Autor

Kate

v Cestování, Život

První cesta za hranice s miminkem

Od chvíle, co jsem byla těhotná, jsem věděla, že nechci s miminkem „přestat žít“. To znamená, že se prostě nechci vzdát svých aktivit, práce a taky třeba cestování. 🙂 První velkou cestu mimo Česko jsme s manželem a Natalinkou měli v plánu podniknout až v září, kdy ji bude skoro rok, a to k moři. Osud však zamýchal kartami, stejně jako to ostatně dělá vždycky a my se na první velkou cestu vydali dříve, než jsme čekali. 🙂

Společnost Nutricie totiž pozvala několik blogerek do Holandska, konkrétně do Utrechtu, kde mají výzkumné centrum mateřského mléka. No a protože mě toto téma velmi zajímalo, neváhala jsem ani chvilku a na nabídku jsem kývla. Navíc jsem v Holandsku ještě nikdy nebyla a moc jsem si přála Amsterdam navštívit, takže jsem to brala jako znamení. 🙂 Musím se přiznat, že jsem moc nepřemýšlela nad tím, zda to Natálka zvládne nebo jestli to není příliš brzy. Obavy se tedy nakonec v mé mysli objevily, ale předem vám mohu říci, že byly zbytečné. 🙂

Před cestou jsme však kromě zabalení kufrů museli vyřešit pár formalit. 🙂 Za prvé to bylo vyrobení pasu pro naši princeznu. Pokud víte, že někam poletíte, udělání pasu nepodceňujte a neodkládejte to na poslední chvíli. Vyhotovení pasu může trvat až 30 dnů. Můžete si sice zažádat vyhotovení do týdne, ale za to se platí 2000 Kč a to je prostě zbytečný výdaj. Druhá věc pak bylo cestovní pojištění. Na to určitě nezapomeňte. 🙂 A pokud to začnete řešit večer před cestou, tak buďte v pohodě, pojištění se dá naštěstí v dnešní době sjednat i přes internet během několika minut.

Pokud poletíte letadlem, nezapomeňte si také zjistit, jak je to se zavazadly. Každá aerolinka to má totiž trošku jinak. My do Amsterdamu letěli s KLM a ke každé letence jsme měli i zavazadlo k odbavení. U letenky dítěte se však počítá s nižší hmotností zavazadla a to pouze 10 kg. Dospělí mají pak zavazadlo o hmotnosti 23 kg. My však měli s sebou kočárek a autosedačku. Autosedačka se počítá jako 1 zavazadlo o hmotnosti 23 kg. Takže jsme měli 1 velký kufr do 23 kg, 1 malý kufr do 10 kg, autosedačku a pak ještě kočárek. S kočárkem problém nebyl, nicméně ten náš se skládal pouze z 1 části, doporučuji tedy určitě golfáč a ne velký kočár. Kočárek nám při odbavení pouze označili páskou a mohli jsme jej mít až k letadlu, kdy ho schovali do podpalubí. Kufry jsme odbavili a sedačku jsme si mohli zvolit. My ji vzali také k letadlu do podpalubí.

Celkově musím říct, že na letišti byli všichni neskutečně milí. Jak u nás v Praze, tak i v Amsterdamu. Opravdu jsem se nesetkala s žádným protivou. Naopak, když zaměstnanci letiště zjistili, že s sebou máme miminko, byli k nám neskutečně vstřícní, usměvaví a na Natálku se piškvořili. 🙂 Nejméně příjemná byla pak kontrola nás a příručních zavazadel. S miminkem a jeho věcmi to prostě trošku déle trvá, ale i tak jsme se setkali s pozitivním přístupem. Co se týče vás, je jasné, že nesmíte mít s sebou do letadla nic ostrého, žádný sprej a tekutiny pouze do 100 ml. Co se týče miminka, je to s tekutinami trochu jinak. Nám akceptovali všechny přesnídávky, lahvičku s čajem, vodu v termosce (objem přes 300 ml) a jednu velkou kojeneckou vodu o objemu 1,5 litru. Všechno pouze zkontrolovali přístrojem, aby zjistili, zda daná věc neobsahuje něco škodlivého.

A teď už samotný let. 🙂 Osobně doporučuji jít s miminkem do letadla mezi posledními. Nám se to v obou případech poštěstilo spíš náhodou než záměrem, ale podle mne je to vážně lepší. Na letišti je přece jen více místa a hlavně vzduchu! Ve chvíli, kdy jsme vstoupili do letadla na mě samotnou padl skoro klaustrofobický záchvat, ačkoliv s tímto normálně problém nemám. Nicméně jsem asi nikdy neletěla letadlem, které by mělo jen jednu úzkou uličku. 😀 Při vstupu do letadla mě navíc udeřil vydýchaný a teplý vzduch, a tak mi bylo trošku na omdlení. Natálka však byla úplně v pohodě. Vzduch se naštěstí změní hned, co se zapne klimatizace. Proto určitě nezapomeňte vzít teplejší oblečení, čepičku a deku dítěti a sobě aspoň mikinu. 🙂

