Dnes jsem se rozhodla, podělit se s vámi o jeden trošku děsivý zážitek, který jsme prožili v rámci uplynulého víkendu… Pokud mě sledujete na Instagramu, tak už možná víte, o co jde…

Minulý víkend jsme se vypravili s manželem a Natalinkou do Prahy, protože měl Tobinek od Kačky Smooth oslavu svých 1. narozenin. Moc jsme se těšili a vlastně jsme ani nepředpokládali, že by se daný víkend mohlo stát něco špatného či zvláštního…

Do Prahy jsme se rozhodli jet vlakem, zarezervovali si lístky v Regiojetu, dokonce jsme na cestu tam měli možnost vybrat i místa do dětského kupé, což bylo moc fajn. Na cestu zpátky bylo však dětské kupé obsazené. Cesta v dětském kupé byla super. Natalinka mohla lézt po koberci, nebo jsme si s ní s Jirkou hráli a když byla unavená, dala jsem si ji do nosítka, ve kterém spala až do cílové stanice. Cesta zpátky byla o něco náročnější. Seděli jsme v otevřeném vagónu, kde jsou sedačky za sebou. My tedy měli místo u stolečku, takže jsme měli více prostoru, ale přece jen jsme si museli vystačit s jednou volnou sedačkou (sedačka pro Natinku) a našimi místy. I tak to nebylo nic hrozného. Jen to chtělo Nat bavit celou cestu, aby neměla tendenci chtít lézt. Musím však říct, že na cestu vlakem sama s mojí princeznou bych si asi ještě netroufla, pokud bych neměla možnost toho dětského kupé.

V Praze to bylo taky skvělé. Ihned po příjezdu jsme se jeli ubytovat na hotel. Dostali jsme pokoj v nejvyšším patře s pohodlnou postelí a v koupelně byla vana. Za což jsem byla moc ráda, protože se večer mohla Natinka vyblbnout ve vodě a já si taky zarelaxovala. 🙂 My doma totiž vanu nemáme, takže je to pro nás velká vzácnost, kterou si musíme užít. 🙂

Poté, co jsme se ubytovali, jsme se vydali rychle omrknout trhy na Jiřák, protože mi o nich Kačka neustále básní a taky jsme si zašli na skvělý avokádový chleba do Cafefinu. Jakmile jsme se posilnili a zjistili, kolik je už hodin, pádili jsme přes parky ke Kačí domů, kde se konala velká sláva. 🙂 Oslava Tobinkového 1. roku života byla naprosto báječná, byla plná lásky, úsměvů, dobrého jídla, nádherného lesního dortu a také dětí. Tobinek má už totiž staršího bratrance, čerstvě narozenou sestřeničku a pak tam byla i naše láska. Takže tím to bylo taky moc krásné. Děti jsou prostě radost. Ani jsem vlastně nečekala, že budeme na této oslavě tak dlouho, odcházeli jsme kolem 20. hodiny, což s miminkem hodnotím jak super výkon. 🙂 Do našeho hotelu jsme pak opět vyrazili pěšky přes parky, což bylo moc fajn, protože se těmito místy nesla skvělá atmosféra. Lidé posedávali na dece, povídali si, popíjeli a smáli se a ve vzduchu už šla cítit ta letní atmosféra, kterou naprosto miluju.

Společný večer na hotelu byl také moc příjemný. Natinka si užila koupání ve vaně, stejně jako já a vzhledem k tomu, že matrace působila velmi pohodlně, jsem se moc těšila, až už zavřu oči a odpočinu si. No a co myslíte? Netrvalo ani dlouho a už jsem plula po obláčku a zdály se mi sny. Před 5 hodinou ráno se Natalinka vzbudila, ale záhy rychle usla. Já tedy také zavřela oči a byla jsem ráda, že mám před sebou ještě nějaký čas spánku a že už není čas vstávání. Asi tak po půl minutě od chvíle, kdy jsem zavřela znovu oči, se to ale stalo!

