Kategorie

Motivace

v Motivace, Zamyšlení, Život mámy

Jak jsem začala milovat svůj život?

Když v průběhu několika let zažijete šikanu, samotu a taky poruchu příjmu potravy, velmi jednoduše ztratíte veškeré sebevědomí, které jste kdy měli.

Alespoň takto to bylo u mne.

Když jsem si pak jednoho dne řekla, že jsem už na totálním dně a potřebuju se konečně odrazit, musela jsem být dost silná i na to, abych u sebe dokázala zdravé sebevědomí znovu vybudovat. Nebyla to vůbec lehká cesta, vlastně je to docela běh na dlouhou trať. Zároveň to však není nic, co se nedá zvládnout.

Určité sebevědomí jsem získávala s každým dnem, kdy jsem po jídle nešla na záchod. Už v minulém článku jsem psala, že jsem si jídlo, které jsem za den snědla, fotila. Nebyly to vůbec žádné dokonalé fotky. O foodstylingu jsem neměla ani potuchy a jediný foťák, který jsem měla k dispozici byl na mém mobilu. Ale mě to focení jídla prostě bavilo. Za prvé jsem si vedla takový přehled, co jsem kdy jedla a vařila a za druhé jsem mohla názorně vidět, že jím zdravě, což mi pomáhalo v tom, abych ze snědeného jídla neměla výčitky, jak tomu dost u holek, které PPP trpí, je.

V tu chvíli jsem absolutně netušila, že z mého amatérského focení jídla na mobil někdy vznikne něco většího. Po nějakém čase jsem objevila několik krásných food blogů. Zamilovala jsem se do tohoto foodblogového světa. Líbily se mi krásné fotky, líbily se mi recepty… Ale nikdy jsem si nedokázala představit, že bych někdy tvořila něco podobného. A tak šel čas dále a dále a já se ve vaření zdokonalovala a vařila jsem každý den. No a jednou, když jsem opět projížděla různé foodblogy mi Jirka koukal přes rameno a najednou se mě zeptal, proč nepíšu blog o jídle já, když jídlo tak miluju a pořád vařím… Já mu odpověděla, že na to vůbec nemám přeci. Jenže ta myšlenka mi v hlavě zůstala.

A tak se stalo, že jsem si nakonec ten blog založil. Blog o jídle – Kate’s Cuisine. Nebyl to ze začátku vůbec vymazlený blog. Ba právě naopak, fotky jsem fotila mobilem, úprava žádná, foodstyling taky ne. Ale bavilo mě to a moji kamarádi z toho byli dost nadšení. Když se o mém nadšení dozvědělo několik lidí, ptali se mě, jestli bych jim nechtěla připravit jídlo na nějaké akce, a tak začala má jepičí cateringová agentura. 😀 Původně jsem se tedy do toho nápadu zbláznila a říkala jsem si, že by bylo skvělé dělat catering, ale příprava jídla je tak náročná záležitost, že jsem od toho po nějaké době zase upustila.

V roce 2015 jsem své blogování začala brát vážně. Jela jsem do Prahy na jednu akci pro foodblogery a milovníky jídla a najednou jsem viděla úplně nový svět a nové možnosti. A tak začala má cesta za hezčími fotkami a nápaditějšími recepty. Mé sebevědomí začalo opět růst a víte proč? Protože jsem konečně měla nějaký smysl života. Něco mě velmi bavilo. Je to dost vtipné co? Holka, která trpěla PPP nakonec píše food blog a miluje jídlo. Opravdu paradox.

Jak asi víte, Kate’s Cuisine jsem nakonec opustila, protože jsem zjistila, že mě jen samotné food blogování bohužel už tolik nebaví a nenaplňuje a cítila jsem v této oblasti pocit naprostého vyhoření. Navíc jsem chtěla psát o svém životě a právě i o PPP. Chtěla jsem vám čtenářům něco předávat, motivovat vás. A tak jsem tady a vy teď čtete tento článek na mém „sebestředném“ blogu Miluji svůj život.

Tato cesta, kterou jsem prošla a kterou doplňovaly obrovské životní momenty jako bylo dokončení VŠ, první práce, zasnoubení, svatba, smrt milovaného dědečka, otěhotnění, potrat, další otěhotnění a nakonec narození vytouženého miminka, nebyla vždy růžová a nikdy jsem neměla vše, co bych si přála, ale za každý den jsem byla neskonale vděčná. Uvědomila jsem si, že svůj život miluju! Přesně takový, jaký je! Nemám miliony, ba ani statisíce na účtě, nežiju v obrovském bytě, nemohu si kupovat tolik oblečení a věcí, kolik bych si třeba přála, ale svůj život bych prostě nevyměnila za žádný jiný. Uvědomila jsem i také, že miluju i sebe. Přesně tu nedokonalou holku, co má postavu přesýpacích hodin nebo taky kytary, která nemá buchty na břiše a nemá ani obličej modelky. To všechno jsem i totiž v pubertě přála.

Uvědomila jsem si, že jsem šťastná za to, jaký život žiju. Že jsem šťastná, že jsem zdravá a že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi.

