Je středa 27. prosince 11 hodin večer a já konečně po celém dni usedám do svého křesla, beru macbook do ruky a mám asi tak půl hodinky na vydechnutí, než se vzbudí Natinka na kojení. Původně měl být dnešek odpočinkový den… To bychom ale nesměli zítra jet na další vánoční návštěvy po naší rodině a na Silvestr s přáteli. Dnešek byl od minulého úterý, kdy počala manželova dovolená, jediný den, kdy jsme měli být doma a užívat si rodinné pohody…

Minulý týden jsme totiž byli všichni tři od úterý až do pátku ve Velkých Karlovicích, kde slavila Vánoce Jirkova rodina, v sobotu jsme se chystali na Štědrý den a ještě jsme rychle dokupovali vánoční dárky ve městě a prošli si trhy, protože jsme na nich za celý advent společně nebyli, no a po Štědrém dnu to byla série návštěv u mé rodiny v Brně. Zítra jedeme do našeho rodného města za další částí mé rodiny a navštívit Jirkovu babičku a v pátek jedeme do Olomouce na silvestrovský pobyt, kde budeme až do pondělí. Takže na dnešek jsem se původně dost těšila, protože jsem si říkala, že si snad odpočinu. Ono se to totiž nezdá, ale ty návštěvy s prckem jsou víc vyčerpávající, než by člověk čekal a ačkoliv je setkávání rodiny moc fajn, potřebovala bych mezi každou delší návštěvou jeden den volna na regeneraci…

Oči mi už padají únavou a já bych šla nejraději spát, jenže si ještě musím vyfoukat vlasy a dát vyprat Natálčiny plyšové hračky, aby přes noc uschly. V hlavě si přemítám celý den… Ráno jsem se rychle nasnídala, běžela do lékárny, protože Jirka je nachlazený. Lékárna zavřená. Nedivím se tomu. Lékárna tady u nás má totiž velmi zvláštní režim otevírací doby, takže jsem to čekala. V sámošce aspoň rychle koupím bylinné bonbony, donesu je domů Jirkovi a hned běžím na tramvaj, protože musím jít do města něco důležitého vyřešit. Ihned poté jsem proběhla všechny obchody, kde jsem něco potřebovala – plíny a prací gel v DMku, slintáčky v Lindexu, sprej do nosu pro Jirku v lékárně, knížku v Dobrovském, má touha po oblečení mě zavedla i do Zary, ale hned jak jsem spatřila frontu, která se u pokladny utvořila kvůli povánočnímu výprodeji, jsem pochopila, že to nemá smysl. Tolik času na to, abych se brodila tím davem lidí a následně ztratila všechny své nervy ve frontě u pokladny, jako máma tříměsíčního miminka nemám… A tak opět běžím na tramvaj a jedu domů.

Ihned po zavření dveří, svléknutí bundy a sundání bot si uvědomuji, kolik toho mám ještě před sebou a to už je skoro 1 odpoledne. Nejen že musím uvařit oběd, dát prát několik praček prádla a pohrát si s Natálkou… Já ještě musím zabalit všechny věci na zítra na odjezd, uklidit a vyžehlit oblečení, co si budeme brát… Jo a taky musím upéct vánočku, protože jsem ji slíbila babičce. Jeví se to vlastně jako několik věcí, které člověk rychle zfoukne. Jenže při péči o miminko, které vyžaduje stále dost pozornosti je každý úkon složitější, než se zdá… Především, když Natinka nechce celé odpoledne usnout a usíná až v 8 večer…

Jirka je nachlazený, takže ho nechci moc otravovat a chci, aby se vyležel a bylo mu zítra dobře. Sama cítím, že na mě asi něco leze, ale když půjdu ležet do postele i já, tak nevím, kdo to všechno udělá. Jasně, mohla bych se na všechno vykašlat, odpočinout si a odjet s neuklizeným bytem, jenže to já prostě nedokážu. Kdybychom zítra byli doma, tak bych se asi do té postele natáhla, jenže já úplně nesnáším, když mám někam odjíždět a byt není uklizený… A tak mezi kojením, chováním Natinky, přebalováním, koupáním a uspáváním běhám po bytě jako fretka a snažím se všechno stihnout. K večeru jsem už urvaná jako pes a marně se snažím vzpomenout, jak to vypadalo, když jsem se nudila. Od narození Natálky totiž slovo nuda fakt neznám… V tom si uvědomuju, že ještě musím upéct tu vánočku! Sakra!

Natálka nechce Jirkovi usnout, jenže hrát si taky nechce, tak navrhuju, že ji vykoupeme, dám jí najíst a pak třeba usne. A tak se taky naštěstí stane. Honem motám vánočku, jenže zamotání se mi úplně nepovedlo a prameny se mi trochu potrhaly. Já už ale nemám sílu ani čas na nápravu a tak vánočku nechávám takto ještě chvilku na plechu kynout a připravuji salát na večeři. Jsem vděčná, že se můj muž chopil žehlení, protože to bych snad dnes spát nešla. Po večeři už usínám, ale ještě musím uklidit ten obrovský nepořádek v kuchyni a tak jdu na to. Po chvilce vytahuju vánočku z trouby. Rozjela se a je taková placatá. No co. To už mě dneska nerozhází. Hlavní je chuť a ta je v pořádku. Při úklidu pracovní desky vzpomínám na svoji maminku. Pamatuji si, že když jsem šla už já večer spát, ona ještě uklízela kuchyň a pak ještě dělala věci do práce. Chodila pak spát kolem půl noci a musela vstávat už před 6 ráno, aby se dostala včas do práce. Tenkrát jsem tomu vůbec nevěnovala pozornost, ale teď vím, že musela být kolikrát tak unavená a nikdy si při tom nestěžovala… Holt některé věci člověku dojdou, až má sám své dítě.

Po 22. hodině už usínám ve stoje, jdu se mrknout na Natálku, jestli se nebudí. Spinká jako andílek. Říkám si jak je nádherná a jaké je to štěstí. Zase peláším do kuchyně vše dodělat, abych mohla jít co nejdříve spát… Ano. Jsem dnes totálně unavená a ztrhaná a nejradši bych si jen tak na půl hodiny lehla a koukala bezmyšlenkovitě do stropu, ale to nejde. A já si uvědomuju, že přes to všechno jsem nejvíc šťastná ve svém životě a nevyměnila bych to za nic na světě. Být mámou je něco neskutečně krásnýho. I když si jako máma prostě nemůžu vzít dovolenou… 🙂

promo-image