Počítejte také s tím, že nemusí jít všechno podle plánu. Já tak nějak automaticky předpokládala, že chvilku po usazení letadlo vzlétne. Jenže se hned při našem prvním letu v Praze stal problém. V Amsterdamu byla prý mlha, a tak jsme museli 40 minut sedět v letadle jen tak a čekat. Takže místo toho, aby náš let trval hodinu a půl se najednou prodloužil o další čas. To mi udělalo sice čáru přes rozpočet, ale nakonec to nebyla až taková hrůza. Natálka si chvilku hrála (dítěti vemte jeho nejoblíbenější hračky) a pak začala být unavená. To jsem si ji pak vzala k sobě a začala ji kojit, aby usla a taky, že se tak stalo. Nakonec to byl celkem pohodový let, protože Natali jej celej prospala a dokonce jsem ji musela v Amsterdamu budit, tak dobře se jí spalo. Při zpátečním letu jsem však takové „štěstí“ neměli. Naty se prospala už před příchodem do letadla na letišti, takže jsme si museli poradit s čilým dítětem, které se chtělo hýbat. I to jsme ale naštěstí zvládli v pohodě. Natálka si totiž přes uličku oblíbila starší pár, který na ni dělal obličeje a smál se, a tak se na ně stále natáčela, natahovala ručičky a chtěla si s nimi povídat. 🙂 Také jsme jí samozřejmě zabavovali hračkami, říkánkami a tichým zpíváním, abychom moc nerušili ostatní cestující. I v tomto případě jsme asi měli velké štěstí, protože okolí se na Natálku koukalo s nadšením a všichni se na ni usmívali a já za to byla opravdu a upřímně vděčná. Vzlet i přistávání pak naše holčička zvládla naprosto bravurně. Buď jsem si ji tedy kojila nebo pila z lahvičky a vůbec, ale vůbec neplakala. Prostě cestovatelka nebo co. 🙂 Zatímco byla ale naše dcera naprosto v pohodě, já jsem na tom byla hůř. Nevím, jak je to možné, protože jsem s cestováním nikdy žádný problém neměla, avšak nyní v obou případech mi bylo při každém větším pohybu skoro na zvracení. Asi to mateřství a větší zodpovědnost.

A jak zvládala Natálka změnu prostředí a spaní v hotelu? Opět úplně perfektně. Přes noc už byla s námi několikrát mimo svoji postýlku a své zázemí a už si na to asi zvykla. Na druhou stranu je podle mne pro dítě nejdůležitější, že má vedle sebe svoje rodiče, kteří mu poskytují jistotu, takže jestli spí doma ve své postýlce nebo společně s rodiči v posteli na hotelu, je asi jedno. Hlavně, že cítí lásku a má se ke komu přitulit. 🙂

Cestování s mimčem se tedy určitě nebojte. Chápu že obavy jsou přirozenou součástí, i já jsem se fakt bála, jak to všechno zvládneme, ale děti jsou úžasné a zvládají situace kolikrát lépe než my dospělí. Určitě je tedy důležité být v klidu, protože nervozitu ti malí bumbrlíčci vycítí a pak se zbytečně stresují jen kvůli nám. Hlavní je, že jsou s vámi a jestli to je na letišti nebo v parku, to jim je šumák. 🙂 Já se přiznám, že po této pozitivní zkušenosti už plánuji s nadšením další výlet, protože je skvělé zjištění, že i s tak malým dítětem lze cestovat. Samozřejmě je to náročnější, ale i tak to stojí za to. 🙂

v Bez lepku, Jarní recepty, Lehké, Oběd, Vegetariánské

Pečený chřest a camembert v pomerančové omáčce

Nejsem vegetarián ani vegan, avšak právě bezmasá jídla jsou mi velmi sympatická. Vlastně si myslím, že vegetariáni a vegani jí mnohem pestřeji než my masožravci. 🙂 A tak jsem se rozhodla vymýšlet a dělat doma více jídel, které nebudou obsahovat maso. Sice maso jím, ale stačí mi na talíři 1-2x do týdne.

Pokud jedete na stejné vlně, zkuste tento recept na pečený chřest. Možná tomu nebudete věřit, ale pomerančová omáčka s medem je s chřestem skvělá a k tomu rozpečený camembert… Je to vážně dokonalost. 🙂 A navíc opět rychlovka. 🙂

Ingredience na 2 porce

500 g zeleného chřestu

2 camemberty

šťáva z 1 pomeranče

2 polévkové lžíce olivového oleje

sůl

pepř

1 kávová lžička medu

snítka rozmarýnu

 

  1. Troubu rozehřejte na 180 stupňů.
  2. Pomerančovou šťávu smíchejte s olivovým oleje, solí, pepřem a medem a důkladně promíchejte, aby se vše spojilo.
  3. Chřest omyjte a odkrojte dřevnaté konce.
  4. Chřest přemístěte do zapékací mísy (na 1 porci je potřeba 1 malá zapékací miska nebo na obě porce 1 velká), zalijte jej pomerančovou šťávou a na chřest položte camembert. Na ten položte ještě rozmarýn.
  5. Takto připravenou porci vložte do trouby a pečte cca 20 minut, dokud nebude camembert dostatečně rozpečený.
  6. Ihned podávejte. 🙂

 

 

 

v Život, Život mámy

Kam s kočárkem v Brně?

A máme tady zase něco z mého mateřství. Hodně jste si maminky psaly o to, abych se s vámi podělila, kam chodím v Brně s Natálkou na procházky a konečně na to přišel čas. Musím se přiznat, že nemám ráda stereotyp, a tak se snažím jít každý den s Natálkou někam jinam. Mám výhodu, že bydlím kousek od centra, takže to mám skoro všude blízko a tím pádem i více možností, kam jít. Jiné je to o víkendu, kdy se s manželem snažíme jet na výlet nebo do vzdálenějších míst Brna.

Tady jsou tedy mé tipy jak na všední dny, tak na ty víkendové. 🙂

  1. Kaménka – Anthropos

Jedna mých nejoblíbenějších tras už z dob, kdy jsem se pokoušela o nějaké běhání, je cyklostezska od Poříčí přes Kamennou čtvrť, která vede přes Anthropos až na přehradu. Já končím většinou v Anthroposu, kde se otáčím a jdu zpátky. Je to cca na 7 km procházka a vede přes les, takže je to fakt super, pokud máte rádi přírodu. Jedinou nevýhodou spíše v pozdějších odpoledních hodinách a o víkendu je vysoký výskyt cyklistů a běžců.

  1. Centrum Brna

Dost často a dost ráda chodím do centra, především, když mám sraz s nějakou kamarádkou, chci si dát oběd, dobrý kafe anebo potřebuju něco koupit. Tyto záležitosti si pak zpříjemňuji procházkou přes Denisovy sady, Petrov, uličkami na Veveří, Lužánky a další zelenější místa.