A přesně v tu chvíli, kdy jsem začala mít ráda sebe, jsem začala mít ráda i ostatní lidi. A oni mě. Upřímně. Aspoň v to tedy doufám. Stejně to bylo i s tím, že ve chvíli, kdy jsem začala dělat to, co mě skutečně baví, jsem začala zaznamenávat úspěch.

Všechno je prostě v naší hlavě a v tom, jak jednáme. Tomu věřím! A věřit budu. Zkrátka a jasně, svůj život miluju se vším, co mi přináší. Někdy brečím, jsem zoufalá, cítím se mizerně, jindy se směju, užívám si každý moment a jsem šťastná. Je to ale přesně tak, jak to má být.

Narodila jsem se pro tenhle život a jsem svým strůjcem. A takhle jsem prostě šťastná!

v Motivace, Život

Porucha příjmu potravy – jak jsem se vyléčila + následky

První díl o PPP najdete tady a druhý tady.

Jak už jsem psala minule, porucha příjmu potravy trvala cca 6 let mého života. Je to hrozný a dost smutný a nyní to nedokážu vůbec pochopit, ale je to bohužel tak. Říká se, že šance na uzdravení z tohoto psychického onemocnění je velmi malá a že se lidé neobejdou bez odborné pomoci. Já se bez ní ale obešla…

Z PPP jsem po tolika letech byla tak unavená a vyčerpaná, že už mě tak žít nebavilo. Navíc jsem začala mít po několika situacích, kdy mi bylo strašně špatně, bušilo mi srdce jako o závod a točila se mi hlava, velký strach o svoje zdraví. Takže jsem si prostě jednoho krásného dne řekla A DOST! A světe div se, najednou to šlo…

Dostala jsem se prostě na úplné dno, kdy jsem se nenáviděla a nemohla jsem takhle dál, a tak jsem se prostě odrazila.

Velkou oporou mi byl samozřejmě můj partner Jirka. Ani on a ani nikdo jiný prakticky neví, kdy jsem se z toho dostala. Dlouho jsem totiž lhala, že jsem už v pořádku, ačkoliv jsem nebyla.

Ve chvíli, kdy jsem se však rozhodla, že se uzdravím, mi moc pomohla jeho láska.

Co mi v tom, abych se k PPP nevrátila pomohlo? Hodně mi pomohl ten strach o zdraví, který jsem dostala! Najednou jsem si řekla, že budu mít raději pár kilo navíc a budu zdravá, než o svůj život třeba přijít. Mnohokrát, když jsem s PPP žila, jsem si představovala, jak vypadají asi mé orgány. A víte, co jsem si myslela? Že jsou úplně černé, nemocné, že jsme je zničila. Strach o moje zdraví byl ten největší a vlastně nejlepší důvod. Vystrašila jsem se natolik, že jsem už nikdy více nezvracela, ani nedržela hladovku. Jako by těch 6 let, které jsem prožila ani neexistovalo… Je to vlastně paradox. Ale aspoň jde vidět, že je to onemocnění v hlavě a když si to člověk srovná, najednou to jde!

Zpočátku mi hodně pomáhalo to, že jsem si fotila jídlo, které jsem pak snědla. Snažila jsem se, aby jídlo, které jím, bylo zdravé a aby mé porce byly tak akorát. Potom, co jsem se najedla, jsem necítila žádné výčitky a pokud nějaká myšlenka na to, že bych se chtěla přejíst, přišla, snažila jsem od ní odvést pozornost. Například jsem si pustila seriál nebo jsem se šla projít ven. Původně jsem si chtěla vést deník a každý den si zapsat, ale já na deníky moc nejsem. Ve chvíli, kdybych vynechala jen jediný den, bych měla pocit selhání, a tak jsem s tím nakonec raději ani nezačínala. 🙂 Co mi také pomáhalo, tak bylo to, že jsem jedla s někým a nebyla u jídla sama. Najednou jsem si jídlo dokázala vychutnat a společný čas u oběda či u večeře se stal mou velmi oblíbenou aktivitou. Začala jsem přemýšlet co jím a začala jsem hodně dbát na kvalitu toho, co sním. A tak jsem ze sebe měla dobrý pocit. Každý den, který jsem úspěšně zvládla byl skvělý a já získávala stále více a více sebevědomí, které jsem ztratila. Už jen tím, že jsem byla sama na sebe pyšná!

Původně jsem se dost bála, kolik kilo asi naberu, když budu všechno jídlo držet v sobě. Překvapivě se nestalo nic hrozného, přibrala jsem asi tak 5 kilo, ale bylo to postupné nabírání. Snažila jsem se nad tím moc nepřemýšlet a nedělat si z toho velkou hlavu, ačkoliv úplně jsem se tomu vyhnout nedokázala. Hodně jsem tedy usilovala o to, abych jedla opravdu zdravě a u toho se aspoň trochu hýbala. Ale nikdy jsem se na váhu, kterou jsem měla, když jsem PPP trpěla, už nedostala. Což samozřejmě není vůbec důležité. 🙂

V názvu článku je napsáno, že mám nějaké následky. Ano mám. Mám něco, co mi mou nemoc bude připomínat už navždy. A to jsou mé zuby. Pokud několik let několikrát denně zvracíte, je to pro zuby velmi náročné. Několikrát denně se setkávají s kyselinou, která narušuje sklovinu. A tak se jednoduše stalo, že jsem si poškodila úplně, ale úplně všechny zuby a o jednu stoličku jsem dokonce přišla. Horní šestka byla natolik oslabená, že jsem jednou kousla do takové té pražené tvrdé kukuřice a ulomil se mi kousek zubu. Já se tenkrát však k zubaři chodit hrozně bála. Bála jsem se toho, co bych se o svých zubech ještě dozvěděla, a tak jsem se raději k zubaři nevydala. Jenže ten zub se postupem času začal jakoby drolit. V tu chvíli už jsem se začala bát, a tak jsem k zubaři šla.

