Je neděle podvečer. Tento víkend jsme se s Jirkou vrhli na předělávání bytu a taky na velký úklid. Je až neskutečné, kolik člověk nashromáždí věcí, které po nějaké době nepotřebuje 🙂 Nicméně Jirka šel teď s Natalinkou ven na procházku a já bych měla uklízet dál. Místo toho jsem si však řekla, že napíšu článek. Článek o tom, jak vychovávám a chci do budoucna vychovávat svou dceru.

V průběhu těhotenství jsem přečetla několik knížek o výchově dítěte, o nošení dětí a podobně, ale musím se přiznat, že mi nic moc nedaly ani neřekly něco, co bych sama tak nějak intuitivně nevěděla. 🙂 Já jsem velmi emotivní člověk, potřebuji lásku cítit a stejně tak se ji snažím dávat. Nestačí mi jen skutky, potřebuji slova. Potřebuji slyšet ta nejkrásnější dvě slůvka „miluji tě“. Stejně tak potřebuji objetí, uznání a pochvalu. V tu chvíli se cítím šťastná a cítím, že mě někdo má rád. Stejně tak se snažím lásku vyznávat všem těm, které mám ráda já.

Od chvíle, kdy jsem Natinku poprvé držela v náručí a koukala se do těch nejmodřejších očí, které jsem v životě viděla, jsem cítila něco nepopsatelného. Láska k dítěti je úplně jiná než jakákoliv jiná láska. Není ničím podmíněná. Zkrátka a dobře prostě je. Od první chvilky, co se miminko objeví v našem životě, ač si to třeba neuvědomujeme, dítě vychováváme. Už jen našim přístupem k němu samému. Já Natalinku od samého začátku neustále zahrnovala doteky a polibky, mazlila jsem se s ní, zkrátka jsem chtěla, aby cítila bezpečí a lásku a že já jsem ten člověk, co jí bude celý život milovat, bude jí na blízku a bude ji chránit před vším zlým a špatným.

Jak už víte, Naty byla a stále vlastně je náročné dítě na pozornost. Potřebuje, aby se jí stále někdo věnoval, nebaví ji, hrát si sama a moc dlouho ani sama nevydrží. Potřebuje neustálou přítomnost osoby. S tím také souviselo, že nebyla kočárkové miminko a já jí musela ze začátku jen nosit. V kočárku dostávala hysterické záchvaty a já prostě nedokázala jezdit se řvoucím dítětem. A tak začalo nosící období. 🙂 Najednou byla neskutečně spokojená a naše procházky byly zachráněny. 🙂 S uspáváním to bylo podobné. Ačkoliv mi spousta lidí říkala, že houpáním ji rozmazlím, do jejího půl roku jsme ji uspávali houpáním na rukách. Nešlo to prostě jinak a já nedokázala položit miminko do postýlky, zavřít za ním dveře a prostě od ní odejít. Ne! Podle mě je to prostě hloupost. Dítě by mělo cítit lásku a bezpečí a to samo v postýlce, když je tak malinkaté, prostě nemá. Naštěstí po tom půl roce začala ve chvíli, kdy je unavená, usínat u kojení a tak to vlastně funguje doteď.

Natálku se tedy snažím vychovávat hlavně intuitivně, snažím se do ní vžít a snažím se představit si, jak bych se cítila já, kdybych byla takhle malinkatá a to, věřte mi nebo ne, hodně pomáhá v přístupu k ní. Co se týče pozornosti přes den, už jsem se dávno smířila s tím, že nebudu supermanželka a můj muž nepřijde večer domů a nebude ho čekat teplá večeře a čokoládový dort jako dezert. Někdy není ani uklizeno. No co. Přes den je totiž pro mne priorita Natálka. Snažím se s ní být hodně venku, vídáme se s jinými maminkami a jejich miminky, chodíme cvičit a nově také plavat. No a když jsme doma, hrajeme si spolu. Hračky se snažím vybírat tak, aby u nich musela Natálka přemýšlet, aby rozvíjely její motoriku a schopnosti, ale aby byly zároveň zábavné. Věnujeme ji s manželem téměř všechen svůj čas, ale nelitujeme toho, protože naše dcera je to nejdůležitější a nejdůležitější vždy bude.

A přesně takto bych jí chtěla vychovávat do budoucna. V lásce a domácí pohodě, s dostatkem pozornosti a zájmů. Tímto se dítě nedá rozmazlit podle mne. Rozmazlování se dělá věcmi a tím, že má dítě každou hloupost, na kterou si vzpomene. Ne dostatkem společného času se svou mámou či tátou.

Je pro mne také důležitý vztah s mým manželem a to, jak se k sobě chováme a jak se před Natálkou vyjadřujeme. Miminka vycítí vše. Máme to štěstí, že se s Jirkou téměř nehádáme, nemluvíme k sobě škaredě a na věcech se shodneme. Ani jeden z nás nepotřebuje trvat na té své pravdě. Také si každý den vyjadřujeme lásku, ať už tím, že si řekneme, že se milujeme nebo jen obejmutím či polibkem. Natálka to vše vidí a cítí, že se její rodiče mají rádi. A stejně tak milují i ji.

Čeho bych se chtěla vyvarovat je to, abych si přes Natinku „plnila“ svoje sny. Nerada bych jí mluvila do jejích koníčků a toho, čemu by se chtěla v budoucnu věnovat. Samozřejmě pokud to nebude úplně na hlavu a nebude to ohrožovat její zdraví nebo život. Chtěla bych, aby si sama zvolila třeba kroužky, které by chtěla navštěvovat, stejně jako střední a posléze vysokou školu, pokud ji tedy bude chtít studovat. Nemyslím tím však, že bych ji nechala vyrůstat jak dříví v lese a že by bylo jedno, jak se třeba bude učit. To určitě ne. Budu se snažit ji směřovat určitým směrem a když uvidím, že jí jde něco více a něco méně, budu podporovat to, co jí půjde lépe. A jestli bude mít třeba z matiky trojky, protože jí fakt nepůjde a nebude to tím, že matiku fláká, rozhodně jí to nebudu vyčítat. To je totiž podle mne jedna z nejhorších věcí, co rodiče dělají.

Chci jednoduše, aby Natálka byla šťastná ve svém životě, aby si plnila sny a aby ve svém životě viděla smysl. Aby se ze života radovala, aby se často smála a co nejméně trápila. A přála bych si, aby nás s Jirkou měla za co milovat a aby se nás nikdy nebála a naopak nás vnímala jako kamarády na celý svůj život. 🙂

promo-image