Autor

Kate

v Bez lepku, Fitness, Jarní recepty, Jídlo pro jednoho, Lehké, Letní recepty, Pro děti, Pro těhotné, Snídaně

Míchaná vajíčka s uzeným lososem

Jsou jídla, která prostě neomrzí. Jedním z těch jsou i míchaná vajíčka. Na tento pokrm existuje nespočet receptů. Já dlouho hledala ten jeden jediný, který mi bude vyhovovat a hlavně, který mi bude chutnat a našla jsem tuto úpravu. 🙂

Ingredience na 2 porce

5 bio vajec

50 ml bio plnotučného mléka

100 g uzeného lososa

špetka soli

pažitka, ředkvičky a klíčky  nebo výhonky na ozdobu

 

  1. Vejce rozklepněte do misky a přilijte k nim mléko.
  2. Metličkou pořádně promíchejte, ať se vejce s mlékem spojí.
  3. Rozehřejte nepřilnavou pánev a vlijte vaječnomléčnou směs.
  4. V průběhu přípravy vajíčka míchejte, dokud nebude konzistence tužší, ale měly by zůstat stále vláčné.
  5. Na talíři přidejte plátky lososa a ozdobte pažitkou, klíčky či výhonky a ředkvičkami.
  6. Ihned podávejte.

 

v Bez lepku, Lehké, Vegetariánské

Třešňové chutney

Taky tak milujete sýry a různá obložená prkýnka? 🙂 Já to mám ráda moc a sýry si vždycky potřebuju doplnit nějakou marmoškou nebo čatním. 🙂 No a protože je sezóna třešní v plném proudu a třešně se objevily u mě doma, bylo po chvilce dost jasný, jak je zpracuju. 🙂

Ingredience na třešňové chutney

500 g vypeckovaných třešní

1 velká cibule nebo 2 menší

špetka chilli vloček

5 lžice extra panenského olivového oleje

2 polévkové lžíce octu balsamico

2 polévkové lžíce třtinového cukru

špetka soli

 

  1. Cibuli zbavte slupky a nakrájejte ji na plátky.
  2. V pánvi rozehřejte olivový olej a na něm orestujte cibuli cca 5 minut do sklovata.
  3. Poté přidejte třešně, špetku soli a chilli a duste je dalších 10 minut, dokud nezměknou.
  4. Nakonec přidejte ocet a cukr, ten nechte chvilku zkaramelizovat, asi tak 2 minutky.
  5. Ještě jednou promíchejte a je hotovo. 🙂
  6. Chutney nechte zchladnout, přendejte jej do sklenic a buď jej můžete zavařit nebo jej ihned po vychladnutí spotřebujte k sýrům, masu nebo k sušené šunce.

Recept vznikl ve spolupráci s Bzeneckým octem.

v Cvičení, Motivace, Život, Život mámy

Za 3 měsíce do plavek

V září se chystáme na dovolenou k moři a já se konečně rozhoupala k tomu, abych začala chodit pravidelně cvičit. 🙂 Hned po porodu jsem chtěla dát tělu nějaký čas, aby si zvyklo zase na to, že už nenosí v bříšku miminko, a tak nějak jsem si prostě zvykla na nicnedělání.

V lednu jsem si však začala říkat, že bych chtěla začít lehce posilovat, ale dost jsem se cvičení kvůli kojení bála. Někde jsem totiž slyšela, že fyzickou námahou se ztrácí mlíko. A tak jsem cvičila doma prostřednictvím videí na internetu a bylo to celkem nenáročné. V tu dobu to docela šlo, kolem 18. hodiny Natinka měla totiž ve svém rozvrhu první večerní spánek, a tak jsem se mohla cvičení věnovat. Čím ale byla starší, tím se večerní spaní začalo oddalovat a aktuálně usíná až po 21. hodině. A cvičit po 9 večer se mi fakt už nechce. 😀

Takže mé zapálení pro věc rychle vyprchalo. Navíc jsem nedokázala být tak disciplinovaná, abych si hlídala i stravu a jedla správně, protože cvičení je prý jen 30% úspěchu a zbytek tvoří jídelníček. Mé první pokusy o navrácení se do formy tedy docela ztroskotaly. V tu dobu mě však vůbec nenapadlo, že bych mohla chodit cvičit někam ven. Nechtěla jsem opouštět Natinku, nechtěla jsem se okrádat o čas s ní. A tak jsem si řekla, že budu prostě hodně chodit.

Jakmile se venku udělalo krásně a Natalinka začala akceptovat kočár, začaly jsme chodit každý den na dlouhou procházku. Ale ani díky této aktivitě jsem na svém těle nezaznamenala větší úspěchy. Proč? Protože mé procházky s kočárkem jsou sice relativně v tempu, ale dost ráda se někde zastavuju, kochám se krajinou nebo se jdu podívat někam do obchodu a kardio se tím pádem rychle mění v lehário. 😀

Na konci května jsem začala s Natálkou chodit plavat a to už mi ale prostě nedalo. Řekla jsem si, že se sebou už musím vážně něco udělat. Nejde tady tolik o hubnutí jako o zpevnění. Mé tělo je totiž nějaké povadlé celkově a já se takhle necítím dobře. No a když už jsem se rozhodla, že začnu někam chodit cvičit, zapátrala jsem na internetu. Hledala jsem nějaké rychlé, avšak efektivní cvičení a našla jsem „posilovnu“ pro ženy s názvem Expreska. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že mi jedna moje kamarádka Expresku moc vychvalovala, protože v ní zhubla, a tak jsem se rozhodla, že toto kruhové cvičení vyzkouším.