Poté, co jsem se dozvěděla, že zub nepůjde zachránit, jsem vyhledala ještě jednoho zubaře a ten našel řešení v podobě toho, že mi nechá kořen zubu a nasadí tam korunku. Bohužel po několika málo letech mi korunka vypadla a kořen zubu byl ve velmi špatném stavu, takže mi byl úplně vytrhnut a doteď mi stolička chybí. V blízké době pravděpodobně nasadím rovnátka napevno. Dlouho jsem se tomu tedy snažila vyhnout, ale nejde to odkládat donekonečna a rovnátka nebudu mít napořád. Snad! 😀 Psala jsem však, že jsou poškozené všechny mé zuby. Ano, jsou. Mám totiž na ploškách zubů eroze, tudíž ďolíčky do skloviny. U horních předních zubů mám navíc kousek odštípnutý a sklovina je zeslabená. Také tím, že je sklovina narušená se mi lehce zuby zbarvují, takže mám co dělat, abych je udržela alespoň trochu bílé. 😀 Naštěstí bělit zuby můžu, ale šetrně. 🙂 Není to tedy žádná katastrofa, mohla jsem dopadnout hůře, ale věřte mi, že mě to dlouho trápilo.

PPP má samozřejmě nějaké následky i psychické. Kvůli nemoci jsem ztratila spoustu kamarádů, na které jsem neměla čas, a tak jsem musela budovat nová přátelství. Neměla jsem absolutně žádné sebevědomí a musela jsem ho získávat znovu. Bála jsem se novým přátelům dostatečně otevřít, a tak nějakou dobu trvalo, než poznali mé opravdové já.

Sem tam se mi i dnes stane, že se mi zdá o tom, že se přejím a následně zvracím nebo že musím nějak vysvětlit třídní učitelce na střední, proč jsem nebyla ve škole…

Ani nevíte, jak si vždycky oddechnu, že jsem se vzbudila a byl to naštěstí jen sen. Ale to jsou vlastně jen prkotiny, mohla jsem dopadnout daleko hůř.

A příště už o tom, jak jsem začala milovat svůj život a mít ráda sama sebe i se všemi nedokonalostmi. 🙂

 

 

 

v Motivace, Zamyšlení, Život

Porucha příjmu potravy – průběh

První díl článků o PPP najdete zde.

Říká se tomu mentální bulimie. To byla první forma PPP, kterou jsem onemocněla. Mohla jsem jíst co jsem chtěla a zároveň jsem nepříbírala, ba naopak jsem hubla.

Můj původní plán, že shodím pár kil a pak s tím přestanu, tak ten samozřejmě nevyšel. Stala jsem se posedlá.

Na jídle i na tom, že jej dostanu ze sebe zase ven. Nepoznávala jsem se. Byla jsem tak omámená. Několikrát za den jsem si stoupala na váhu, jestli jsem zhubla aspoň deko a když ne, týrala jsem se. Cvičila jsem do vyčerpání. Jen aby mi ta váha ukázala o trošinku méně. A když se tak stalo, cítila jsem neskutečné uspokojení.

Okolí si celkem rychle všimlo, že jsem štíhlejší. Dost často se mě někdo ptal, jak jsem zvládla zhubnout. Říkala jsem tenkrát, že jím zdravě a několikrát denně, prostě úplný opak toho, co jsem dělala. Nebo jsem si také vymýšlela, že mám nemocnou štítnou žlázu, že můžu jíst co chci a nepřibírám. Prostě jsem všem do očí lhala. Avšak ten pocit spokojenosti, že si mě někdo všímá, že mě chválí a hlavně, že fakt hubnu, když to říkají ostatní…

Doma samozřejmě dost rychle zpozorněli, že něco není v pořádku. Všichni mi chtěli moc pomoct a dělali všechno, co bylo v jejich silách. Jenže já jsem pomoc nechtěla. Na venek jsem se tedy tvářila, že se moc snažím, abych se z toho dostala, ale jen co jsem zůstala sama, opět jsem udělala to samé. Přejedla se a následně to vyzvracela. Do té doby jsem byla skvělá studentka, co má skoro samé jedničky a cílevědomá holka. Když jsem bulimií onemocněla, najednou mě nezajímalo nic jiného než můj vzhled a jídlo. Všechny peníze, co jsem měla, jsem utratila za jídlo. A pak taky za krémy na celulitidu a zpevňující krémy, prostě za cokoliv, co by mi mohlo pomoct zhubnout ještě víc. Mí rodiče se dost často divili, jaktože už nic nemám? Co jsem si prý koupila?