  1. Špilberk

Procházku přes brněnský hrad potřebuji alespoň jednou týdne. Nechodím na něj přes Husovu ulici, ale přes Pellicovu, kterou mám také dost ráda a není to jen tím, že se zde nachází skvělá hospůdka U Alberta. První kopec je trošku strmější, ale jinak je cesta na Špilberk vesměs po rovince a ty výhledy stojí fakt za to. Baví mě i potkávat zamilované a mladé páry, které si užívají romantické rande na jednom z nejkrásnějších míst Štatlu.

  1. Park Lužánky

Pro nikoho asi toto místo nebude překvapením. Lužánky jsou krásný městský park, který je přizpůsoben pro děti a nejen pro ně. Je zde třeba dopravní hřiště, takže už se těším, až bude Natalinka větší a bude se zde učit prvním dopravním pravidlům. 🙂

  1. Piknik Box

Říkám tomu Piknik Box, oficiální název je Bjornsonův sad. A zde se právě skvělá kavárna z kontejnerů nachází. Jmenuje Piknik Box a můžete si zde dát kafe, skvělý dortík nebo makronku a sednout si kdekoliv v parku, protože je tady plno laviček anebo si vezměte s sebou deku a udělejte si piknik s mimčem.

  1. Přehrada

Tohle je teda tip spíše na víkend, pokud nebydlíte v Bystrci teda. Přehrada je klasika, ta asi nikoho moc nepřekvapí.  Na oběd zde doporučuji restauraci Rybářská bašta, kde si dáte skvělé rybí pokrmy. Nevýhodou tohoto místa je však enormní množství lidí.

  1. Mariánské údolí

Procházka kolem rybníků v Mariánském údolí je krásná, pokud si chcete užít klid a přírodu. Jen si dávejte bacha na žáby po cestě. Nechápu, jak je to možné, ale na stezce se nachází obrovské množství uschlých žab. A věřte mi, že šlapat po nich nechcete… 😀

  1. Ohrada Holedná

Tohle je prostě skvost v Brně. Volně přístupná obora, kde nemusíte platit vstupné a volně se zde pohybují daňci. Sama absolutně nechápu, že jsem se sem nevydala už dříve. Procházka je tady velmi příjemná a zpestřená zvěří. Jen je prosím nekrmte, je to oficiálně zakázáno a stejně to dělá každá druhý. Pokud však krmí zvířata každý druhý, může to být pro daňky spíše nebezpečné.

  1. Zamilovaný hájek

O tomhle místě jsem absolutně nevěděla. Asi před měsícem, jsem byla venku s kamarádkou, která bydlí na Semilassu a najednou jsme se ocitly na tomto úžasném a krásném místě, kde si budete připadat jako na vesnici. „Vchod“ sem je kousek od královopolského nádraží, takže jestli jste tu ještě nikdy nebyli a bydlíte někde kolem, určitě se tam běžte podívat.

  1. Panská Lícha

Musím se přiznat, že s kočárkem jsem na Líchu ještě nešla, ale do tipů to chci dát. Pokud bydlíte na Lesné nebo někde blízko Lesné, určitě si sem udělejte výlet. Zase je to procházka přírodou a sem tam můžete potkat nějakého koně. 🙂

Tak to jsou „mé“ místa a jaké jsou ty vaše?

 

v Motivace, Zamyšlení

Nežijme věcmi, žijme zážitky

Dneska to bude tak trošku zamýšlející se článek. To bych prostě nebyla já, abych se zase neměla potřebu podělit o svou myšlenku. 🙂 Minulý týden se mě nezávisle na sobě dvě osoby zeptaly, co jsem dala svému muži k 1. výročí svatby. Já jim řekla, že nic. A je to pravda! My si nedaly žádný fyzický dárek. Ani já jemu, ani on mě. Výročí jsme ale oslavili. Jeli jsme do penzionu, kde jsme se brali a užili si nádherný víkend plný krátkých pohodových procházek a jídla. Vína moc ne, protože já byla na začátku 9. měsíce a můj muž nerad pije sám. 🙂

A takhle to máme s dárky docela často. Podle mě je totiž lepší dát zážitek než něco fyzického. Něco jiného je to tedy u dětí, kdy jsou nadšené z různých hraček a věcí, ale u dospělého, který si může koupit cokoliv, co se mu zlíbí, je vymýšlení dárků dost těžké. Koupit pak třeba nějaký pobyt a užít si jej společně, nemá pak chybu. Sama jsem se o tom přesvědčila nedávno, kdy jsme my, můj brácha s rodinou a moje maminka s babičkou, strávili prodloužený víkend na Pálavě. Bylo to krásné, byli jsme všichni spolu, nikdo nikam nespěchal, mohli jsme si dlouho povídat, dělali jsme si královské snídaně, grilovali jsme a seděli dlouho do večera u skleničky vína. Prostě jsme na sebe měli čas, ten čas, který nám ve všední den či o víkendech tolik chybí. A víte co? Bylo to mnohem hodnotnější než jakákoliv fyzická věc.

Celkově jsem já ten typ člověka, který si radši koupí něco, co může prožít, než aby tvořil sbírku věcí. Nebyla jsem tedy vždycky taková. Mnohdy pro mne bylo koupení oblečení, knížky, dekorace nebo nějaké blbosti, kterou jsem vážně nepotřebovala, zajímavější. Postupem času, s přibývajícím věkem a se zaplňujícím místem v našem bytě, který má své kapacity a není možné jej nafouknout, jsem pochopila, že mnohem šťastnější mě udělá něco, co si užiju než nové tričko či sluneční brýle.

Celkově mi v dnešní společnosti přijde, že mnoho lidí „hraje“ na to, kolik a jak drahé mají věci. Ať už je to oblečení, elektronika nebo třeba auto. Nevím proč, ale mnohdy si lidé myslí, že čím víc věcí budou mít a čím „lepší“ budou, tím je snad bude mít okolí raději, bude je obdivovat. Já to takhle nemám. Jasně, děsně ráda si kupuju oblečení, na druhou stranu to nijak nepřeháním. A třeba zatím nosím v aktuálních letních teplotách oblečení z minulých let. Nekoupila jsem si ještě nic nového! A nevadí mi to. 🙂 A ačkoliv si určitě něco nového pořídím, chci o tom více přemýšlet. Chci si kupovat věci, které opravdu potřebuji a které skutečně využiji, které mi budou sloužit i několik let. Mnohem raději totiž jsem, když si společně s mým mužem a naší dcerkou užijeme víkend. Jdeme obvykle do města na oběd nebo jedeme na výlet. Obojí něco stojí, to je jasný. Někdo prostě utrácí za věci, my převážně utrácíme za to, že prožijeme úžasný den, ze kterého máme plno zážitků, ochutnáme skvělé jídlo, kafe nebo třeba pivo.

