Minulou sobotu to byl rok, co jsem se stala mámou, a tak jsem si říkala, že bych se s Vámi chtěla podělit o to, co se v mém životě a v mém myšlení a vnímání za tento čas změnilo a také napsat, jaký ten rok vlastně byl. 🙂

Aktuálně prožívám neskutečně melancholické a vzpomínkové období. Je říjen a jako by to bylo včera, co jsme si z porodnice přivezli v kočárku malinkatou čtyřdenní Natinku. Zpočátku pro mne bylo všechno tak nové a nejisté. Ačkoliv pro mne manipulace s miminkem byla vlastně přirozená, tak jsem se neustále bála, že něco udělám špatně a novorozeňátku ublížím. Pamatuji si, jaký pro mne byl ze začátku oříšek čistit správně pupík a neustále jsem všechno pro použití miminka sterilizovala. Všeho jsem se bála. Miminko mi připadalo tak křehké…

Co mi určitě na sebevědomí nepřidávalo, byly různé „dobře míněné rady“. Natálka byla od začátku velmi kontaktní miminko. Nelíbilo se jí v kočárku, autosedačka byla a doteď bohužel stále je její velký nepřítel a usínala zásadně v zavinovačce v naší náruči. Několikrát jsem si tak vyslechla, že tím, že ji mám prakticky stále na rukou nebo jí nosím, svou holčičku rozmazlím. Moc jsem to neposlouchala. Naštěstí mám svůj rozum a do ničeho si nenechávám kecat, takže jsem poslouchala svoji intuici a snažila se do pocitů svého dítěte vžít. A bylo nám tak dobře. A co myslíte? Samozřejmě, že jsem Natálku svým citlivým přístupem nerozmazlila. Časem se všechno začalo upravovat. Kočár vzala na milost až ve sportovní verzi, ale vzala. 🙂 Autosedačka je sice stále nepřítel, ale už jsem našla nějaké způsoby, jak jí cestu v autě zpříjemnit. Zavinovat jsem ji přestala okolo 6.měsíce a začala usínat v naší posteli, takže se přirozeně odstranilo houpání. Pokud se tedy ocitáte v podobné situaci, máte kontaktní miminko a bojíte se, že se to nezmění, věřte mi, že dítě potřebuje svůj čas a vše se upraví, až přijde ta správná chvíle. Věřte svému dítěti, snažte se do něj vžít a poslouchejte svou intuici.

Čím ale byla Natalinka starší a já jí více poznávala, všechno se zjednodušovalo a já si po nějakém čase už přišla jako zkušená máma, která dokonce může v mnohém radit ostatním. 😀 Což jsem ale nijak moc nedělala, pokud mě o to vyloženě někdo nepožádal. Já totiž nerada cpu někomu své názory. Ráda se o ně podělím, ale daný člověk musí chtít. 🙂

Nejkrásnější čas pro mne byly od začátku společné večery. Kdy jsme se v posteli sešli všichni tři – já, Jirka i Natalinka a mohli se společně tulit a být tu jen pro sebe. A trvá to i teď. Tak moc mě baví pozorovat Natálku a Jirku. Zpočátku to teda bylo neskutečně kouzelné a velmi romantické, dnes, když je z Natinky malá raubířka, co má nejradši, když táta s mámou dělají blbosti, směje se a neustále něco povídá a breptá, je to spíš legrační a divoké, ale stále je to pro mne ten nejmilejší čas z celého dne. Jsem prostě ráda, když jsme všichni spolu. 🙂

Ještě než se Natalinka narodila, měla jsem v hlavě představu, jaká máma bych chtěla být a hlavně, že kromě mateřství bych se chtěla i nějakým způsobem realizovat. A tak, hned jak jsem si trošku zvykla, že si svůj život a čas nebudu nějakou dobu řídit sama, ale že mám od toho najednou malého človíčka, jsem se začala věnovat i práci. Nebudu Vám nalhávat, že to bylo lehké. Nebylo! Každou chvilku, kdy Natinka přes den spala a pak také večer, jsem sedala k notebooku a snažila se psát na blog, pracovat, upravovat fotky… Dneska vlastně ani nechápu, jak jsem si mohla nastavit takové tempo, ve kterém jsem několik měsíců jela.