Škola mě přestala úplně zajímat. Bylo mi jedno, jestli dostanu jedničku, dvojku nebo čtyřku. Nemohla jsem se vůbec soustředit, protože jsem pořád přemýšlela, co bych tak snědla. A tak to šlo s mými studijními výsledky dost z kopce. Připomínám, že původně jsem byla vzorná studentka. Nikdy jsem však nedopustila to, abych z něčeho propadla. Taky jsem dost často chodila za školu. Buď jsem nebyla připravená, protože jsem předchozí odpoledne strávila jen se svou nemocí anebo jsem se bála toho, že mě budou spolužačky opět pomlouvat.

Paradoxem je, že jsem chtěla být strašně moc oblíbená a vlastně se děl opak. Holky mě dost často pomlouvaly a mě to velmi ubližovalo.

Na oko jsem se tedy snažila tvářit jako velká drsňačka, ale uvnitř jsem byla moc smutná a doma jsem často brečela. Dokonce jednou mé spolužačky v hodině informatiky vytvořily blog, který byl zaměřen proti mě. Psaly tam, jak mě nesnášejí a že jsem hrozná kráva a já nevím, co ještě. A tak jsem raději do školy nechodila. A sama jsem si psala omluvenky. Což na mě samozřejmě dost rychle prasklo a já musela čelit následkům a hlavně rozzlobenosti mých rodičů. Trápila jsem se já, trápili se oni. Já byla, ale puberťák, což znamenalo, že jsem si myslela, že mi samozřejmě vůbec nerozumí a nechápou můj svět.

Po nějaké době s PPP, jsem toho už i já začala mít dost a chtěla jsem se uzdravit.

Pamatuji si, kolikrát jsem sama sobě slibovala, že už to skončí, že dnes je to naposledy a že od zítřka se budu snažit!

Tohle jsem opakovala dost často. Jenže jsem neměla sílu na to, to zvládnout. V tuto dobu se začínalo střídat období bulimie a anorexie. Já totiž nevěděla, jak jiným způsobem svou váhu udržet. Můj mozek a mé přemýšlení byly v úplném spáru PPP. Pak přišli rodiče s tím, že vyzkoušíme pomoc nějakého psychologa. Vystřídalo se jich několik. A žádný mi nepomohl. A víte proč? Protože já se vyléčit v tu chvíli ještě nechtěla.

PPP jsem trpěla asi tak 6 let. To je hrozný, že? 6 let je přece tak moc času! 6 let jsem trápila svou duši a tělo. Bylo to v tom nejméně vhodném období, kdy jsem dospívala a mé tělo potřebovalo živiny. A místo toho, abych mu je dávala nějakým zdravým způsobem a do toho se hýbala, řešila jsem to tím nejhloupějším způsobem, který existuje. U této choroby jde totiž o zdraví. Mnoho případů může skončit smrtí!

Vzpomínám si, že jsem se bála, že onemocním nebo umřu, ale i tak jsem to nedokázala zastavit.

Jednou mě strašně bolel žaludek a já se bála, že mám rakovinu… Mnohokrát jsem po tom, co jsem se vyzvracela, jsem cítila, jak mi buší srdce a přeskakuje… Často se mi také točila hlava. Já nikdy nechtěla umřít nebo spáchat sebevraždu, ale tímto jsem to velmi rychle mohla způsobit… A já si to málokdy uvědomila a hlavně přiznala… Začala jsem lhát i sama sobě. PPP jsem prostě přijala jako mou součást a už mi nepřišlo, že jsem vlastně nemocná. Takové následky to až může mít… Všem okolo jsem dlouho tvrdila, že už jsem se z toho dostala, ale opak byl pravdou. A já se bála přiznat, že jsem stále nemocná. Styděla jsem se.

O tom, jak jsem se z toho nakonec dostala zase příště…

v Motivace, Zamyšlení, Život

Srpnová výzva – 31 dnů ke štěstí – část druhá

Je to skoro neuvěřitelné, ale srpen se už přehoupl do své druhé poloviny. Když jsem psala první část této srpnové výzvy, říkala jsem si, že polovina srpna je taaak daleko… Ale uteklo to rychleji, než jsem čekala. 🙂 A tak by mě zajímalo, jak jste na tom s plněním jednotlivých výzev? Já moc dobře. Všechny výzvy mám (až na tu dnešní, kterou ale doženu) splněny. Sice se třeba úplně nestalo, že bych jednotlivé výzvy splnila v daný den, protože jsem udělala najednou třeba 2,3 výzvy, ale obsah jsem splnila. Věřím, že ani vy jste nepostupovali úplně podle rozpisu a přízpůsobili jste si to sobě. Mnoho z vás mi totiž psalo hned o prvním dnu, že se jim zrovna dneska uklízet nechce, takže si to nechají na jiný den. 😀 A dost by mě zajímalo, jestli si nakonec fakt uklidili. 😀

Dneska nicméně začíná druhá polovina srpna a s tím je potřeba doplnit výzvy na další dny. 🙂

