Autor

Kate

v Život

Kamarádka jménem minulost…

Tipla bych si, že každý z nás má nějaké období svého života, které by určitě už nechtěl zažít. Ba dokonce, by na svou minulost chtěl i zapomenout. I já mezi takové lidi patřila. Nejraději jsem vždy rychle zavřela dveře a pokud to šlo, tak jsem se snažila utéct. Začít úplně od začátku a hlavně se nevracet zpět.

To je vlastně dobře, yoga nám třeba říká, nemysleme na to, co bylo, ani na to, co bude, mysleme jen na přítomnost. A to je pravda. Nicméně, je dobré od své minulosti utíkat? Já myslím, že ne. Ať už bylo období, na které chceme zapomenout, sebevíc smutné, škaredé, nespravedlivé, vše co se nám stalo, nás posunulo tam, kde jsme teď. Jací bychom dnes byli, kdyby naše minulost byla jen krásná? Možná bychom nebyli tak silní, možná bychom si neuvědomovali, že život je křehčí než porcelánová soška, možná bychom si nevážili toho, že máme nyní milujícícho partnera…

Každá etapa našeho života je důležitá. Někdo těmi etapami úspěšně proplouvá a daří se mu vše, na co sáhne, my ostatní se musíme rvát o své místo a ne vždy je to lehké. Pravdou však je, že každého jednou dostihnou i smutné události a ti, kteří se měli jenom krásně, najednou pochopí, o čem ten život je. Že je i krutý a nespravedlivý. A možná je to změní, možná ne. Možná budou stále malicherní a dojde jim to až pozdě. Je to vlastně jedno. 🙂

Důležité je, si uvědomit, že zavřenými dveřmi naše minulost nezmizí. Objeví se sem tam, ve chvílích, kdy to budeme třeba nejméně čekat, opět nás třeba i zabolí. Ale nezapomínejme na to, kým jsme byli a co jsme prožili. Protože to, co se nám stalo, naše minulost, tak přesně ta nás posunula tam, kde jsme dnes. 🙂 Příjměte tedy kamarádku minulost za svou a občas si na ni jen tak vzpomeňte, ne se slzami v očích, ba naopak, s úsměvem. Poděkujte jí, že Vám pomohla stát se lepším člověkem. Stát se tím, kým jste dnes. 🙂

 

v Život

Trpělivost růže přináší?

Asi to sami znáte. Někdy prostě chceme některé věci hned a ono to nejde. Prostě se najednou rozhodneme, že chceme být štíhlejší, mít delší vlasy či lepší pleť, povýšit v práci či najít si práci novou, mít dítě… Jenže, ono to nejde ze dne na den. A mnohdy to chce hodně trpělivosti. Kterou ovšem často nemáme…

Co nám však chce osud říct, když se nám to o co usilujeme nedaří? Podle mne, nám někdo nahoře chce prostě říct, že teď není ten pravý čas na to, abycho  svého cíle dosáhli… Možná někdy nechápeme a ani nechceme pochopit, proč se zrovna nám něco nedaří, když těm ostatním se jejich sen splní hned. A není nic špatného na tom, že závidíme či nám je z toho smutno. Podle mě je však vždycky nějaký důvod, proč si musíme počkat. Protože to nejlepší se prostě občas schovává a život si nás trochu testuje, jak moc jsme trpěliví. Protože jen ti nejtrpělivější se nakonec dočkají.

Podle mě nás trpělivost a také zklamání posouvají dále. Jasně, když vytoužený cíl nepřichází dlouho, tak stagnujeme, pláčeme, vztekáme se nebo třeba upadáme do deprese. To je však chyba a vlastně je to i zbytečné. Protože jen ti, kteří se nevzdávají, dojdou k cíli. A to platí ve všem.

Já se třeba rozhodla, že chci vytvarovat svou postavu a zbavit se přebytečného tuku. Ve chvíli, kdy jsem však týden poctivě cvičila mi však osud nadělil něco, co mi můj záměr trochu zkazilo. Šla jsem v sobotu běhat a podvrtla jsem si kotník. Všechny mé cvičební plány na další dva týdny byly tudíž zmařeny. Na jednu stranu jsem byla naštvaná a mrzutá, protože bez pohybu se přece mé tělo samo nezformuje, na druhou stranu jsem se nad tím však zamyslela. Možná je to osud a mé tělo mi tím chce něco říct. Buď není běhání pro mě ten ideální sport anebo prostě není teď ten pravý čas. Možná bych také měla pochopit, že sport není všechno a 70% fakt tvoří správný a vyvážený jídelníček… A možná je to všechno dohromady. Kdo ví. Jedno však vím jistě, bylo to nějaké znamení. A já to znamení příjmula. S podvrtnutým kotníkem, pokud se chcete zbavit nějaké té tukové vrstvy, se totiž nedá dělat nic jiného, než jíst opravdu velmi zdravě a cvičit můžete maximálně yogu nebo jít plavat. Já se rozhodla pro návrat k józe. A dnes vím, že to, co se mi stalo, bylo znamení se k józe vrátit. Dává mi totiž něco, co běhání ne. Obrovskou relaxaci, zklidnění a přemýšlení, čas pro sebe samotnou…

