Autor

Kate

v Motivace, Zamyšlení, Život mámy

Jak jsem začala milovat svůj život?

Když v průběhu několika let zažijete šikanu, samotu a taky poruchu příjmu potravy, velmi jednoduše ztratíte veškeré sebevědomí, které jste kdy měli.

Alespoň takto to bylo u mne.

Když jsem si pak jednoho dne řekla, že jsem už na totálním dně a potřebuju se konečně odrazit, musela jsem být dost silná i na to, abych u sebe dokázala zdravé sebevědomí znovu vybudovat. Nebyla to vůbec lehká cesta, vlastně je to docela běh na dlouhou trať. Zároveň to však není nic, co se nedá zvládnout.

Určité sebevědomí jsem získávala s každým dnem, kdy jsem po jídle nešla na záchod. Už v minulém článku jsem psala, že jsem si jídlo, které jsem za den snědla, fotila. Nebyly to vůbec žádné dokonalé fotky. O foodstylingu jsem neměla ani potuchy a jediný foťák, který jsem měla k dispozici byl na mém mobilu. Ale mě to focení jídla prostě bavilo. Za prvé jsem si vedla takový přehled, co jsem kdy jedla a vařila a za druhé jsem mohla názorně vidět, že jím zdravě, což mi pomáhalo v tom, abych ze snědeného jídla neměla výčitky, jak tomu dost u holek, které PPP trpí, je.

V tu chvíli jsem absolutně netušila, že z mého amatérského focení jídla na mobil někdy vznikne něco většího. Po nějakém čase jsem objevila několik krásných food blogů. Zamilovala jsem se do tohoto foodblogového světa. Líbily se mi krásné fotky, líbily se mi recepty… Ale nikdy jsem si nedokázala představit, že bych někdy tvořila něco podobného. A tak šel čas dále a dále a já se ve vaření zdokonalovala a vařila jsem každý den. No a jednou, když jsem opět projížděla různé foodblogy mi Jirka koukal přes rameno a najednou se mě zeptal, proč nepíšu blog o jídle já, když jídlo tak miluju a pořád vařím… Já mu odpověděla, že na to vůbec nemám přeci. Jenže ta myšlenka mi v hlavě zůstala.

A tak se stalo, že jsem si nakonec ten blog založil. Blog o jídle – Kate’s Cuisine. Nebyl to ze začátku vůbec vymazlený blog. Ba právě naopak, fotky jsem fotila mobilem, úprava žádná, foodstyling taky ne. Ale bavilo mě to a moji kamarádi z toho byli dost nadšení. Když se o mém nadšení dozvědělo několik lidí, ptali se mě, jestli bych jim nechtěla připravit jídlo na nějaké akce, a tak začala má jepičí cateringová agentura. 😀 Původně jsem se tedy do toho nápadu zbláznila a říkala jsem si, že by bylo skvělé dělat catering, ale příprava jídla je tak náročná záležitost, že jsem od toho po nějaké době zase upustila.

V roce 2015 jsem své blogování začala brát vážně. Jela jsem do Prahy na jednu akci pro foodblogery a milovníky jídla a najednou jsem viděla úplně nový svět a nové možnosti. A tak začala má cesta za hezčími fotkami a nápaditějšími recepty. Mé sebevědomí začalo opět růst a víte proč? Protože jsem konečně měla nějaký smysl života. Něco mě velmi bavilo. Je to dost vtipné co? Holka, která trpěla PPP nakonec píše food blog a miluje jídlo. Opravdu paradox.

Jak asi víte, Kate’s Cuisine jsem nakonec opustila, protože jsem zjistila, že mě jen samotné food blogování bohužel už tolik nebaví a nenaplňuje a cítila jsem v této oblasti pocit naprostého vyhoření. Navíc jsem chtěla psát o svém životě a právě i o PPP. Chtěla jsem vám čtenářům něco předávat, motivovat vás. A tak jsem tady a vy teď čtete tento článek na mém „sebestředném“ blogu Miluji svůj život.

Tato cesta, kterou jsem prošla a kterou doplňovaly obrovské životní momenty jako bylo dokončení VŠ, první práce, zasnoubení, svatba, smrt milovaného dědečka, otěhotnění, potrat, další otěhotnění a nakonec narození vytouženého miminka, nebyla vždy růžová a nikdy jsem neměla vše, co bych si přála, ale za každý den jsem byla neskonale vděčná. Uvědomila jsem si, že svůj život miluju! Přesně takový, jaký je! Nemám miliony, ba ani statisíce na účtě, nežiju v obrovském bytě, nemohu si kupovat tolik oblečení a věcí, kolik bych si třeba přála, ale svůj život bych prostě nevyměnila za žádný jiný. Uvědomila jsem i také, že miluju i sebe. Přesně tu nedokonalou holku, co má postavu přesýpacích hodin nebo taky kytary, která nemá buchty na břiše a nemá ani obličej modelky. To všechno jsem i totiž v pubertě přála.

Uvědomila jsem si, že jsem šťastná za to, jaký život žiju. Že jsem šťastná, že jsem zdravá a že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi.

A přesně v tu chvíli, kdy jsem začala mít ráda sebe, jsem začala mít ráda i ostatní lidi. A oni mě. Upřímně. Aspoň v to tedy doufám. Stejně to bylo i s tím, že ve chvíli, kdy jsem začala dělat to, co mě skutečně baví, jsem začala zaznamenávat úspěch.

Všechno je prostě v naší hlavě a v tom, jak jednáme. Tomu věřím! A věřit budu. Zkrátka a jasně, svůj život miluju se vším, co mi přináší. Někdy brečím, jsem zoufalá, cítím se mizerně, jindy se směju, užívám si každý moment a jsem šťastná. Je to ale přesně tak, jak to má být.

Narodila jsem se pro tenhle život a jsem svým strůjcem. A takhle jsem prostě šťastná!

v Kde se dobře najíte?, Život, Život mámy

Tour de Brno se Smooth a Mamachefem!

Už se stalo tradicí, že se s Kačí Smooth jednou za čas navštívíme. A ještě větší tradicí se stalo to, že Kačka přijela s celou rodinkou do Brna. Tentokrát to bylo už potřetí po sobě. Co vám budu říkat, Brno ji prostě uchvátilo! A to mě neskutečně těší. Já jsem naopak totálně nadšená z Prahy. Mnohokrát jsem uvažovala o tom, že bych se do ní chtěla odstěhovat. Zatím se tak nestalo, ale víte jak to je, co není, může být. Anebo zůstanu navždy věrná Brnu. Kdo ví. 🙂

Vždycky se snažím vymyslet program tak, abychom toho co nejvíce ochutnali, ale také abych Kačce a Artymu ukázala různé kouty Brna. A tak většinou chodíme všude pěšky, povídáme si a procházky nám zpříjemňuje super kafe a hodně dobrý jídlo. 🙂 Tentokrát se k nám na celý víkend přidala i moje nejmilovanější druhá máma v Brně Marťa, která píše svůj nový krásný blog Mamachef, tak se běžte mrknout. 🙂