O problematice s přemírou věcí jsem začala přemýšlet relativně nedávno. Víte, občas mám i já nakupovací záchvat, kdy si řeknu, že potřebuju nutně tohle a tohle. A taky si to dost často koupím. Problém však je, že si třeba dané oblečení vezmu jen dvakrát na sebe a už se mi nelíbí. To je však problém i slev, o kterých jsem se už zmiňovala v tomto článku. A pak to dopadá tak, že když jednou za čas protřídím skříň, vidím, kolik kusů jsem si pořídila úplně zbytečně. Vidím to i ve velikosti našeho bytu. S každou novou věcí máme doma méně a méně místa a kór, když máme Natalinku, která má svých věcí také dost a dost a bude jich mít ještě více. Najednou si uvědomuji, že já tolik věcí nepotřebuju a že je zbytečné schraňovat tolik talířů a misek na focení, když nejradši fotím jen na zlomku. A tak jsem se rozhodla udělat velkou čistku věci, které už nepotřebuji prodat a zbytečně nezahlcovat náš domov, ale i svůj život věcmi. Naopak chci více peněz i času investovat do cestování a poznávání nových míst, nových jídel…

Chci mít prostě a jednoduše svůj život barevný a plný zážitků, přesně tak, abych si na sklonku života mohla říct, to bylo fakt skvělý, jak jsem ten svůj život prožila a že ani jeden den nepřišel nazmar. 🙂 Stejně si ty věci, které za svůj život posbíráme nevezmeme s sebou do hrobu. To, co prožijeme, nám však nikdo nevezme. 🙂

v Zdraví a krása, Život, Život mámy

Péče o mé vlasy

Tak, teď se vám k něčemu přiznám! Ani ve snu jsem si nemyslela, že někdy budu psát články o tom, co používám za kosmetiku nebo kam chodím do kadeřnictví. Otázky na mé vlasy jsou ale tak časté, že už to není možné. 😀 A tak jsem se rozhodla k tomuto tématu napsat konečně článek. 🙂

Asi každý z nás si za svůj dosavadní život prošel různými vlasovými experimenty. Já třeba měla neskutečnou potřebu mít vlasy velmi krátké a pak taky hodně hodně žlutě zářivě blonďaté. Naštěstí se tyto dva experimenty nestaly současně. Ty krátké vlasy mě chytly, když mi bylo asi 12 a po této zkušenosti bych se už nikdy nikdy nikdy nenechala tak ostříhat. Jenže tenkrát jsem byla prakticky ještě dítě a vůbec jsem nevěděla, co vlastně chci.

No a pak když mi ty vlasy dorostly, tak jsem asi tak nějak ve 14 dostala povolení, že si mohu své kadeře obarvit. Prvně jsem zkoušela melír, ale nakonec jsem vlasy nechala opakovaně barvit do žluté blond. Tenkrát mi to přišlo v pohodě, dnes bych to už také neudělala. 🙂 Postupem času, s přibývajícím věkem a také díky radám mé kadeřnice Kačence, jsem nakonec došla k tomu, že nejlepší pro mne bude studená blond. A musím říct, že v aktuální barvě se cítím prostě nejlépe. 🙂

Na kadeřnictví se mě mimochodem ptáte úplně, ale úplně nejvíc. 🙂 Už jsem to několikrát na Instagramu zmiňovala, i v článku jsem to psala. Je to toto skvělé kadeřnické studio KA.

Nechat své vlasy opečovávat v dobrém kadeřnictví a od toho, kdo vlasům rozumí a má pro svou práci zapálení a cit je samozřejmě velmi důležité. Nicméně bychom neměli podceňovat péči doma. Od kadeřníka totiž jdeme vesměs všichni nádherně učesaní a vlasy jsou jak znovuzrozené. Když jim však doma nebudeme věnovat úsilí, rychle se stane, že se jejich kvalita zhorší.

Jak se tedy já o svou blonďatou pýchu starám já?

1. Šampon, kondicionér, maska, olejíček na konečky

Je to prostě tak. Používám prakticky pouze tyto 4 přípravky. Šampon používáme asi všichni, kondicionér už jen někdo z nás, maska se moc často nevidí a olejíček na konečky? Kdo z vás jej používá, hm? 🙂 Šampon je důležitý na umytí vlasů to je jasný, kondicionér bych ale také nikdy nevynechávala (a že jsem to dost dlouho dělala!), protože má vlasům dodat ochranné a zkrášlující látky. Také vlasy zjemní a jsou lepší pro rozčesávání. Kondicionér nanáším pouze do délek vlasů, nikdy ne k hlavě, protože pak by vlasy byly mastné a nechávám jej cca minutu až dvě působit. Každé druhé umytí pak na vlasy dávám masku. Vlasy si většinou vysuším ručníkem, protože je to prý lepší pro působení a nechávám cca 5-10 minut.

