Natálie oslaví za 2 dny 2 měsíce na světě, a tak jsem si řekla, že bych mohla napsat článek o našich společných začátcích. 🙂 Asi by se většina čerstvých maminek i tatínků shodla, že ačkoliv se člověk na děťátko neskutečně těší, nedá se na to úplně připravit. 🙂 Já jsem navíc neměla ani šanci se s úplně čerstvým miminkem za svůj život setkat, takže jsem se dost obávala toho, zda budu všechno okolo novorozence zvládat…

S narozením Natálky přišlo nejen neskutečné štěstí, radost a neuvěřitelná láska, ale také ten největší strach.

Takový strach, který znají všichni, kdo mají děti a který už nikdy neskončí. Když mi sestřička dovezla miminko na pokoj a v rychlosti mi ukázala přebalování a péči o intimní partie, byla jsem z toho trochu jelen. Já při tomto vysvětlování sice na všechno přikyvovala, ale ve chvíli, kdy sestřička odešla, jsem si říkala, že bych to potřebovala vidět ještě asi tak desetkrát. Nakonec to však přišlo docela samo, intuitivně. 🙂

Ze začátku jsem se také bala různých úchopů miminka a celkově manipulace s ním, protože mi Natinka přišla neskutečně křehká. Nicméně ve chvíli, kdy k nám domů přišla sestřička od naší pediatričky a Natálku si prohlížela a ukazovala mi, co je důležité dělat a nezanedbat, jsem pochopila, že zas tak opatrná být nemusím a novorozenec opravdu z porcelánu není. 🙂

Vzpomínám si, že první dva týdny jsem si vůbec nedokázala představit, jak se s miminkem sama vypravím na procházku… Můj muž byl totiž prvních 14 dní s námi doma, aby mi pomohl a aby se i on sžil s naší dcerkou. Pak jsem ale zůstala doma sama a musela jsem si poradit… Dnes už to zvládám úplně suprově. Natálka se nejdřív nají, pak jí dám do postýlky a pustím jí kolotoč, během toho se rychle namaluju, hodím vlasy do culíku, obleču se, pak přebalím a obleču Natálku, dám jí do připraveného kočárku, rychle si obuji boty, obleču bundu a jde se. 🙂 Už mě nerozhází ani pláč, když Naty oblékám do plyšového medvěda nebo když ji dávám do kočárku. Většinou po chvilce drncání kočárku zabere a když ne, tak jí pustím medvídka, který vydává bílý šum a to pomůže, aby se uklidnila a usnula. Takže pak zvládáme i několikahodinové trajdání po městě i zastávky v kavárnách, což mě neuvěřitelně nabíjí. Není nic horšího než jen sedět s mimčem sama doma a opakovat to takhle každej den. 🙂

Miminko je sice fajn, ale narozením malého drobečka přece nekončí společenský život. 🙂 Jen se toho nesmí člověk bát. 🙂

Co mě dost překvapilo a občas mě to hodně štve je to, že Natinka nechce dudlík. Před jejím narozením jsem koupila asi tři různé dudlíky a tři další jsem dostala a říkala jsem si, jak je to fajn, protože si miminko bude moct vybrat ten, který mu bude sedět nejlépe. No a nevím, buď nemám ten správný typ nebo je prostě naše dítě nedudlíkové. Dudlík příjme opravdu málokdy, doma jej nemá vůbec, ale do kočáru či do auta, kdy musí Naty sedět v autosedačce ho beru, pro ten největší případ nouze. Většinou ho však ihned či po malé chvilce vyplivne a raději řve… 😀 A já se pak můžu stavět na hlavu, abych to dítě uklidnila.

Další věc, která mne také moc netěší je fakt, že Natálka není denní spáč. Přes den je to opravdu velká výzva Natinku uspat a když usne, tak je to často až pozdě odpoledne. Oproti tomu v noci spí moc hezky, zvládne spát i 6 hodin v kuse, což je pro nás rodiče fakt dost dobrý. 🙂 Zpočátku jsem chodila spát hned, jak Naty zabrala. Teď většinou po jejím usnutí ještě hodinu něco dělám a pak jdu také spát. Musím se přiznat, že ze začátku jsem se každé noci bála a usínala jsem s neblahým pocitem, že za pár hodin budu muset zase vstávat. Na to si však člověk docela rychle zvykne, mě to trvalo asi dva, možná tři týdny. Teď už chodím spát dost s klidem. 🙂 Natálka chodí většinou spát po 21. hodině a spí do 3, poté záleží na tom, jak dlouho kojím či jak moc jsem sama unavená. Natinku pak buď znovu uspáváme v zavinovačce a dáváme do postýlky, anebo jí už nechám v naší posteli a spí až do rána s náma. Upřímně však musím říct, že když spí s námi v posteli, je klidnější a spí déle, než když jí dáváme do postýlky.