Ačkoliv se pokaždé snažím, abych rodince z Prahy ukázala co nejvíc nových míst, jsou prostě podniky, které navštívit musíme pokaždé. Prvním z nich je Bucheck! Petera a Zuzi znám už dlouho osobně, mám je moc ráda a co si budem povídat, jídlo co dělají, je prostě skvělý! Pro nás rodiče je to navíc super místo tím, že se můžeme najíst na stojáka venku. Když máte totiž dítě a je zima a to dítě vám v kočárku nebo nosítku usne, není nic horšího, než s ním jít do vyhřáté kavárny či restaurace, protože musíte řešit, jak to udělat, abyste jej vysvlékli z teplého oblečení a zároveň ho nevzbudili. To samozřejmě ale nikdy nevyjde, takže se dítě vzbudí a vy máte po klidu. 😀

U Buchecka jsme si tentokrát dali klasiku – trhané vepřové a grilovaný sýr. Jo a taky ty nejlepší hranolky v celým Brně. Nekecám! 🙂 A bylo to nebe v hubě. To taky nekecám! 🙂

Po dobrém pozdním obědě jsme všechny tři mámy dostaly chuť na kafe, a tak jsme procházkou došly ke Kafecu, kde dělají kávu opravdu skvělou. Capuccino zde dostanete z celých 15 g kávy a ne jen ze 7 či 8 gramů. 🙂 Když jsem tuto informaci zmínila, tak se Kačí úplně nadchla a bylo jasno. No a protože nám děti stále spaly, tak jsme si nechaly udělat kafe a Arty chai latte s sebou a šli jsme se projít centrem města.

Když už se začalo stmívat a nás začaly zebat i palce na nohou, rozhodli jsme se, že se půjdeme zahřát někam dovnitř. Nakonec jsme zvolili kavárnu Flexaret, ve které jsme už byli minule, ale rozhodli jsme se pro ni z toho důvodu, že to má můj muž kousek z práce, a tak se k nám mohl přidat. Navíc jsme si byli jistí, že tam nebude tak narváno, jak v centru města. 🙂 Ve Flexaretu jsme si pak dali pivo, někdo alko, někdo nealko, povídali jsme si, smáli jsme se, hráli si s našimi dětmi a nakonec dorazil i Jirka a Majk, což je manžel Marti. Byl to moc hezký závěr pátečního odpoledne a my se těšili na další den. 🙂

   

V sobotu jsme naši mimitour začali bez Marti, protože šli s Majkem a Mikinkem na oběd k babičce. Byla docela zima, ale i tak jsme si řekli, že by bylo fajn se projít, a tak jsem zvolila Lužánecký park, což je prý nejvýznamnější brněnský park, který se nachází kousek od centra. Na jaře, v létě i na podzim zde potkáte mnoho lidí. V zimě v sobotu zde nebyla skoro ani noha. 🙂 A tak jsme měli park skoro jen pro sebe. 🙂

Po chvilkové procházce jsme se vydali na oběd do Sborovny. Tuto restauraci jsem měla moc ráda. Chodívala jsem zde na oběd, když jsem pracovala kousek od ní. Po necelém roce mě ale dost zklamala, jídlo bylo horší kvality a mně bylo dost smutno, že jsem nám pro oběd nezvolila něco lepšího. 🙁 Sborovnu tedy bohužel doporučit nemohu.

Po obědě jsme se vydali opět procházkou přes Veveří směr Úvoz do kavárny Koffein. Já tam totiž ještě nebyla, a tak to byla super možnost jít ji vyzkoušet. Navíc jsem tuto část Brna Kačí a Artymu ještě neukázala, takže to byl jasný plán. 🙂 Musím říct, že interiér je krásný a kafe bylo suprový. 🙂 Do Koffeinu pak dorazila i Marťa s Majkem a Mikinkem. Ti na nás však nakonec počkali venku, protože Mikinek spal v kočárku a už jsem popisovala výše, jaké je to dilema, když máte spící dítě v kočárku a máte jít do vyhřáté kavárny. Radši prostě vezmete kafe s sebou a jste venku. 🙂

Po dobré kávě jsme se šli opět projít, opět do centra, protože jsme potřebovali koupit plínky pro naše miláčky. Během cesty začal trošku padat sníh a my si užívali skvělé podvečerní atmosféry.

Potom, co jsme vyřídili drogerii, jsme zamířili do skvělého brněnského podniku Kafe a Kobliha na akci, která nesla název Pivo a langoš a bylo to naprosto skvělé. Já teda čekala, že to bude spíš hipsta akce plná mladých lidí, ale ze začátku po 18. hodině se tam objevili hlavně rodiče s dětmi, takže jsme sem docela zapadli. 😀 Langoše i pivo byly naprosto dokonalé a všichni jsme se celkem přejedli, jak jinak. 😀

Už cestou do Koblihy docela sněžilo, ale jakmile jsme vyšli a zamířili domů, začalo sněžit dost. 🙂 Ale byl to ten mokrý sníh, takže jsme spíš zmokli. 😀 Kačí pak nenapadlo nic jiného, než kreslit po autech. To asi to pivo nebo co. 😀

 

V neděli jsme se všichni už tradičně sešli na pozdní snídani nebo spíš oběd, takže prostě brunch v Brunche’s a bylo to opět dokonalý! Jídlo úžasný, bezová limonáda skvělá a káva taky super. Krom toho, že jsme si ještě užívali poslední chvíle spolu, jsme se my mámy stihly i vyfotit s našimi miminky a řeknu vám, že vyfotit se v takovém počtu je už dost náročná disciplína! A tak vznikly méně povedené i více povedené snímky. 😀 Nakonec jsme se po třech hodinách rozloučili, my Brňáci jsme zamířili domů a Pražáky čekala dlouhá cesta do stověžaté matičky Prahy.

Byl to zase naprosto úžasný víkend plný skvělého jídla, smíchu, zábavy, dětí, lásky, radosti… Prostě to byl krásný čas a já už se nemůžu dočkat, co podnikneme zase příště. 🙂

P.S. Jsem moc ráda, že jsme se takhle sešli a že nás to spolu baví. Je skvělý i to, že máme děti kousek od sebe, a tak si spolu v budoucnu snad vyhrají a bude skvělý pozorovat, jak rostou a kamarádí se stejně jako jejich rodiče. 🙂

No a tady máte ty naše společné fotky. Některé jsou opravdu vtipné. 😀

Nakonec se ale přece jen zadařilo. 🙂

A my s Kačkou jsme se musely vyfotit ještě do naší těhotensko-mateřské sbírky tak jde čas. 🙂

 

 

 

 

v Motivace, Život

Porucha příjmu potravy – jak jsem se vyléčila + následky

První díl o PPP najdete tady a druhý tady.

Jak už jsem psala minule, porucha příjmu potravy trvala cca 6 let mého života. Je to hrozný a dost smutný a nyní to nedokážu vůbec pochopit, ale je to bohužel tak. Říká se, že šance na uzdravení z tohoto psychického onemocnění je velmi malá a že se lidé neobejdou bez odborné pomoci. Já se bez ní ale obešla…

Z PPP jsem po tolika letech byla tak unavená a vyčerpaná, že už mě tak žít nebavilo. Navíc jsem začala mít po několika situacích, kdy mi bylo strašně špatně, bušilo mi srdce jako o závod a točila se mi hlava, velký strach o svoje zdraví. Takže jsem si prostě jednoho krásného dne řekla A DOST! A světe div se, najednou to šlo…

Dostala jsem se prostě na úplné dno, kdy jsem se nenáviděla a nemohla jsem takhle dál, a tak jsem se prostě odrazila.