Masku nanáším také pouze do délek. Poté ji důkladně smyju. Do polosuchých konečků pak ještě vtírám olejíček, který by měl působit proti třepení a lámání vlasů. Asi by vás i zajímalo, jaké produkty používám. Musím se přiznat, že vlasovou kosmetiku střídám. Ne nijak výrazně, ale ráda zkouším něco nového. Podle mne vám s vlasovými produkty poradí nejlépe vaše kadeřnice. Mě ta moje doporučila profesionální vlasovou kosmetiku, kterou používá ona v salónu a já ji aktuálně střídám s novou řadou od Garnier Botanic Therapy, konkrétně s produkty, které obsahují arganový olej a extrakt z camelie a jsem s ní velmi spokojená. Arganový olej je totiž skvělý kvůli obsahu esenciálních mastných kyselin a vitamínu E, a tak pomáhá vlasům k výživě a regeneraci, což je pro mé barvené vlasy dost důležité. 🙂

2. Umývám si vlasy 2x, maximálně 3x týdně

Možná jste si mysleli, že časté umývání vlasů je lepší. Opak je ale prý pravdou. Aspoň co mi řeklo několik na sobě nezávislých kadeřnic, vlasy by se měly umývat 2x, maximálně 3x týdně. A tak to tak prostě dělám. Rozpuštěné vlasy nosím nicméně pouze čerstvě po umytí a další 2 či 3 dny nosím vlasy svázané v culíku, protože rozpuštěné prostě nevypadají už dobře. 🙂 No a když už si říkám, že to fakt nejde, naštěstí existuje suchý šampon, který mě zachrání. 😀

3. Fénuju polosuché vlasy

Asi každý z nás ví, že fénování není zrovna něco, co by vlasům pomáhalo. Ba naopak. Nicméně vůbec nevyfoukat vlasy, pokud je chceme mít hezké, taky nejde. Já tedy po umytí čekám cca 2 hodinky, dokud nejsou polosuché a teprve pak přes kulatý kartáč foukám.

4. Nespím s rozpuštěnými vlasy

Jednou mi jedna kadeřnice řekla, že je velká hloupost spát s rozpuštěnými vlasy. Prý tím, že na nich ležím hlavou je ničím a že je lepší je svázat do culíku. Ne do drdolu, ale fakt do culíku a ten si položit na polštář nad hlavu, ne pod ni. Nevím, co je na tom pravdy, ale to také dodržuji. Používá tedy ty gumičky, kterým se říká nějak Invisibobble. Jsou prý lepší, protože nezanechávají otlak na vlasech a vlasy se díky ním netrhají a nelámou. Věřím, že je používá mnoho jiných z vás. 🙂

5. Tužidlo, lak, gel

Ani jedno skoro nepoužívám. Basta. Lak teda občas jo, ale fakt je to velmi velmi velmi výjimečně. Když si vlasy ošetříte kondicionérem, popřípadě maskou, vyfoukáte je přes kulatý kartáč, popřípadě je ještě vyžehlíte, pak byste lak ani nemusely holky podle mě potřebovat. 🙂 Ale možná se v tomto mýlím a funguje to tak jen u mě. 🙂

No a to je asi všechno o mých vlasech. Nebo si aspoň další tajemství, tipy a triky nevybavuji. 🙂 Kdyby vás však něco napadlo, nebojte se zeptat. 🙂

Mějte se krásně a těším se zase u dalšího článku nebo receptu. 🙂

Elite Bloggers – Content Marketing

 

 

 

promo-image
v Dezerty, Jarní recepty, Letní recepty, oslavy, Párty, Pro děti, Pro těhotné, Sladké, Snídaně, Vegetariánské, Život

Piškotový dort s pudinkem, ovocem a zakysanou smetanou

No, co vám budu vyprávět. Pokud jste sledovali moje poslední instastories, tak možná víte, že jsem chtěla péct takovou klasickou piškotovou buchtu, kdy se do těsta naleje pudink a po upečení se potře zakysankou, posype skořicí a já to chtěla „vytunit“ ještě ovocem. Jenže jsem neměla velký hluboký plech, a tak jsem těsto nalila do dortové formy. To vyskočilo víc, než bych čekala, takže mi nezbylo nic jiného než improvizovat a vznikl z toho tenhle ovocný rádoby dort. 🙂

Musím však říct, že je krásně vláčný a po odležení v lednici je to vážně strašná dobrota! A protože vás můj styl, jak vařil pejsek s kočičkou, dost pobavil a psali jste si o recept, tak tady ho teda máte. 🙂

Ingredience na dort

Korpus

5 vajec (žloutky a bílky zvlášť)

200 g třtinového cukru

100 ml řepkového či slunečnicového oleje

150 g hladké celozrnné špaldové mouky

100 g hladké pšeničné mouky

1 kypřící prášek

100 ml vlažné vody

1 vanilkový pudink

500 ml plnotučného mléka

2 polévkové lžíce třtinového cukru.

 

  1. Žloutky prošlehejte s cukrem.
  2. Poté přidejte olej, mouku, kypřící prášek a vodu a zapracujte ke žloutkům.
  3. Z bílků vyšlehejte sníh.
  4. Sníh opatrně zašlehejte do těsta.
  5. Troubu předehřejte na 180 stupňů a dortovou formu vystlete pečícím papírem.
  6. Do formy nalijte těsto.
  7. Nyní připravte pudink podle návodu – 1 sáček pudinku se připravuje v 500 ml mléka s 2-3 lžícemi cukru.
  8. Hotový pudink nalijte tak nějak rustikálně a rovnoměrně do těsta.
  9. Korpus dejte nyní péct do trouby na 25 minut.
  10. Po upečení nechte vychladnout.
  11. Když je korpus vychladlý, opatrně jej rozhrojte v polovině nožem a sejmětě vrchní část, kterou odložte třeba na velké prkýnko či na talíř.

Zdobení dortu

2 (400 g)  zakysané smetany (raději tužší konzistence než tekutá, většinou mají zelené balení :-))

250 g jahod

200 g malin

125 g borůvek

2-3 polévkové lžíce malinové marmelády

 

  1. Spodní korpus přendejte na tác, na kterém chcete dort servírovat.
  2. Korpus pak pomažte marmeládou, potřete trochou zakysanky a rozprostřete na ni trochu ovoce. Já maliny rozpůlila, borůvky nechala celé a jahody rozvčtvrtila. S vnitřní náplní jsem to nicméně moc nepřeháněla, aby mi ovoce či smetana nevypadávalo.
  3. Spodní korpus můžete nyní přikrýt vrchním korpusem.
  4. Ten potřete pouze zakysanou smetanou a ozdobte ovocem. 🙂
  5. Podávejte nejlépe až druhý den, přes noc se dort krásně uleží.

