Je pondělí podvečer, Natálka právě usla (konečně začala přijímat dudlíka a uspávání je o tolik jednodušší :-)) a já se vrhám rychle napsat článek o tom, proč jsem chtěla být na dnešní dobu mladá máma. 🙂 Sama si sice nemyslím, že mít dítě ve 26 je nějak moc brzo, ale podle některých reakcí a života mých přátel, to brzy asi na dnešní dobu přeci jen je. Myšlenka napsat tento článek mě napadla ve chvíli, kdy se jedna 26letá slečna v obchodě s oblečením divila, že už jsem ve stejném věku vdaná a mám dítě, přitom ona nemá ani stálého partnera a o dítěti si zatím může nechat jen zdát…

Se svým manželem, jak už jsem se několikrát zmínila, jsem od svých 15 let, tudíž už 11 let! To také není na dnešní dobu zvykem, co? Zamilovala jsem se do něj na první pohled a po několika dnech a jednom rande se do mě zamiloval i on. Byla to a doposud je obrovská láska jako trám a věřím, že náš vztah je osudový. Prošli jsme si totiž za těch 11 let už různými situacemi a ne všechny byly zrovna hezké a pohádkové. Vždycky jsme však opět našli cestu k sobě a naše láska mohla pokračovat. Nikdy jsem nepotkala nikoho, s kým bych si tak rozuměla a sdílela s ním téměř totožné názory. Jirka je můj největší přítel, mohu mu říct úplně všechno a co je pro mne důležité, je mou oporou. Podporuje mě ve všem, co se rozhodnu dělat a věří mi! A to je pro mne opravdu hodně!

Když jsem však měla 15, řekla jsem Jirkovi, že mít děti nechci. On se jen pousmál a řekl, že to jednou přehodnotím. A já to fakt přehodnotila!

Myšlenka na dítě přišla celkem brzo. Už když jsem nastoupila do prváku na vysokou jsem si začala představovat život s Jirkou a miminkem. Na jednu stranu jsem si říkala, že by šlo všechno do kytek, nedostudovala bych a jak by se na to asi tvářili naši rodiče, na druhou stranu jsem si říkala, jaká by to byla paráda být mladými rodiči. 🙂 Pak však přišlo období vysokoškolských mejdanů a myšlenka na miminko mě rázem opustila. 😀

Chození na pivo a tancovat mě však docela rychle omrzelo. Já nikdy nebyla extrémně velká pařmenka, co by ráda vymetala kluby, střídala kluky a užívala si druhý den svou kocovinu. Vždycky jsem raději šla posedět do nějakého příjemného podniku na pivo či víno a pokecat si. 🙂 No a většinou jsem sebou brala Jirku, jsme prostě nerozlučitelná dvojka. 😀

Docela rychle se vrátila má myšlenka na miminko. S Jirkou jsme přece jen už byly nějaký ten rok a já v hlavě stále měla to, že chci být mladá maminka. Nevím proč, ale mít první dítě ve 35 mi přijde už fakt dost pozdě. Myslím si prostě, že je fajn být dítěti věkem blíž. Už jen kvůli tomu, že až mi bude 50, Natálce bude 24 a ne 15 a budeme si spolu snad rozumět, chodit na kafe, ke kadeřnici a nakupovat. 🙂

Chci být prostě pro své děti máma kámoška.

Věděla jsem tudíž, že vystuduju asi jen bakaláře, protože pak budu chtít jít někam pracovat a získat praxi, abych po škole nešla ihned na mateřskou. A tak se taky stalo. Ačkoliv jsem se na magisterské studium dostala bez přijímaček a nastoupila na něj, připadala jsem si ve škole už jako ve vězení, vůbec jsem se necítila dobře mezi svými vrstevníky, kteří řešili pro mne už malichernosti mladistvého života. A tak jsem studium ukončila, věnovala se práci a začala žít konečně život dospěláka.

Necelý rok na to jsem se vdala. Vdávala jsem se s malým zázrakem v bříšku, o kterém jsem věděla skoro jen já a Jirka a já byla neskonale šťastná. Sice jsem se nemohla opít, ale v tu chvíli jsem byla opitá láskou k mému muži a neskonalým štěstím a nadšením z počátečního těhotenství. Na svatební cestě se však ten malý zázrak rozhodl, že náš čas na miminko ještě nenadešel a já potratila… Vzali jsme to s Jirkou však dost statečně a říkali si, že to snad příště vyjde a taky že vyšlo. 🙂 Jenže během doby od září do prosince jsem se sama sebe ptala, jestli ten čas na miminko teď je opravdu ten správný a jestli ten potrat nebyl znamením, že bychom měli ještě počkat. V hlavě jsem si říkala, zda bychom si ještě neměli dostatečně užít „svobodného“ života, cestovat, budovat kariéru? Jenže pak jsme si s Jirkou řekli, že dítětem přece náš život neskončí, ba právě naopak! Bude o mnoho bohatější.

Jirka měl navíc už třicítku na krku a po miminku začal toužit i on. Když jsem se jej ptala, co by si k 30. narozeninám přál, řekl mi že by chtěl dítě. 🙂 Navíc jsme si o Vánocích 2016, když jsme putovali po návštěvách příbuzných, řekli, že by bylo super, kdyby se našeho miminka dožili i naši prarodiče, které ještě máme. A tak se brzy stal druhý zázrak a já v lednu zjistila, že budeme tři. A je to super, náš život už sice není tak volnomyšlenkářský a všechno je tak nějak náročnější, ale jsme šťastnější a zamilovanější. Do Natálky i do sebe navzájem. 🙂

Když se podívám kolem sebe, není skoro nikdo, kdo by ve 26 letech měl dnes mimčo. Všichni se ještě hledají nebo teprve dostudovali a začínají pracovat, nemají stálého partnera, který by jim vyhovoval anebo si právě říkají, že dítě by jim teď „zničilo“ život. Tak já nevím, podle mne platí rčení, že jaký si to uděláš, takový to máš.

Můj život miminkem neskončil, právě naopak.

Sice jsme se první týdny musely s Natinkou dost slaďovat, ale den ode dne je to lepší i logisticky lehčí a v létě dokonce plánujeme jet k moři. 🙂 Pracuji stále, čas si na sebe snažím udělat večer, když Natálka spí a když potřebuju, pohlídá Natálku manžel a já jdu na manikúru, ke kadeřnici, koupit si něco na sebe, dokonce jsem včera zvládla s mamkou jít do divadla na operu. 🙂 Neříkám, že to není někdy náročné… Je! A to hodně! Ale podle mne má teď můj život větší smysl než kdy dřív a všechno dělám tak nějak lépe a s větší radostí. 🙂

promo-image