Co bych vám k tomu řekla, po několika prvních návštěvách jsem dost nadšená. Většinou tedy cvičím se vším všudy (zahřátím i protáhnutím) asi 40 minut, ale přijde mi to časově dost fajn. 🙂 Navíc je Expreska vyloženě jen pro ženy a kruhové cvičení je dost zábavné, takže je to pro mne teď jeden velký relax a odreagování od mateřských povinností, což je prostě potřeba. 🙂 Můj plán je chodit na kruháč 3x týdně a alespoň 2x týdně (ale ideálně 3x týdně) bych chtěla chodit běhat. Původně byl můj plán takový, že vždy počkám, až přijde manžel z práce a půjdu běhat sama. Minulý pátek mi to však nedalo a místo procházky jsem šla s kočárkem běhat. Já se toho teda dost bála, ale bylo to super a zvládla jsem to s menšími přestávkami úplně v pohodě. 🙂

Pohyb sám o sobě ale nestačí, a tak jsem se dost zaměřila i na stravu. Celkově nemám problém se snídaní, oběděm či večeří, ale co jsem v minulosti nezvládala byly svačiny. Vzhledem k tomu, že jsem to tentokrát vzala ale opravdu z gruntu a fakt vážně, už si dopřávám i menší jídla. Po ruce mám teď cottage, jogurt nebo kefír a oříšky. A světě div se, ono to fakt jde jíst 5x i více krát denně. 🙂 Se změnou nebo spíš pravidelností mého stravování se můžete těšit na více fitness receptů. 🙂

Zatím jsem samozřejmě na začátku, ale už teď mám novou energii z toho, že se konečně svému tělu věnuji a těším se na každý další den, kdy si zacvičím a protáhnu kosti. 🙂

Pokud do toho chcete jít se mnou a navzájem se motivovat, sledujte mne na Instagramu a používejte hashtag #fitletoskate. 🙂

v Dezerty, Fitness, Lehké, Letní recepty, Pro děti, Pro těhotné, Sladké, Snídaně, Vegetariánské

Kakaové palačinky s tvarohem a třešněmi

Červen je měsíc třešní. Nebo ne? 🙂 Pamatuji si, jak jsem byla malá a každý rok v červnu jsme trhali třešně. Hned jsme je pak dávali do pusy a bylo nám úplně jedno, jestli nám bude blbě nebo ne. 🙂
Od té doby uplynulo už hodně vody, ale nostalgie a vzpomínky zůstávají. 🙂 No a když se ke mně před týdnem dostala část úrody, dlouho jsem přemýšlela co s nimi. Nakonec z toho vznikly tři recepty, které vám postupně odtajním. 🙂 Tím prvním jsou kakaové palačinky. 🙂

 

Ingredience na cca 10 palačinek 

150 g hladké špaldové mouky

150 g polohrubé pšeničné nebo také špaldové mouky

2 polévkové lžíce holandského kakaa

2 bio vejce

500 ml bio plnotučného mléka

1 polévková lžíce třtinového cukru

špetka soli

300 g třešní

500 g polotučného tvarohu

višňová nebo třešňová marmeláda

nasekané kešu ořechy, jedlé květy a meduňka na ozdobu

 

  1. Připravte hladké těsto z obou mouk, vajíček, mléka, kakaa, soli a cukru –  v míse všechno pomocí metličky zpracujte.
  2. Rozehřejte nepřilnavou pánev a postupně na ni pečte palačinky z obou stran.
  3. Třešně vypeckujte.
  4. Hotovu palačinku potřete marmeládou, přeložte ji napůl, pak ještě jednou napůl, aby vznikla hezká čtvrtka, naskládejte tak tři za sebe, ozdobte je třešňěmi, tvarohem, ořechy a jedlými květy.

v Těhotenství, Život, Život mámy

Co bych udělala v těhotenství jinak?

Už to bude přesně 9 měsíců, co se narodila Natálka a mně to přijde skoro jakoby to bylo včera, kdy jsem každým dnem čekala na ten den D a vytočil mě každý dotaz na to, jak se cítím a jestli se už miminku nechce na svět. 🙂

Paradoxně, v těhotenství mi ten čas takto vůbec, ale vůbec neutíkal. Přišlo mi těch 9 měsíců naprosto nekonečných a skoro jsem nevěřila, že někdy přijde konec. 😀 Celkově jsem byla neskutečně nedočkává nastávající maminka, která se všeho až moc bála, četla si v diskuzích o špatných zkušenostech a nedokázala si požehnaný stav užít. Faktem ale je, že mé těhotenství bylo naprosto bezproblémové a kolikrát jsem si říkala, že mé tělo je asi naprosto ideální pro to, abych odnosila miminko.

