Kategorie

Život

v Cvičení, Motivace, Život, Život mámy

Za 3 měsíce do plavek

V září se chystáme na dovolenou k moři a já se konečně rozhoupala k tomu, abych začala chodit pravidelně cvičit. 🙂 Hned po porodu jsem chtěla dát tělu nějaký čas, aby si zvyklo zase na to, že už nenosí v bříšku miminko, a tak nějak jsem si prostě zvykla na nicnedělání.

V lednu jsem si však začala říkat, že bych chtěla začít lehce posilovat, ale dost jsem se cvičení kvůli kojení bála. Někde jsem totiž slyšela, že fyzickou námahou se ztrácí mlíko. A tak jsem cvičila doma prostřednictvím videí na internetu a bylo to celkem nenáročné. V tu dobu to docela šlo, kolem 18. hodiny Natinka měla totiž ve svém rozvrhu první večerní spánek, a tak jsem se mohla cvičení věnovat. Čím ale byla starší, tím se večerní spaní začalo oddalovat a aktuálně usíná až po 21. hodině. A cvičit po 9 večer se mi fakt už nechce. 😀

Takže mé zapálení pro věc rychle vyprchalo. Navíc jsem nedokázala být tak disciplinovaná, abych si hlídala i stravu a jedla správně, protože cvičení je prý jen 30% úspěchu a zbytek tvoří jídelníček. Mé první pokusy o navrácení se do formy tedy docela ztroskotaly. V tu dobu mě však vůbec nenapadlo, že bych mohla chodit cvičit někam ven. Nechtěla jsem opouštět Natinku, nechtěla jsem se okrádat o čas s ní. A tak jsem si řekla, že budu prostě hodně chodit.

Jakmile se venku udělalo krásně a Natalinka začala akceptovat kočár, začaly jsme chodit každý den na dlouhou procházku. Ale ani díky této aktivitě jsem na svém těle nezaznamenala větší úspěchy. Proč? Protože mé procházky s kočárkem jsou sice relativně v tempu, ale dost ráda se někde zastavuju, kochám se krajinou nebo se jdu podívat někam do obchodu a kardio se tím pádem rychle mění v lehário. 😀

Na konci května jsem začala s Natálkou chodit plavat a to už mi ale prostě nedalo. Řekla jsem si, že se sebou už musím vážně něco udělat. Nejde tady tolik o hubnutí jako o zpevnění. Mé tělo je totiž nějaké povadlé celkově a já se takhle necítím dobře. No a když už jsem se rozhodla, že začnu někam chodit cvičit, zapátrala jsem na internetu. Hledala jsem nějaké rychlé, avšak efektivní cvičení a našla jsem „posilovnu“ pro ženy s názvem Expreska. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že mi jedna moje kamarádka Expresku moc vychvalovala, protože v ní zhubla, a tak jsem se rozhodla, že toto kruhové cvičení vyzkouším.

Co bych vám k tomu řekla, po několika prvních návštěvách jsem dost nadšená. Většinou tedy cvičím se vším všudy (zahřátím i protáhnutím) asi 40 minut, ale přijde mi to časově dost fajn. 🙂 Navíc je Expreska vyloženě jen pro ženy a kruhové cvičení je dost zábavné, takže je to pro mne teď jeden velký relax a odreagování od mateřských povinností, což je prostě potřeba. 🙂 Můj plán je chodit na kruháč 3x týdně a alespoň 2x týdně (ale ideálně 3x týdně) bych chtěla chodit běhat. Původně byl můj plán takový, že vždy počkám, až přijde manžel z práce a půjdu běhat sama. Minulý pátek mi to však nedalo a místo procházky jsem šla s kočárkem běhat. Já se toho teda dost bála, ale bylo to super a zvládla jsem to s menšími přestávkami úplně v pohodě. 🙂

Pohyb sám o sobě ale nestačí, a tak jsem se dost zaměřila i na stravu. Celkově nemám problém se snídaní, oběděm či večeří, ale co jsem v minulosti nezvládala byly svačiny. Vzhledem k tomu, že jsem to tentokrát vzala ale opravdu z gruntu a fakt vážně, už si dopřávám i menší jídla. Po ruce mám teď cottage, jogurt nebo kefír a oříšky. A světě div se, ono to fakt jde jíst 5x i více krát denně. 🙂 Se změnou nebo spíš pravidelností mého stravování se můžete těšit na více fitness receptů. 🙂

Zatím jsem samozřejmě na začátku, ale už teď mám novou energii z toho, že se konečně svému tělu věnuji a těším se na každý další den, kdy si zacvičím a protáhnu kosti. 🙂

Pokud do toho chcete jít se mnou a navzájem se motivovat, sledujte mne na Instagramu a používejte hashtag #fitletoskate. 🙂

v Těhotenství, Život, Život mámy

Co bych udělala v těhotenství jinak?

Už to bude přesně 9 měsíců, co se narodila Natálka a mně to přijde skoro jakoby to bylo včera, kdy jsem každým dnem čekala na ten den D a vytočil mě každý dotaz na to, jak se cítím a jestli se už miminku nechce na svět. 🙂

Paradoxně, v těhotenství mi ten čas takto vůbec, ale vůbec neutíkal. Přišlo mi těch 9 měsíců naprosto nekonečných a skoro jsem nevěřila, že někdy přijde konec. 😀 Celkově jsem byla neskutečně nedočkává nastávající maminka, která se všeho až moc bála, četla si v diskuzích o špatných zkušenostech a nedokázala si požehnaný stav užít. Faktem ale je, že mé těhotenství bylo naprosto bezproblémové a kolikrát jsem si říkala, že mé tělo je asi naprosto ideální pro to, abych odnosila miminko.

Po prvním těhotenství se na toto období koukám už trošku s nadhledem a zpětně je mi trošku líto, že jsem si ten čas čekání na miminko nedokázala více zpříjemnit. Také nechápu, jak nyní můžu být až tak přeaktivní, když mám dítě a proč jsem se k některým věcem nedokopala už předtím, když jsem měla času mnoho. 😀 Možná je to tím, že teď ten volný čas dokážu efektivněji vyplnit, protože vím, že čas pro mámu a pro její práci za chvilku skončí a všechno dělám i tak nějak rychleji. 😀 O tom však dnešní článek není. Je o tom, co bych tedy udělala jinak. 🙂

1. Nezjišťovala bych si informace dopředu

Já byla přesně ta nastávající maminka, která se bála zbytečně všeho. A aby se bála dostatečně a měla pro to důvod, brouzdala různě po internetu a četla si i diskuze, které kolikrát nebyly vůbec pozitivní. Navíc jsem měla i ten dar, že jsem přivolávala lidi, kteří mi povídali různé historky, o tom, jak dopadlo těhotenství jedné známé nebo tamté známé. A to je něco strašnýho. Pokud jste těhotná, nezjišťujte si nic dopředu a neposlouchejte žádné historky. A pokud těhotné nejste, tak těhotným nic takového nevykládejte. Podle mě by se mělo zavést pravidlo, že se těhotným ženám mají říkat pouze pozitivní a hezké věci. Naopak myslete pozitivně a věřte, že všechno dobře dopadne a vám se narodí to nejkrásnější a nejhodnější miminko.

