Už ve chvíli, kdy jsem oznámila, že za několik měsíců budeme tři, měli lidé, především tedy ženy, tendenci mi radit. Dělej tohle, nedělej tamto, vyvaruj se támhletoho a nedejbože, že bys jen přemýšlela o tomhletom. Najednou byli všichni chytří jako rádio. Slýchávala jsem často, že někdo někde něco četl, další slyšel něco od kolegy či kolegyně v práci a všichni měli potřebu mi sdělit své „chytrosti“. Ženy většinou mluvily i ze své zkušenosti. Čím víc se blížil porod, tak jsem si vyslechla i jednotlivé příběhy průběhu porodů a k tomu rady, jak porod přivolat a taky třeba to, ať si nenechám píchnout epidurál, protože po něm můžu ochrnout…
No a co myslíte? Natálka se narodila a od té chvíle opět poslouchám samé dobře míněné rady. 🙂 Nu což, já si ráda poslechnu, jak to s miminkem dělá někdo jiný. Ale rady od těch žen, které měly miminka před 20,30,40 či 50 lety, beru dost s úsměvem. Přece jen je dnes ta jiná doba. 🙂

Hádejte, co však slýchávám úplně nejčastěji. Že si prostě a jednoduše Natálku rozmazlím. A to především tím, že ji ještě stále uspáváme stylem, že ji zabalíme do zavinovačky a na rukách ji houpeme, pak třeba tím, že ji necháváme spát k ránu u nás v posteli a nebo koneckonců tím, že ji často nosím v nosítku. „Vždyť si zničíš záda“, slýchávám. Jednu dobu jsem si z toho dělala hlavu a říkala jsem si, že je na tom asi něco pravdy a snažila jsem se naučit Natinku jinému způsobu uspávání nebo ji více vozit v kočárku. Jenže to se prostě nesetkalo s úspěchem a moje malé miminko plakalo a plakalo a plakalo. A tak jsem si řekla dost! Tohle vážně nebudu poslouchat. A jak se mi ulevilo.
Stejně jako nejsme my dospělí stejní a ne všem nám vyhovuje to samé, tak je tomu u miminek. Ano, kolem mne jsou samá miminka, která milují kočár či autosedačku a hned, jak je do nich položíte, tak chrní. Stejně tak je tomu s dudlíkem. Všechna mimča v okolí dudlík chtějí, jen naše Natinka dudlík vyplivuje. A podobně je to i se spánkem. Zatímco moje neteř či kamarádčin syn nemusí mít svázané ruce, naše princezna ještě s uvolněnými packami neusne. Zprvu jsem si nad tím dost lámala hlavu a ptala jsem se sama sebe, proč musí být Natálka v tomhle jiná, ale už jsem si zvykla, že má prostě svůj názor a zatím ji nikdo nepřesvědčil o opaku. 🙂

Upřímně si nemyslím, že by měla být tímto rozmazelnější než jiné děti a vzhledem k tomu, že je stará pouze 3 a půl měsíce, tak si myslím, že na nějaké změny ve svých dosavadních zvycích má ještě dost času, protože z toho přece nemůže mít ještě rozum. Je to malé miminko, které chce cítit maminku a být milované. A tak vše zatím nechávám na své intuici a na pocitech mé dcery. Pokud je spokojená a usmívá se, tak věřím, že to co dělám, dělám dobře. 🙂 A tak místo vození v kočárku ji nosím a tulím se s ní v našem úžasném nosítku Tula Blossom Free-to-Grow, které obě naprosto zbožňujeme, místo dudlíku se jí snažíme utišit zpěvem, houpáním a hračkami a uspáváme ji v náručí. A víte co? Natálka je takhle spokojené a hodné miminko a my jsme klidní rodiče, protože se nám dítě nevzteká a zbytečně nepláče.
Takže moje rada zní, ať nasloucháte své inutici a pocitům. Vy jako máma či táta znáte své miminko úplně nejlépe a jestli někomu zabíra tohle či támhleto nebo vám maminka či babička říká, že takhle to teda ony nedělaly, tak to prostě neposlouchejte. Nebo to pusťte druhým uchem ven. Nemá smysl vystavovat miminko i sebe stresu, protože by některé věci podle některých měly vypadat jinak. Hlavně, že jste spokojení vy i vaše dítě. To je přece to nejdůležitější! 🙂 Já se navíc dost často snažím představit, jak bych se cítila já jako miminko. Taky bych raději byla v náručí či v posteli rodičů než někde sama položená. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem se v dětství chtěla pořád tulit a objímat a spát sama v posteli jsem se bála. Snažte se tedy i vy do svého dítěte vcítit. 🙂

promo-image