Den sedmnáctý – pusťte si oblíbený film či pár dílů seriálu

Asi každý z nás má film či seriál, který sleduje či sledoval v minulosti a naprosto ho zbožňoval. Takže se večer uvelebte do postele a pusťte si ho. 🙂

Den osmnáctý – oblečte si na sebe něco barevného

Osmnáctá výzva připadá na pátek, což je pro většinu z nás oblíbený den. No a tento den si zaslouží oslavu. Oslavu v podobě barev. Navíc je léto, lepší období pro barevné oblečení neexistuje. Výběr nechám zcela na vás, jestli zvolíte barevné ponožky, šátek či triko, ale rozhodně to nezanedbejte. 🙂

Den devatenáctý – zacvičte si

Cvičení vyplavuje endorfiny a to jsou přece hormony šťěstí. Takže není nic lehčího než si dnes zasportovat. Pokud bude vedro, běžte třeba plavat anebo se běžte jen tak projít do přírody. Každý pohyb se počítá. 🙂

Den dvacátý – běžte spát o hodinu dřív

Věděli jste, že nejefektivnější spánek je ten, který zvládneme před půlnocí? Pokud jako já chodíte spát kolem 11 večer, zkuste to dnes o hodinu dřív. V pondělí pak navíc budete odpočatější, což se do nového pracovního týdne rozhodně hodí. 🙂

Den dvacátý první – dejte si čokoládu

Osobně mám s pondělky problém. Teď už tedy menší, protože jsem na mateřské, ale moc dobře si pamatuji ten stav v pondělí, kdy jsem se musela velmi nutit, abych najela opět do pracovního režimu. Myslím, že k tomu hodně pomáhá kafe a čokoláda. Vyberte si ale fakt dobrou a kvalitní čokoládu a stačí jen kousek. 🙂 Já doporučuji například rustikální čokoládu Ajala. 🙂 Za prvé je vyráběná ručně u nás v Brně a za druhé je drahá, takže ji nebudete chtít sníst na posezení, ale vychutnáte si ji. 🙂

Den dvacátý druhý – potěšte někoho ve svém okolí

Nejšťastnější člověk je ten, který dělá šťastnými ty druhé. To, jak s touto výzvou naložíte je jen na vás. Zavolejte třeba babičce a potěšte ji tím, napište krátkou básničku své lásce či kamarádce anebo třeba jen pochvalte kolegyni v práci. Potěšit někoho nic nestojí, ale hodnotu to má obrovskou. 🙂

Den dvacátý třetí – vytřiďte si oblečení

A máme tu zase něco uklízecího. 🙂 Netuším, jak často třídíte své oblečení, já to dělám jednou za půl roku, nicméně si na tom teď dejte záležet. Moje pravidlo zní – to, co jsem na sobě neměla celý rok, už do mé skříně nepatří. Oblečení však nevyhazujte, ale dejte jej do kontejnerů na oblečení, aby si jej mohl ještě někdo užít. 🙂 Uděláte si tím místo ve skříni a taky dobrý skutek.

Den dvacátý čtvrtý – přineste si domů kytku

Schválně zde nepíšu, kupte si kytku, protože jestli máte kolem sebe místa, kde můžete natrhat nějaké to luční kvítí nebo máte třeba zahradu, kde vám rostou růže, tak květiny nekupujte, ale utrhněte si je. My ostatní si květiny budeme muset koupit. Pokud jste žena, udělejte si jimi radost sami pro sebe, pokud jste muž, ohromte tím svou partnerku. 🙂 A doma si květiny dejte na viditelné místo, aby vás opravdu těšily. 🙂

Den dvacátý pátý – zušlechtěte se

Může to pro vás znamenat cokoliv, takže si to přizpůsobte sobě. Pro mě to znamená, upravit si nehty na rukou i na nohou, dát si regenerační masku na obličej, upravit si obočí a další kosmetické úkony, které nedělám každý den. Jestli to pojmete tak, že si uděláte beauty večer u vás v koupelně nebo se objednáte na manikůru nechám zcela na vás. 🙂

Den dvacátý šestý – běžte se projít po místech, kde jste dlouho nebo třeba nikdy nebyli

Občas nás může překvapit, jak krásná místa jsou kolem nás a my o nich nevíme. Běžte se tedy projít do míst, kde jste nikdy nebyli nebo kde jste dlouho nebyli, třeba se tam něco změnilo. 🙂

Den dvacátý sedmý – zahrajte si společenskou hru

Pozvěte k sobě domů kamarády a zahrajte si společně nějakou zábavnou společenskou hru. Doporučuji třeba Dixit, Bang, Jídlo S.R.O. nebo Dominion.

