Byla jsem dokonalá máma i manželka! Ale jen ve svých představách a dokud se Natálka nenarodila… 🙂 Je to prostě tak. V těhotenství jsem si malovala, jaké to s miminkem bude a jak budu zvládat vařit, péct, uklízet, psát blog, fotit a ještě si hrát s dítětem a víte co? Je to všechno úplně jinak! A já už konečně můžu po více jak půl roce v mojí nové roli prohlásit, že to fakt nedávám! Tedy jako být tou paní dokonalou, kterou jsem být chtěla.

Vždycky jsem byla dost cílevědomá a celkem i puntičkářská. V pubertě mě to teda dost přešlo, ale s odchodem teenage věku se má ambicióznost opět vrátila a když už jsem něco dělala, snažila jsem se, abych to dělala pořádně. K tomu přidejte mou docela hyperaktivní povahu, kdy chci za den stihnout děsně moc věcí, jinak mi daný den nepřijde dost prožitý a získáte velmi, ale velmi nehezkou kombinaci. Nejšťastnější bych totiž byla, kdybych měla domov uklizený do posledního smítka, zvládla zabavit miminko, do toho pracovat, chodit na procházky a večer bych chtěla mít navařeno a napačeno pro svého muže. Prostě taková vzorná housewife! Jenže tak to prostě není.

Co vám budu povídat, s příchodem Natálky se stalo všechno náročnější a to, co se jevilo jako lehký úkon je s mou malou princeznou dost obtížné. Nemám totiž to miminko, které byste položili na deku, dali mu do ruky hračku a ono se samo zabavilo alespoň na 30 minut. Asi bude Natinka po mně nebo nevím, ale ona potřebuje stále nové a nové podněty a stále něco nového pozorovat. Jedna hračka ji zabaví asi na 30 sekund a pak vyžaduje něco dalšího. Jenže to není všechno! Natálce se nelíbí, když si musí vystačit sama, a tak sotva vycítím příležitost k tomu, že bych mohla třeba něco pouklízet nebo zadělat na bábovku, Natinka se rozkřičí na celý byt a já musím chtě nechtě na dečku a hrát si s ní.

Dlouho předlouho jsem se s tím nedokázala smířit. Kór, když některé mé kamarádky za den zvládnou tisíc věcí a já vůbec nechápu, jak! A kde berou tolik síly? Já večer padám únavou a to se občas ještě musím donutit pracovat, alespoň hodinku, dvě… Navíc mám kolem sebe i děti, které jsou ve věcí hraní si více samostatné. Prostě je jejich máma položí s hračkou na deku a ony si hrají a spokojeně u toho broukají. Stejně tak dlouho jsem se snažila o nastolení nějakého režimu, který by mohl fungovat. Říkala jsem si, že si zkusím na každý den napsat plán aktivit, které bych chtěla udělat a třeba se to povede. I tady jsem však narazila. A víte co jsem zjistila? Že ani takhle to prostě nepůjde. Nakonec jsem tedy došla k závěru, že se nemá smysl stresovat. Prostě nejsem superžena, supermáma, ani supermanželka a nebojím se to přiznat. Věřím totiž, že nás je víc. 🙂

Na druhou stranu, proč bychom měly my mámy být supermanky a být rychlé jako supermyši? Ten čas s miminkem tak strašně rychle utíká a ani se nenadějeme a bude těm našim zlatičkám rok, dva, tři, pět, deset… A já si prostě nechci říkat, že místo toho, abych trávila čas se svým dítětem, jsem raději šůrovala byt. Neříkám, že mě občas neštve, že nemáme dokonale uklizeno, ba právě naopak, ale chvíle s Natálkou jsou pro mne teď nejvíc. Uklízet a péct budu moct určitě ještě tolikrát v životě, zato dny strávené s miminkem, které si neužiji naplno, mi už nikdo nevrátí.

Víte, někdy když koukám na Instagram, chytám pocit, že mámy, které sleduju, zvládají být krásné, upravené, dělají si super snídaně, obědy i večeře, ujdou denně několik kilometrů s kočárem, uvaří manželovi, uklidí, vyperou a vyžehlí a to všechno zvládnou za jeden jediný den. Nevím tedy, kde dělám chybu já, ale pak si připadám dost tragicky. Každý večer navíc ulehám s pocitem, že jsem chtěla udělat za daný den něco, co jsem samozřejmě nestihla nebo na to zapomněla. A tak, pokud to máte stejně jako já a jste občas rády, že na oběd sníte namazaný chleba, věřte, že v tom nejste samy a můžeme si spolu podat ruku. 🙂 Já jsem i přesto nejšťastnější máma na světe. Ačkoliv sedím v křesle, za kterým se schovává hora prádla na vyprání. Dnes to už nestihnu, tak snad zítra…

promo-image