2. Více bych cestovala

Miluju cestování a potřebuju jet aspoň jednou za rok mimo republiku. Na konci 6. měsíce, v červnu, jsem si však řekla, že už jsou na mě dlouhé cesty autem moc a že nikam k moři jet nechci. Ačkoliv jsem si to plánovala a věřila jsem, že se nám dovolená někde v Itálii podaří, rezignovala jsem na to. Zpětně je mi to líto, protože jsem se v létě v Brně už docela nudila a záviděla jsem každému, kdo dával na sociální sítě fotky ze svých cest. Při příštím těhotenství se určitě nemíním vzdát nějaké pořádné dovolené a prázdninové atmosféry. 🙂

3. Více bych četla a dívala se na filmy

Nebudu vám lhát, co jsem se stala maminkou, ani na jedno nemám moc čas. Film sem tam tedy občas ještě zvládnu, ale knížky jsou pro mě teď velká vzácnost a pokud už nějakou rozečtu, tak čeká dlouho předlouho na další okamžik, kdy ji otevřu a budu ve čtení pokračovat. 🙂

4. Těhotenství bych si více užívala

Tím myslím, že bych se více smála a radovala, více bych chodila ven, více bych si užívala těhotenskou módu a celkově bych se více mazlila s bříškem. Místo toho jsem byla spíše náladová, nebavilo mě si kupovat něco nového na sebe a břicho mi spíše překáželo. 😀 Jenže to bříško jednou zmizí a sice mi teda nechybí, ale je mi teď líto, že jsem na něj nebyla tolik pyšná, jak bych mohla být. 🙂

5. Více bych se fotila 

Ačkoliv mám fotky z těhotenství, nemám jich podle mne tolik, kolik bych jich mohla mít. Nyní bych se fotila třeba každý týden nebo aspoň jednou za měsíc, abych viděla, jak mi bříško rostlo. Také bych si nechala nafotit bříško i neoblečené, abych měla památku a celkově bych si nechala nafotit možná více těhotenských fotek, ať mám na co vzpomínat.

6. Méně bych si zjišťovala informací o porodu a nedívala bych se na žádné pořady

Minulé léto na Nově běžela série o porodech Malé lásky. No a co myslíte, samozřejmě, že jsem se na jeden díl koukla. A byla jsem z toho v takové depresi… Nyní bych si nečetla o tom, jaký měl kdo porod, ani bych na nic nekoukala. Stejně to má každý úplně jinak a nejdůležitější je to, že se narodí zdravé miminko. 🙂

7. Více bych se hýčkala a starala o sebe

To znamená, že bych chodila pravidelně na manikúru, pedikúru, zašla bych si na kosmetiku a na těhotenskou masáž. Já začala chodit na mani-pedi až ke konci těhotenství a to mě do toho vlastně kamarádky spíše dokopaly. A na těhotenské masáži jsem nebyla ani jednou, což je mi zpětně dost líto, protože jsem masáž nestihla ještě ani teď, co je Natinka na světě. 🙂 Také bych více chodila na snídaně a na obědy do města, místo toho, abych si vařila doma.

A to je asi všechno. 🙂 Více mě toho už nenapadá. Tak uvidíme, jestli někdy bude další těhotenství, při kterém budu moci udělat některé kroky jinak, než u toho prvního. 🙂 Je něco, co byste udělaly v těhotenství jinak vy?

 

v Motivace, Zamyšlení, Život

Co ten název blogu?!

Už jsem nad tím přemýšlela dlouho, že napíšu článek, kde vám vysvětlím, proč se můj blog jmenuje tak, jak se jmenuje. 🙂 Zjistila jsem totiž, že existujou dvě skupiny lidí. 😀 Jedné se název líbí, přijde jim super, protože mě vystihuje a protože je dobře zapamatovatelný. Druhá skupina nad názvem kroutí hlavou a nechápou, jak jsem tohle mohla vymyslet. 🙂

Sama název „Miluji svůj život“ nazývám egoistický a dost se u toho usmívám. Myslím to totiž v legraci. O egoismus tady totiž nejde vůbec. Jak mě tedy napadlo pojmenovat blog takhle?

Byl podzim 2016 a já se koukala na 13. komnatu. Možná tento pořad znáte, možná ne. Ve zkratce je to pořad na ČT1, kde známé osobnosti odkrývají svou 13. komnatu. Něco ze svého života, o čem veřejnost nemá ani potuchy. Když jsem se na ni tenkrát koukala já, byla tam zrovna naprosto nádherná a úžasná herečka – Vlastina Svátková Kounická. A mluvila zde o tom, jak trpěla poruchou příjmu potravy. Její příběh mě dojal a absolutně jsem nedokázala pochopit, jak takhle nádherná ženská mohla někdy trpět nesebevědomím a depresemi. V té 13. komnatě mluvila tak krásně a tak hezky šlo na ní vidět, jak je aktuálně sama se sebou vyrovnaná a jak se snaží okolí motivovat. A v tu chvíli mě to napadlo!

V té době jsem psala pouhý food blog, který mě ale už nějakou dobu nenaplňoval. Nepřišlo mi totiž, že jsem to já nebo že food blog je něco, co mi sedí. Naopak jsem cítila velké vyhoření. Nezdálo se mi, že bych se někam výrazně posouvala a když jsem viděla ty nádherné food blogy, kolem sebe a ty recepty, říkala jsem si, že já už v této oblasti asi nic moc nového nevymyslím. 😀 A tak jsem se z minuty na minutu rozhodla, že chci psát blog, který mě bude vystihovat a skrz který budu moci někoho motivovat. A přesně u té 13. komnaty mě napadl název „Miluji svůj život“. To je přesně to, co totiž cítím.

Nemyslete si, není to vůbec o tom, že bych ve svém životě mohla mít všechno, po čem toužím. Absolutně ne. Ačkoliv si do jisté míry myslím, že pokud si za tím člověk jde, může dosáhnout téměř všeho. Ale určité okolnosti nás budou vždycky brzdit. Já jsem stejná jako většina z vás. Nemám na účtě miliony, ba ani statistíce. 😀 Žiju dost často od „výplaty k výplatě“. I přesto si dokážu udělat radost a skoro každý den si užít naplno. Krása života a bytí totiž nespočívá v hrozně drahém oblečení, velkém a honosném bytě nebo číslu, které zdobí náš účet. Krása života podle mne spočívá v jednoduchých věcech. V tom se mít ráda, ačkoliv modelkovské míry ani obličej nemám. V tom mít kolem sebe lidi, před kterými se nemusíte přetvařovat. Dát si pivo při dlouhé procházce nebo kafe v dobré kavárně. Být s rodinou a nehodnotit ji. Všichni víme, že rodinu si člověk nevybírá a především ty rodinné vztahy jsou dost komplikované. Rodina je ale přístav každého z nás a díky našim rodičům jsme vlastně tady. Zkrátka, být šťastný a milovat život nemusí jen lidé, co jezdí každý měsíc na dovolenou, žijí přepychově, chodí na luxusní večeře za několik tisíc a mohou nakupovat v Pařížské.

