Píše se datum 25. září 2017 a to je oficiální datum mého porodu.

No a co myslíte? Nic se neděje. 🙂 Což o to, hlavu si z toho zas tak nedělám, protože kamarádky a známé, které kolem sebe mám, ve většině případů rodily také až po termínu. Dávám tedy Natálce 3 – 4 dny, pak už začnu být asi nervózní a hodně netrpělivá. Ačkoliv netrpělivá jsem už teď. 😀 Trpělivost totiž nikdy nebyla moje silná stránka.

Kdykoliv jsem si něco umanula, musela jsem to mít hned. A těhotenství s mou filosofií úplně nekoresponduje. Podle mne je totiž těhotenství jedno velké a dlouhé čekání. 😀 A to nejhorší a nejdelší čekání přichází na konci. A víte co? Je to velmi zvláštní pocit.

Na jednu stranu už se nemůžu dočkat, až to přijde, na druhou stranu mám ze všeho strach. Zvládnu porod a tu velkou bolest? A co péče o miminko? Přijde to automaticky a tak nějak samo nebo se budu bát vzít novorozence do náručí?

Všechno tohle mi bleská hlavou a já jsem z toho zmatená. Prostě klasické myšlenky prvorodičky. 🙂 A proto už by to mělo prostě přijít, abych nad tím tolik nepřemýšlela. 🙂

No ale zpět k názvu článku. Víte, jsem narozena ve znamení panny a o těch se ví, že mají ve svém životě rády pořádek a také plánování. Jenže některé věci se v životě naplánovat prostě nedají. Především ty, které se týkají zdraví. O tom jsem se už mnohokrát přesvědčila. Nemoc či nachlazení u mě totiž přichází vždy, když to nejméně čekám a také když se to nejméně hodí. A já jsem nemocná opravdu nerada. Nejsem ten typ, který by si užíval, že se může celý den válet v posteli a koukat na filmy. Já jsem prostě hyperaktivní člověk, který potřebuje pořád něco dělat, aby věděl, že daný den měl smysl. Ale když je člověku fyzicky mizerně, tak se to prostě nedá… A to samozřejmě působí negativně i na psychiku.

Neumím odpočívat!

Vím to o sobě. Nebo tak, ráda jsem odpočívala aktivně, takže hlavně u sportu. Když jsem se fyzicky „zničila“, tak mi to pomáhalo i psychicky a cítila jsem se skvěle, jenže ačkoliv jsem se snažila být celé těhotenství aktivní, teď už to prostě nejde. Asi těžko si půjdu s rýmou do sychravého počasí zaběhat nebo na moji milovanou hot jógu. :-/

Víte, poslední (doufám!) víkend před porodem jsem si představovala úplně jinak. Říkala jsem si, že si s manželem uděláme hezké dva dny, zajdeme si někam na dobrý oběd, projít se po Brně a pak třeba do kina, zahrajeme si nějakou stolní hru a podobně. 🙂 Jenže! Ve středu ráno se můj milovaný muž probudil s tím, že ho bolí v krku a že má asi rýmu. No a co se nestalo, já se ve čtvrtek začala cítit dost podobně, v pátek se to zhoršilo a v sobotu mi bylo fakt děsně. Takže romantický a krásný víkend vzal za své. Oběma nám bylo blbě, když nesmrkal jeden, smrkal druhý a já do toho chytla fakt hroznou depku.

Najednou se mi chtělo brečet, že tenhle víkend nevyšel tak, jak jsem chtěla, že doma není uklizeno podle mých představ (začala jsem být v těhotenství velká puntičkářka na úklid), že musím ležet v posteli (a to jde na úplném konci těhotenství už dost těžce) a představa, že bych šla teď rodit, byla vlastně nepředstavitelná. Tohle mě trápilo asi nejvíc, že bych rodila nemocná, s příšernou rýmou. Jak by k tomu to miminko přišlo, narodit se do škaredého pochmurného počasí a „usmrkaným“ rodičům, kteří by na něj chrchlali. A tak, ačkoliv si porodit už fakt přeju, jsem vlastně ráda, že Natálka čeká, až se oba uzdravíme, aspoň teda doufám, že na tohle čeká a pak už nás nebude napínat…

Možná to teď zní, že jsem strašná fňukna a že si jen stěžuju, ale o tom tento článek není. Je o tom, že ačkoli se některé věci naplánovat v životě dají, třeba dovolená, výlet, rande nebo návštěva lékaře, jsou i momenty, které vás zaskočí. A nestává se to i vám, ale i nám, blogerkám, které mají podle sociálních sítí úplně dokonalý život. Tak to totiž není.

Každý z nás se občas ocitne v situaci, která jej zaskočí a se kterou se nedokáže ihned smířit a musí se s ní postupně vyrovnávat.

U mě je to třeba to, že kdykoliv mě přepadne nečekaná nemoc, skoro se z toho hroutím, vím totiž, že bych potřebovala udělat nový recept na blog, uklidit a prostě normálně fungovat. Kdežto najednou musím odpočívat a skoro se celý den nehýbat a to je pro mě opravdu za trest. A tohle se prostě musím naučit příjmat. Věřím totiž, že s dítětem budou různé nečekané záležitosti a nemoci přicházet ještě častěji, než se to děje teď jen mně. Tak snad se to brzy naučím. 🙂

Mějte se krásně a držte mi palce, ať se brzy uzdravím a ať mě Natálka už moc dlouho nenapíná. 🙂

 

 

 

promo-image