Pomalu končí rok 2017 a já si celý tento čas rekapituluji. Tolik se toho v mém životě stalo… Vlastně se dá říci, že žádný rok pro mne nebyl tolik zlomový jako tento, a to samozřejmě kvůli narození mé dcery. Když jsem ještě nebyla těhotná, řešila jsem věci, které mi nyní připadají jako naprosté blbosti.

Také jsem si absolutně neuvědomovala, jak šíleně každý den utíká a že se žádný moment v našem životě nebude opakovat dvakrát.

Už s těhotenstvím přišla v mém myšlení změna. Miminko pro mne byl cíl, který v prvním těhotenství nevyšel a já byla po celý čas ráda za každý den, kdy jsem v pořádku, za každou kontrolu, kdy jsem slyšela, že Natálce bije srdíčko a hezky roste. Další zlom v mém dosavadním myšlení přišel těžkými okamžiky po narození Natinky, kdy musela být umístěna na jeden den do inkubátoru. Byla to pro mne velká zkouška, jak psychická, tak mateřská. Bezprostředně po porodu jsem si myslela, že se asi zhroutím. Byla jsem neuvěřitelně fyzicky vyčerpaná, ale to pro mne nebylo tak strašné, jako ten zápřah na psychiku. Kdybych nebyla máma a neměla miminko, které potřebovalo abych byla silná, asi bych brečela, křičela, řvala… Ihned po porodu totiž nebylo jasné, jak dlouho moje dítě bude umístěno v inkubátoru a zda s Natinkou bude všechno v pořádku…

Jenže já už byla máma, byla jsem někdo jiný, než ta holka kterou jsem doposud znala a která měla starost hlavně o sebe. Najednou jsem se musela sebrat, posbírat všechnu sílu, myslet racionálně a hlavě pozitivně a být tu pro své dítě, ať se děje cokoliv. Noc po porodu byla ta nejhorší v mém životě a já si najednou víc než kdy dřív uvědomila, že ne peníze, ani dárky, vlastně žádné materiální věci nejsou v životě důležité. Nejdůležitější je pro mne zdraví, rodina, opravdoví přátelé a láska. To by mi nenahradilo ani několik milionů, ani dovolená na Bali nebo nejnovější iPhone.

Od narození Natinky dny ubíhají doslova střemhlavě. Probudím se ráno a najednou je večer a já si říkám, kam ten den zmizel? Většinou nic pořádně nestihnu, protože Natálka vyžaduje stále velkou pozornost, ačkoliv dokáže být už například na hrací dečce i chvilku sama. Každý večer a každou neděli si říkám, jak je možné, že je ten čas tak neúprosný? Každým dnem jsem starší, každým dnem mi ta malá princezna roste. Už se žádný den nebude opakovat… A to je přesně to, čeho se nejvíc bojím. Ne nemoci či smrti, ani toho, jestli budeme s manželem vydělávat dost peněz a budeme moct Natálce dopřát vše, co si bude přát.

Děsí mě ten tok času, tok života.

Bojím se, že se jednou ohlédnu za svým životem a zeptám se sama sebe, zda jsem si ho dostatečně užila? Zda jsem udělala vše, co jsem si přála, co jsem chtěla? Věnovala jsem se dostatečně své rodině? Věnovala jsem se dostatečně manželovi? Věnovala jsem se dostatečně svým dětem? Neublížila jsem někomu?

Občas si říkám, proč nejde zastavit čas. Chtěla bych zmrazit některé momenty a navždy si je uchovat v hlavě. Jenže čas se na tohle neptá a utíká a utíká. Před chvilkou jsem byla dítě já, teď mám dítě sama. Mí dva báječní dědečkové už tu bohužel nejsou a já se děsím chvíle, kdy tu nebudou ani mí rodiče… Koloběh života se tomu říká, miminka nahrazují staré lidi. Je to přece normální. Pro mne je však strašně těžké ten fakt příjmout. A proto se snažím žít přítomností a každý moment si užívat, co to jen jde.

Život je totiž úžasný, ale bohužel není věčný a to, co bylo dneska bude zítra už nenávratně pryč.

 

promo-image