Milovat svůj život můžeme všichni. Stačí si vážit všech krásných maličkostí, které v našem životě jsou. Ať už je to skvělá máma, plná lednička jídla, dobrej oběd, opravdový přítel, nová známost, milostná smska, kytice ve váze, milující domácí mazlíček, vysněné dítě, rostoucí bříško, nadcházející víkend, představa piva večer v hospodě… 🙂 Je to jednoduché, dělejte věci, které vám dělají radost, jezte jídlo, které vám chutná a potkávejte lidi, kteří vám něco dávají a nevysávají vás. Tohle dělám já a zbožňuju každej den svého života. I když není zrovna takový, jaký bych si ho představovala. 🙂

A proto se blog jmenuje, tak jak se jmenuje. Jeho název mě totiž naprosto vystihuje a já chci být autentická, ne si hrát na někoho, kdo nejsem. 🙂 Takže, ať si někdo kroutí hlavou nebo nekroutí, takhle to prostě a jednoduše je a asi se to nezmění. 🙂

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Jak vychovávám a chci vychovávat Natálku?

Je neděle podvečer. Tento víkend jsme se s Jirkou vrhli na předělávání bytu a taky na velký úklid. Je až neskutečné, kolik člověk nashromáždí věcí, které po nějaké době nepotřebuje 🙂 Nicméně Jirka šel teď s Natalinkou ven na procházku a já bych měla uklízet dál. Místo toho jsem si však řekla, že napíšu článek. Článek o tom, jak vychovávám a chci do budoucna vychovávat svou dceru.

V průběhu těhotenství jsem přečetla několik knížek o výchově dítěte, o nošení dětí a podobně, ale musím se přiznat, že mi nic moc nedaly ani neřekly něco, co bych sama tak nějak intuitivně nevěděla. 🙂 Já jsem velmi emotivní člověk, potřebuji lásku cítit a stejně tak se ji snažím dávat. Nestačí mi jen skutky, potřebuji slova. Potřebuji slyšet ta nejkrásnější dvě slůvka „miluji tě“. Stejně tak potřebuji objetí, uznání a pochvalu. V tu chvíli se cítím šťastná a cítím, že mě někdo má rád. Stejně tak se snažím lásku vyznávat všem těm, které mám ráda já.

Od chvíle, kdy jsem Natinku poprvé držela v náručí a koukala se do těch nejmodřejších očí, které jsem v životě viděla, jsem cítila něco nepopsatelného. Láska k dítěti je úplně jiná než jakákoliv jiná láska. Není ničím podmíněná. Zkrátka a dobře prostě je. Od první chvilky, co se miminko objeví v našem životě, ač si to třeba neuvědomujeme, dítě vychováváme. Už jen našim přístupem k němu samému. Já Natalinku od samého začátku neustále zahrnovala doteky a polibky, mazlila jsem se s ní, zkrátka jsem chtěla, aby cítila bezpečí a lásku a že já jsem ten člověk, co jí bude celý život milovat, bude jí na blízku a bude ji chránit před vším zlým a špatným.

Jak už víte, Naty byla a stále vlastně je náročné dítě na pozornost. Potřebuje, aby se jí stále někdo věnoval, nebaví ji, hrát si sama a moc dlouho ani sama nevydrží. Potřebuje neustálou přítomnost osoby. S tím také souviselo, že nebyla kočárkové miminko a já jí musela ze začátku jen nosit. V kočárku dostávala hysterické záchvaty a já prostě nedokázala jezdit se řvoucím dítětem. A tak začalo nosící období. 🙂 Najednou byla neskutečně spokojená a naše procházky byly zachráněny. 🙂 S uspáváním to bylo podobné. Ačkoliv mi spousta lidí říkala, že houpáním ji rozmazlím, do jejího půl roku jsme ji uspávali houpáním na rukách. Nešlo to prostě jinak a já nedokázala položit miminko do postýlky, zavřít za ním dveře a prostě od ní odejít. Ne! Podle mě je to prostě hloupost. Dítě by mělo cítit lásku a bezpečí a to samo v postýlce, když je tak malinkaté, prostě nemá. Naštěstí po tom půl roce začala ve chvíli, kdy je unavená, usínat u kojení a tak to vlastně funguje doteď.

Natálku se tedy snažím vychovávat hlavně intuitivně, snažím se do ní vžít a snažím se představit si, jak bych se cítila já, kdybych byla takhle malinkatá a to, věřte mi nebo ne, hodně pomáhá v přístupu k ní. Co se týče pozornosti přes den, už jsem se dávno smířila s tím, že nebudu supermanželka a můj muž nepřijde večer domů a nebude ho čekat teplá večeře a čokoládový dort jako dezert. Někdy není ani uklizeno. No co. Přes den je totiž pro mne priorita Natálka. Snažím se s ní být hodně venku, vídáme se s jinými maminkami a jejich miminky, chodíme cvičit a nově také plavat. No a když jsme doma, hrajeme si spolu. Hračky se snažím vybírat tak, aby u nich musela Natálka přemýšlet, aby rozvíjely její motoriku a schopnosti, ale aby byly zároveň zábavné. Věnujeme ji s manželem téměř všechen svůj čas, ale nelitujeme toho, protože naše dcera je to nejdůležitější a nejdůležitější vždy bude.

A přesně takto bych jí chtěla vychovávat do budoucna. V lásce a domácí pohodě, s dostatkem pozornosti a zájmů. Tímto se dítě nedá rozmazlit podle mne. Rozmazlování se dělá věcmi a tím, že má dítě každou hloupost, na kterou si vzpomene. Ne dostatkem společného času se svou mámou či tátou.

Je pro mne také důležitý vztah s mým manželem a to, jak se k sobě chováme a jak se před Natálkou vyjadřujeme. Miminka vycítí vše. Máme to štěstí, že se s Jirkou téměř nehádáme, nemluvíme k sobě škaredě a na věcech se shodneme. Ani jeden z nás nepotřebuje trvat na té své pravdě. Také si každý den vyjadřujeme lásku, ať už tím, že si řekneme, že se milujeme nebo jen obejmutím či polibkem. Natálka to vše vidí a cítí, že se její rodiče mají rádi. A stejně tak milují i ji.

Čeho bych se chtěla vyvarovat je to, abych si přes Natinku „plnila“ svoje sny. Nerada bych jí mluvila do jejích koníčků a toho, čemu by se chtěla v budoucnu věnovat. Samozřejmě pokud to nebude úplně na hlavu a nebude to ohrožovat její zdraví nebo život. Chtěla bych, aby si sama zvolila třeba kroužky, které by chtěla navštěvovat, stejně jako střední a posléze vysokou školu, pokud ji tedy bude chtít studovat. Nemyslím tím však, že bych ji nechala vyrůstat jak dříví v lese a že by bylo jedno, jak se třeba bude učit. To určitě ne. Budu se snažit ji směřovat určitým směrem a když uvidím, že jí jde něco více a něco méně, budu podporovat to, co jí půjde lépe. A jestli bude mít třeba z matiky trojky, protože jí fakt nepůjde a nebude to tím, že matiku fláká, rozhodně jí to nebudu vyčítat. To je totiž podle mne jedna z nejhorších věcí, co rodiče dělají.

Chci jednoduše, aby Natálka byla šťastná ve svém životě, aby si plnila sny a aby ve svém životě viděla smysl. Aby se ze života radovala, aby se často smála a co nejméně trápila. A přála bych si, aby nás s Jirkou měla za co milovat a aby se nás nikdy nebála a naopak nás vnímala jako kamarády na celý svůj život. 🙂

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Proč už nechci růžové vlasy?