Den dvacátý osmý – jděte do práce pěšky

Pokud máte práci kousek od domova, vykašlete se na MHD a běžte pěšky. Pokud máte práci daleko, vyberte si jeden z úseků – buď začátek nebo konec cesty a buď nastupte na MHD až třetí zastávku nebo naopak ty tři zastávky dojděte. Pokud nepracujete, tak běžte třeba ráno pěšky na nákup. Důležité je se hned z rána projít po čerstvém vzduchu. Ještě nebude takové vedro a uvidíte, že se hned od rána budete cítit dobře. 🙂

Den dvacátý devátý – navoňte se

Víte o tom, že určitá vůně, kterou máme spojenou s nějakou situací nám ji dokáže připomenout? Je to až neuvěřitelné. Pokud máte nějakou vůni, kterou jste používali na dovolené u moře, je to přesně to, co mám na mysli. Ať už to byl šampón, balzám na vlasy či nějaký olejíček, ošetřete jím své tělo a uvidíte, že při nanášení daného kosmetického produktu budete myslet na chvíle, kdy jste se cítili krásně.

Den třicátý – zrekapitulujte daný měsíc

Dnes je přesně ten den, kdy byste se měli zamyslet nad uplynulým měsícem. Řekněte si, co se vám povedlo, co se nepovedlo a co byste chtěli v září změnit. Klidně si vytvořte i list přání, co byste chtěli v září zažít a v následujícím měsíci se to snažte splnit. 🙂

Den třicátý první – oslavte uplynulý měsíc

Dnes je poslední den v měsíci. A tak je potřeba to oslavit. Nechám na vás, jakým způsobem to provedete. Jestli půjdete na večeři nebo si doma otevřete víno, to je jen na vás. Oslavte však uplynulý měsíc, který byl určitě úžasný a s úsměvem vstupte do toho nového, který bude určitě ještě úžasnější. 🙂

P.S. Žijte každým okamžikem, žádná minuta, hodina ani žádný den se v našem životě nebude opakovat.

Mějte se rádi a milujte život.

Katka

 

v Motivace, Život

Srpnová výzva – 31 dnů ke štěstí – část první

Pořád píšu na svých sociálních sítích o štěstí a o tom, jak je důležité být šťastný sám se sebou, jenže jsem k tomu ještě nikam nesepsala nějaký návod. Upřímně, nemyslím si, že nějaký univerzální návod existuje. Ale můžu vám napsat, co dělá šťastnou mě a třeba to udělá šťastnými i vás. 🙂 Na každý den jsem tedy vymyslela jednu aktivitu, kterou můžete udělat a snad si na konci srpna řeknete, že jste opravdu šťastnější. 🙂 Snažila jsem se vše vymyslet tak, aby vás to skoro nic nestálo, ale někdy je třeba si udělat radost i tím, že si něco koupíte. 🙂 A jestli se vám nechce začínat v srpnu, tak začněte v září nebo třeba v říjnu, koneckonců je jedno, kdy začnete, hlavně že začnete. 🙂

Den první – pořádně si ukliďte 

Vím, že to může znít dost vtipně. Asi si říkáte, čím mě udělá úklid šťastnějším? Osobně uklízení nesnáším, ale víte jak skvělý je to pocit být v čistém a uklizeném prostředí? Navíc, když to vezmete opravdu z gruntu a vytřídíte si i věci, které už nepotřebujete, pročistí se vám hlava a vy se budete cítit zase o něco volnější. Takže první den si prostě ukliďte.

Den druhý – kupte si něco na sebe a neohlížejte se na to, jestli to stojí 3 stovky či 5

Ano, nejlépe se samozřejmě nakupuje ve slevách a pokud se vám poštěstí najít super kousek v akci, tak lépe pro vás. Jednou za čas je ale potřeba si koupit oblečení bez ohledu na to, jestli stojí o stovku či dvě více. 🙂 A věřte mi, že tenhleten kousek vám bude celou dobu připomínat, že to je to oblečení, ve kterém se budete cítit „šťastnější“. 🙂

Den třetí – hned po vstanutí si pusťte hudbu 

Hudba je výborný lék na špatnou náladu. Pusťte si hned ráno, jak vstanete oblíbenou písničku či si zapněte rádio při chystání se do práce a věřte, že vše ten den bude snazší a vy budte z domova odcházet s dobrou náladou.

Den čtvrtý – dejte si sklenku dobrého vína 

Čtvrtý den by měl přicházet na pátek a to je ideální den si večer v klidu sednout do křesla, zapálit si svíčku a vychutnat si sklenku dobrého vína. Pokud máte radši pivo nebo třeba dobrý čaj, zaměňte si víno za mok dle vaší chuti. Ale udělejte si tento rituál, kdy budete mít čas jen sami pro sebe a vychutnáte si moment „TADY A TEĎ“. 🙂

Den pátý – dejte si vaši oblíbenou snídani a snídejte fakt dlooouho 🙂

Ať už jsou to lívance, vejce Benedikt, krupicová kaše či zapečené tousty, dneska ráno se rozmazlete a dejte si bez výčitek vaši oblíbenou snídani. Sedněte si k ní v klidu a naplno si ji užjite a vychutnejte. Můžete si u toho číst noviny nebo si jen vychutnávat jednotlivá sousta.  Takhle začíná skvělý den. 🙂

Den šestý – běžte do kina či do divadla

Ať už půjdete sami, s členem rodiny nebo s dobrým kamarádem, je to fuk. Hlavně běžte na něco, co se vám bude líbit. 🙂

Den sedmý – dejte si dort

Jasně, chápu, že myslíte na svou linii, ale jednou za čas si po obědě dopřát kousek dortu není žádná katastrofa a vás to udělá šťastnými. Navíc by dnešní den měl připadat na pondělí, což je začátek nového pracovního týdne, tak si ho trošku oslaďte. 🙂

Den osmý – kupte si knížku

Osobně miluju knihy, knihkupectví a čtení knížek. Je to pro mě obrovský relax a navíc je mi po přečtení knihy strašně dobře. Já mám ráda motivační knížky, ale také oddechovky či reálné příběhy. Ať už je to u vás stejně či jinak, kupte si knížku, která vás pohladí po duši.