Velkou oporou mi byl samozřejmě můj partner Jirka. Ani on a ani nikdo jiný prakticky neví, kdy jsem se z toho dostala. Dlouho jsem totiž lhala, že jsem už v pořádku, ačkoliv jsem nebyla.

Ve chvíli, kdy jsem se však rozhodla, že se uzdravím, mi moc pomohla jeho láska.

Co mi v tom, abych se k PPP nevrátila pomohlo? Hodně mi pomohl ten strach o zdraví, který jsem dostala! Najednou jsem si řekla, že budu mít raději pár kilo navíc a budu zdravá, než o svůj život třeba přijít. Mnohokrát, když jsem s PPP žila, jsem si představovala, jak vypadají asi mé orgány. A víte, co jsem si myslela? Že jsou úplně černé, nemocné, že jsme je zničila. Strach o moje zdraví byl ten největší a vlastně nejlepší důvod. Vystrašila jsem se natolik, že jsem už nikdy více nezvracela, ani nedržela hladovku. Jako by těch 6 let, které jsem prožila ani neexistovalo… Je to vlastně paradox. Ale aspoň jde vidět, že je to onemocnění v hlavě a když si to člověk srovná, najednou to jde!

Zpočátku mi hodně pomáhalo to, že jsem si fotila jídlo, které jsem pak snědla. Snažila jsem se, aby jídlo, které jím, bylo zdravé a aby mé porce byly tak akorát. Potom, co jsem se najedla, jsem necítila žádné výčitky a pokud nějaká myšlenka na to, že bych se chtěla přejíst, přišla, snažila jsem od ní odvést pozornost. Například jsem si pustila seriál nebo jsem se šla projít ven. Původně jsem si chtěla vést deník a každý den si zapsat, ale já na deníky moc nejsem. Ve chvíli, kdybych vynechala jen jediný den, bych měla pocit selhání, a tak jsem s tím nakonec raději ani nezačínala. 🙂 Co mi také pomáhalo, tak bylo to, že jsem jedla s někým a nebyla u jídla sama. Najednou jsem si jídlo dokázala vychutnat a společný čas u oběda či u večeře se stal mou velmi oblíbenou aktivitou. Začala jsem přemýšlet co jím a začala jsem hodně dbát na kvalitu toho, co sním. A tak jsem ze sebe měla dobrý pocit. Každý den, který jsem úspěšně zvládla byl skvělý a já získávala stále více a více sebevědomí, které jsem ztratila. Už jen tím, že jsem byla sama na sebe pyšná!

Původně jsem se dost bála, kolik kilo asi naberu, když budu všechno jídlo držet v sobě. Překvapivě se nestalo nic hrozného, přibrala jsem asi tak 5 kilo, ale bylo to postupné nabírání. Snažila jsem se nad tím moc nepřemýšlet a nedělat si z toho velkou hlavu, ačkoliv úplně jsem se tomu vyhnout nedokázala. Hodně jsem tedy usilovala o to, abych jedla opravdu zdravě a u toho se aspoň trochu hýbala. Ale nikdy jsem se na váhu, kterou jsem měla, když jsem PPP trpěla, už nedostala. Což samozřejmě není vůbec důležité. 🙂

V názvu článku je napsáno, že mám nějaké následky. Ano mám. Mám něco, co mi mou nemoc bude připomínat už navždy. A to jsou mé zuby. Pokud několik let několikrát denně zvracíte, je to pro zuby velmi náročné. Několikrát denně se setkávají s kyselinou, která narušuje sklovinu. A tak se jednoduše stalo, že jsem si poškodila úplně, ale úplně všechny zuby a o jednu stoličku jsem dokonce přišla. Horní šestka byla natolik oslabená, že jsem jednou kousla do takové té pražené tvrdé kukuřice a ulomil se mi kousek zubu. Já se tenkrát však k zubaři chodit hrozně bála. Bála jsem se toho, co bych se o svých zubech ještě dozvěděla, a tak jsem se raději k zubaři nevydala. Jenže ten zub se postupem času začal jakoby drolit. V tu chvíli už jsem se začala bát, a tak jsem k zubaři šla.

Poté, co jsem se dozvěděla, že zub nepůjde zachránit, jsem vyhledala ještě jednoho zubaře a ten našel řešení v podobě toho, že mi nechá kořen zubu a nasadí tam korunku. Bohužel po několika málo letech mi korunka vypadla a kořen zubu byl ve velmi špatném stavu, takže mi byl úplně vytrhnut a doteď mi stolička chybí. V blízké době pravděpodobně nasadím rovnátka napevno. Dlouho jsem se tomu tedy snažila vyhnout, ale nejde to odkládat donekonečna a rovnátka nebudu mít napořád. Snad! 😀 Psala jsem však, že jsou poškozené všechny mé zuby. Ano, jsou. Mám totiž na ploškách zubů eroze, tudíž ďolíčky do skloviny. U horních předních zubů mám navíc kousek odštípnutý a sklovina je zeslabená. Také tím, že je sklovina narušená se mi lehce zuby zbarvují, takže mám co dělat, abych je udržela alespoň trochu bílé. 😀 Naštěstí bělit zuby můžu, ale šetrně. 🙂 Není to tedy žádná katastrofa, mohla jsem dopadnout hůře, ale věřte mi, že mě to dlouho trápilo.

PPP má samozřejmě nějaké následky i psychické. Kvůli nemoci jsem ztratila spoustu kamarádů, na které jsem neměla čas, a tak jsem musela budovat nová přátelství. Neměla jsem absolutně žádné sebevědomí a musela jsem ho získávat znovu. Bála jsem se novým přátelům dostatečně otevřít, a tak nějakou dobu trvalo, než poznali mé opravdové já.

Sem tam se mi i dnes stane, že se mi zdá o tom, že se přejím a následně zvracím nebo že musím nějak vysvětlit třídní učitelce na střední, proč jsem nebyla ve škole…

Ani nevíte, jak si vždycky oddechnu, že jsem se vzbudila a byl to naštěstí jen sen. Ale to jsou vlastně jen prkotiny, mohla jsem dopadnout daleko hůř.