 

 

v Život mámy

Proč jsme začaly s příkrmy brzo?

Příkrmy. Pro nejednu čerstvou maminku je to dost španělská vesnice. Přiznám se, že i pro mě byla. Ze začátku, kdy miminko pije jenom mlíčko, je skoro nepředstavitelné, že ten malý tvoreček bude někdy jíst normální jídlo. Ale ono to přijde. 🙂

Pamatuji si, jak přijela Kačí Smooth do Brna a už Tobíkovi nosila v termosce na jídlo příkrmy. A v kavárně mezitím, co pila kafe, krmila Tobínka. Říkala jsem si tenkrát, jaká to bude pro mne „úleva“ a jak se na to období už moc těším. Za prvé, vytahovat prsa v kavárně jsem se dost styděla, ale dělala jsem to, protože hladové miminko = nespokojené a plačící miminko. A to jsem přece nemohla dopustit. 🙂 A za druhé, jsem se neskutečně těšila na nový milník a objevování něčeho nového společně s Natalinkou.

S příkrmy jsem měla v plánu začít až po ukončení 6. měsíce. Fakt jsem nechtěla nikam spěchat. Jenže Natali byla od konce 4. měsíce najednou strašně unavená, malátná, chtěla pořád spinkat, vůbec se nesmála. 🙁 Ačkoliv mlíko pila pořád mi přišlo. Tenkrát jsem to konzultovala s kamarádkama, co mají také miminka a také s Natálčinou pediatričkou a verdikt zněl jasně – začít s příkrmy, protože jí chybí energie a mléko jí už nestačí. Nebyl to pro mě nijak velký šok nebo situace, kterou bych musela obrečet. Od konce 4. měsíce se s příkrmy začít může, no tak co, že my jsme začaly asi tak 10 dnů před ukončeným pátým. Jsem máma realistka, ne máma, co si myslí, že pouze kojení je spása a do konce 6. měsíce by miminko nemělo nic jiného ochutnat. Takže jsem si přečetla několik článků a mohly jsme s Nat začít. 🙂

Zpočátku jsem se moc bála vaření příkrmů. Obávala jsem se, že suroviny, které koupím nebudou dostatečně kvalitní, ačkoliv nesou v názvu slovo farmářské či bio. Navíc mi kamarádka řekla, že skleničky jsou ze začátku lepší i proto, že jsou prý přísně kontrolované. No, takže první zeleninu Natalinka ochutnala ze skleničky, a to konkrétně dýni. Samozřejmě, že jsme jí dala jen pár lžiček. A teď si nalijeme pohár čisté vody. Už bych to takhle nikdy neudělala! Natálce sice dýně dost jela, ale když jsem to ochutnala já, cítila jsem nějakou pachuť. A tak mě tohle skleničkování dost brzo přešlo. Neříkám však, že sem tam skleničkový příkrm nemá. Když jsme někde na cestě, hodí se i sklenička. Navíc mám teď už vytipované příkrmy, které chutnají fakt dobře, takže z toho nemám ani rozporuplné pocity.

Po „incidentu“ se skleničkovou dýní a po poradě s Natálčinou doktorkou, jsem nakoupila bio zeleninu a začala jsem vařit na páře. Neměla jsem zpočátku žádného zázračného robota, protože mi to připadalo zbytečné. Takže jsem vařila v hrnci na pařáku. Musím se přiznat, že jsem nikdy nic neodměřovala. Pouze maso, když jsem jej začala přidávat. Nicméně i doteď jedu podle intuice. Dávám si tedy pozor na zeleninu, která by mohla způsobovat alergickou reakci, takže té dávám vždy jen malinko, ale jinak jedu podle oka. 🙂 Uvařenou zeleninu jsme zpočátku mixovala a po měsíci jsem ji začala jen rozmačkávat. Světe div se, Natálka je radši, když jí kousky a nejen kaši. 🙂 Takže se toho taky nebojte. Když příkrm zbyde, schovám ho na další den nebo jej dojím i sama. Protože zelenina na páře s olivovým olejem je prostě mňam. 🙂 Tedy až nyní dávám extra panenský oliváč, do necelých 7. měsíců jsem dávala panenský řepkový. 🙂

Vaření v hrnci se mi však vymstilo. Několikrát se mi totiž stalo, ačkoliv dle mého názoru jsem vody do hrnce nalila dost, že se voda vypařila, já si hrála s Natali a najednou jsem ucítila připáleninu. A takhle jsem připálila tři hrnce. 😀 A tak jsem řekla dost a řekla jsem si, že vyzkouším tohoto robota od firmy Suavinex. 🙂 Zpočátku jsem si říkala, že je to fakt zbytečné a bude mi zabírat místo, ale už po prvním vaření v něm jsem byla doslova nadšená. Za prvé se neskutečně lehce ovládá, takže tomu porozumí i blondýna. 😀 A za druhé, zelenina chutná ještě lépe jak z vaření v hrnci. Nevím proč tomu tak je, ale přísahám, že je to pravda. 🙂 Vařím teď pouze v něm a dokonce si jej beru i na cesty. Na cesty je mimochodem super i termoska na jídlo. Pokud tedy přemýšlíte o podobné investici, ale nejste si jistí, za mě si robota pořídit doporučuji. 🙂

No a jaké jsou Natálky nejoblíbenější kombinace? Vyhrává vlastně všechno, kde je batát či dýně. Nicméně oblíbené kombo je batát/dýně + brokolice či květák + pórek a k tomu rýže, jáhly či kuskus. 🙂 Maso i ryby jí jedou zatím všechny mi přijde, stejně tak vajíčko. 🙂 A nesmím zapomenout na ten olivový olej. Od toho, co jsem oleje zaměnila, se po příkrmech může utlouct. Asi bude po mně, protože já bych mohla pít panáka oliváče po ránu, jak to dělají v Itálii nebo i Řecku. 🙂

A jaké jsou vaše oblíbené kombinace?