Po prvním těhotenství se na toto období koukám už trošku s nadhledem a zpětně je mi trošku líto, že jsem si ten čas čekání na miminko nedokázala více zpříjemnit. Také nechápu, jak nyní můžu být až tak přeaktivní, když mám dítě a proč jsem se k některým věcem nedokopala už předtím, když jsem měla času mnoho. 😀 Možná je to tím, že teď ten volný čas dokážu efektivněji vyplnit, protože vím, že čas pro mámu a pro její práci za chvilku skončí a všechno dělám i tak nějak rychleji. 😀 O tom však dnešní článek není. Je o tom, co bych tedy udělala jinak. 🙂

1. Nezjišťovala bych si informace dopředu

Já byla přesně ta nastávající maminka, která se bála zbytečně všeho. A aby se bála dostatečně a měla pro to důvod, brouzdala různě po internetu a četla si i diskuze, které kolikrát nebyly vůbec pozitivní. Navíc jsem měla i ten dar, že jsem přivolávala lidi, kteří mi povídali různé historky, o tom, jak dopadlo těhotenství jedné známé nebo tamté známé. A to je něco strašnýho. Pokud jste těhotná, nezjišťujte si nic dopředu a neposlouchejte žádné historky. A pokud těhotné nejste, tak těhotným nic takového nevykládejte. Podle mě by se mělo zavést pravidlo, že se těhotným ženám mají říkat pouze pozitivní a hezké věci. Naopak myslete pozitivně a věřte, že všechno dobře dopadne a vám se narodí to nejkrásnější a nejhodnější miminko.

2. Více bych cestovala

Miluju cestování a potřebuju jet aspoň jednou za rok mimo republiku. Na konci 6. měsíce, v červnu, jsem si však řekla, že už jsou na mě dlouhé cesty autem moc a že nikam k moři jet nechci. Ačkoliv jsem si to plánovala a věřila jsem, že se nám dovolená někde v Itálii podaří, rezignovala jsem na to. Zpětně je mi to líto, protože jsem se v létě v Brně už docela nudila a záviděla jsem každému, kdo dával na sociální sítě fotky ze svých cest. Při příštím těhotenství se určitě nemíním vzdát nějaké pořádné dovolené a prázdninové atmosféry. 🙂

3. Více bych četla a dívala se na filmy

Nebudu vám lhát, co jsem se stala maminkou, ani na jedno nemám moc čas. Film sem tam tedy občas ještě zvládnu, ale knížky jsou pro mě teď velká vzácnost a pokud už nějakou rozečtu, tak čeká dlouho předlouho na další okamžik, kdy ji otevřu a budu ve čtení pokračovat. 🙂

4. Těhotenství bych si více užívala

Tím myslím, že bych se více smála a radovala, více bych chodila ven, více bych si užívala těhotenskou módu a celkově bych se více mazlila s bříškem. Místo toho jsem byla spíše náladová, nebavilo mě si kupovat něco nového na sebe a břicho mi spíše překáželo. 😀 Jenže to bříško jednou zmizí a sice mi teda nechybí, ale je mi teď líto, že jsem na něj nebyla tolik pyšná, jak bych mohla být. 🙂

5. Více bych se fotila 

Ačkoliv mám fotky z těhotenství, nemám jich podle mne tolik, kolik bych jich mohla mít. Nyní bych se fotila třeba každý týden nebo aspoň jednou za měsíc, abych viděla, jak mi bříško rostlo. Také bych si nechala nafotit bříško i neoblečené, abych měla památku a celkově bych si nechala nafotit možná více těhotenských fotek, ať mám na co vzpomínat.

6. Méně bych si zjišťovala informací o porodu a nedívala bych se na žádné pořady

Minulé léto na Nově běžela série o porodech Malé lásky. No a co myslíte, samozřejmě, že jsem se na jeden díl koukla. A byla jsem z toho v takové depresi… Nyní bych si nečetla o tom, jaký měl kdo porod, ani bych na nic nekoukala. Stejně to má každý úplně jinak a nejdůležitější je to, že se narodí zdravé miminko. 🙂

7. Více bych se hýčkala a starala o sebe

To znamená, že bych chodila pravidelně na manikúru, pedikúru, zašla bych si na kosmetiku a na těhotenskou masáž. Já začala chodit na mani-pedi až ke konci těhotenství a to mě do toho vlastně kamarádky spíše dokopaly. A na těhotenské masáži jsem nebyla ani jednou, což je mi zpětně dost líto, protože jsem masáž nestihla ještě ani teď, co je Natinka na světě. 🙂 Také bych více chodila na snídaně a na obědy do města, místo toho, abych si vařila doma.

A to je asi všechno. 🙂 Více mě toho už nenapadá. Tak uvidíme, jestli někdy bude další těhotenství, při kterém budu moci udělat některé kroky jinak, než u toho prvního. 🙂 Je něco, co byste udělaly v těhotenství jinak vy?

 

promo-image
v Motivace, Zamyšlení, Život

Co ten název blogu?!