A příště už o tom, jak jsem začala milovat svůj život a mít ráda sama sebe i se všemi nedokonalostmi. 🙂

 

 

 

v Život, Život mámy

Můj všední den na mateřské

Několikrát mi už na Instagramu někdo psal, ať napíšu, jak vypadá můj den na mateřské. Já dlouho přemýšlela, zda o tom napsat, protože to vlastně není vůbec nic zajímavého, ale protože se ty dotazy už střádaly, tak jsem se rozhodla, že se o můj klasický den ve všední den na mateřské tedy podělím. 🙂

Mé dny se trošinku liší, ale jinak je to vlastně jeden velký stereotyp. 🙂 Ráno s Natinkou vstáváme po 7 hodině a hned, co jí ráno nakojím, ji dávám na hrací dečku, kde si chvilinku (asi tak 20 minut) vydrží hrát sama. Nevím proč, ale funguje to opravdu jen takhle krátkou dobu a nedá se to už během dne opakovat. Asi je to její ranní rituál nebo co. 😀 V tuto chvíli mám já možnost se rychle nasnídat a upravit, aniž by mě Natinka potřebovala. Nutno říci, že mi ten čas samozřejmě nikdy nestačí a buď se mnou Natálka snídá anebo si ji musím vzít s sebou do koupelny, položit ji do lehátka BabyBjorn, které mám z brněnského obchodu Funbaby (mimochodem, to byla opravdu skvělá volba! Je to moje záchrana!) a mezitím, co jí jednou nohou houpu, se rychle dávám do kupy. 🙂

Po ranní hygieně a snídani si s Naty hraju, nosím ji, povídám jí pohádky, zpívám jí, prostě dělám vše, co ji zrovna baví a zabaví. 🙂 Kolem 10 hodiny, pokud tedy vstává po té 7 je většinou její dopolední čas spánku, takže ji zabalím do zavinovačky, pustím bílý šum, konkrétně fén a houpu ji, dokud neusne. Což, pokud je unavená, trvá maximálně 15 minut. Pokud do té doby nezabere, spát se jí nechce a já svou snahu většinou vzdávám. 😀 No a když usne, snažím se ze sebe uděla Supermámu a udělat doma vše, co je potřeba anebo pracuju nebo se taky dávám do větší kupy, pokud mám v plánu jít s Natinkou ven.

Potom, co se vzbudí a potom, co jí nakojím, si buď opět hrajeme anebo sebe i Natálku obleču, dám si jí do nosítka a jdeme spolu ven. Nejčastěji chodíme do centra. Natalinka v nosítku buď kouká kolem sebe anebo spinká a já se cítím dost „svobodná“, protože můžu jít kamkoli se mi zachce a nemusím přemýšlet, jestli se tam vlezu s kočárem či tam jsou schody. Nejčastěji se však zastavuji někam na kávu s sebou, ideálně do Monogramu, protože si myslím, že tam dostanete tu nejlepší kávu v celém Brně. 🙂 No a buď se projdu centrem jen tak bezmyšlenkovitě anebo jdu nakoupit něco, co opravdu „nutně“ potřebuju a nemůžu bez toho žít. 🙂 Venku jsme tak 2-3 hodiny a pak se vracíme do tepla domova. Snažím se spíše chodit a vyhýbám se MHD, už jen z důvodu různých nemocí teď v zimě.

Potom, co se vrátíme domů a Natálka má spokojené a naplněné bříško si opět hrajeme anebo se snažím začít připravovat večeři či dát prádlo do pračky a následně jej usušit v sušičce. Ale opět je to o tom, co mi Natálka dovolí a jak dlouho vydrží v BabyBjornu. Kolem 18. hodiny pak přichází domů můj muž a já jsem velmi ráda, že si naši malou princeznu převezme a chvilku si s ní hraje také on. Já těchto chvil maximálně využívám a snažím se si alespoň trošku zacvičit, pobrouzdám se po Internetu a Instagramu, objednávám nákup anebo se pustím do přípravy večeře a nějakého malého úklidu.

Kolem 20. hodiny pak Natálku koupeme a uspáváme, ihned potom večeříme a poté máme chvilku času na naše aktivity. Večer toho stihnu tedy nejvíce. 🙂 Plánuju co, budu vařit, upravuji fotky, píšu články, projíždím opět Instagram nebo jednoduše koukáme s Jirkou společně na seriál či na film. No a když se rozhodnu, že půjdu spát, což je cca ve 23 hodin, tak se jdu ještě osprchovat, nakrémovat se všemožnými zázračnými krémy, vyčistím si zuby a jdu rychle spát. S usnutím většinou problém nemám, protože jsem po celém dni tak unavená, že usínám během chvilky. 🙂

Trošku jiný režim máme o víkendu, protože je Jirka doma, takže s Natálkou hodně pomáhá a já toho stihnu udělat více. Také pravidelně chodíme někam na oběd či na dortík anebo na návštěvy k rodině. Musím se přiznat, že se už v úterý začínám na ten víkend, kdy se u Natálky střídáme, neskutečně těšit. 🙂 Jinak také vypadají dny, když jsem s Marťou a jejím Mikinkem. Je pravdou, že je pro mne vždycky fajn, když nejsem celý den jen s Natinkou nebo celý den jen doma, to mi občas příjde, že mi za chvilku hrábne. 😀 A absolutně obdivuji všechny maminky, které se o dítě starají samy. Já bych to asi nedokázala…

Jak vypadá váš den na mateřské? Napište mi to do komentářů, ať se mohu inspirovat. 🙂

v Motivace, Zamyšlení, Život

Porucha příjmu potravy – průběh

První díl článků o PPP najdete zde.

Říká se tomu mentální bulimie. To byla první forma PPP, kterou jsem onemocněla. Mohla jsem jíst co jsem chtěla a zároveň jsem nepříbírala, ba naopak jsem hubla.

Můj původní plán, že shodím pár kil a pak s tím přestanu, tak ten samozřejmě nevyšel. Stala jsem se posedlá.

Na jídle i na tom, že jej dostanu ze sebe zase ven. Nepoznávala jsem se. Byla jsem tak omámená. Několikrát za den jsem si stoupala na váhu, jestli jsem zhubla aspoň deko a když ne, týrala jsem se. Cvičila jsem do vyčerpání. Jen aby mi ta váha ukázala o trošinku méně. A když se tak stalo, cítila jsem neskutečné uspokojení.

Okolí si celkem rychle všimlo, že jsem štíhlejší. Dost často se mě někdo ptal, jak jsem zvládla zhubnout. Říkala jsem tenkrát, že jím zdravě a několikrát denně, prostě úplný opak toho, co jsem dělala. Nebo jsem si také vymýšlela, že mám nemocnou štítnou žlázu, že můžu jíst co chci a nepřibírám. Prostě jsem všem do očí lhala. Avšak ten pocit spokojenosti, že si mě někdo všímá, že mě chválí a hlavně, že fakt hubnu, když to říkají ostatní…

Doma samozřejmě dost rychle zpozorněli, že něco není v pořádku. Všichni mi chtěli moc pomoct a dělali všechno, co bylo v jejich silách. Jenže já jsem pomoc nechtěla. Na venek jsem se tedy tvářila, že se moc snažím, abych se z toho dostala, ale jen co jsem zůstala sama, opět jsem udělala to samé. Přejedla se a následně to vyzvracela. Do té doby jsem byla skvělá studentka, co má skoro samé jedničky a cílevědomá holka. Když jsem bulimií onemocněla, najednou mě nezajímalo nic jiného než můj vzhled a jídlo. Všechny peníze, co jsem měla, jsem utratila za jídlo. A pak taky za krémy na celulitidu a zpevňující krémy, prostě za cokoliv, co by mi mohlo pomoct zhubnout ještě víc. Mí rodiče se dost často divili, jaktože už nic nemám? Co jsem si prý koupila?

Škola mě přestala úplně zajímat. Bylo mi jedno, jestli dostanu jedničku, dvojku nebo čtyřku. Nemohla jsem se vůbec soustředit, protože jsem pořád přemýšlela, co bych tak snědla. A tak to šlo s mými studijními výsledky dost z kopce. Připomínám, že původně jsem byla vzorná studentka. Nikdy jsem však nedopustila to, abych z něčeho propadla. Taky jsem dost často chodila za školu. Buď jsem nebyla připravená, protože jsem předchozí odpoledne strávila jen se svou nemocí anebo jsem se bála toho, že mě budou spolužačky opět pomlouvat.