Víte, co se odehrává v hlavě ženy, která je objednána ke kadeřnici? Přemýšlí o tom, jak by své vlasy vylepšila. Já nejsem výjimkou. Už den předem totiž prohledávám pinterest a koukám se na nějaké nápady. Jsem sice docela konzervativní povaha, ale sem tam trošku vybočím ze své komfortní zóny. Třeba když si vymyslím, že chci být zrzka anebo taky, že chci zkusit do vlasů růžovou…

Poprvé mě to napadlo před 2 měsíci. Na Instagramu jsem viděla už několik holek s růžovými vlasy a říkala jsem si, že je to táááák hezký a vcelku stále ojedinělý. Holek s blonďatými vlasy je prostě hodně, kdežto s těmi růžovými tolik ne. Sice jsem si sama sebe s růžovou barvou na vlasech nedokázala moc představit, ale když jsem se vás na Instagramu ptala, vybízeli jste mě k tomu, abych do toho šla! A tak se taky stalo. 🙂

Napoprvé jsme s mou kadeřnicí vymyslely to, že mi udělá klasiku, studený blond přeliv, do toho udělá melír a nakonec dá tu růžovou. Růžovou nechala působit jen chvilinku a dopadlo to tak, že jsem měla pudrově růžovoblond vlasy. Bylo to vlastně tak akorát. Cítila jsem se v tom dobře, svěže, rozverně. 🙂 Problém byl v tom, že už po prvním umytí se růžová skoro vymyla.

Napodruhé jsem ke kadeřnici šla s tím, že pokud dáme růžovou, pak bych chtěla, aby mi vydržela déle a tak ji Kačenka (tak se jmenuje má kadeřnická víla) nechala působit déle. Vznikla z toho tmavofialovorůžová barva. A musím se přiznat, že už od první chvíle jsem se v tom necítila. Nemyslím si, že by to vypadalo špatně, to určitě ne. Jen se projevila ta moje konzervativní povaha a já pochopila, že nejsem máma rebelka a tahleta růžová pro mě není.

Potvrdil to i můj muž. Ve chvíli, kdy jsme se potkali a já už měla novou barvu vlasů, na mě koukal trošku divně. A ačkoliv nedal najevo, že by se mu to nelíbilo, já cítila, že z toho moc nadšen není. 😀 A tak jsem se už ten den rozhodla, že už moc experimentovat nebudu a zůstanu u klasické, ačkoliv možná nudné blonďaté.

Co jsem taky úplně nedávala a nebylo mi to moc příjemné byly pohledy kolemjdoucích, když jsem je míjela. Skoro jako bych vypadala jako párty mama, které ještě nebylo 20 a pořídila si miminko. 😀 Já chápu, že růžovou hlavu nemá kde kdo, ale některé pohledy byly dost divný a na to já prostě nemám. 😀 Také se mě pár lidí zeptalo, zda to byla nějaká sázka nebo jsem byla na nějakém mejdanu (na mejdany mám teda vyloženě čas! :-D), kde se tohle stalo. Nejvíce o tom, že už růžové vlasy nechci nikdy více však rozhodlo to, že jsem se v této barvě prostě nenašla a pokaždé, když jsem se koukla do zrcadla, jsem se sama sebe ptala, kdo to na mě kouká. 🙂 Já chci prostě působit jako rozumná máma a s růžovou jsem si připadala jako přerostlá puberťačka. 😀

Pokud však o růžových vlasech přemýšlíte, jděte do toho! 🙂 Jinak prostě nezjistíte, jestli vás to baví anebo to není pro vás. 🙂 Já už na to přišla, tak teď je řada na vás. 🙂

 

promo-image
v Život

Chvíle beznaděje

Dnes jsem se rozhodla, podělit se s vámi o jeden trošku děsivý zážitek, který jsme prožili v rámci uplynulého víkendu… Pokud mě sledujete na Instagramu, tak už možná víte, o co jde…

Minulý víkend jsme se vypravili s manželem a Natalinkou do Prahy, protože měl Tobinek od Kačky Smooth oslavu svých 1. narozenin. Moc jsme se těšili a vlastně jsme ani nepředpokládali, že by se daný víkend mohlo stát něco špatného či zvláštního…

Do Prahy jsme se rozhodli jet vlakem, zarezervovali si lístky v Regiojetu, dokonce jsme na cestu tam měli možnost vybrat i místa do dětského kupé, což bylo moc fajn. Na cestu zpátky bylo však dětské kupé obsazené. Cesta v dětském kupé byla super. Natalinka mohla lézt po koberci, nebo jsme si s ní s Jirkou hráli a když byla unavená, dala jsem si ji do nosítka, ve kterém spala až do cílové stanice. Cesta zpátky byla o něco náročnější. Seděli jsme v otevřeném vagónu, kde jsou sedačky za sebou. My tedy měli místo u stolečku, takže jsme měli více prostoru, ale přece jen jsme si museli vystačit s jednou volnou sedačkou (sedačka pro Natinku) a našimi místy. I tak to nebylo nic hrozného. Jen to chtělo Nat bavit celou cestu, aby neměla tendenci chtít lézt. Musím však říct, že na cestu vlakem sama s mojí princeznou bych si asi ještě netroufla, pokud bych neměla možnost toho dětského kupé.

V Praze to bylo taky skvělé. Ihned po příjezdu jsme se jeli ubytovat na hotel. Dostali jsme pokoj v nejvyšším patře s pohodlnou postelí a v koupelně byla vana. Za což jsem byla moc ráda, protože se večer mohla Natinka vyblbnout ve vodě a já si taky zarelaxovala. 🙂 My doma totiž vanu nemáme, takže je to pro nás velká vzácnost, kterou si musíme užít. 🙂

Poté, co jsme se ubytovali, jsme se vydali rychle omrknout trhy na Jiřák, protože mi o nich Kačka neustále básní a taky jsme si zašli na skvělý avokádový chleba do Cafefinu. Jakmile jsme se posilnili a zjistili, kolik je už hodin, pádili jsme přes parky ke Kačí domů, kde se konala velká sláva. 🙂 Oslava Tobinkového 1. roku života byla naprosto báječná, byla plná lásky, úsměvů, dobrého jídla, nádherného lesního dortu a také dětí. Tobinek má už totiž staršího bratrance, čerstvě narozenou sestřeničku a pak tam byla i naše láska. Takže tím to bylo taky moc krásné. Děti jsou prostě radost. Ani jsem vlastně nečekala, že budeme na této oslavě tak dlouho, odcházeli jsme kolem 20. hodiny, což s miminkem hodnotím jak super výkon. 🙂 Do našeho hotelu jsme pak opět vyrazili pěšky přes parky, což bylo moc fajn, protože se těmito místy nesla skvělá atmosféra. Lidé posedávali na dece, povídali si, popíjeli a smáli se a ve vzduchu už šla cítit ta letní atmosféra, kterou naprosto miluju.