Už jsem nad tím přemýšlela dlouho, že napíšu článek, kde vám vysvětlím, proč se můj blog jmenuje tak, jak se jmenuje. 🙂 Zjistila jsem totiž, že existujou dvě skupiny lidí. 😀 Jedné se název líbí, přijde jim super, protože mě vystihuje a protože je dobře zapamatovatelný. Druhá skupina nad názvem kroutí hlavou a nechápou, jak jsem tohle mohla vymyslet. 🙂

Sama název „Miluji svůj život“ nazývám egoistický a dost se u toho usmívám. Myslím to totiž v legraci. O egoismus tady totiž nejde vůbec. Jak mě tedy napadlo pojmenovat blog takhle?

Byl podzim 2016 a já se koukala na 13. komnatu. Možná tento pořad znáte, možná ne. Ve zkratce je to pořad na ČT1, kde známé osobnosti odkrývají svou 13. komnatu. Něco ze svého života, o čem veřejnost nemá ani potuchy. Když jsem se na ni tenkrát koukala já, byla tam zrovna naprosto nádherná a úžasná herečka – Vlastina Svátková Kounická. A mluvila zde o tom, jak trpěla poruchou příjmu potravy. Její příběh mě dojal a absolutně jsem nedokázala pochopit, jak takhle nádherná ženská mohla někdy trpět nesebevědomím a depresemi. V té 13. komnatě mluvila tak krásně a tak hezky šlo na ní vidět, jak je aktuálně sama se sebou vyrovnaná a jak se snaží okolí motivovat. A v tu chvíli mě to napadlo!

V té době jsem psala pouhý food blog, který mě ale už nějakou dobu nenaplňoval. Nepřišlo mi totiž, že jsem to já nebo že food blog je něco, co mi sedí. Naopak jsem cítila velké vyhoření. Nezdálo se mi, že bych se někam výrazně posouvala a když jsem viděla ty nádherné food blogy, kolem sebe a ty recepty, říkala jsem si, že já už v této oblasti asi nic moc nového nevymyslím. 😀 A tak jsem se z minuty na minutu rozhodla, že chci psát blog, který mě bude vystihovat a skrz který budu moci někoho motivovat. A přesně u té 13. komnaty mě napadl název „Miluji svůj život“. To je přesně to, co totiž cítím.

Nemyslete si, není to vůbec o tom, že bych ve svém životě mohla mít všechno, po čem toužím. Absolutně ne. Ačkoliv si do jisté míry myslím, že pokud si za tím člověk jde, může dosáhnout téměř všeho. Ale určité okolnosti nás budou vždycky brzdit. Já jsem stejná jako většina z vás. Nemám na účtě miliony, ba ani statistíce. 😀 Žiju dost často od „výplaty k výplatě“. I přesto si dokážu udělat radost a skoro každý den si užít naplno. Krása života a bytí totiž nespočívá v hrozně drahém oblečení, velkém a honosném bytě nebo číslu, které zdobí náš účet. Krása života podle mne spočívá v jednoduchých věcech. V tom se mít ráda, ačkoliv modelkovské míry ani obličej nemám. V tom mít kolem sebe lidi, před kterými se nemusíte přetvařovat. Dát si pivo při dlouhé procházce nebo kafe v dobré kavárně. Být s rodinou a nehodnotit ji. Všichni víme, že rodinu si člověk nevybírá a především ty rodinné vztahy jsou dost komplikované. Rodina je ale přístav každého z nás a díky našim rodičům jsme vlastně tady. Zkrátka, být šťastný a milovat život nemusí jen lidé, co jezdí každý měsíc na dovolenou, žijí přepychově, chodí na luxusní večeře za několik tisíc a mohou nakupovat v Pařížské.

Milovat svůj život můžeme všichni. Stačí si vážit všech krásných maličkostí, které v našem životě jsou. Ať už je to skvělá máma, plná lednička jídla, dobrej oběd, opravdový přítel, nová známost, milostná smska, kytice ve váze, milující domácí mazlíček, vysněné dítě, rostoucí bříško, nadcházející víkend, představa piva večer v hospodě… 🙂 Je to jednoduché, dělejte věci, které vám dělají radost, jezte jídlo, které vám chutná a potkávejte lidi, kteří vám něco dávají a nevysávají vás. Tohle dělám já a zbožňuju každej den svého života. I když není zrovna takový, jaký bych si ho představovala. 🙂

A proto se blog jmenuje, tak jak se jmenuje. Jeho název mě totiž naprosto vystihuje a já chci být autentická, ne si hrát na někoho, kdo nejsem. 🙂 Takže, ať si někdo kroutí hlavou nebo nekroutí, takhle to prostě a jednoduše je a asi se to nezmění. 🙂

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Jak vychovávám a chci vychovávat Natálku?

Je neděle podvečer. Tento víkend jsme se s Jirkou vrhli na předělávání bytu a taky na velký úklid. Je až neskutečné, kolik člověk nashromáždí věcí, které po nějaké době nepotřebuje 🙂 Nicméně Jirka šel teď s Natalinkou ven na procházku a já bych měla uklízet dál. Místo toho jsem si však řekla, že napíšu článek. Článek o tom, jak vychovávám a chci do budoucna vychovávat svou dceru.