Z ničeho nic nám všem začalo zvonit v uších. Doslova. Z chodby se totiž rozeřvalo poplašné zařízení, alarm! Naprosto děsivý zvuk. Krve by se ve mne v tu chvíli nikdo nedořezal. Z vedlejšího pokoje, kde byla ubytována rodina s malou holčičkou, se ihned ozval srdceryvný pláč. Koukla jsem na Natálku a v duchu se modlila, aby jí to nevzbudilo, ačkoliv jsem o tom dost pochybovala. Ten zvuk byl prostě strašnej! Okamžitě jsem vylítla z postele a koukala zmateně na Jirku. Ten začal volat na recepci, kde to ale nikdo nebral. Já se rychle převlékla z pyžama do šatů a chtěla jsem vyběhnout na chodbu zjistit, co se děje. Jirka byl ale rychlejší.

Už za sebou zavíral dveře, když jsem uviděla jeho mobil na nočním stolku. Ihned jsme mu jej podala, aby mi mohl zavolat, jestli zjistí, co se děje a já věděla co dál. Natálka totiž přes všechen randál kupodivu stále spala. Oba jsme doufali, že je to planý poplach a nechtěli jsme ji zbytečně budit. I přesto jsem rychle zabalila ty nejdůležitější věci do našich batohů a byla připravena je vzít na ramena, Natinku do náručí a utíkat po schodech.

V hlavě mi běžely ty nejhrozivější scénáře. Nejhorší bylo, že jsem se nemohla podívat ani z okna ven, jestli pod námi třeba nehoří. Okno v našem pokoji totiž bylo střešní a dost vysoko a nedalo se otevřít dokořán. Měla jsem obrovský strach. Cítila jsem pocity beznaděje a zároveň jsem doufala, že vše dobře dopadne a tohle je prostě jen zlý sen.

Po chvilce mi volal Jirka, že prý recepční tvrdí, že v hotelu nehoří a za poplach prý mohou zaseknuté výtahy, které stojí otevřené v přízemí. Jirka ani já jsme tomu ale moc nevěřili. Bylo prostě divné, že by zaseklé výtahy spustily alarm, který nešel vypnout. Jirka tedy proběhl všechny patra hotelu i venek okolo hotelu, aby se ujistil, že opravdu nehoří. Já jsem ale mezitím v pokoji už šílela. Měla jsem strach. Představovala jsem si, jak hrozný by bylo, kdyby opravdu hořelo a my se s Natálkou nestačily dostat ven. Jirka mě sice pořád přes telefon uklidňoval a říkal mi, že jestli Nat spí, tak ať ji nebudím, protože běžet po schodech, kde křičí alarm je opravdu něco strašnýho a že by z toho Natinka měla šok, ale já nevěřila tomu, že se nic neděje, když už byl poplach spuštěn přes 30 minut a nešel vypnout…

Bylo to opravdu něco příšerného! Poplach nakonec zvonil celou hodinu, než jej dokázali vypnout. Hodinu jsem prožila v malém zoufalství a těch nejčernějších představách. Ačkoliv jsem se snažila věřit, že je to omyl, nemohla jsem si tím být jistá…

Ani si nedokážete představit, jak jsem byla šťastná, když alarm přestal znít hotelem a Jirka se vrátil do pokoje. Skoro jsem mu skočila kolem krku a brečela štěstím. Raději jsem si nepředstavovala, co by se mohlo všechno stát, kdyby skutečně hořelo. Nejhorší je, že se to prostě stává a lidé se nestihnou dostat ze spárů plamenů. Nechci si ani představovat, co se asi lidem, kteří už ví, že jejich život je zpečetěn, honí hlavou. Zase si uvědomuji, jak moc je život křehký a to, že jsme tady dnes neznamená, že tu budeme zítra…

Asi by se hodilo říct, proč celý poplach vlastně vznikl. Mohlo za to prý jedno čidlo v hotelu. Nikdo neřekl, jestli v pokoji či na chodbě a ani to, jestli bylo prostě jen vadné nebo někdo na hotelu třeba kouřil. Nedozvěděli jsme se to. Výtahy za to však nemohly (já věděla, proč tomu nevěřit!), pouze ve chvíli, kdy se alarm spustil, sjely automaticky dolů a otevřely se, protože při poplachu se výtahy používat nesmí a musí se použít únikové cesty.

Tak to by byl celý příběh o jedné děsivé noci. Zažili jste někdy něco podobného?

 

promo-image