Hledám správná slova, kterými začít tento článek. Tento blog se snažím psát v pozitivním duchu, protože jsem celkem veselý člověk. Vždycky to tak ale nebývalo… A já se rozhodla vám o tom také napsat. Dlouho předlouho jsem čekala na správný okamžik. Vlastně už jsem jeden článek o tom, jak jsem se dostala na úplné dno a jak jsem PPP onemocněla napsala. Jenže pak jsem ho hned smazala. Nedokázala jsem to ještě. Nedokázala jsem se o to podělit s vámi. Ještě nebyl ten čas. Teď už ale cítím, že je…

Tento článek bude jedním z těch nejosobnějších. Je to má 13. komnata. Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že o tom napíšu. Chtěla jsem to vymazat ze své paměti a zapomenout. Jenže nikdy vlastně člověk nezapomene úplně. A kdybych si tím neprošla, nejsem teď tam, kde jsem. Možná bych byla úplně někdo jiný, kdybych si takovým peklem neprošla… Rozhodla jsem se vám o nemoci jménem porucha příjmu potravy napsat, protože vím, že nejsem sama, kdo touto prokletou psychickou nemocí onemocněl. Je nás víc, je nás vlastně sakra hodně!

Možná, že jsi to právě ty, kdo čteš tento článek.

Moc bych si přála, abych tím někomu dodala sílu svou nemoc připustit, svěřit se někomu a vyléčit se z ní. Kdo to nezažil, vůbec netuší, jak moc je tahle porucha zákeřná a závažná. Jak moc je při této chorobě nemocná duše, nejen tělo. A nejhorší je na tom to, že může skončit smrtí…

Od mala jsem byla velký perfektcionista. Když jsem například chodila do 1. třídy, musela jsem si úkoly na pondělí připravit hned v pátek, jak jsem se vrátila ze školy. Nejel přes to prostě vlak. Pamatuji si, jak nad tím moje babička, ale i maminka s tatínkem kroutili nevěřicně hlavama… Perfekcionismus a cílevědomost jsou určitě dobré vlastnosti. Můžou člověku ale také hodně ublížit. Já nikdy nebyla nijak moc štíhlé dítě, vždycky jsem byla spíše oplácanější. Moje babička strašně dobře pekla a mě prostě jíst bavilo. Někdy jsem měla i 2 obědy v jeden den. Jeden ve škole, druhý u babičky. Prostě mi chutnalo a můj vzhled mě nikterak netrápil.

Pak ale přišel psychický teror. A to od dětí! Děti dokáží být velmi zlé a křehkou duši, kterou vesměs děti mají, to může velmi zasáhnout.

První narážky na mou postavu jsem začala poslouchat asi kolem 3. nebo 4. třídy!

Byla jsem tenkrát fakt oplácaná, a tak jsem občas zaslechla, že jsem klobása nebo třeba špekáček. Dost často se mi někdo posmíval. A mě to bolelo. Chtěla jsem být taky štíhlounká, jako ostatní holky! Strašně! Doteď si pamatuji, jak jsem si rukama vytahovala úplejší trička, aby povolily a byly trochu volnější. Aby nešlo vidět moje břicho…

Když mi bylo 8 nebo 9, začala jsem se svojí nejlepší kamarádkou chodit do aerobicu. První tedy začala chodit ona. Pak o tom tak básnila, že jsem začala chodit s ní. A chytlo mě to! A to fakt hodně! Jenže co myslíte? Ani tam jsem se škaredým komentářům nevyhla. Já nebyla nikdy velmi sportovně nadaná, ale měla jsem zapálení! Jenže pro některé holky, které chodily i do baletu a celkově jim to velmi šlo, mé nadšení bylo málo. A tak jsem se stala terčem posměchu i tam. Byla jsem oplácaná, neměla jsem značkové sportovní věci a moc mi to ani nešlo. No uznejte sami, byla jsem výbornou návnadou pro šikanu. Protože tohle už šikana je. Mě to ale neodradilo, měla jsem tu svou nejlepší kamarádku, která mě měla ráda takovou, jaká jsem a to mi dost pomáhalo.

Nicméně už tady vznikla má myšlenka, že když budu hubená a hezká, budou mě mít holky a i mí spolužáci raději a budou se se mnou kamarádit. A když něco takového vznikne v hlavě cílevědomého člověka, především dítěte, které nemá pořádný rozum a především nadhled, může to vést k tragédii.

V 5. třídě tuším, jsem si řekla dost, musím se sebou něco dělat. Chodila jsem stále do aerobicu a začala jsem jíst menší porce a pravidelně. A světe div se, ono to začalo fungovat. A já zhubla. Zdravě. Byla jsem moc ráda, protože už přicházela puberta a mně se začali líbit kluci a já se jim chtěla přirozeně také líbit. Jenže po čase jsem začala zase více jíst a shozená kila jsem opět nabrala. To mě opět dost trápilo. Pamatuji si, jak jsem tenkrát v nějakém seriálu viděla holku, která se najedla a pak se toho šla na záchod zbavit. Přišlo mi to odporné.

To jsem ještě netušila, že mě to jednou taky napadne…

Tím hlavním impulsem se ale stala situace, kdy jsem šla své kamarádce donést sešity na opsání. Ona byla tenkrát nemocná. Měla střevní chřipku a já jako správná kámoška jsem jí ihned po škole nesla úkoly. Seděly jsme tenkrát u nich doma v obýváku, povídaly jsme si a najednou říká, že je jí dost špatně od žaludku a už několikrát zvracela. Ale že potom je to strašně super, protože má úplně ploché břicho. A tam to přišlo! Tenkrát, s kily navíc a obrovskou chutí k jídlu, jsem na to přišla! Tohle bude přece skvělý nápad, jak budu moct jíst co chci a zároveň budu hubnout. No prostě geniální.

To, že je to absolutní nesmysl, ba naopak to nejhorší, co mě mohlo napadnout, to mi samozřejmě tenkrát nedošlo. A upřímně jsem si ani nemyslela, že se to potáhne několik let…

Pokračování o průběhu nemoci PPP příště.

promo-image