V průběhu těhotenství jsem přečetla několik knížek o výchově dítěte, o nošení dětí a podobně, ale musím se přiznat, že mi nic moc nedaly ani neřekly něco, co bych sama tak nějak intuitivně nevěděla. 🙂 Já jsem velmi emotivní člověk, potřebuji lásku cítit a stejně tak se ji snažím dávat. Nestačí mi jen skutky, potřebuji slova. Potřebuji slyšet ta nejkrásnější dvě slůvka „miluji tě“. Stejně tak potřebuji objetí, uznání a pochvalu. V tu chvíli se cítím šťastná a cítím, že mě někdo má rád. Stejně tak se snažím lásku vyznávat všem těm, které mám ráda já.

Od chvíle, kdy jsem Natinku poprvé držela v náručí a koukala se do těch nejmodřejších očí, které jsem v životě viděla, jsem cítila něco nepopsatelného. Láska k dítěti je úplně jiná než jakákoliv jiná láska. Není ničím podmíněná. Zkrátka a dobře prostě je. Od první chvilky, co se miminko objeví v našem životě, ač si to třeba neuvědomujeme, dítě vychováváme. Už jen našim přístupem k němu samému. Já Natalinku od samého začátku neustále zahrnovala doteky a polibky, mazlila jsem se s ní, zkrátka jsem chtěla, aby cítila bezpečí a lásku a že já jsem ten člověk, co jí bude celý život milovat, bude jí na blízku a bude ji chránit před vším zlým a špatným.

Jak už víte, Naty byla a stále vlastně je náročné dítě na pozornost. Potřebuje, aby se jí stále někdo věnoval, nebaví ji, hrát si sama a moc dlouho ani sama nevydrží. Potřebuje neustálou přítomnost osoby. S tím také souviselo, že nebyla kočárkové miminko a já jí musela ze začátku jen nosit. V kočárku dostávala hysterické záchvaty a já prostě nedokázala jezdit se řvoucím dítětem. A tak začalo nosící období. 🙂 Najednou byla neskutečně spokojená a naše procházky byly zachráněny. 🙂 S uspáváním to bylo podobné. Ačkoliv mi spousta lidí říkala, že houpáním ji rozmazlím, do jejího půl roku jsme ji uspávali houpáním na rukách. Nešlo to prostě jinak a já nedokázala položit miminko do postýlky, zavřít za ním dveře a prostě od ní odejít. Ne! Podle mě je to prostě hloupost. Dítě by mělo cítit lásku a bezpečí a to samo v postýlce, když je tak malinkaté, prostě nemá. Naštěstí po tom půl roce začala ve chvíli, kdy je unavená, usínat u kojení a tak to vlastně funguje doteď.

Natálku se tedy snažím vychovávat hlavně intuitivně, snažím se do ní vžít a snažím se představit si, jak bych se cítila já, kdybych byla takhle malinkatá a to, věřte mi nebo ne, hodně pomáhá v přístupu k ní. Co se týče pozornosti přes den, už jsem se dávno smířila s tím, že nebudu supermanželka a můj muž nepřijde večer domů a nebude ho čekat teplá večeře a čokoládový dort jako dezert. Někdy není ani uklizeno. No co. Přes den je totiž pro mne priorita Natálka. Snažím se s ní být hodně venku, vídáme se s jinými maminkami a jejich miminky, chodíme cvičit a nově také plavat. No a když jsme doma, hrajeme si spolu. Hračky se snažím vybírat tak, aby u nich musela Natálka přemýšlet, aby rozvíjely její motoriku a schopnosti, ale aby byly zároveň zábavné. Věnujeme ji s manželem téměř všechen svůj čas, ale nelitujeme toho, protože naše dcera je to nejdůležitější a nejdůležitější vždy bude.

A přesně takto bych jí chtěla vychovávat do budoucna. V lásce a domácí pohodě, s dostatkem pozornosti a zájmů. Tímto se dítě nedá rozmazlit podle mne. Rozmazlování se dělá věcmi a tím, že má dítě každou hloupost, na kterou si vzpomene. Ne dostatkem společného času se svou mámou či tátou.

Je pro mne také důležitý vztah s mým manželem a to, jak se k sobě chováme a jak se před Natálkou vyjadřujeme. Miminka vycítí vše. Máme to štěstí, že se s Jirkou téměř nehádáme, nemluvíme k sobě škaredě a na věcech se shodneme. Ani jeden z nás nepotřebuje trvat na té své pravdě. Také si každý den vyjadřujeme lásku, ať už tím, že si řekneme, že se milujeme nebo jen obejmutím či polibkem. Natálka to vše vidí a cítí, že se její rodiče mají rádi. A stejně tak milují i ji.

Čeho bych se chtěla vyvarovat je to, abych si přes Natinku „plnila“ svoje sny. Nerada bych jí mluvila do jejích koníčků a toho, čemu by se chtěla v budoucnu věnovat. Samozřejmě pokud to nebude úplně na hlavu a nebude to ohrožovat její zdraví nebo život. Chtěla bych, aby si sama zvolila třeba kroužky, které by chtěla navštěvovat, stejně jako střední a posléze vysokou školu, pokud ji tedy bude chtít studovat. Nemyslím tím však, že bych ji nechala vyrůstat jak dříví v lese a že by bylo jedno, jak se třeba bude učit. To určitě ne. Budu se snažit ji směřovat určitým směrem a když uvidím, že jí jde něco více a něco méně, budu podporovat to, co jí půjde lépe. A jestli bude mít třeba z matiky trojky, protože jí fakt nepůjde a nebude to tím, že matiku fláká, rozhodně jí to nebudu vyčítat. To je totiž podle mne jedna z nejhorších věcí, co rodiče dělají.

