i dáno psychickými problémy, se kterými jsem se tenkrát potýkala. Prostě jsem nebyla sama se sebou srovnaná. Dnes je naštěstí už všechno jinak. 🙂

V posledním roce jsem pochopila, jak je důležité mít přátelé a co je na udržování přátelství to nejdůležitější. Tím nejdůležitějším krokem bylo paradoxně začít mít ráda sama sebe na 1000%, věřit si a nepřetvařovat se. Začala jsem svou tvrdou slupku, kterou jsem si za několik let vytvořila, postupně oloupávat a začala jsem se lidem kolem sebe více otvírat.

Také jsem pochopila, že pro to, aby měli ostatní rádi mě, musím mít ráda já je, takové jací jsou. Bez nějakých podmínek či jejich zásluh.

Musím na nich mít ráda to, jak mluví, jak se chovají a musí mi s nimi být dobře. A tak jsem začala eliminovat ty, kteří mi jen brali energii a se kterými jsem se musela přemáhat vést konverzaci a naopak jsem začala více vyhledávat a utužovat vztahy s těmi, kterým jsem věřila, to co mi říkají a se kterými jsem se dokázala bavit lehce, bez přemáhání…

V jednu chvíli jsem také pochopila, že úsměv a předávání dobré nálady, je více než tisíc slov a tak jsem se tak také začala chovat. Začala jsem se více usmívat a hlavně jsem začala lidi kolem sebe chválit. Začalo to v práci a pokračovalo to samozřejmě i v soukromí. Musím tedy říct, že nejsem zrovna ten typ, který by pochválil úplně všechno, to co se mi nelíbí nebo mě vyloženě nenadchne spíše nekomentuji, ale pokud se mi něco fakt hodně líbí, ať už je to oblečení, vlasy či něco jiného na daném člověku, řeknu mu to. Pochvala je totiž strašně hezká odměna pro každého. Já jsem také ráda, když mi někdo něco pochválí. Ovšem, musí to být upřímné. A věřte mi, že to jde moc dobře poznat, pokud vám někdo maže jen med kolem pusy anebo něco říká upřímně.

A víte co? Ono to funguje. Ve chvíli, kdy jsem začala být otevřenější a milejší a začala jsem si vážit hodných a milých lidí kolem sebe, tak se mi to začalo vracet. Tak jak jsem se totiž chovala já k ostatním, tak se začali oni chovat ke mně. Prostě taková hezká zpětná vazba. A stejně tak, jako jsem se já naučila být otevřenější, začali být mí kamarádi otevření ke mně.

A co vím o přátelství nyní? Přátelé jsou tu od toho, aby se podporovali! Pokud je mi mizerně, vím přesně komu napsat, aby mě uklidnil, pokonejšil a napsal mi něco hezkého. Pokud chci jít na kafe, také vím přesně komu napsat. A stejně tak doufám, že i oni ví, že jsem tady i já pro ně a že i já mám pro ně slova útěchy. Přátelé se nepomlouvají a nezávidí si. Naopak si přejí jen to nejlepší a zastávají se sami sebe. Přátelé se prostě mají rádi! Takoví jací jsou. Na druhou stranu, stejně, jako si umí pomoct a polichotit, umí si říct pravdu do očí a umí ji přijmout, i když je občas krutější, než by člověk chtěl. Avšak já když říkám něco méně hezkého, snažím se to podávat nějak hezky, aby to tolik nebolelo.

A taky si vždycky vzpomenu na svou babičku, která mi jako malé říkala: „A kdo jiný ti to má říct než já, když tě mám nejradši na celém světě?“

Pokud to tedy čte někdo z mých blízkých a občas je mu líto, že mu řeknu něco, co jej zabolí, vzpomeňte si na tuhle větu. 🙂

P.S. Děkuji, že vás všechny mám a ač vás není mnoho, je to o to lepší, upřímnější, opravdovější a krásnější a každého z vás si nesmírně vážím!

 

 

promo-image