První díl článků o PPP najdete zde.

Říká se tomu mentální bulimie. To byla první forma PPP, kterou jsem onemocněla. Mohla jsem jíst co jsem chtěla a zároveň jsem nepříbírala, ba naopak jsem hubla.

Můj původní plán, že shodím pár kil a pak s tím přestanu, tak ten samozřejmě nevyšel. Stala jsem se posedlá.

Na jídle i na tom, že jej dostanu ze sebe zase ven. Nepoznávala jsem se. Byla jsem tak omámená. Několikrát za den jsem si stoupala na váhu, jestli jsem zhubla aspoň deko a když ne, týrala jsem se. Cvičila jsem do vyčerpání. Jen aby mi ta váha ukázala o trošinku méně. A když se tak stalo, cítila jsem neskutečné uspokojení.

Okolí si celkem rychle všimlo, že jsem štíhlejší. Dost často se mě někdo ptal, jak jsem zvládla zhubnout. Říkala jsem tenkrát, že jím zdravě a několikrát denně, prostě úplný opak toho, co jsem dělala. Nebo jsem si také vymýšlela, že mám nemocnou štítnou žlázu, že můžu jíst co chci a nepřibírám. Prostě jsem všem do očí lhala. Avšak ten pocit spokojenosti, že si mě někdo všímá, že mě chválí a hlavně, že fakt hubnu, když to říkají ostatní…

Doma samozřejmě dost rychle zpozorněli, že něco není v pořádku. Všichni mi chtěli moc pomoct a dělali všechno, co bylo v jejich silách. Jenže já jsem pomoc nechtěla. Na venek jsem se tedy tvářila, že se moc snažím, abych se z toho dostala, ale jen co jsem zůstala sama, opět jsem udělala to samé. Přejedla se a následně to vyzvracela. Do té doby jsem byla skvělá studentka, co má skoro samé jedničky a cílevědomá holka. Když jsem bulimií onemocněla, najednou mě nezajímalo nic jiného než můj vzhled a jídlo. Všechny peníze, co jsem měla, jsem utratila za jídlo. A pak taky za krémy na celulitidu a zpevňující krémy, prostě za cokoliv, co by mi mohlo pomoct zhubnout ještě víc. Mí rodiče se dost často divili, jaktože už nic nemám? Co jsem si prý koupila?

Škola mě přestala úplně zajímat. Bylo mi jedno, jestli dostanu jedničku, dvojku nebo čtyřku. Nemohla jsem se vůbec soustředit, protože jsem pořád přemýšlela, co bych tak snědla. A tak to šlo s mými studijními výsledky dost z kopce. Připomínám, že původně jsem byla vzorná studentka. Nikdy jsem však nedopustila to, abych z něčeho propadla. Taky jsem dost často chodila za školu. Buď jsem nebyla připravená, protože jsem předchozí odpoledne strávila jen se svou nemocí anebo jsem se bála toho, že mě budou spolužačky opět pomlouvat.

Paradoxem je, že jsem chtěla být strašně moc oblíbená a vlastně se děl opak. Holky mě dost často pomlouvaly a mě to velmi ubližovalo.

Na oko jsem se tedy snažila tvářit jako velká drsňačka, ale uvnitř jsem byla moc smutná a doma jsem často brečela. Dokonce jednou mé spolužačky v hodině informatiky vytvořily blog, který byl zaměřen proti mě. Psaly tam, jak mě nesnášejí a že jsem hrozná kráva a já nevím, co ještě. A tak jsem raději do školy nechodila. A sama jsem si psala omluvenky. Což na mě samozřejmě dost rychle prasklo a já musela čelit následkům a hlavně rozzlobenosti mých rodičů. Trápila jsem se já, trápili se oni. Já byla, ale puberťák, což znamenalo, že jsem si myslela, že mi samozřejmě vůbec nerozumí a nechápou můj svět.

Po nějaké době s PPP, jsem toho už i já začala mít dost a chtěla jsem se uzdravit.

Pamatuji si, kolikrát jsem sama sobě slibovala, že už to skončí, že dnes je to naposledy a že od zítřka se budu snažit!

Tohle jsem opakovala dost často. Jenže jsem neměla sílu na to, to zvládnout. V tuto dobu se začínalo střídat období bulimie a anorexie. Já totiž nevěděla, jak jiným způsobem svou váhu udržet. Můj mozek a mé přemýšlení byly v úplném spáru PPP. Pak přišli rodiče s tím, že vyzkoušíme pomoc nějakého psychologa. Vystřídalo se jich několik. A žádný mi nepomohl. A víte proč? Protože já se vyléčit v tu chvíli ještě nechtěla.

PPP jsem trpěla asi tak 6 let. To je hrozný, že? 6 let je přece tak moc času! 6 let jsem trápila svou duši a tělo. Bylo to v tom nejméně vhodném období, kdy jsem dospívala a mé tělo potřebovalo živiny. A místo toho, abych mu je dávala nějakým zdravým způsobem a do toho se hýbala, řešila jsem to tím nejhloupějším způsobem, který existuje. U této choroby jde totiž o zdraví. Mnoho případů může skončit smrtí!

Vzpomínám si, že jsem se bála, že onemocním nebo umřu, ale i tak jsem to nedokázala zastavit.

Jednou mě strašně bolel žaludek a já se bála, že mám rakovinu… Mnohokrát jsem po tom, co jsem se vyzvracela, jsem cítila, jak mi buší srdce a přeskakuje… Často se mi také točila hlava. Já nikdy nechtěla umřít nebo spáchat sebevraždu, ale tímto jsem to velmi rychle mohla způsobit… A já si to málokdy uvědomila a hlavně přiznala… Začala jsem lhát i sama sobě. PPP jsem prostě přijala jako mou součást a už mi nepřišlo, že jsem vlastně nemocná. Takové následky to až může mít… Všem okolo jsem dlouho tvrdila, že už jsem se z toho dostala, ale opak byl pravdou. A já se bála přiznat, že jsem stále nemocná. Styděla jsem se.

O tom, jak jsem se z toho nakonec dostala zase příště…

promo-image