Chci jednoduše, aby Natálka byla šťastná ve svém životě, aby si plnila sny a aby ve svém životě viděla smysl. Aby se ze života radovala, aby se často smála a co nejméně trápila. A přála bych si, aby nás s Jirkou měla za co milovat a aby se nás nikdy nebála a naopak nás vnímala jako kamarády na celý svůj život. 🙂

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Proč už nechci růžové vlasy?

Víte, co se odehrává v hlavě ženy, která je objednána ke kadeřnici? Přemýšlí o tom, jak by své vlasy vylepšila. Já nejsem výjimkou. Už den předem totiž prohledávám pinterest a koukám se na nějaké nápady. Jsem sice docela konzervativní povaha, ale sem tam trošku vybočím ze své komfortní zóny. Třeba když si vymyslím, že chci být zrzka anebo taky, že chci zkusit do vlasů růžovou…

Poprvé mě to napadlo před 2 měsíci. Na Instagramu jsem viděla už několik holek s růžovými vlasy a říkala jsem si, že je to táááák hezký a vcelku stále ojedinělý. Holek s blonďatými vlasy je prostě hodně, kdežto s těmi růžovými tolik ne. Sice jsem si sama sebe s růžovou barvou na vlasech nedokázala moc představit, ale když jsem se vás na Instagramu ptala, vybízeli jste mě k tomu, abych do toho šla! A tak se taky stalo. 🙂

Napoprvé jsme s mou kadeřnicí vymyslely to, že mi udělá klasiku, studený blond přeliv, do toho udělá melír a nakonec dá tu růžovou. Růžovou nechala působit jen chvilinku a dopadlo to tak, že jsem měla pudrově růžovoblond vlasy. Bylo to vlastně tak akorát. Cítila jsem se v tom dobře, svěže, rozverně. 🙂 Problém byl v tom, že už po prvním umytí se růžová skoro vymyla.

Napodruhé jsem ke kadeřnici šla s tím, že pokud dáme růžovou, pak bych chtěla, aby mi vydržela déle a tak ji Kačenka (tak se jmenuje má kadeřnická víla) nechala působit déle. Vznikla z toho tmavofialovorůžová barva. A musím se přiznat, že už od první chvíle jsem se v tom necítila. Nemyslím si, že by to vypadalo špatně, to určitě ne. Jen se projevila ta moje konzervativní povaha a já pochopila, že nejsem máma rebelka a tahleta růžová pro mě není.

Potvrdil to i můj muž. Ve chvíli, kdy jsme se potkali a já už měla novou barvu vlasů, na mě koukal trošku divně. A ačkoliv nedal najevo, že by se mu to nelíbilo, já cítila, že z toho moc nadšen není. 😀 A tak jsem se už ten den rozhodla, že už moc experimentovat nebudu a zůstanu u klasické, ačkoliv možná nudné blonďaté.

Co jsem taky úplně nedávala a nebylo mi to moc příjemné byly pohledy kolemjdoucích, když jsem je míjela. Skoro jako bych vypadala jako párty mama, které ještě nebylo 20 a pořídila si miminko. 😀 Já chápu, že růžovou hlavu nemá kde kdo, ale některé pohledy byly dost divný a na to já prostě nemám. 😀 Také se mě pár lidí zeptalo, zda to byla nějaká sázka nebo jsem byla na nějakém mejdanu (na mejdany mám teda vyloženě čas! :-D), kde se tohle stalo. Nejvíce o tom, že už růžové vlasy nechci nikdy více však rozhodlo to, že jsem se v této barvě prostě nenašla a pokaždé, když jsem se koukla do zrcadla, jsem se sama sebe ptala, kdo to na mě kouká. 🙂 Já chci prostě působit jako rozumná máma a s růžovou jsem si připadala jako přerostlá puberťačka. 😀

Pokud však o růžových vlasech přemýšlíte, jděte do toho! 🙂 Jinak prostě nezjistíte, jestli vás to baví anebo to není pro vás. 🙂 Já už na to přišla, tak teď je řada na vás. 🙂

 

v Život

Chvíle beznaděje

Dnes jsem se rozhodla, podělit se s vámi o jeden trošku děsivý zážitek, který jsme prožili v rámci uplynulého víkendu… Pokud mě sledujete na Instagramu, tak už možná víte, o co jde…

Minulý víkend jsme se vypravili s manželem a Natalinkou do Prahy, protože měl Tobinek od Kačky Smooth oslavu svých 1. narozenin. Moc jsme se těšili a vlastně jsme ani nepředpokládali, že by se daný víkend mohlo stát něco špatného či zvláštního…