Paradoxem je, že jsem chtěla být strašně moc oblíbená a vlastně se děl opak. Holky mě dost často pomlouvaly a mě to velmi ubližovalo.

Na oko jsem se tedy snažila tvářit jako velká drsňačka, ale uvnitř jsem byla moc smutná a doma jsem často brečela. Dokonce jednou mé spolužačky v hodině informatiky vytvořily blog, který byl zaměřen proti mě. Psaly tam, jak mě nesnášejí a že jsem hrozná kráva a já nevím, co ještě. A tak jsem raději do školy nechodila. A sama jsem si psala omluvenky. Což na mě samozřejmě dost rychle prasklo a já musela čelit následkům a hlavně rozzlobenosti mých rodičů. Trápila jsem se já, trápili se oni. Já byla, ale puberťák, což znamenalo, že jsem si myslela, že mi samozřejmě vůbec nerozumí a nechápou můj svět.

Po nějaké době s PPP, jsem toho už i já začala mít dost a chtěla jsem se uzdravit.

Pamatuji si, kolikrát jsem sama sobě slibovala, že už to skončí, že dnes je to naposledy a že od zítřka se budu snažit!

Tohle jsem opakovala dost často. Jenže jsem neměla sílu na to, to zvládnout. V tuto dobu se začínalo střídat období bulimie a anorexie. Já totiž nevěděla, jak jiným způsobem svou váhu udržet. Můj mozek a mé přemýšlení byly v úplném spáru PPP. Pak přišli rodiče s tím, že vyzkoušíme pomoc nějakého psychologa. Vystřídalo se jich několik. A žádný mi nepomohl. A víte proč? Protože já se vyléčit v tu chvíli ještě nechtěla.

PPP jsem trpěla asi tak 6 let. To je hrozný, že? 6 let je přece tak moc času! 6 let jsem trápila svou duši a tělo. Bylo to v tom nejméně vhodném období, kdy jsem dospívala a mé tělo potřebovalo živiny. A místo toho, abych mu je dávala nějakým zdravým způsobem a do toho se hýbala, řešila jsem to tím nejhloupějším způsobem, který existuje. U této choroby jde totiž o zdraví. Mnoho případů může skončit smrtí!

Vzpomínám si, že jsem se bála, že onemocním nebo umřu, ale i tak jsem to nedokázala zastavit.

Jednou mě strašně bolel žaludek a já se bála, že mám rakovinu… Mnohokrát jsem po tom, co jsem se vyzvracela, jsem cítila, jak mi buší srdce a přeskakuje… Často se mi také točila hlava. Já nikdy nechtěla umřít nebo spáchat sebevraždu, ale tímto jsem to velmi rychle mohla způsobit… A já si to málokdy uvědomila a hlavně přiznala… Začala jsem lhát i sama sobě. PPP jsem prostě přijala jako mou součást a už mi nepřišlo, že jsem vlastně nemocná. Takové následky to až může mít… Všem okolo jsem dlouho tvrdila, že už jsem se z toho dostala, ale opak byl pravdou. A já se bála přiznat, že jsem stále nemocná. Styděla jsem se.

O tom, jak jsem se z toho nakonec dostala zase příště…

promo-image
v Lehké, Letní recepty, Oběd, Snídaně, Vegetariánské

Avokádová topinka se ztraceným vejcem

Jestli je nějaké jídlo, které bych mohla jíst skoro každej den, tak jsou to vajíčka. Na všechny způsoby. A pak taky avokádo. Ten, kdo vymyslel spojení avokáda a vajíčka by si podle mě zasloužil Nobelovku. A tady je můj recept na dokonalou avokádovou topinku se ztraceným vejcem. 🙂

Ingredience na 2 porce

2 bio vejce

1 avokádo

2 plátky kvalitního chleba

hrst polníčku

1 kávová lžička balsamikového octa

1/2 kávové lžičky extra panenského olivového oleje

1 kávová lžička vinného octa

roztíratelný smetanový sýr

hrst piniových oříšků (libovolně)

sůl

čerstvě mletý pepř

 

  1. Nejprve připravte ztracené vejce.
  2. Do menšího hrnce dejte menší množství vody, přidejte vinný ocet a přiveďte skoro k varu.
  3. Poté ztlumte stupeň na varné desce na polovinu.
  4. Vejce vařte po jednom.
  5. Do malé skleničky vyklepněte vejce, vodu v hrnci pomocí metličky roztočte tak, aby vznikl vír a do něj vlijte vajíčko ze skleničky.
  6. Žloutek by se měl obalit bílkem. Vejce takto vařte 4 minuty.
  7. Vedle připravte misku se studenou vodou a po 4 minutách pomocí děrované naběračky vejce přemístěte z hrnce, do misky, aby se zastavil var a aby byl žloutek tekutý.
  8. Připravte i druhé vejce.
  9. Polníček důkladně omyjte, dejte do malé misky, přidejte trochu soli, pepře, olivový olej, balsamico, pinie a vše promíchejte.
  10. Avokádo rozpulte, vyndejte pecku, zbavte jej slupky a nakrájejte jej na plátky.
  11. Chleba na sucho opečte, potřete jej smetanovým sýrem, na něj dejte polníček, na polníček položte avokádo. To posolte. A nakonec položte vejce. Vejce trošku posolte a opepřete.
  12. Ihned podávejte.

v Život

Porucha příjmu potravy – začátek všeho

Hledám správná slova, kterými začít tento článek. Tento blog se snažím psát v pozitivním duchu, protože jsem celkem veselý člověk. Vždycky to tak ale nebývalo… A já se rozhodla vám o tom také napsat. Dlouho předlouho jsem čekala na správný okamžik. Vlastně už jsem jeden článek o tom, jak jsem se dostala na úplné dno a jak jsem PPP onemocněla napsala. Jenže pak jsem ho hned smazala. Nedokázala jsem to ještě. Nedokázala jsem se o to podělit s vámi. Ještě nebyl ten čas. Teď už ale cítím, že je…

Tento článek bude jedním z těch nejosobnějších. Je to má 13. komnata. Upřímně, nikdy jsem si nemyslela, že o tom napíšu. Chtěla jsem to vymazat ze své paměti a zapomenout. Jenže nikdy vlastně člověk nezapomene úplně. A kdybych si tím neprošla, nejsem teď tam, kde jsem. Možná bych byla úplně někdo jiný, kdybych si takovým peklem neprošla… Rozhodla jsem se vám o nemoci jménem porucha příjmu potravy napsat, protože vím, že nejsem sama, kdo touto prokletou psychickou nemocí onemocněl. Je nás víc, je nás vlastně sakra hodně!

Možná, že jsi to právě ty, kdo čteš tento článek.