Článek vznikl ve spolupráci s eshopem Crystalbaby.

v Jarní recepty, Jídlo, Lehké, Oběd, Pečivo, Pro děti, Pro těhotné, Večeře

Sendvič se šunkou, Gruyerem a hráškem

Pečivo je moje prokletí. Nevím, jak jste na tom vy, ale já pečivo naprosto zbožňuju! Dokázala bych snad přežívat jen na něm. Nejsem na to ale moc pyšná, protože všude čtu, jaké je pečivo zlo. 😀 A tak si vždycky řeknu, že jeho konzumaci omezím. Ale nějak mi to jednoduše nejde. 🙁 Aspoň se tedy snažím jíst kvalitní kváskové pečivo, už jen pro svůj pocit. Jo a tenhle sendvič? To je hrozná dobrota. Nekecám! 🙂

Ingredience na 3 sendviče

6 plátků kváskového chleba

9 plátků krůtí šunky (cca 100 g)

80 g sýra Gruyere

200 g mraženého hrášku

olivový olej

trocha citrónové šťávy

sůl

pepř

zavařenina karamelizované cibule nebo majonéza (vyberte si dle vaší chuti)

hrst rukoly

máslo nebo ghí na opečení chleba

 

1. Hrášek nechte rozmrznout a poté jej dejte do mixovací nádoby od robotu, přidejte sůl, pepř, citrónovou šťávu a oliváč a rozmixujte dohladka.

2. Sýr nakrájete na tenké plátky.

3. Jeden krajíc chleba potřete hráškovým pyré, druhý karamelizovanou cibulí nebo majonézou.

4. Na krajíc, kde je pyré dejte sýr a na ten druhý krajíc položte trochu rukoly a šunkou.

5. Oba krajíce nyní spojte do sendviče.

6. V pánvi rozehřejte máslo nebo ghí a z obou stran na středním stupni opečte sendviče.

7. Po opečení sendvič přepůlte, ať se lépe jí.

8. Ihned servírujte.

v Život

Svatba na poslední chvíli

Blíží se horká svatební sezóna, a tak jsem si řekla, že je asi načase (po skoro 2 letech proč ne, že? :-D) napsat článek o tom, jak vypadala ta moje svatba. 🙂 Vdávala jsem se v necelých 25 letech, což je na dnešní dobu asi dost brzo, ale vy už víte, že jsme s Jirkou už dlouho předlouho, takže svatba po více jak 9 letech vztahu zas tak překvapivá není. 🙂

Musím se přiznat, že jsem si vždycky myslela, že si plánování svatby budu děsně užívat. Už v pubertě se mi stalo, že jsem sem tam zabrouzdala na stránky snubních prstýnků či svatebních šatů a koukala jsem se, které by se mi nejvíce líbily. 🙂 Paradoxně od chvíle, co jsem začala nosit zásnubní prstýnek na ruce, mě to plánovací nadšení opustilo. Dost možná to bylo zapřičiněno i tím, že jsme od začátku úplně nevěděli, jak naše svatba bude vypadat. Uvažovali jsme totiž i o svatbě na pláži, kde bychom byli jen my dva a svědci.

Nakonec vše dopadlo jinak a my se rozhodli, že veselku uspořádáme v námi milované oblasti Pálavy. Chtěli jsme totiž, aby byla naše svatba přesně taková, jací jsme my. Jsme dva obyčejní lidé, kteří mají rádi rustikální styl, na nic si nehrajou, nemají rádi pozlátko a rádi se smějí a užívají si život. Už nějakou dobu žijeme na jižní Moravě, konkrétně v Brně a pro obřad jsme si vybrali zámek v Mikulově. A to proto, že nás Mikulov a okolí moc baví a prožili jsme zde spoustu krásných a zamilovaných chvil. Musím říct, že všichni, se kterými jsme o obřadu jednali byli neskutečně milí a ochotní. Asi to dělá to pití vína nebo co. 🙂

Pro hostinu jsme našli restauraci Marcela Ihnačáka, která je součástí hotelu Tanzberg. Za prvé je to asi jediná hezká restaurace v Mikulově a za druhé jídlem i interiérem přesně vystihovala styl, jaký máme rádi.Komunikace s manažerem restaurace byla opět skvělá a bezproblémová, za což jsem zpětně dost ráda, když kolikrát vidím, jak někteří lidé dokáží jednat. Naše menu pak bylo trošku netradiční. Nechtěli jsme klasiku v podobě vývaru a svíčkové, ale opět jsme chtěli, aby byl slavnostní oběd sestaven z pokrmů, které jsou naše nejoblíbenější. Nakonec se jako chuťovka před obědem podávalo bylinkové máslo a pečivo, polévku tvořil dýňový krém a jako hlavní chod jsme vybrali filet z lososa s pomerančovou omáčkou a šťouchané brambory. Dezert jsme neobjednávali, protože moje babička upekla skvělé domácí frgály, takže ke kávě se servírovaly ty. Všechno jídlo bylo báječné, jen můj scvrklý a nervózní žaludek nedokázal pojmout obě porce, takže jsem snědla polévku a v polovině hlavního chodu jsem jednoduše už nemohla. O frgálu nemluvě, ten se mi prostě do břicha už nevešel. 🙂

Místem svatebního veselí se pak stal nádherný Penzion 1884 v Dolních Dunajovicích. A stalo se tak úplnou náhodou. S Jirkou jsme věděli, že celou svatbu či jen oslavu bychom chtěli mít na nějaké stodole či na statku. Jenže jsme místo začali hledat pozdě, asi tak jako jsme zařizovali všechno, takže měli už všude plno. Až Jirka objevil tenkrát úplně nový penzion, který byl otevřen první sezónu. A když jsme se sem jeli v červenci (svatbu jsme měli v září) podívat, učaroval nás na první pohled. Zkrátka a jasně jsme nemuseli vůbec přemýšlet, jestli je penzion to správné místo, věděli jsme to hned. Penzion 1884 nás okouzlil natolik, že se tam vracíme několikrát do roka. 🙂 Majitelé jsou navíc moc fajn a milí lidé, kteří nám vyšli ve všem vstříc a byli neskutečně ochotní. Paní majitelka nám dokonce natrhala veškeré květiny, které v náš den zdobily stoly. Jídlo zde jsme pak řešili formou obložených prkének a talířů, které připravila Marťa. A na slavnostní vesnické tabuli nechyběly makronky od Makronky od Hanky, ty nejlepší cupcaky od B-cake, dort od Meg dobroty a babiččino cukroví. Na večerní hlad se pak ohřálo hovězí na víně od Petra Zahnáše alias Zahna. 🙂