Do Prahy jsme se rozhodli jet vlakem, zarezervovali si lístky v Regiojetu, dokonce jsme na cestu tam měli možnost vybrat i místa do dětského kupé, což bylo moc fajn. Na cestu zpátky bylo však dětské kupé obsazené. Cesta v dětském kupé byla super. Natalinka mohla lézt po koberci, nebo jsme si s ní s Jirkou hráli a když byla unavená, dala jsem si ji do nosítka, ve kterém spala až do cílové stanice. Cesta zpátky byla o něco náročnější. Seděli jsme v otevřeném vagónu, kde jsou sedačky za sebou. My tedy měli místo u stolečku, takže jsme měli více prostoru, ale přece jen jsme si museli vystačit s jednou volnou sedačkou (sedačka pro Natinku) a našimi místy. I tak to nebylo nic hrozného. Jen to chtělo Nat bavit celou cestu, aby neměla tendenci chtít lézt. Musím však říct, že na cestu vlakem sama s mojí princeznou bych si asi ještě netroufla, pokud bych neměla možnost toho dětského kupé.

V Praze to bylo taky skvělé. Ihned po příjezdu jsme se jeli ubytovat na hotel. Dostali jsme pokoj v nejvyšším patře s pohodlnou postelí a v koupelně byla vana. Za což jsem byla moc ráda, protože se večer mohla Natinka vyblbnout ve vodě a já si taky zarelaxovala. 🙂 My doma totiž vanu nemáme, takže je to pro nás velká vzácnost, kterou si musíme užít. 🙂

Poté, co jsme se ubytovali, jsme se vydali rychle omrknout trhy na Jiřák, protože mi o nich Kačka neustále básní a taky jsme si zašli na skvělý avokádový chleba do Cafefinu. Jakmile jsme se posilnili a zjistili, kolik je už hodin, pádili jsme přes parky ke Kačí domů, kde se konala velká sláva. 🙂 Oslava Tobinkového 1. roku života byla naprosto báječná, byla plná lásky, úsměvů, dobrého jídla, nádherného lesního dortu a také dětí. Tobinek má už totiž staršího bratrance, čerstvě narozenou sestřeničku a pak tam byla i naše láska. Takže tím to bylo taky moc krásné. Děti jsou prostě radost. Ani jsem vlastně nečekala, že budeme na této oslavě tak dlouho, odcházeli jsme kolem 20. hodiny, což s miminkem hodnotím jak super výkon. 🙂 Do našeho hotelu jsme pak opět vyrazili pěšky přes parky, což bylo moc fajn, protože se těmito místy nesla skvělá atmosféra. Lidé posedávali na dece, povídali si, popíjeli a smáli se a ve vzduchu už šla cítit ta letní atmosféra, kterou naprosto miluju.

Společný večer na hotelu byl také moc příjemný. Natinka si užila koupání ve vaně, stejně jako já a vzhledem k tomu, že matrace působila velmi pohodlně, jsem se moc těšila, až už zavřu oči a odpočinu si. No a co myslíte? Netrvalo ani dlouho a už jsem plula po obláčku a zdály se mi sny. Před 5 hodinou ráno se Natalinka vzbudila, ale záhy rychle usla. Já tedy také zavřela oči a byla jsem ráda, že mám před sebou ještě nějaký čas spánku a že už není čas vstávání. Asi tak po půl minutě od chvíle, kdy jsem zavřela znovu oči, se to ale stalo!

Z ničeho nic nám všem začalo zvonit v uších. Doslova. Z chodby se totiž rozeřvalo poplašné zařízení, alarm! Naprosto děsivý zvuk. Krve by se ve mne v tu chvíli nikdo nedořezal. Z vedlejšího pokoje, kde byla ubytována rodina s malou holčičkou, se ihned ozval srdceryvný pláč. Koukla jsem na Natálku a v duchu se modlila, aby jí to nevzbudilo, ačkoliv jsem o tom dost pochybovala. Ten zvuk byl prostě strašnej! Okamžitě jsem vylítla z postele a koukala zmateně na Jirku. Ten začal volat na recepci, kde to ale nikdo nebral. Já se rychle převlékla z pyžama do šatů a chtěla jsem vyběhnout na chodbu zjistit, co se děje. Jirka byl ale rychlejší.

Už za sebou zavíral dveře, když jsem uviděla jeho mobil na nočním stolku. Ihned jsme mu jej podala, aby mi mohl zavolat, jestli zjistí, co se děje a já věděla co dál. Natálka totiž přes všechen randál kupodivu stále spala. Oba jsme doufali, že je to planý poplach a nechtěli jsme ji zbytečně budit. I přesto jsem rychle zabalila ty nejdůležitější věci do našich batohů a byla připravena je vzít na ramena, Natinku do náručí a utíkat po schodech.

V hlavě mi běžely ty nejhrozivější scénáře. Nejhorší bylo, že jsem se nemohla podívat ani z okna ven, jestli pod námi třeba nehoří. Okno v našem pokoji totiž bylo střešní a dost vysoko a nedalo se otevřít dokořán. Měla jsem obrovský strach. Cítila jsem pocity beznaděje a zároveň jsem doufala, že vše dobře dopadne a tohle je prostě jen zlý sen.