Moje původní představa totiž byla, že budu paní dokonalá a kromě toho, že zvládnu péči o dítě, budu chodit cvičit, budu mít krásně uklizený byt, uvařím, napeču a večer budu mít dostatek času na svého muže. Asi po přečtení předchozí věty sami chápete, že tohle se opravdu nedělo a vcelku je to dost scifi scénář. 🙂 Tohle se mi tedy nepovedlo. Bylo to tak, že kromě toho, že jsem se starala o miminko, jsem jakž takž zvládala i nějakou práci, ale ostatní činnosti se mi moc nedařily. Pravidelně jsem se tak dostávala do deprese, že já svou novou roli nedokážu skloubit s životem před miminkem. Na druhou stranu jsem věděla, že právě moje dítě je pro mě nejdůležitější. Takže to, že jsme večer nevečeřeli teplé jídlo, ale byli jsme rádi za namazaný chleba, mi až tolik nevadilo. Naštěstí to nevadilo ani mému muži. 🙂

Režim, který jsem si nastavila šel nějakou dobu udržet. Já byla moc ráda, že nemusím být máma na plný úvazek a že mohu také vydělávat peníze a tím zvýšit celkový příjem naší domácnosti. Jenže jak šel čas a Natalinka začala potřebovat více a více mé pozornosti, protože se naučila převalovat, lozit, sedět a nakonec i stát a chodit kolem nábytku, já začala být z mého režimu velmi vyčerpaná. A tak jsem se dostávala do velkého stresu, že nezvládnu dělat deset věcí najednou tak, jak bych si přála. Začala jsem tedy hledat nějakou rovnováhu… Abych nakonec zjistila, že být tou mámou na plný úvazek je to nejdůležitější a to, co vlastně chci dělat nejvíc. 🙂

Což ale neznamená, že bych se zajímala jen o dětské příkrmy, nejpřírodnější kosmetiku a horlivě diskutovala na Modrém koníkovi. 😀 Naopak se stále snažím najít si čas na sebe, na cvičení a pracovat. Začala jsem fotit na zakázku, čímž se mi vlastně splnil sen a to mi právě umožňuje pracovat jen, když chci a mám na to náladu. Nefotím až tak často, jak bych třeba mohla, protože chci být především se svou dcerou. Na druhou stranu mě focení a potkávání se s různými lidmi neskutečně baví a naplňuje a je to zase super nebýt jen tou mámou. 🙂 Je to super ale právě kvůli tomu, že jsem se nestala otrokem focení a upravování fotek, ale snažím se to udržet v určité rovnováze tak, aby to pro mne bylo zpestření a zábava. 🙂

Co bych ještě chtěla moc ráda zmínit, je to, že od půl roku Natálky chodíme cvičit. Chodíme stále plavat, pak také chodíme na cvičení s dětmi, kde se rozvíjí dětem motorika a trénují se jednotlivé smysly a pravděpodobně začneme chodit i do Little gymu, což je cvičení dětí založeno především na pohybu a to mi připadá jako skvělé doplnění aktivit, které praktikujeme. Samozřejmě, že cvičení i plavání jsou cenově náročnější položky. Na druhou stranu říkám, že raději se uskromním já sama, ale svému dítěti chci dopřát to nejlepší a to nejvíc co můžu. A když vidím, že Natalinku pohybové aktivity a setkávání s ostatními dětmi baví, chci to podpořit. 🙂 Navíc, mě to baví také a je to pro nás obě příjemné zpestření dne. Takže pokud přemýšlíte o tom, jestli má smysl chodit s dítětem cvičit hned odmala, věřte mi, že to smysl má. 🙂

No a to je asi tak všechno důležité. 🙂 Aktuálně si velmi užívám rovnováhy, kterou jsem si mezi mateřstvím, prací, blogem a manželstvím vytvořila. Jsem velmi ráda, že jsem si dokázala „povolit režim“ a dovolit si nebýt ve všem perfektní. Jsem ráda, že trávím čas více offline než online, že nemám potřebu sdílet svou dceru a své soukromí ve velké míře na sociálních sítích, že si dokážu najít čas na sebe i na manžela. Dokážu pracovat i odpočívat a když něco nestihnu, svět se pro mě nehroutí a stres se snažím potlačit. Jsem ráda, že jsem si konečně našla večery, kdy nepíšu článek na blog, ani neupravuju fotky, ale sedneme si s mým mužem k seriálu se sklenkou vína a užíváme si společný čas. Jsem prostě šťastná, že to je teď jak to je a především vděčná za to, že takto mohu žít.

A Vám přeji to samé, ať už jste mámou, tátou nebo ne. Žijte tak, aby Vás život bavil. To je nejdůležitější.

P.S. Jedno je na tom mateřství fakt hrozné a to je neuvěřitelný strach, který o své dítě mám. Začal hned, jak jsem objevila dvě čárky na testu a s každým dnem vzrůstal. S narozením Natinky se tak tisíckrát znásobil… A ten strach nikdy neskončí. I tak to ale stojí za to!

P.P.S. Narozením dítěte Váš život neskončí. Začne nová a jiná etapa, na kterou si musíte zvyknout, ale až se s miminkem sladíte, už si nebudete moct dokázat představit život bez něj. Musí se mu sice všechno přizpůsobit, ale vesměs můžete i nadále dělat téměř vše, co jste dělali před ním. Chce to samozřejmě toleranci a podporu partnera, mít možnost hlídání… A jak vidíte, s trochou trpělivosti jsme zvládli s Natalinkou i dost cestovat. 🙂

promo-image