Každá nastávající maminka má respekt s kojení. Já si původně říkala, že to přece nebude taková věda, ale opak je pravdou. Navíc jsem hned po porodu s miminkem být nemohla, takže mi ji v porodnici začali přikrmovat umělým mlékem a tím byly naše podmínky ztížené. Já však nechtěla dávat umělé mléko dlouho, takže jsem dělala všechno proto, aby mohla být Natálka pouze plně kojená a jsem moc ráda, že jsme to spolu dokázaly. O tomto však napíšu samostatný článek, protože je to fakt na dlouho. 🙂

Nejnáročnější s miminkem je podle mne plánování a organizace času. 🙂

Jak se tak říká mateřská, ale určitě ne dovolená, tak s tím dost souhlasím. Miminko bere člověku skoro všechen čas a pokud usne, tak se snažím dělat vše, co je zrovna potřeba – vyprat, uklidit, uvařit, pracovat… Bohužel jsem od narození Natinky stále ve skluzu. Nejhorší je, že si třeba udělám nějakou představu, co bych za den chtěla stihnout a kdy bych Natálku dala spát, jenže moje dítě většinou můj plán dost nesdílí. 😀 Zpočátku jsem z toho byla dost nervózní a štvalo mě, že nedokážu vše dělat na sto procent, jak jsem to zvládala před narozením Natálky, ale pak jsem si prostě řekla, že teď je tu miminko a roste tak rychle, že si tento čas chci prostě užít a nemíním se stresovat tím, že není vyžehleno nebo uvařeno. A světe div, ohromně se mi ulevilo. Naštěstí mám muže, který je rád za rodinnou pohodu a nevyklizená myčka či studená večeře mu fakt nevadí. 🙂 Hlavně, že jsme všichni tři šťastní, usměvaví a máme se rádi. To je přece nejdůležitější, no ne? 🙂

No a co pro mě bylo za ty dva měsíce asi nejhorší? Rozhodně to bylo to počáteční malé sebevědomí nebo spíš nesebevědomí, co se týče péče o mimčo. Byla jsem dost vyjukaná, bála jsem se třeba čištění pupíku nebo uší… Nedejbože, když u toho Natinka začala plakat. Začala jsem být hned nervózní a ve stresu, což ovšem ona cítila, takže brečela ještě víc… Každým dnem jsem se však něco nového naučila.. Když je člověk 24 hodin denně s miminkem, rychle začne rozpoznávat, proč asi pláče nebo co mu chybí a také už ví, jak rychle dítě utišit. Opravdu těžké pro mne byly první tři týdny, pak se to už začalo jen a jen zlepšovat. Tím však nechci říct, že už jsem zkušená máma, to rozhodně ne. Nicméně si myslím, že svému dítěti rozumím a dělám všechno pro to, aby bylo spokojené a šťastné.

Mám však i dny, kdy si příjdu jako nejhorší máma na světě nebo, že to absolutně nezvládám. Což je ale doufám normální. 🙂

Za první tři týdny jsem brečela nespočetněkrát. Chvílema jsem brečela štěstím a chvílema byl můj pláč spíše zoufalý. Mít miminko je fakt náročné a zpočátku jsem přemýšlela, jestli by nebylo lepší chodit do práce. Rychle jsem si však uvědomila, že dny s Natálkou bych nevyměnila za nic na světě. Navíc když s dítětem ten čas neuvěřitelně rychle letí. Je ráno a najednou sedím večer unavená u seriálu, usínám a ani nevím, kam se celý ten den poděl. Také se každý den divím, jak je možné, že Naty umí zase něco nového a neuvěřitelně rychle roste… Dítě je dar a zázrak a každý moment stojí za to. A víte co je fakt nejkrásnější? Když už vás miminko vnímá, kouká na vás a najednou se ten malý uzlíček usměje. 🙂 Být mámou je prostě skvělé.

promo-image