Společný večer na hotelu byl také moc příjemný. Natinka si užila koupání ve vaně, stejně jako já a vzhledem k tomu, že matrace působila velmi pohodlně, jsem se moc těšila, až už zavřu oči a odpočinu si. No a co myslíte? Netrvalo ani dlouho a už jsem plula po obláčku a zdály se mi sny. Před 5 hodinou ráno se Natalinka vzbudila, ale záhy rychle usla. Já tedy také zavřela oči a byla jsem ráda, že mám před sebou ještě nějaký čas spánku a že už není čas vstávání. Asi tak po půl minutě od chvíle, kdy jsem zavřela znovu oči, se to ale stalo!

Z ničeho nic nám všem začalo zvonit v uších. Doslova. Z chodby se totiž rozeřvalo poplašné zařízení, alarm! Naprosto děsivý zvuk. Krve by se ve mne v tu chvíli nikdo nedořezal. Z vedlejšího pokoje, kde byla ubytována rodina s malou holčičkou, se ihned ozval srdceryvný pláč. Koukla jsem na Natálku a v duchu se modlila, aby jí to nevzbudilo, ačkoliv jsem o tom dost pochybovala. Ten zvuk byl prostě strašnej! Okamžitě jsem vylítla z postele a koukala zmateně na Jirku. Ten začal volat na recepci, kde to ale nikdo nebral. Já se rychle převlékla z pyžama do šatů a chtěla jsem vyběhnout na chodbu zjistit, co se děje. Jirka byl ale rychlejší.

Už za sebou zavíral dveře, když jsem uviděla jeho mobil na nočním stolku. Ihned jsme mu jej podala, aby mi mohl zavolat, jestli zjistí, co se děje a já věděla co dál. Natálka totiž přes všechen randál kupodivu stále spala. Oba jsme doufali, že je to planý poplach a nechtěli jsme ji zbytečně budit. I přesto jsem rychle zabalila ty nejdůležitější věci do našich batohů a byla připravena je vzít na ramena, Natinku do náručí a utíkat po schodech.

V hlavě mi běžely ty nejhrozivější scénáře. Nejhorší bylo, že jsem se nemohla podívat ani z okna ven, jestli pod námi třeba nehoří. Okno v našem pokoji totiž bylo střešní a dost vysoko a nedalo se otevřít dokořán. Měla jsem obrovský strach. Cítila jsem pocity beznaděje a zároveň jsem doufala, že vše dobře dopadne a tohle je prostě jen zlý sen.

Po chvilce mi volal Jirka, že prý recepční tvrdí, že v hotelu nehoří a za poplach prý mohou zaseknuté výtahy, které stojí otevřené v přízemí. Jirka ani já jsme tomu ale moc nevěřili. Bylo prostě divné, že by zaseklé výtahy spustily alarm, který nešel vypnout. Jirka tedy proběhl všechny patra hotelu i venek okolo hotelu, aby se ujistil, že opravdu nehoří. Já jsem ale mezitím v pokoji už šílela. Měla jsem strach. Představovala jsem si, jak hrozný by bylo, kdyby opravdu hořelo a my se s Natálkou nestačily dostat ven. Jirka mě sice pořád přes telefon uklidňoval a říkal mi, že jestli Nat spí, tak ať ji nebudím, protože běžet po schodech, kde křičí alarm je opravdu něco strašnýho a že by z toho Natinka měla šok, ale já nevěřila tomu, že se nic neděje, když už byl poplach spuštěn přes 30 minut a nešel vypnout…

Bylo to opravdu něco příšerného! Poplach nakonec zvonil celou hodinu, než jej dokázali vypnout. Hodinu jsem prožila v malém zoufalství a těch nejčernějších představách. Ačkoliv jsem se snažila věřit, že je to omyl, nemohla jsem si tím být jistá…

Ani si nedokážete představit, jak jsem byla šťastná, když alarm přestal znít hotelem a Jirka se vrátil do pokoje. Skoro jsem mu skočila kolem krku a brečela štěstím. Raději jsem si nepředstavovala, co by se mohlo všechno stát, kdyby skutečně hořelo. Nejhorší je, že se to prostě stává a lidé se nestihnou dostat ze spárů plamenů. Nechci si ani představovat, co se asi lidem, kteří už ví, že jejich život je zpečetěn, honí hlavou. Zase si uvědomuji, jak moc je život křehký a to, že jsme tady dnes neznamená, že tu budeme zítra…

Asi by se hodilo říct, proč celý poplach vlastně vznikl. Mohlo za to prý jedno čidlo v hotelu. Nikdo neřekl, jestli v pokoji či na chodbě a ani to, jestli bylo prostě jen vadné nebo někdo na hotelu třeba kouřil. Nedozvěděli jsme se to. Výtahy za to však nemohly (já věděla, proč tomu nevěřit!), pouze ve chvíli, kdy se alarm spustil, sjely automaticky dolů a otevřely se, protože při poplachu se výtahy používat nesmí a musí se použít únikové cesty.

Tak to by byl celý příběh o jedné děsivé noci. Zažili jste někdy něco podobného?

 

v Cestování, Život

První cesta za hranice s miminkem

Od chvíle, co jsem byla těhotná, jsem věděla, že nechci s miminkem „přestat žít“. To znamená, že se prostě nechci vzdát svých aktivit, práce a taky třeba cestování. 🙂 První velkou cestu mimo Česko jsme s manželem a Natalinkou měli v plánu podniknout až v září, kdy ji bude skoro rok, a to k moři. Osud však zamýchal kartami, stejně jako to ostatně dělá vždycky a my se na první velkou cestu vydali dříve, než jsme čekali. 🙂

Společnost Nutricie totiž pozvala několik blogerek do Holandska, konkrétně do Utrechtu, kde mají výzkumné centrum mateřského mléka. No a protože mě toto téma velmi zajímalo, neváhala jsem ani chvilku a na nabídku jsem kývla. Navíc jsem v Holandsku ještě nikdy nebyla a moc jsem si přála Amsterdam navštívit, takže jsem to brala jako znamení. 🙂 Musím se přiznat, že jsem moc nepřemýšlela nad tím, zda to Natálka zvládne nebo jestli to není příliš brzy. Obavy se tedy nakonec v mé mysli objevily, ale předem vám mohu říci, že byly zbytečné. 🙂

Před cestou jsme však kromě zabalení kufrů museli vyřešit pár formalit. 🙂 Za prvé to bylo vyrobení pasu pro naši princeznu. Pokud víte, že někam poletíte, udělání pasu nepodceňujte a neodkládejte to na poslední chvíli. Vyhotovení pasu může trvat až 30 dnů. Můžete si sice zažádat vyhotovení do týdne, ale za to se platí 2000 Kč a to je prostě zbytečný výdaj. Druhá věc pak bylo cestovní pojištění. Na to určitě nezapomeňte. 🙂 A pokud to začnete řešit večer před cestou, tak buďte v pohodě, pojištění se dá naštěstí v dnešní době sjednat i přes internet během několika minut.

