Už je to víc jak 14 dní od porodu a já se konečně rozhodla (a našla čas) na to, abych napsala článek o porodnici, ve které jsem se rozhodla přivést na svět svou dceru. Pokud čekáte klasický článek o porodu, tak vás asi bohužel zklamu, ale ten tady dnes nenajdete. A nenajdete jej ani v dalších dnech. O průběhu svého porodu určitě psát na blog nebudu a to jen z jednoho prostého důvodu. Je to pro mne velmi intimní a osobní záležitost, kterou si chci nechat jen pro sebe. 🙂

Od chvíle, co se malá narodila, jsem však věděla, že chci napsat článek o porodnici, ve které jsem rodila.

A to z toho důvodu, že dnes má mnoho žen a možná i mužů z porodnic a porodů v porodnici strach. Upřímně, já jej taky měla. A to jen proto, že jsem se podívala na dokumenty typu Český žurnál: Pět zrození.

V minulosti, což je asi tak 3,4 roky zpátky, jsem navíc hodně přemýšlela o tom, že bych možná chtěla rodit doma a jak je to skvělé prožít tuto velmi intimní záležitost v teple domova. A bylo to jen z toho důvodu, že jsem si nedokázala představit, že mě u porodu bude někdo sledovat. Jsem (nebo spíš jsem byla) velký stydlín. Jestli existuje nejstydlivější člověk na světě, tak já jsem byla ještě o dost stydlivější. Každá návštěva u lékaře, který se zaměřuje na intimní partie, pro mě totiž byla doslova jako očistec. Těhotenstvím a hlavně porodem se u mě ale mnohé změnilo. 😀

Myšlenka porodu doma mě opustila velmi brzy, vlastně hned jak jsem si uvědomila, že i když může být těhotenství vzorové, tak člověk nikdy neví, co se u porodu může stát.

A strach z toho, že bych mohla jen kvůli své sobeckosti ohrozit svoje miminko, zvítězil na plné čáře. A tak mi zbývalo vybrat porodnici, ve které bych chtěla rodit.

V průběhu těhotenství jsem navštěvovala předporodní kurz Majky Staňkové. Musím říct, že mě moc bavil a byl super, ale stejně se teorie mnohdy velmi liší od reality. 🙂 A tak je potřeba počítat i s tím, že ne všechno, co někdo říká, platí, ať už má zkušeností sebevíc. 🙂 Nicméně v rámci tohoto kurzu jsme měli možnost se za nižší cenu podívat na porodní boxy v Nemocnici Milosrdných bratří. Já jsem si samozřejmě hned od začátku těhotenství zjišťovala o jednotlivých porodnicích informace, tudíž jsem k Milosrdným šla trochu s obavou. Avšak, nakonec jsem byla velmi mile překvapena.

Za prvé se nás ujala naprosto skvělá sestřička nebo porodní asistentka, která působila tak mile, přirozeně a velmi klidně. Hned, jak pronesla prvních pár vět, jsem si říkala, že kdybych s ní rodila, vůbec bych se nebála. Za druhé, porodní boxy jsou u Milosrdných velmi útulné, nové a hezké. V každém boxu je porodní postel s polštářem a peřinou, můžete si zapálit aromalampu nebo si pustit vlastní CD s hudbou a každý box má také svou vlastní koupelnu. Byl nám tenkrát ukázán na delší dobu jeden box a pak další volné a právě v tom, ve kterém jsme strávili nejdelší dobu, jsem nakonec rodila. Za což jsem byla dost ráda. 🙂 Jedinou nevýhodu jsem spatřovala v tom, že u Milosrdných není novorozenecká JIPka a kdyby se něco stalo, miminko by muselo být odvezeno do dětské nemocnice, avšak na to mi bylo řečeno, že se tohle stane opravdu velmi velmi zřídka, prakticky skoro vůbec, protože na běžné problémy a komplikace s novorozenci jsou tam vybaveni. Druhou nevýhodou je to, že mají pouze jeden nadstandartní pokoj, kde může být se ženou i manžel a jeden nadstandart, kde je žena sama. Takže dostat se na nadstandart, kde může být i manžel, je vlastně téměř nereálné. Nakonec jsem byla ráda, že jsem měla na pokoji super maminku druhorodičku a také spřízněnou duši, se kterou jsem si mohla popovídat a která mi pomohla, když mi z péče o miminko šla hlava kolem. Nicméně tenkrát jsem otázku, kde budu rodit nechala ještě otevřenou a navštívila jsem druhou porodnici, o níž jsem uvažovala.