Den devátý – večer se uvelebte v posteli a začněte číst knížku, kterou jste si koupili

Úkol zní jednoduše, splnění bude možná v dnešním světě sociálních sítí a televize těžší, ale udělejte to. 🙂 I kdybyste měli přečíst jen pár stránek.

Den desátý – ozvěte se příteli, se kterým jste se už dlouho neviděli

Dnešní doba je dost hektická a není nic neobvyklého, když se s vašim kamarádem či známým nevídíte nějakou dobu. Pokud je to ale déle jak měsíc, ozvěte se mu. Můžete si jen tak popovídat nebo se domluvit na schůzce. Uvidíte jak vás společná komunikace po delší době naplní. 🙂

Den jedenáctý – dejte si dobrou večeři

Zase je pátek večer, a to je ideální čas si udělat hezký večer s dobrým jídlem. Je teď jen na vás, jestli se rozhodnete na večeři jít nebo si ukuchtíte něco doma, ale opět myslete na to, aby to bylo něco, co máte fakt rádi a vychutnejte si to. Sedněte si ke stolu, nespěchejte a vnímejte všechny chutě daného jídla.

Den dvanáctý – jděte či jeďte na výlet

Tento den by měl vycházet na sobotu, a tak se běžte projít někam do přírody, nejlépe někam, kde už jste nikdy nebo třeba jen dlouho nebyli.

Den třináctý – prostě jen odpočívejte

Dneska všichni pořád někam spěcháme, a tak si udělejte jeden jediný den pro sebe a nedělejte nic. Pokud bude škaredě, nevylízejte z postele a buď koukejte na filmy či seriály nebo si prostě čtěte. A pokud bude hezky, tak se běžte projít, sedněte si na lavičku a koukejte se kolem sebe, jak je ten svět krásný. 🙂

Den čtrnáctý – projděte si staré fotky a zavzpomínejte na dobu, kdy vznikly

Udělejte si hodinku až dvě čas a projdětě si fotky z minulého léta, Vánoc či z vašeho dětství. Uvidíte, jakou příjemnou atmosféru si vytvoříte, u kolika fotek se zasmějete a jak se budete těšit na dovolenou co vás teprve čeká nebo třeba na Vánoce, které teprve budou. 🙂

Den patnáctý – udělejte něco pro vaši vnější krásu

Říká se, že změna je život. Ano, někdy je opravdu potřeba něco na sobě změnit, tak proč to neudělat dnes? Budete se cítit zase o něco svobodněji, šťastněji a krásněji. Běžte třeba ke kadeřnici a změňte barvu či účes nebo si jen kupte nový krém na tvář, šampón na vlasy, tělový krém či lak na nehty. 🙂

Den šestnáctý – dodělejte své resty

Asi každý z nás má něco, co oddaluje až na chvíli, kdy to bude fakt hořet. Takhle to ale nejde. Naučte se resty nedokládat. Ať už se musíte objednat k zubaři či na jinou preventivní prohlídku nebo uklidit binec ve skříni, pusťte se do toho. Uvidíte, jak velký balvan vám spadne ze srdce. 🙂

Další dny budou ve 2. části. 🙂

Mějte se rádi!

promo-image
v Motivace, Zamyšlení, Život

Buďme vděční za to, co máme…

Dneska ráno jsem se vzbudila a musela jsem se pustit do tohoto článku. Jsou totiž situace, které na mě natolik zapůsobí, že se z toho musím vypsat a o své myšlenky se musím podělit. 🙂

Asi jako každá žena řeším svůj vzhled. Vidím na sobě každý pupínek, každou vrásku a taky každé deko navíc. A je jasný, že mě to trápí. Ještě navíc teď v těhotenství, kdy s tím nic moc nejde dělat. 🙂 Teď v létě je to o to náročnější. Několik posledních let jsem hodně cvičila, štíhlost v genech rozhodně nemám, takže jsem se vždycky musela snažit, abych byla se svou postavou spokojená alespoň na 70%. 😀 Když jsem v lednu zjistila, že jsem těhotná, byla jsem nesmírně šťastná. Miminko jsme si moc přáli, takže to byla vysněná zpráva. Hned potom jsem si však uvědomila, že poslední tři měsíce budou v létě, v těch největších vedrech. Každý mi pak taky říkal, jak to budu mít náročný a jak to bude v tom horku těžký. Už předem mě všichni prostě připravovali na to, že to bude fakt síla.