Moc bych si přála, abych tím někomu dodala sílu svou nemoc připustit, svěřit se někomu a vyléčit se z ní. Kdo to nezažil, vůbec netuší, jak moc je tahle porucha zákeřná a závažná. Jak moc je při této chorobě nemocná duše, nejen tělo. A nejhorší je na tom to, že může skončit smrtí…

Od mala jsem byla velký perfektcionista. Když jsem například chodila do 1. třídy, musela jsem si úkoly na pondělí připravit hned v pátek, jak jsem se vrátila ze školy. Nejel přes to prostě vlak. Pamatuji si, jak nad tím moje babička, ale i maminka s tatínkem kroutili nevěřicně hlavama… Perfekcionismus a cílevědomost jsou určitě dobré vlastnosti. Můžou člověku ale také hodně ublížit. Já nikdy nebyla nijak moc štíhlé dítě, vždycky jsem byla spíše oplácanější. Moje babička strašně dobře pekla a mě prostě jíst bavilo. Někdy jsem měla i 2 obědy v jeden den. Jeden ve škole, druhý u babičky. Prostě mi chutnalo a můj vzhled mě nikterak netrápil.

Pak ale přišel psychický teror. A to od dětí! Děti dokáží být velmi zlé a křehkou duši, kterou vesměs děti mají, to může velmi zasáhnout.

První narážky na mou postavu jsem začala poslouchat asi kolem 3. nebo 4. třídy!

Byla jsem tenkrát fakt oplácaná, a tak jsem občas zaslechla, že jsem klobása nebo třeba špekáček. Dost často se mi někdo posmíval. A mě to bolelo. Chtěla jsem být taky štíhlounká, jako ostatní holky! Strašně! Doteď si pamatuji, jak jsem si rukama vytahovala úplejší trička, aby povolily a byly trochu volnější. Aby nešlo vidět moje břicho…

Když mi bylo 8 nebo 9, začala jsem se svojí nejlepší kamarádkou chodit do aerobicu. První tedy začala chodit ona. Pak o tom tak básnila, že jsem začala chodit s ní. A chytlo mě to! A to fakt hodně! Jenže co myslíte? Ani tam jsem se škaredým komentářům nevyhla. Já nebyla nikdy velmi sportovně nadaná, ale měla jsem zapálení! Jenže pro některé holky, které chodily i do baletu a celkově jim to velmi šlo, mé nadšení bylo málo. A tak jsem se stala terčem posměchu i tam. Byla jsem oplácaná, neměla jsem značkové sportovní věci a moc mi to ani nešlo. No uznejte sami, byla jsem výbornou návnadou pro šikanu. Protože tohle už šikana je. Mě to ale neodradilo, měla jsem tu svou nejlepší kamarádku, která mě měla ráda takovou, jaká jsem a to mi dost pomáhalo.

Nicméně už tady vznikla má myšlenka, že když budu hubená a hezká, budou mě mít holky a i mí spolužáci raději a budou se se mnou kamarádit. A když něco takového vznikne v hlavě cílevědomého člověka, především dítěte, které nemá pořádný rozum a především nadhled, může to vést k tragédii.

V 5. třídě tuším, jsem si řekla dost, musím se sebou něco dělat. Chodila jsem stále do aerobicu a začala jsem jíst menší porce a pravidelně. A světe div se, ono to začalo fungovat. A já zhubla. Zdravě. Byla jsem moc ráda, protože už přicházela puberta a mně se začali líbit kluci a já se jim chtěla přirozeně také líbit. Jenže po čase jsem začala zase více jíst a shozená kila jsem opět nabrala. To mě opět dost trápilo. Pamatuji si, jak jsem tenkrát v nějakém seriálu viděla holku, která se najedla a pak se toho šla na záchod zbavit. Přišlo mi to odporné.

To jsem ještě netušila, že mě to jednou taky napadne…

Tím hlavním impulsem se ale stala situace, kdy jsem šla své kamarádce donést sešity na opsání. Ona byla tenkrát nemocná. Měla střevní chřipku a já jako správná kámoška jsem jí ihned po škole nesla úkoly. Seděly jsme tenkrát u nich doma v obýváku, povídaly jsme si a najednou říká, že je jí dost špatně od žaludku a už několikrát zvracela. Ale že potom je to strašně super, protože má úplně ploché břicho. A tam to přišlo! Tenkrát, s kily navíc a obrovskou chutí k jídlu, jsem na to přišla! Tohle bude přece skvělý nápad, jak budu moct jíst co chci a zároveň budu hubnout. No prostě geniální.

To, že je to absolutní nesmysl, ba naopak to nejhorší, co mě mohlo napadnout, to mi samozřejmě tenkrát nedošlo. A upřímně jsem si ani nemyslela, že se to potáhne několik let…

Pokračování o průběhu nemoci PPP příště.

v Život, Život mámy

Nošení miminka v zimě

Když jsme v létě kupovali kočárek, představovala jsem si, jak bude krásné v něm vozit miminko a děsně jsem se těšila, až se Natalinka narodí a my budeme moct kočárek pořádně projet. Už při odchodu z porodnice ale Natálka v kočárku plakala a tím dala jasně najevo, že takhle to teda nepůjde. 😀 Několikrát jsme teda kočárek ještě vyzkoušeli, ale bylo to pokaždé to samé. Ihned po položení do kočáru začala Natálka řvát jako na lesy. Dudlíkem se jí člověk také nezavděčí, takže jediné, co jí uklidnilo, a bohužel ne vždycky, byl bílý šum, který jsme ji pustili. No jo, ale to fungovalo vždycky jen chvilku. Zažili jsme tedy i několik vzácných momentů, kdy v kočárku prospala celou procházku, ale to bylo většinou tím, že byla fakt unavená a chtěla spinkat.

Není tedy divu, že po několika pokusech, které skončily plačtivým údolím, jsem kočárek trošku zavrhla (už jen představa, že půjdu sama s Natinkou v kočárku mě dost stresovala) a od necelého ukončeného 3.měsíce Natálku nosím v nosítku. Nosítko je skvělé. Já se cítím svobodněji, Natinka je v něm spokojená a tak s ním vyrážím ven dost ráda. 🙂 Jenže je zima. Na jaře, ale i v létě musí být nošení super. Člověk nemusí moc navlékat sebe, ale ani mimčo. Zima je v tomhle smutná. A hlavně člověk musí dost přemýšlet, jak sebe a miminko obléci, aby jednomu či druhému nebyla zima nebo naopak velké teplo.

Než jsem tedy poprvé s nosítkem vyšla, dlouho jsem hledala na internetu, jakým způsobem se dá miminko v zimě nosit a přišla jsem na 3 varianty, které by mi vyhovovaly. Chtěla jsem totiž, abych miminko nemusela moc navlékat a chtěla jsem ho mít blízko svého těla. Tudíž to, že bych připla nosítko až na svou bundu a Natálka by byla v kombinéze mi nepřišla vůbec lákavá. Ty 3 schůdné varianty pak byly:

  1. Nosící bunda – nosící bunda nebo kabát je podle mě super věc. Prostě máte jednu bundu a jste v ní zaplí oba. Vám je teplo, miminku je teplo, jste tělo na tělo. Ale! Nosící bundy nejsou vůbec nic stylového a vlastně ani neexistuje nějaká velká nabídka. Našla jsem celkem ucházející kousky pouze na Bonprixu, ale mně osobně nevyhovuje, že si to nemohu vyzkoušet, takže by to byl pro mne risk. Nosící bundu jsem tedy zavrhla.
  2. Zateplená kapsa – zateplená kapsa byla další možnost, jak miminko nosit. Problém jsem však ihned spatřila v tom, že u zateplené kapsy má člověk svou bundu rozeplou a pokud to není nějak dobře vymyšlené, může mu táhnout rozepnutou bundou na záda. A řekněme si to upřímně, v zimě po tomhle asi nikdo netouží. Kapsu jsem tedy také odmítla.
  3. Vsadka do bundy – vsadka mi přišla jako nejlepší volba a možnost. Prostě svoji zimní bundu rozšířím o zateplenou vsadku a bude. Tato možnost mi připadala napoprvé prostě nejideálnější. Problém však nastal, když jsem chtěla nějakou hezkou vsadku najít. Co myslíte? Nenašla jsem. Po dlouhém hledání jsem našla pouze jeden eshop, který tuto vsadku prodává. Je z černého softshellu a není to opravdu nic designového. Ale vzhledem k tomu, že mé zimní bundy jsou černé, objednala jsem ji a doufala jsem, že to nebude vypadat nějak hrozně.

