Od té chvíle, kdy jsem si uvědomila, že chci rodinu, jsem tvrdila, že když už rodinu, tak velkou! Říkala jsem si, že bych měla klidně děti i tři. Děti mi přišly úžasné a já se do těch malinkatých stvoření úplně zamilovala. V hlavě jsem si už malovala, jak budu mít velký jídelní stůl, kolem něho se posadí všechny mé děti a já budu podávat tříchodovou večeři nebo sváteční oběd. Více dětí rovná se více radosti a lásky, no ne?

I v těhotenství mě držela má představa tří dětí. Dokonce jsem i věděla, že věkový rozdíl mezi nimi by byl ideální asi tak dva roky, aby si spolu mohly hrát. A byla jsem přesvědčená, že to tak i bude. 🙂 Když jsme pak oznamovali, že naše první miminko bude holčička a dědečkové si trošku povzdechli, že nebudou mít vnuka, utěšovala jsem je větou, že to buď vyjde příště nebo napotřetí. 🙂

Poté co se narodila Natálka jsem jí byla tak unešená! Stala jsem se mámou a tento přerod byl v mém životě jedním z těch nejvýznamnějších. Cítila jsem se najednou tak dospěle, šťastně, naplněně. Přišlo mi, že můj život bez dítěte byl úplně jiný a strašně prázdný. A ačkoliv jsem ze začátku byla děsně nejistá, bála jsem se, učila jsem se, jak s miminkem zacházet a jak s ním mám komunikovat, pochopila jsem, že můj život získal smysl. Ten smysl, který jsem občas hledala. Do té doby byly mé dny občas velmi nenaplněné. Prostě jsem se ráno vzbudila a neviděla jsem před sebou žádný cíl. S Natálkou jsem tento pocit ještě nezískala. Každý den má význam, každý den se stane něco nového…

Po narození Natinky samozřejmě velmi rychle přišly první dotazy ohledně toho, kdybychom se chtěli rozrůst ještě o dalšího člena. Vím, že některé čerstvé rodiče a především maminky tyto dotazy docela vytáčejí. Já se musím přiznat, že tento případ nejsem. Ačkoliv těhotenství a především porod není něco, co bych potřebovala ještě někdy zažít, hned druhý den po jejím narození jsem říkala, že druhé miminko přijde určitě brzy a že kdyby nebylo porodu, klidně bych měla dětí hodně, třeba i více než tři. 😀

V tomto svém názoru jsem se utvrzovala i první dny doma. Sice všechno bylo tak nějak náročnější, ale tolik lásky, kolik jsem pocítila s Natinkou, jsem opravdu nezažila a říkala jsem si, že bych tohle všechno chtěla určitě ještě jednou. 🙂 Dokonce jsem věkovou hranici mezi dětmi i snížila na rok a půl, aby byly sobě prostě blízko. Jenže víte jak to je, když si něco řeknete, nakonec to dopadne všechno jinak a taky svou roli zahraje osud. A já na osud dost věřím.

Možná teď čekáte velké odhalení v podobě toho, že jsem opět v tom a čekám miminko. Ale opak je pravdou. Miminko mám jedno a po půl roce s touhle dračicí jsem si jistá, že další přírůstek dlouho nepřijde. 🙂 Věková hranice mezi mými dětmi se skoro každým dnem zvyšuje a já si dokonce i někdy říkám, že mi Natalinka bohatě stačí a sourozence jí nedopřeji. 😀 Některé dny jsou totiž opravdu náročné a já nedělám nic jiného, než že ji dělám šaška pro pobavení a zábavu. Aktuálně se držím názoru, že bych mezi dětmi chtěla 3-4 roky rozestup. Protože to už bude Naty snad trochu rozumná a člověk ji vysvětlí, co se najednou děje a proč už ona není středem pozornosti sama, ale že se o ni musí prostě dělit. Taky by to mohla být i moje pomocnice a navíc už bude v tomto věku chodit do školky, takže se budu moct přes den věnovat miminku a dostatečně si jej užít, aniž bych měla pocit, že toho druhého šidím… Ale jak říkám, já věřím na osud a ten si někdy s našimi představami dělá co chce. 🙂 Další mímo prostě přijde ve chvíli, kdy přijít má anebo třeba nepřijde. Kdo ví. Teď jsem naprosto šťastná s jedním dítětem a je mi takhle moc fajn. 🙂

Kolik dětí byste chtěli mít vy a jaký věkový rozdíl vám přijde nejlepší? 🙂

 

promo-image