Vždyť už jsi měla termín, ne?

Tak to je otázka, kterou za poslední tři dny slýchám až moc často. Je čtvrtek 28.9., což je třetí den po oficiálním termínu porodu a já jsem stále 2v1. Není to žádná katastrofa, Mnoho těhotenství je delších než jen 40.týdnů. Nicméně jsem za těch několik dní zpozorovala, že pokud se miminko nenarodí do termínu, někteří lidé jsou v šoku. Především ti, kteří už netrpělivě očekávájí narození nového člena rodiny.

Co mě dost překvapuje je to, že se v dnešní době dělá z delšího těhotenství něco nenormálního. Ihned po daném datu se na těhotnou slítnou otázky typu: „Termín jsi už přece měla, tak jaktože ještě není venku? Jí se za náma nechce?“ Anebo soucitné politování: „Ta si teda dává na čas.“ Nemění to nic na tom, že podobné řeči jsem slýchávala už v průběhu posledního 40. týdne… Najednou jakoby se všichni zbláznili…

Za prvé mě chtěl každý ještě vidět, jako bych se s břichem snad měla vytratit i já sama. Upřímně jsem si pak připadala trošku jako atrakce. V posledních chvílích těhotenství si totiž přeju hlavně klid a domácí pohodu. No a za druhé se začali všichni ozývat, volat nebo psát a ptát se na to, jak se cítím, jestli už vnímám, že by to třeba přicházelo, co poslíčci a podobně. No a pak se jen velmi lehce stane, že pokud je těhotenství delší, je to bráno za divné a nenormální, ačkoliv to normální je. Lékaři to samozřejmě vědí. Proto nechávají miminku čas kolem 10 dní, aby se rozhodlo samo, kdy chce přijít na svět…

Veřejnost to už tak nebere, no a pak se není čemu divit, že si my, holky, co jsme v 41. či 42. týdnu, připadáme nenormálně.

Jako by s našim těhotenstvím nebylo něco v pořádku a jakoby byla chyba v nás. Je docela jasný, že se sami sebe ptáme, proč se naší známé narodilo miminko už 14 dní před termínem a proč to naše miminko nechce na svět… Přitom se říká, že NORMÁLNÍ těhotenství trvá 38.-42. týdnů a přenášení je fakticky přenášení až od ukončeného 42. týdne. Je jasný, že si žádná budoucí maminka nepřeje, aby její těhotenství bylo co nejdelší a od začátku doufá, že bude rodit do termínu. Jenže tak to prostě občas nechodí. A stále je to normální a dost běžné.

Moc bych si tedy přála, nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním budoucím maminkám, které prožívají to samé, aby se povědomí o delším těhotenství rozšířilo a bralo se jako normální a ne aby se z toho dělalo takové haló. Konec těhotenství už je sám o sobě dost náročný. Břicho je opravdu velké, pro spánek se musí hledat vhodná poloha několikrát za noc, o nějakém fyzickém komfortu se už nedá vůbec mluvit, žáha pálí nějak víc než obvykle, čůrat chodíme co 5 minut a do toho je opravdu náročné poslouchat nedočkavé otázky či politování, jaké jsme nešťastnice, když nás miminko napíná.

Taky všechny rady, ačkoliv jsou dobře míněné, jsou opravdu otravné. Tohle je tedy spíš apel na vás ostatní, co jste s těhotnou v kontaktu. Nechte si své rady pro sebe. Tedy pokud se daná žena rovnou nezeptá, jestli máte nějakou radu pro vyvolání porodu. Žijeme v internetové době, kdy je všude plno informací, takže pokud se žena chce dozvědět, jak přivolat porod, určitě si to dokáže sama najít. Navíc i v ordinaci se většinou ty samé informace dozví od lékaře.

A jak vlastně nakládat s takovými „babskými“ radami? Já jsem určitého názoru, nikdo vám nezaručí, že tady tahle rada bude fungovat. Osobně jsem nějaké taky vyzkoušela a co myslíte? Nic! Ale fakt vůbec nic se nestalo. A na některé rady se už absolutně necítím. A nutit se do nich opravdu nebudu. Podle mě si stejně miminko a tělo samo řekne, kdy je ten správný čas a žádný nápoj či fyzická aktivita tomu nepomůže, pokud to všechno není na porod připraveno… Myslím si, že je nejdůležitější být v klidu, nestresovat se a čas, kdy tady ještě není miminko využít nějak zábavně a efektivně, samozřejmě v rámci psychických a fyzických sil. Takže maminky, čtěte si, koukněte se na filmy či seriály, které jste ještě nestihly, uvařte si něco dobrého a pokud se vám nechce chodit na dlouhé procházky nebo do schodů, tak to nedělejte. Zbytečně se tím unavíte a energii budete potřebovat ještě na porod. 🙂 A pokud se vám chce chvílemi brečet a připadáte si zoufale, tak nebojte, tohle je úplně normální. Sama lítám z extrému do extrému.

Chvilku se cítím být nad věcí a směju se a chvilkama se mi chce brečet a jsem zoufalá. Ale beru to jako první zkoušku mé mateřské síly a věřím, že moje miminko má nějaký důvod, proč se chce ještě schovávat v pohodlí mého břicha… 🙂

promo-image