Zpětně bych z těchto tří míst změnila možná jen místo obřadu a to na nějakou vinici. Ačkoliv zámecká terasa s výhledem na Svatý kopeček byla úžasná a romantická, náš obřad probíhal dost brzy, a to konkrétně v 10:30, protože jsme si chtěli náš den co nejvíce užít a to byl možná kámen úrazu. V čas slavnostního aktu totiž svítilo sluníčko a svými paprsky nešetřilo, takže byli všichni osleplí a z každého čela stékal po chvilce pot. 😀 Nás dva s Jirkou nevyjímaje. 🙂 Fotky z obřadu jsou pak dost šílené a všichni se na nich mračí, protože jak je známo, fotit na přímém a ostrém slunci není dobrý nápad. 😀

Co je nutno říci, je to, že jsme naši svatbu s Jirkou „spíchli“ za 2 měsíce. Do té doby jsme totiž vůbec netušili, jak proběhne a vlastně jsme všechno docela odkládali, až nám zbyl na zařizování červenec a srpen. Šaty jsem tedy řešila už déle, nechala jsem si je totiž šít u brněnské návrhářky Marie Mukařovské a tam bylo potřeba rezervovat si včas termín. 🙂 Všechno ostatní jsem však vyjednávala až na poslední chvíli. A víte co? Podle mne to dopadlo lépe, než kdybychom svatbu plánovali celý rok. Zbytečně jsme se moc nestresovali, neměli jsme přehnaná očekávání a nakonec dopadla svatba naprosto úžasně. Výzdobu jsme třeba taky řešili dost vtipně. Prostě jsme naletěli jedno odpoledne do obchodu se svatební výzdobou, koupili nějaká srdíčka k zavěšení, dřevěná písmena. Na netu jsme objednali lampiony a světýlka a kytky nám natrhala majitelka penzionu. Svatební kytici jsem si pak nenechala navázat v žádném krásném brněnském květinářství, ale našla jsem květinářství v Mikulově a tak nějak jsem doufala, že to vyjde. A vyšlo. 🙂 Naše svatba byla vlastně dost punk. Koláčky jsem objednávala asi tak tři dny před svatbou a upřímně? Lepší jsem na žádné svatbě nejedla. Líčila a česala jsem se sama… No a co je možná nejvtipnější je to, že jsme neměli v záloze vnitřní prostory. Takže jsme dost doufali, že se na nás počasí usmějě. A ono taky že jo. V den naší svatby, tedy 2.9. bylo krásně letně. Možná až příliš. 🙂 Tím však, že byla svatba dost spontánní, vesnická a prostě pohodová, si ji všichni užili.

Asi tak měsíc poté jsem si říkala, co bych udělala jinak a trošku mě mrzelo, že jsme si na tom nedali trošku více záležet, když jsem viděla plánování a představy svých kamarádek. Po téměř dvouletém odstupu však vím, že bych nic nezměnila a že byla naše svatba ta nejkrásnější, jaká mohla vůbec být. O krásnou dokumentaci se pak postarala milovaná Anička Édes alias Fotím. a video natočili úžasní The Moments. Pokud chcete náš svatební den prožít, koukněte se na video. 🙂

 

v Bez lepku, Dezerty, Jarní recepty, Lehké, Letní recepty, oslavy, Párty, Pro děti, Pro těhotné, Sladké, Vegetariánské

Pavlova s řeckým jogurtem a lesním ovocem

Pavlova je jeden z těch nejjednodušších a báječných dezertů, které znám. Mám s ní ovšem jeden velký problém. 😀 Kdykoliv ji stavím na patra, vždycky se mi stane, že krém začne stékat po stranách. Asi tam té krémové složky dávám hodně. 😀 Tahleta Pavlova vám ale bude určitě „téct“, protože místo krému jsem použila řecký jogurt. Je to sice báječná a osvěžující kombinace, ale o estetice by člověk mohl polemizovat. 😀 Jako domácí dezert po obědě je to však super.

Ingredience na 2 malé dvoupatrové Palovy nebo 1 velkou

Korpus

5 bílků

špetka soli

130 g třtinového cukru

 

1. Z bílků a špetky soli vyšlehejte sníh.

2. Poté do sněhu opatrně přidávejte cukr a šlehejte dále.

3. Troubu předehřejte na 150 stupňů.

4. Plech vystlete pečícím papírem a na něj si pomocí malého talíře a tužky nakreslete kruhy pro lepší a přesnější rozetření ušlehaných bílků do korpusu.

5. Sníh rozetřete do kruhů, ztlumte teplotu trouby na 110 stupňů a plech dejte do trouby.

6. Korpusy nyní pečte 1 hodinu a 30 či 45 minut. Na povrchu musí být pevné a na pohled křupavé.

7. Korpusy po upečení nechte vychladnout. Můžete je také upéct předem a naplnit je další den.

 

Krém a ozdoba

240 g mraženého lesního ovoce

3 polévkové lžíce vody

1 polévková lžíce javorového sirupu či medu

200 g borůvek

250 g malin

300 g jahod

300 g řeckého jogurtu

 

1. Ovoce dejte do rendlíku, přidejte k němu vodu a sirup či med a svařte jej. Měla by vzniknout hustá ovocná redukce/omáčka.

2. Omáčku nechte vychladnout.

3. Korpus potřete jogurtem, ten polijte ovocnou omáčkou, na něj dejte druhý korpus a znovu jogurt, znovu trochu omáčky a nakonec ozdobte ovocem, pokud děláte 2 patra. Já více raději nikdy nedělám. 🙂

 

Zavřít