Je to vlastně úsměvný příklad, ale podle mě to tak funguje se vším. Pokud se nám něco nedaří nebo se stane něco, co nás zastaví v cestě za vytouženým okamžikem, může to být znamení, abychom zvolnili, či si vybrali jinou cestu, protože tahle prostě není určena nám. Ať tak či tak, nevzdávejte se, buďte každým dnem lepší a lepší, protože jen ti nejlepší dojdou k cíli a hlavně i CESTA JE CÍL! 🙂

Myšlenka

Někdy se rozhodneme mít něco hned, ale ono to nejde. Možná jsme si to málo přáli, možná není teď ta pravá chvíle. Osud není vždy spravedlivý a život občas testuje, co vše vydržíme a zvládneme. Pokud se však nenecháme odradit, odměna příjde. Nemusí být třeba taková, jakou jsme si ji představovali a občas je úplně jiná, ale trpělivost růže přináší a vše, co dáme do toho, abychom svého snu dosáhli, se nám jednou vrátí.

 

 

v Život

Jak se mít rád?

Jsou dny, kdy si připadám naprosto krásná, kouzelná a neodolatelná a pak jsou také dny, kdy si připadám naprosto hrozně, nejen po fyzické stránce, ale také té psychické. To je ovšem naprosto normální. Občas má každý z nás ten lepší den a jindy zase ten horší. 🙂 Přece by byla nuda cítit se stále neodolatelně. 🙂

Pokud se však „nenormálně“ a škaredě cítíte každý den a když se vidíte v zrcadle, spatřujete jen samé chyby, něco je špatně… Možná se nemáte dostatečně rádi. Možná se vidíte zbytečně kriticky a možná ani nechcete vidět to vše krásné, co na Vás a především ve Vás je… Možná si připadáte i zbyteční a říkáte si, že tamten či támhleten jsou o hodně lepší než Vy. Je to však pravda?

Každý z nás potkává sám sebe každý den. Žije se sebou. Sami se sebou jsme 24 hodin 7 dní v týdnů a to není nic lehkého. Proto se možná říká, že nejtěžší vztah má člověk právě sám k sobě. Někdy se prostě stane každému z nás, že se psychično a fyzično pustí do boje a většinou je psychično ten ďáblík, který nám říká, že jsme nedokonalí a že je s námi něco špatně. Pokud však Vaše tělo a mysl spolu bojují stále, je potřeba tomu čelit!

Otázka tedy zní: Jak se naučit mít se rád?

Budu mluvit sama za sebe, proto to berte jako subjektivní názor, ale třeba Vám to něco přinese a třeba Vám to i pomůže… Když jsem se já cítila úplně nejhůř a bez sebevědomí, ve chvíli, kdy jsem se rozhodla bojovat sama se sebou a také se slečnou PPP (porucha příjmu potravy), tak jsem začala tím, že jsem si v hlavě stanovila cíl, kým se chci stát… Dnes bych si to napsala na papír a dala na nějaké viditelné místo, abych si to každý den připomínala. Můj cíl však byl být především ZDRAVÁ, neboť o své zdraví, které dostalo kamarádstvím se slečnou PPP pořádně zabrat, jsem se bála nejvíce, a pak také být sebevědomá, moudrá a hezky vypadající. Hezky vypadající však neznamenalo být hubená či nejkrásnější na světě. Chtěla jsem být prostě taková, abych se líbila sama sobě a s tím souviselo začít o sebe pečovat.

Světe div se, ale když začnete alespoň trošku cvičit, nosit nalakované nehty a nabarvíte si vlasy na trochu jiný odstín, může to setsakramentsky pomoci. Osobně se cítím dobře, když jsem v hezkém a padnoucím oblečení, namalovaná, hezky učesaná a mám nalakované nehty. Zároveň mi však velmi pomáhá to, že chodím cvičit. Potřebuji totiž čas být jen sama se sebou a se svým tělem. Ačkoliv někdy se mi fakt nechce jít na yogu či do posilovny na trénink, vždycky se zapřu a jdu. Protože ten pocit po cvičení je prostě nejlepší.

Ve zkratce jsem však chtěla říci, pečujte o sebe, ať už máte 50 kilo i s postelí nebo 80 kg, důležité je si dopřát čas na sebe. Běžte cvičit, do sauny, ke kadeřnici či na masáž. Dejte si dlouhatánskou koupel či horkou sprchu, zapalte si svíčku k večernímu rozjímání… Mazlete se sami se sebou a dejte sami sobě vše nejlepší. Nejdůležitější jste totiž Vy sami, ne ostatní. 🙂 Myslete na sebe a buďte občas sobečtí. A pak se naučíte mít se rádi. 🙂

Myšlenka

Vztah k sobě samému je ten nejdůležitější… Občas dokážeme být strašně dobří herci a herečky. Na venek se dokážeme usmívat a tvářit se, že je všechno zalité sluncem, avšak uvnitř se můžeme cítit úplně opačně. Každý den si tedy dopřejme chvíli jen pro sebe, kdy vnímáme sami sebe a dokažme být k sobě upřímní. Přiznejme si, že nás něco trápí a snažme se najít řešení. Většinou je totiž uvnitř nás. Mějme se rádi a milujme sami sebe. Buďme pokorní k životu a chovejme se tak, abychom každý den usínali s čistým svědomím. 

Zavřít