Pokud poletíte letadlem, nezapomeňte si také zjistit, jak je to se zavazadly. Každá aerolinka to má totiž trošku jinak. My do Amsterdamu letěli s KLM a ke každé letence jsme měli i zavazadlo k odbavení. U letenky dítěte se však počítá s nižší hmotností zavazadla a to pouze 10 kg. Dospělí mají pak zavazadlo o hmotnosti 23 kg. My však měli s sebou kočárek a autosedačku. Autosedačka se počítá jako 1 zavazadlo o hmotnosti 23 kg. Takže jsme měli 1 velký kufr do 23 kg, 1 malý kufr do 10 kg, autosedačku a pak ještě kočárek. S kočárkem problém nebyl, nicméně ten náš se skládal pouze z 1 části, doporučuji tedy určitě golfáč a ne velký kočár. Kočárek nám při odbavení pouze označili páskou a mohli jsme jej mít až k letadlu, kdy ho schovali do podpalubí. Kufry jsme odbavili a sedačku jsme si mohli zvolit. My ji vzali také k letadlu do podpalubí.

Celkově musím říct, že na letišti byli všichni neskutečně milí. Jak u nás v Praze, tak i v Amsterdamu. Opravdu jsem se nesetkala s žádným protivou. Naopak, když zaměstnanci letiště zjistili, že s sebou máme miminko, byli k nám neskutečně vstřícní, usměvaví a na Natálku se piškvořili. 🙂 Nejméně příjemná byla pak kontrola nás a příručních zavazadel. S miminkem a jeho věcmi to prostě trošku déle trvá, ale i tak jsme se setkali s pozitivním přístupem. Co se týče vás, je jasné, že nesmíte mít s sebou do letadla nic ostrého, žádný sprej a tekutiny pouze do 100 ml. Co se týče miminka, je to s tekutinami trochu jinak. Nám akceptovali všechny přesnídávky, lahvičku s čajem, vodu v termosce (objem přes 300 ml) a jednu velkou kojeneckou vodu o objemu 1,5 litru. Všechno pouze zkontrolovali přístrojem, aby zjistili, zda daná věc neobsahuje něco škodlivého.

A teď už samotný let. 🙂 Osobně doporučuji jít s miminkem do letadla mezi posledními. Nám se to v obou případech poštěstilo spíš náhodou než záměrem, ale podle mne je to vážně lepší. Na letišti je přece jen více místa a hlavně vzduchu! Ve chvíli, kdy jsme vstoupili do letadla na mě samotnou padl skoro klaustrofobický záchvat, ačkoliv s tímto normálně problém nemám. Nicméně jsem asi nikdy neletěla letadlem, které by mělo jen jednu úzkou uličku. 😀 Při vstupu do letadla mě navíc udeřil vydýchaný a teplý vzduch, a tak mi bylo trošku na omdlení. Natálka však byla úplně v pohodě. Vzduch se naštěstí změní hned, co se zapne klimatizace. Proto určitě nezapomeňte vzít teplejší oblečení, čepičku a deku dítěti a sobě aspoň mikinu. 🙂

Počítejte také s tím, že nemusí jít všechno podle plánu. Já tak nějak automaticky předpokládala, že chvilku po usazení letadlo vzlétne. Jenže se hned při našem prvním letu v Praze stal problém. V Amsterdamu byla prý mlha, a tak jsme museli 40 minut sedět v letadle jen tak a čekat. Takže místo toho, aby náš let trval hodinu a půl se najednou prodloužil o další čas. To mi udělalo sice čáru přes rozpočet, ale nakonec to nebyla až taková hrůza. Natálka si chvilku hrála (dítěti vemte jeho nejoblíbenější hračky) a pak začala být unavená. To jsem si ji pak vzala k sobě a začala ji kojit, aby usla a taky, že se tak stalo. Nakonec to byl celkem pohodový let, protože Natali jej celej prospala a dokonce jsem ji musela v Amsterdamu budit, tak dobře se jí spalo. Při zpátečním letu jsem však takové „štěstí“ neměli. Naty se prospala už před příchodem do letadla na letišti, takže jsme si museli poradit s čilým dítětem, které se chtělo hýbat. I to jsme ale naštěstí zvládli v pohodě. Natálka si totiž přes uličku oblíbila starší pár, který na ni dělal obličeje a smál se, a tak se na ně stále natáčela, natahovala ručičky a chtěla si s nimi povídat. 🙂 Také jsme jí samozřejmě zabavovali hračkami, říkánkami a tichým zpíváním, abychom moc nerušili ostatní cestující. I v tomto případě jsme asi měli velké štěstí, protože okolí se na Natálku koukalo s nadšením a všichni se na ni usmívali a já za to byla opravdu a upřímně vděčná. Vzlet i přistávání pak naše holčička zvládla naprosto bravurně. Buď jsem si ji tedy kojila nebo pila z lahvičky a vůbec, ale vůbec neplakala. Prostě cestovatelka nebo co. 🙂 Zatímco byla ale naše dcera naprosto v pohodě, já jsem na tom byla hůř. Nevím, jak je to možné, protože jsem s cestováním nikdy žádný problém neměla, avšak nyní v obou případech mi bylo při každém větším pohybu skoro na zvracení. Asi to mateřství a větší zodpovědnost.

A jak zvládala Natálka změnu prostředí a spaní v hotelu? Opět úplně perfektně. Přes noc už byla s námi několikrát mimo svoji postýlku a své zázemí a už si na to asi zvykla. Na druhou stranu je podle mne pro dítě nejdůležitější, že má vedle sebe svoje rodiče, kteří mu poskytují jistotu, takže jestli spí doma ve své postýlce nebo společně s rodiči v posteli na hotelu, je asi jedno. Hlavně, že cítí lásku a má se ke komu přitulit. 🙂

Cestování s mimčem se tedy určitě nebojte. Chápu že obavy jsou přirozenou součástí, i já jsem se fakt bála, jak to všechno zvládneme, ale děti jsou úžasné a zvládají situace kolikrát lépe než my dospělí. Určitě je tedy důležité být v klidu, protože nervozitu ti malí bumbrlíčci vycítí a pak se zbytečně stresují jen kvůli nám. Hlavní je, že jsou s vámi a jestli to je na letišti nebo v parku, to jim je šumák. 🙂 Já se přiznám, že po této pozitivní zkušenosti už plánuji s nadšením další výlet, protože je skvělé zjištění, že i s tak malým dítětem lze cestovat. Samozřejmě je to náročnější, ale i tak to stojí za to. 🙂

v Život, Život mámy

Kam s kočárkem v Brně?

A máme tady zase něco z mého mateřství. Hodně jste si maminky psaly o to, abych se s vámi podělila, kam chodím v Brně s Natálkou na procházky a konečně na to přišel čas. Musím se přiznat, že nemám ráda stereotyp, a tak se snažím jít každý den s Natálkou někam jinam. Mám výhodu, že bydlím kousek od centra, takže to mám skoro všude blízko a tím pádem i více možností, kam jít. Jiné je to o víkendu, kdy se s manželem snažíme jet na výlet nebo do vzdálenějších míst Brna.

Tady jsou tedy mé tipy jak na všední dny, tak na ty víkendové. 🙂

  1. Kaménka – Anthropos

Jedna mých nejoblíbenějších tras už z dob, kdy jsem se pokoušela o nějaké běhání, je cyklostezska od Poříčí přes Kamennou čtvrť, která vede přes Anthropos až na přehradu. Já končím většinou v Anthroposu, kde se otáčím a jdu zpátky. Je to cca na 7 km procházka a vede přes les, takže je to fakt super, pokud máte rádi přírodu. Jedinou nevýhodou spíše v pozdějších odpoledních hodinách a o víkendu je vysoký výskyt cyklistů a běžců.