Problém s vsadkou však nastal ihned po doručení. Na vsadku jsem mimochodem čekala 10 dní, což je taky dost problém, když chcete s miminkem vyjít do zimy co nejdříve. Nicméně abych se vrátila k mému zklamání. Na stránkách se psalo, že se může stát, že zip vsadky nebude kompatibilní se zipem na mojí bundě. A tak jsem se podle pokynů koukla na zadní stranu zipu, kde je u jezdce dole napsáno číslo a vycházelo mi, že by do sebe měly zipy zapadat. Jenže nezapadly. A já si spolu s vsadkou speciální zip, který by spojoval zip vsadky a zip mojí bundy neobjednala, protože jsem si myslela, že to nebude potřeba. Kdybych si však ten speciální zip chtěla objednat, musela bych opět čekat 10 dní, a tak jsem nakonec ve skříni vyštrachala bundu z minulého roku, která je spíše podzimní než zimní a především není černá, ale zelená, nicméně na tu zip vsadky pasoval. A tak jsem začala nosit v ní. Na vsadku si nemůžu stežovat, podle mne je to fakt super výmysl, ale po nějaké době mě už ten spíše sportovní styl přestal bavit a chtěla jsem něco šmrncovnějšího. A hlavně mi v té bundě (protože fakt není zimní) byla ve větší zimě zima, a tak jsem přemýšlela, jak to vymyslet jinak.

Na Instagramu jsem pak objevila krásné kapsy z vlny od Nije cosies a to pro mne byla jasná volba. Fakt je těch hezkých věcí a doplňků k nošení dětí málo! Takže pokud to čte někdo, kdo se kamarádí se šicím strojem a neví roupama, co dělat, začněte šít vsadky a kapsy, je to díra na trhu! Kapsa od Nije je super, je krásná, jednoduše se navléká a ačkoli musím mít rozeplou bundu, kapsa je velmi chytře vymyšlena a kryje jak záda miminka, tak i maminky. Super také je, že má udělanou kapsu na ruce, tudíž si do ní můžete schovat ruce a držet miminko či hladit jej po zadečku. Já to při nošení dělám běžně, takže jsem ráda, že tam ta kapsa je a mně v zimě nemrznou ruce. 🙂

Teď by to chtělo ještě zmínit, co máme pod bundou a pod kapsou za oblečení a v čem Natálku nosím, že? Pokud mě ostražitě sledujete na sociální sítích, především na Instagramu, víte že jsem pro nošení zvolila nosítko Tula Free to Grow a mám jej z tohoto eshopu. Tulu jsem zvolila především proto, že mi přijde krásná. Ale je pravdou, že jsem se také několikrát ptala ostatních maminek, co nosí, jestli jim Tula vyhovuje a když jsem dostala kladné odpovědi, nebyl důvod, abych více váhala. 🙂 S Tulou jsme se ihned spřátelily jak já, tak Natálka a po vyprání a naštelování jsme se s Natinkou mohly začít tulit. Nosítko tedy obě zbožňujeme a fakt jsem na něm zatím nenašla chybu. Navíc látka, ze kterého je vyrobeno, je naprosto úžasná a příjemná na dotek.

No a co se týče toho oblečení. Vzhledem k tomu, že žijeme ve městě a ne někde v horách a zima tu znamená to, že je minimálně 1-2 stupně, s oblečením to moc nepřeháním. Já mám pod bundou tričko na ramínka a na něm buď triko s dlouhým rukávem nebo opravdu tenký svetřík a Natinka má pouze teplejší tepláčky, body s dlouhým rukávem a zateplenou chlupatou mikinku, kterou ji nechávám rozepnutou, protože bříško ji dostatečně zahřívám já. 🙂 Pak má slintáček na krku, aby na něj netáhlo. Nejvíc se u oblečení zaměřuji na hlavu a na nožky, protože se říká, že jak hlava, tak nožičky by měly být v teple. Dokud jsem jí nosila v bundě, kde jsem měla vsadku, tudíž byla Natinka celá schovaná, dávala jsem jí tenkou čepičku a přes ní jsem ještě přehodila kapucku, kterou má na mikince. Teď když mám kapsu a Natálka má hlavu venku, dávám jí teplou čepičku. Na nožkách má pak jedny tenoučké ponožky, jedny teplejší a pak ještě zateplené látkové botičky do zimy. A když je teplejší počasí například 10 stupňů, jak tomu bylo v pondělí, dala jsem Natince to samé oblečení, jen jsem zvolila tenčí čepičku. Nicméně bych jí příště dala i tenčí mikinku, protože v té zateplené se docela rychle zpotila. Určitě tedy sledujte venkovní teplotu, aby miminko nebylo navlečené moc a zbytečně se nepotilo. 🙂

Pokud by vás něco, co jsem nezmínila v článku, napadlo, určitě mi napište do komentáře a já se vám budu snažit odpovědět či poradit. 🙂 Nošení zdar!

v Bez lepku, Fitness, Lehké, Letní recepty, Předkrmy, Pro děti, Pro těhotné, Večeře, Vegetariánské, Zimní recepty

Pečená rajčata s mozzarelou a piniovými oříšky

Dlouho tady nebyl nějaký recept, co? Musím se přiznat, že jsem poslední měsíc moc náladu na tvoření receptů neměla. Dnes je prostě všude kolem nás tolik kuchařek, receptů a blogu o jídle, že jsem z toho byla až smutná. Všechno tu už vlastně bylo. Každý se snaží něco nového vymyslet, ale mně už příjdou ty recepty prostě pořád o tom samém. A tak jsem se i já ve svém vaření vrátila k odzkoušeným a hlavně jednoduchým receptům a rozhodla jsem se, že i sem na blog vám budu dávat recepty, které sama miluju a které bych mohla jíst často, ačkoliv to není nic inovativního. 🙂 A jedním z prvních těchto receptů budou právě tyto pečená rajčata s mozzarelou. Dalo by se to vlastně nazvat jako salát Caprese, akorát v zimním podání. 🙂

Ingredience na 2 porce

300 g cherry rajčátek

150 g mozzarely light

troška piniových oříšků

hrst česrtvé bazalky

1 polévková lžíce olivového oleje

3 větvičky rozmarýnu

sůl

 

  1. Rozehřejte troubu na 180 stupňů.
  2. Cherry rajčátka omyjte a dejte do zapékací mísy.
  3. Rajčátka zakápněte olivovým olejem, posolte je, přidejte větvičky rozmarýnu a dejte péct do trouby na cca 20 minut.
  4. Mezitím natrhejte mozzarelu, opražte nasucho pinie a bazalku omyjte.
  5. Když jsou rajčátka upečená, vyjměte zapékací mísu z trouby a nechte je trošku zchladnout, aby se mozzarela nerozpustila, když ji na ně položíte.
  6. Upečené cherry pak dejte na talíř i s trochou šťávy, kterou pustily, přidejte natrhanou mozzarelu, lísky bazalky a pinie.