Po chvilce mi volal Jirka, že prý recepční tvrdí, že v hotelu nehoří a za poplach prý mohou zaseknuté výtahy, které stojí otevřené v přízemí. Jirka ani já jsme tomu ale moc nevěřili. Bylo prostě divné, že by zaseklé výtahy spustily alarm, který nešel vypnout. Jirka tedy proběhl všechny patra hotelu i venek okolo hotelu, aby se ujistil, že opravdu nehoří. Já jsem ale mezitím v pokoji už šílela. Měla jsem strach. Představovala jsem si, jak hrozný by bylo, kdyby opravdu hořelo a my se s Natálkou nestačily dostat ven. Jirka mě sice pořád přes telefon uklidňoval a říkal mi, že jestli Nat spí, tak ať ji nebudím, protože běžet po schodech, kde křičí alarm je opravdu něco strašnýho a že by z toho Natinka měla šok, ale já nevěřila tomu, že se nic neděje, když už byl poplach spuštěn přes 30 minut a nešel vypnout…

Bylo to opravdu něco příšerného! Poplach nakonec zvonil celou hodinu, než jej dokázali vypnout. Hodinu jsem prožila v malém zoufalství a těch nejčernějších představách. Ačkoliv jsem se snažila věřit, že je to omyl, nemohla jsem si tím být jistá…

Ani si nedokážete představit, jak jsem byla šťastná, když alarm přestal znít hotelem a Jirka se vrátil do pokoje. Skoro jsem mu skočila kolem krku a brečela štěstím. Raději jsem si nepředstavovala, co by se mohlo všechno stát, kdyby skutečně hořelo. Nejhorší je, že se to prostě stává a lidé se nestihnou dostat ze spárů plamenů. Nechci si ani představovat, co se asi lidem, kteří už ví, že jejich život je zpečetěn, honí hlavou. Zase si uvědomuji, jak moc je život křehký a to, že jsme tady dnes neznamená, že tu budeme zítra…

Asi by se hodilo říct, proč celý poplach vlastně vznikl. Mohlo za to prý jedno čidlo v hotelu. Nikdo neřekl, jestli v pokoji či na chodbě a ani to, jestli bylo prostě jen vadné nebo někdo na hotelu třeba kouřil. Nedozvěděli jsme se to. Výtahy za to však nemohly (já věděla, proč tomu nevěřit!), pouze ve chvíli, kdy se alarm spustil, sjely automaticky dolů a otevřely se, protože při poplachu se výtahy používat nesmí a musí se použít únikové cesty.

Tak to by byl celý příběh o jedné děsivé noci. Zažili jste někdy něco podobného?

 

v Dezerty, Jarní recepty, Lehké, Letní recepty, oslavy, Párty, Pro děti, Pro těhotné, Sladké, Snídaně, Vegetariánské

Koláč s citrónovým tvarohovým krémem a ovocem

Hurá! Léto je skoro za dveřmi! A já léto naprosto zbožňuju. Kvůli počasí, kvůli ovoci, kvůli zelenině, kvůli dlouhým horkým večerům no prostě kvůli všemu krásnému. 🙂 S přicházejícím létem a taky jahodami a lesními plody to chce i nějaký ten recept, co? 🙂 Tak tady jeden úžasně osvěžující máte. 🙂

Ingredience na koláč

Těsto

110 g studeného másla nakrájeného na kostičky

80 g špaldové hladké celozrnné mouky

80 g hladké pšeničné mouky

špetka soli

1 kávová lžička třtinového cukru

60 ml ledové vody

 

  1. Všechny suroviny dejte do mísy od robotu.
  2. Zvolte nástavec typu hák a zpracujte těsto.
  3. Hotové těsto zabalte do potravinové fólie a dejte odpočinout do lednice na 1 hodinu.
  4. Troubu předehřejte na 180 stupňů.
  5. Těsto rozválejte a vtlačte do koláčové formy. Je dost mastné, takže formu nemusíte vymazávat.
  6. Vtlačené těsto propíchejte vidličkou a položte na něj pečící papír na který dejte hrách či fazole, aby se těsto v troubě nenafouklo.
  7. Pečte 30 minut a poté nechte vychladnout.

Krém

4 žloutky

70 g třtinového cukru

šťáva z 1 citrónu

50 g másla

najemno nastrouhaná kůra ze 2 bio citrónů

250 g plnotučného tvarohu

250 g mascarpone

 

  1. Nejprve udělejte citrónový krém. Takzvané lemon curd – v misce ve vodní lázni smíchejte žloutky s cukrem, šťávou z citrónu, kůrou a máslem.
  2. Pomocí metličky míchejte ingredience tak dlouho, dokud nevznikne hustá kaše.
  3. Poté nechte vychladnout.
  4. Citrónový krém pak vyšlehejte spolu s tvarohem a mascarpone a dejte do lednice vychladit.

Na dokončení

jahody

maliny

borůvky

 

  1. Vychladlý korpus potřete citrónovým krémem a ozdobte ovocem.
  2. Můžete ihned servírovat nebo nechat přes noc uležet.
  3. Skladujte v lednici.

 

 

Zavřít