  1. Centrum Brna

Dost často a dost ráda chodím do centra, především, když mám sraz s nějakou kamarádkou, chci si dát oběd, dobrý kafe anebo potřebuju něco koupit. Tyto záležitosti si pak zpříjemňuji procházkou přes Denisovy sady, Petrov, uličkami na Veveří, Lužánky a další zelenější místa.

  1. Špilberk

Procházku přes brněnský hrad potřebuji alespoň jednou týdne. Nechodím na něj přes Husovu ulici, ale přes Pellicovu, kterou mám také dost ráda a není to jen tím, že se zde nachází skvělá hospůdka U Alberta. První kopec je trošku strmější, ale jinak je cesta na Špilberk vesměs po rovince a ty výhledy stojí fakt za to. Baví mě i potkávat zamilované a mladé páry, které si užívají romantické rande na jednom z nejkrásnějších míst Štatlu.

  1. Park Lužánky

Pro nikoho asi toto místo nebude překvapením. Lužánky jsou krásný městský park, který je přizpůsoben pro děti a nejen pro ně. Je zde třeba dopravní hřiště, takže už se těším, až bude Natalinka větší a bude se zde učit prvním dopravním pravidlům. 🙂

  1. Piknik Box

Říkám tomu Piknik Box, oficiální název je Bjornsonův sad. A zde se právě skvělá kavárna z kontejnerů nachází. Jmenuje Piknik Box a můžete si zde dát kafe, skvělý dortík nebo makronku a sednout si kdekoliv v parku, protože je tady plno laviček anebo si vezměte s sebou deku a udělejte si piknik s mimčem.

  1. Přehrada

Tohle je teda tip spíše na víkend, pokud nebydlíte v Bystrci teda. Přehrada je klasika, ta asi nikoho moc nepřekvapí.  Na oběd zde doporučuji restauraci Rybářská bašta, kde si dáte skvělé rybí pokrmy. Nevýhodou tohoto místa je však enormní množství lidí.

  1. Mariánské údolí

Procházka kolem rybníků v Mariánském údolí je krásná, pokud si chcete užít klid a přírodu. Jen si dávejte bacha na žáby po cestě. Nechápu, jak je to možné, ale na stezce se nachází obrovské množství uschlých žab. A věřte mi, že šlapat po nich nechcete… 😀

  1. Ohrada Holedná

Tohle je prostě skvost v Brně. Volně přístupná obora, kde nemusíte platit vstupné a volně se zde pohybují daňci. Sama absolutně nechápu, že jsem se sem nevydala už dříve. Procházka je tady velmi příjemná a zpestřená zvěří. Jen je prosím nekrmte, je to oficiálně zakázáno a stejně to dělá každá druhý. Pokud však krmí zvířata každý druhý, může to být pro daňky spíše nebezpečné.

  1. Zamilovaný hájek

O tomhle místě jsem absolutně nevěděla. Asi před měsícem, jsem byla venku s kamarádkou, která bydlí na Semilassu a najednou jsme se ocitly na tomto úžasném a krásném místě, kde si budete připadat jako na vesnici. „Vchod“ sem je kousek od královopolského nádraží, takže jestli jste tu ještě nikdy nebyli a bydlíte někde kolem, určitě se tam běžte podívat.

  1. Panská Lícha

Musím se přiznat, že s kočárkem jsem na Líchu ještě nešla, ale do tipů to chci dát. Pokud bydlíte na Lesné nebo někde blízko Lesné, určitě si sem udělejte výlet. Zase je to procházka přírodou a sem tam můžete potkat nějakého koně. 🙂

Tak to jsou „mé“ místa a jaké jsou ty vaše?

 

v Život, Život mámy

Můj den s Natálkou po 7 měsících

Když byly Natalince asi 4 měsíce, psala jsem článek o tom, jak vypadá můj den na mateřské. Natálce však už táhne na 8. měsíc a mnohé se v našem dni změnilo, takže jsem si říkala, že by nebylo od věci napsat aktuální vydání toho, jak náš den vypadá. 🙂

Ráno

Co se týče ranního vstávání, je Natálka docela rozumná, takže se obvykle probouzí před 8.hodinou. Potom, co obě otevřeme oči a já pochopím, že se ani tentokrát nestane, že by Naty ještě usnula a dopřála mi delší čas na odpočinek, probíhá ranní mazlení. Tahle část dne je asi moje nejoblíbenější. Ležíme s Natalinkou v posteli, já ji pusinkuju, Natinka se směje, povídá mi, převaluje se. Musím se přiznat, že kdyby tohle šlo celej den, tak vůbec neprotestuju. Jenže se brzy začne ozývat žaludek nás obou a já musím chystat snídani.

První obstarávám Natálčino bříško než to svoje, to je jasný a zná to určitě každá máma. Při tom však nutně potřebuju kafe, takže si jej rychle připravím a při krmení holčičky, jej vypiju. Asi vás zajímá, co Natali snídá. Každé ráno teď dostává kaši s ovocnou přesnídávkou. Já snídám cokoliv, co najdu. Občas je to banán, občas pečivo s čímkoliv, co se ještě nezkazilo a občas snídám i sofistikovaněji, Třeba snídaňovou misku s ovocem, ořechy a jogurtem nebo dortík, který upeču den předem.

Dopoledne

Po snídani si s Natálkou hrajeme. Už začala lézt, takže je to větší zábava, ale taky musím být pořád ve střehu, protože už neplatí, že Natálku někam položím a zůstane na jednom místě. 🙂 Střídáme většinou různé aktivity. Stále si ráda hraje s hračkami pro malé miminka, ale máme i složitější hračky, u kterých se musí přemýšlet a jsou spíše od 1 roku, ale musím říct, že ty ji moc baví. Ačkoliv třeba ještě úplně nechápe, jak to má fungovat, prohlíží si je, bádá nad tím a já jsem za to ráda, protože Natali je takový zkoumavý tvoreček. 🙂 Většinou 2-3 hodiny po probuzení začíná být princezna unavená, takže následuje uspávání a dopolední spánek, který trvá povětšinou hodinu. Někdy je však o něco kratší, jindy zase delší. Počítám však vždycky s 60 minutami pro mě a v tom čase se snažím stihnout vše, co jde. Samozřejmě nikdy nestihnu vše, co bych chtěla. 😀 Takže balím tašku na procházku ven, připravuji oběd, dávám prát špinavé oblečení, poklízím po ranní směně v kuchyni a tak. 🙂

Odpoledne

Poté, co se Natalinka vzbudí, dostane oběd a pak si opět chvilinku hrajeme. Hodinu a půl po obědě se snažím vyrazit s kočárkem na procházku, protože se obě doma už nudíme. 🙂 Naty je zvyklá, že odpoledne spí v kočárku, takže na ní jde i vidět, že se ven už vyloženě těší. Chvilku se vždycky nadšeně kouká kolem a za 40 minut až hodinu usne a spinká zase hodinu nebo hodinu a půl. Vesměs jsme venku vždycky nejméně 2 hodiny. Tento čas je taky můj oblíbený, baví mě moc pozorovat Natalinku, jak se dívá po všem, co uvidí, jak si víská, kope nožičkama a komunikuje se mnou. 🙂 A taky jsem ráda, že potkám nějaké lidi nebo že se setkám s kamarádkou a popovídám si s ní, pokochám se Brnem nebo „přepadneme“ Jirku v práci. Chození ven by prostě mělo být povinné podle mě. 🙂

Poté, co se Natalinka probudí jí to však v kočárku už moc neba, takže se snažím být co nejdříve doma, abych jí mohla položit na zem a mohla si lézt nebo si hrát. 🙂 Po 17.hodině pak přichází domů můj muž a přebírá „baby štafetu“. 🙂 Já v tuto dobu můžu opět uklízet, vařit, péct, dělat si co potřebuju.