TIP: Podávejte s opečenými tousty, čerstvou či opečenou bagetkou. 

v Zamyšlení, Život, Život mámy

11 let spolu aneb na vztahu se musí pracovat

Uffff. O víkendu s Jirkou slavíme už 11 let našeho vztahu a já se sama sebe ptám, jak je možné, že to tak rychle uteklo. Je to až neskutečný, jak ten čas letí. Když si teď představím 11 let, které mám snad před sebou, přijde mi to hrozně moc. To bude vlastně Natálce 11 a to mi přijde hodně za dlouhou dobu. A přitom je to opravdu chvilka našeho života. 🙂 Když se sem tam tady na blogu či na Instagramu zmíním, že jsem se svým manželem už tak dlouho a že jsem jej poznala v 15, tak se mě často někdo ptá, jak je to možné, že jsme to tak dlouho vydrželi. 🙂 Minulý rok jsem o tom psala článek tady.

Nicméně tento rok byl v našem životě nejzlomovější, a tak jsem se rozhodla napsat článek o našem dlouhodobém vzahu znovu. Jak se dá vydržet s jedním partnerem tolik let? A ještě od puberty? Správná odpověď na to asi neexistuje, každý to má jinak, já si však myslím, že to chce mnoho lásky, tolerance a především komunikace. Na začátku je totiž vždycky zamilovanost a vášeň, která časem vyprchává. Zamilovanost se mění v lásku, vášeň může být zachována, ale už je třeba trošku jiná. A asi každý z nás sem tam zapochyboval, jestli je ten jeho partner opravdu ten pravý… Mám tedy nějaké tipy, jak být v dlouholetém vztahu zamilovaná a šťastná? Co děláme my?

Komunikujeme spolu

Komunikace je podle mne základem každého vztahu, nejen toho partnerského. Pokud spolu dva lidi nědokážou mluvit, může velmi rychle vzniknout zbytečné nedorozumění. Nejhorší je totiž si věci domýšlet. A řekněme si otevřeně, že to občas dělá každý z nás, že si něco domyslí, protože nemá dostatek informací. Já to tak mám, věřím, že vy taky. Kdykoliv jsme se s Jirkou pohádali, bylo to kvůli tomu, že jsme se buď špatně pochopili nebo jsme si něco neřekli. Mluvte spolu! Nemá cenu v sobě něco zbytečně dusit, když se to dá vysvětlit několika slovy. 🙂

Jsme k sobě tolerantní

Ani Jirka, ani já nejsme dokonalí. Jirka například všechno, co může oddaluje jak jen to jde, ponožky hází pod svůj noční stolek, dělá si věšák ze židli a naší postele a je to největší flegmatik pod sluncem. Všechno mě to vytáčí skoro do nepříčetnosti, ale radši se tomu nakonec zasměju a dělám si z mého muže legraci. Za těch 11 let už vím, že se to stejně nezmění. 😀 Tim chci říct, že každý máme svoje chyby, ale proč bychom si je měli neustále připomínat a kazit si kvůli nim den? Tolerujeme si i své aktivity a zájmy a nevyčítáme si, že všechen čas netrávíme společně.

Vážíme si sebe navzájem

Můj muž je podle mne skvělý člověk! Vážím si ho velmi, za to jaký je, za to, že mě podporuje, za to, jaké má životní hodnoty… A věřím, že on si váží mne stejně a je na mě pyšný. Proto se neurážíme, neříkáme si škaredé věci a nepodceňujeme jeden druhého. Jsme k sobě laskaví. A i kdyby se jednou nedejbože stalo, že se naše cesty rozejdou, věřím, že bychom se k sobě dokázali chovat čestně právě proto, že si sebe vážíme.

Máme stejné zájmy a názory

Nejsme s Jirkou ve všem stejní, to je jasný, ale máme dost stejných či podobných zájmů, prostě nás dost často baví to samé. Samozřejmě máme i některé zájmy odlišné, avšak vesměs se propojují či doplňují. 🙂 Stejně tak sdílíme buď totožné nebo alespoň velmi podobné názory na různé situace a především na život.

Bereme život s nadhledem

Život sám o sobě je dost vážná záležitost a ačkoliv já jsem v mnoha případech tragéd, snažíme se vše co nám osud přinese brát s nadhledem. Jsme oba optimisté a nevidíme hned vše černě. Také si rádi děláme srandu, jak sami ze sebe, tak ze všeho co se nám děje.

Smějeme se

To souvisí s předchozím bodem. Na smutek je vždy dost času a proto se na všem snažíme najít něco, čemu se můžeme zasmát. Ne vždy to jde samozřejmě, ale pokud se neděje nic závažného, smějeme se každý den. Velmi často a velmi rádi. A když není čemu se smát, smějeme se sami sobě, nejčastěji svým zlozvykům. 🙂

Podporujeme se

Ačkoliv ne vždy jsme naprosto přesvědčeni, o tom, co dělá ten druhý, maximálně se podporujeme. Podpora ze strany partnera je třeba pro mne velmi důležitá věc a jsem nesmírně vděčná, že se o sebe vzájemně můžeme ve všem opřít a že v tom co děláme, jeden druhému věříme a držíme si palce.

Milujeme se 

Tím teď nemyslím, že se milujeme jako partneři. Milujeme se jako lidé, jako přátelé, jako nejlepší kamarádi. Náš vztah už dávno není jen o přitažlivosti a zamilovanosti, naše láska je už velmi hluboká, zakořeněná a stvrzená naší nádhernou a úžasnou dcerou. Máme se prostě rádi od hlavy až k patě i se všema nedokonalostma, ve chvílích, kdy jsme šťastní, i když jsme na pokraji sil, když se smějeme i když brečíme. Tohle už je obrovská láska, ne povrchní záležitost.

Život chceme prožít ne přežít

Tohle je možná ten nejdůležitější bod a přitom je na konci. Jednou naše životy skončí, na každého to bohužel čeká. Proto je nesmírně důležité chtít život prožít naplno. My se o to snažíme. Užíváme si každého momentu, který je nádherný a snažíme se jej uchovat. Kdybych měla popsat náš společný život, je to ve směs smích, radost, pohoda, zábava, dobré jídlo, dobré pití, správní lidé kolem nás a příjemné večery v přítmí a osvětlení svíček.

Těch jedenáct let bylo prostě naprosto skvělých a už se nemůžu dočkat toho, jaké budou ty nadcházející. Miluji svůj život, který rozhodně není dokonalý, ale já ho žiju velmi ráda a je to v mnohém zásluha právě mého muže. A nyní i naší dcery Natálky. Cítím neskonalý vděk a štěstí a moc bych přála to samé i vám! 🙂

Zavřít