Upřímně, vedra jsou fakt náročné, ale to by byly, i kdybych těhotná nebyla. Ani to minulé, ale ani předminulé léto jsem z třiceti stupňů ve stínu nebyl odvázaná. 😀 Takže horko mi zatím velký problém nečiní. Pokud se tedy nevydám na procházku do kopce. Chodit na sluníčku do kopce a potit se třikrát víc než normálně s permanentním zadýcháváním se, to je hrozný. 😀 Co mě však víc trápí, jako ženu, která se o svůj vzhled vždy starala, je oblékání. To je prostě jedno velké dilema. Mám spoustu letních šatů, ale do většiny se prostě už nevejdu. Respektive vejdu, ale vypadám v nich jako slon a říkám si, jak je možné, že jsem tyhle šaty někdy vůbec mohla nosit. 🙂 Takže jsem si samozřejmě musela nakoupit pár nových modelů, které jsou většinou i dostatečně volné a zakrývají mi partie, které už fakt nejsou k obdivu. 🙂 A nejsou to jen břicho, stehna a zadek, ale taky třeba paže. 😀

Musím říct, že mi to vcelku ani nevadí, protože vím, že nejím nijak nezdravě, snažím se cvičit a hodně chodit a je mi jasný, že tahle etapa je přechodná. Po porodu mám velký hubnoucí a tvarovací plán, jak se rychle vrátit do původní možná i lepší formy. Problém však nastává, když mám jít do společnosti. Nemyslím tím, že jdu nakupovat, myslím tím, že jdeme s manželem třeba na nějakou akci, večeři nebo do divadla. Prostě někam, kde se musím chtě nechtě potkat s krásnýma, štíhlýma, netěhotnýma ženama. Jako naschvál jsou většinou v úplých minišatičkách, s velkým výstřihem, na šteklích a s dokonalým nalíčením. A samozřejmě se nepotí! 😀 A já jim prostě a jednoduše závidím. Nejvíc mě totiž trápí, že už nemám ty štíhlounké dlouhé krásné nohy jaké jsem naposledy měla asi tak před šesti lety. 😀 Jenže víte co? I tenkrát mi přišly tlusté. To je ten největší gól! A o tom vlastně celý tenhle článek je.

O tom, že my ženy máme tendenci se neustále srovnávat s jinými ženami. Zahlédneme některou a ještě dřív než ji poznáme a dřív než promluví jí něco závidíme. Ta má hezčí vlasy, rovnější nos, kulatější oči, plnější rty nebo právě štíhlejší nohy. A přitom je to taková blbost tohle dělat! No jo, ale dá se s tím nějak pracovat? Já se o to snažím už nějaký ten pátek, ale stejně mě to srovnávání sebe s někým jiným nejde úplně vypustit. Na jednu stranu si ale myslím, že to není špatně. Mě to totiž motivuje na sobě makat víc, jak třeba po fyzické stránce, tak i té psychické. Když prostě vidím někoho lepšího, někoho, kdo toho víc dokázal, je to pro mě velmi motivující neusnout na vavřínech a pracovat na sobě více. Problém však nastává, když z takového srovnávání máme depku a špatnou náladu.

Jenže víte co? Kdybychom vypadali jako někdo jiný nebo byli někým jiným, stejně bychom nebyli šťastní tak, jak si myslíme, že bychom šťastní mohli být. Šťastnými nás neudělá dokonalá postava či obličej, ani hromada peněz. Šťastnými nás dělá náš život a lidi kolem nás. Byli byste šťastní, kdybyste měli hodně majetku, postavu modelky, kabelky od Prady, ale opravdových přátel byste měli méně než jsou prsty jedné ruky a prakticky byste byli neustále sami? Asi ne co? V tom vám totiž pak žádná „dokonalost“ nepomůže.

Tím chci říct, že pokud vás na sobě něco fakt štve, vždycky se s tím dá něco dělat, takže pokud jsou pro vás ostatní lidé inspirací pro to na sobě začít více makat, je to určitě dobře. Ale pokud si myslíte, že byste byli šťastnější, kdybyste byli někým jiným, je to omyl, fakt! Každý z nás to má v životě určitým způsobem těžký a každý z nás musí denně řešit spoustu starostí. Ale je strašně důležité vážit si sám sebe, mít se rád za to, kým jsme a co děláme. Jen tak se můžeme posouvat dál a zlepšovat se. Každý den se za něco pochvalte. A važte si svého těla, že vám dovolí prožívat tenhle zázrak s názvem život. A pokud není dokonalé, tak víc cvičte, jezte zdravěji, pokud vás nebaví vaše práce, změňte ji! Se vším se dá něco dělat a na všem se dá pracovat. Nic v životě není definitivní. 🙂

Buďme vděční za každý nový den, kdy tady můžeme být, smát se, ochutnávat nové dobroty, milovat své blízké, jít na pivo… Buďme vděční za to, že jsme zdraví a že nás má někdo rád. Buďme vděční za to, že naše oči vidí, naše uši slyší a naše nohy chodí. Tohle totiž není samozřejmost a tohle se už spravit nedá. 🙁 Vždycky bude někdo lepší, aspoň v našich očích, ale jak je to vlastně ve skutečnosti? Ve skutečnosti je to tak, že my jsme ti dokonalí! Jen to musíme vidět. 🙂

Mějte krásný den a ještě krásnější léto.

Zavřít