Večer

Nat chodí spát nejčastěji okolo 21. hodiny. Opět to není úplným pravidlem. Sem tam se prostě stane, že má denní režim trošku jiný, a tak občas usne dříve nebo naopak později. No a ve chvíli, kdy Natalinka zavře očka, máme s Jirkou čas na všechno co potřebujeme vyřešit, zářidit, dodělat, uklidit, pracovat, upravovat fotky, takže se oba opět snažíme toho udělat co nejvíce, co se dá. Ale ta večerní doba utíká ještě nějak rychleji a pokud chce jít člověk spát nějak rozumně, stejně toho nějak moc nestihne. 😀 Je to prostě každodenní hon času, který nevychází. Proč den nemá alespoň 36 hodin, hm? 🙂 Spát chodím ve 23. hodin, občas to ale protáhnu až do půlnoci. A pak se modlím, aby Natinka vydržela spát aspoň do 3, abych se trošku vyspala, protože když se vzbudí, přendávám jí do naší postele, kde zůstává až do rána a to už mám prostě lehčí spánek. 🙂

Musím však uznat, že jsou teď ty dny pravidelnější, zábavnější a méně náročné, než tomu bylo v prvních měsících, tak jsem zvědavá, jaké budou ty další. Věřím, ale že to bude super. Je to sice občas fakt záhul, ale jsou to ty nejkrásnější dny mého dosavadního života. 🙂

 

v Motivace, Zamyšlení

Nežijme věcmi, žijme zážitky

Dneska to bude tak trošku zamýšlející se článek. To bych prostě nebyla já, abych se zase neměla potřebu podělit o svou myšlenku. 🙂 Minulý týden se mě nezávisle na sobě dvě osoby zeptaly, co jsem dala svému muži k 1. výročí svatby. Já jim řekla, že nic. A je to pravda! My si nedaly žádný fyzický dárek. Ani já jemu, ani on mě. Výročí jsme ale oslavili. Jeli jsme do penzionu, kde jsme se brali a užili si nádherný víkend plný krátkých pohodových procházek a jídla. Vína moc ne, protože já byla na začátku 9. měsíce a můj muž nerad pije sám. 🙂

A takhle to máme s dárky docela často. Podle mě je totiž lepší dát zážitek než něco fyzického. Něco jiného je to tedy u dětí, kdy jsou nadšené z různých hraček a věcí, ale u dospělého, který si může koupit cokoliv, co se mu zlíbí, je vymýšlení dárků dost těžké. Koupit pak třeba nějaký pobyt a užít si jej společně, nemá pak chybu. Sama jsem se o tom přesvědčila nedávno, kdy jsme my, můj brácha s rodinou a moje maminka s babičkou, strávili prodloužený víkend na Pálavě. Bylo to krásné, byli jsme všichni spolu, nikdo nikam nespěchal, mohli jsme si dlouho povídat, dělali jsme si královské snídaně, grilovali jsme a seděli dlouho do večera u skleničky vína. Prostě jsme na sebe měli čas, ten čas, který nám ve všední den či o víkendech tolik chybí. A víte co? Bylo to mnohem hodnotnější než jakákoliv fyzická věc.

Celkově jsem já ten typ člověka, který si radši koupí něco, co může prožít, než aby tvořil sbírku věcí. Nebyla jsem tedy vždycky taková. Mnohdy pro mne bylo koupení oblečení, knížky, dekorace nebo nějaké blbosti, kterou jsem vážně nepotřebovala, zajímavější. Postupem času, s přibývajícím věkem a se zaplňujícím místem v našem bytě, který má své kapacity a není možné jej nafouknout, jsem pochopila, že mnohem šťastnější mě udělá něco, co si užiju než nové tričko či sluneční brýle.

Celkově mi v dnešní společnosti přijde, že mnoho lidí „hraje“ na to, kolik a jak drahé mají věci. Ať už je to oblečení, elektronika nebo třeba auto. Nevím proč, ale mnohdy si lidé myslí, že čím víc věcí budou mít a čím „lepší“ budou, tím je snad bude mít okolí raději, bude je obdivovat. Já to takhle nemám. Jasně, děsně ráda si kupuju oblečení, na druhou stranu to nijak nepřeháním. A třeba zatím nosím v aktuálních letních teplotách oblečení z minulých let. Nekoupila jsem si ještě nic nového! A nevadí mi to. 🙂 A ačkoliv si určitě něco nového pořídím, chci o tom více přemýšlet. Chci si kupovat věci, které opravdu potřebuji a které skutečně využiji, které mi budou sloužit i několik let. Mnohem raději totiž jsem, když si společně s mým mužem a naší dcerkou užijeme víkend. Jdeme obvykle do města na oběd nebo jedeme na výlet. Obojí něco stojí, to je jasný. Někdo prostě utrácí za věci, my převážně utrácíme za to, že prožijeme úžasný den, ze kterého máme plno zážitků, ochutnáme skvělé jídlo, kafe nebo třeba pivo.

O problematice s přemírou věcí jsem začala přemýšlet relativně nedávno. Víte, občas mám i já nakupovací záchvat, kdy si řeknu, že potřebuju nutně tohle a tohle. A taky si to dost často koupím. Problém však je, že si třeba dané oblečení vezmu jen dvakrát na sebe a už se mi nelíbí. To je však problém i slev, o kterých jsem se už zmiňovala v tomto článku. A pak to dopadá tak, že když jednou za čas protřídím skříň, vidím, kolik kusů jsem si pořídila úplně zbytečně. Vidím to i ve velikosti našeho bytu. S každou novou věcí máme doma méně a méně místa a kór, když máme Natalinku, která má svých věcí také dost a dost a bude jich mít ještě více. Najednou si uvědomuji, že já tolik věcí nepotřebuju a že je zbytečné schraňovat tolik talířů a misek na focení, když nejradši fotím jen na zlomku. A tak jsem se rozhodla udělat velkou čistku věci, které už nepotřebuji prodat a zbytečně nezahlcovat náš domov, ale i svůj život věcmi. Naopak chci více peněz i času investovat do cestování a poznávání nových míst, nových jídel…

Chci mít prostě a jednoduše svůj život barevný a plný zážitků, přesně tak, abych si na sklonku života mohla říct, to bylo fakt skvělý, jak jsem ten svůj život prožila a že ani jeden den nepřišel nazmar. 🙂 Stejně si ty věci, které za svůj život posbíráme nevezmeme s sebou do hrobu. To, co prožijeme, nám však nikdo nevezme. 🙂

Zavřít