Už když jsme zaparkovali před Fakultní nemocnicí v Bohunicích, cítila jsem se tak nějak zvláštně. Tahle nemocnice je fakt obrovská, takže než jsme jen došli k části, kde je porodnice, tak jsme si říkali, že k Milosrdným to máme pěšky z domu blíž, než z parkoviště sem. Druhá rána pěstí pro mne bylo vybavení. Vím, že vybavení neřekne nic moc o kvalitně dané nemocnice, ale mě všechno přišlo staré a už jen v čekářně před příjmem rodiček jsem se necítila moc dobře. No a třetí rána pěstí pro mě byla porodní asistentka, která nás měla porodními boxy provést. Zrovna teda zda měli napilno, nicméně daná asistentka byla tak moc nepříjemná a neochotná, že jsem si hned řekla, tady prostě rodit nemůžu.

V Brně pak máme ještě jednu porodnici a to Obilní trh. Tam jsem ale věděla, že jít rodit nechci. Neměla jsem k tomu nijak velký důvod, jen jsem o této porodnici prostě vůbec neuvažovala. 🙂 Takže jsem se nakonec rozhodla pro to rodit u Milosrdných.

Kdybych měla volit znovu, vyberu si Milosrdné opět.

Musím říct, že jsem zde za celou dobu svého pobytu nenarazila na nikoho, kdo mi byl vyloženě nesympatický nebo by na mě byl nepříjemný. Jasně, že ne vždy si sednete s každým, ale já si všech lidí, kteří pracují v našem zdravotnickém sytému nesmírně vážím a jsem k nim dost pokorná. Věřím totiž, že vědí, co dělají. Takže, pokud to bylo v mých silách, jsem se snažila být pozitivní, na všechny se usmívat a být k nim milá. U porodu jsem vystřídala 3 porodní asistentky a všechny byly empatické a hodné, což jsem v téhle situaci dost ocenila a byla za ně vděčná. Nikdo mi navíc nic nenutil a pokud jsem něco nechtěla nebo naopak chtěla, tak mi bylo vyhověno. No a vzhledem k tomu, že můj porod skončil nečekaným vyvrcholením, kdy se Natálka narodila přidušená a musela být na jeden den umístěna v inkubátoru s přídavkem kyslíku, bylo pro mne velmi důležité novorozenecké oddělení. A zde to pro mne bylo oddělení plné andělů.

První chvíle pro mě byly totiž psychicky velmi náročné a byla to pro mne velká útěcha, vidět sestřičky, jak hezky se starají o Natálku, když jsem ji ještě nemohla mít u sebe.

Navíc, místní pediatr je neskutečně pozitivní a milý člověk, který mě vždy pohladil po duši.

No a ani na oddělení šestinedělí nemůžu říct jedno špatné slovo. Kdykoliv jsem něco potřebovala, bylo mých přání vyslyšeno a nikdo na mě nebyl nepříjemný. Já se ke všemu personálu snažila opravdu chovat mile, pokorně a usmívat se na ně a stejně tak se choval každý ke mně. No a díky tomu, že jsem byla na novějším pokoji, kde jsme byly jen dvě maminky a vybavení pokoje mi nepřišlo nikterak na nemocnici špatné, tak jediné, co mi opravdu vadilo, byla zdejší strava. K snídani a večeři se dáválo čerstvé pečivo, máslo a něco k tomu a obědy, tak ty pro mne byly jednou velkou noční můrou. A servírování obědů mě dostávalo ještě víc, přišlo mi to jako ve vězení. 😀 Nicméně já nerada vyhazuju jídlo, takže mě dost mrzelo, že jsem taková frfňa a nechávám skoro celý oběd nebo šunku, která byla k večeři. A vlastně nechápu, že i když někdo musí moc dobře vědět, kolik jídla se zde vyhodí, tak se nezamyslí nad skladbou nemocničních jídel a nevymyslí jídla tak, aby byly chutnější, zdravější, pestřejší a odpovídaly výživě kojících matek. 🙂

Suma sumárum, z porodnice jsem odcházela s velkým vděkem všem, za pomoc při porodu, ale hlavně za záchranu našeho miminka, protože nebýt porodu v porodnici, nemusela by tady být ani moje dcera a kdo ví, jak bych skončila já. A proto bych nikdy doma nerodila a ani bych porod doma nikomu nedoporučovala. Nikdy totiž člověk neví, co se u porodu, ač je to samozřejmě přirozená záležitost, může stát. Věřme více lékařům a zdravotnímu personálu. V porodnici se nemusí rodit špatně a ani s psychickou újmou. 🙂

 

 

promo-image