Kategorie

Těhotenství

v Těhotenství, Život, Život mámy

Co bych udělala v těhotenství jinak?

Už to bude přesně 9 měsíců, co se narodila Natálka a mně to přijde skoro jakoby to bylo včera, kdy jsem každým dnem čekala na ten den D a vytočil mě každý dotaz na to, jak se cítím a jestli se už miminku nechce na svět. 🙂

Paradoxně, v těhotenství mi ten čas takto vůbec, ale vůbec neutíkal. Přišlo mi těch 9 měsíců naprosto nekonečných a skoro jsem nevěřila, že někdy přijde konec. 😀 Celkově jsem byla neskutečně nedočkává nastávající maminka, která se všeho až moc bála, četla si v diskuzích o špatných zkušenostech a nedokázala si požehnaný stav užít. Faktem ale je, že mé těhotenství bylo naprosto bezproblémové a kolikrát jsem si říkala, že mé tělo je asi naprosto ideální pro to, abych odnosila miminko.

Po prvním těhotenství se na toto období koukám už trošku s nadhledem a zpětně je mi trošku líto, že jsem si ten čas čekání na miminko nedokázala více zpříjemnit. Také nechápu, jak nyní můžu být až tak přeaktivní, když mám dítě a proč jsem se k některým věcem nedokopala už předtím, když jsem měla času mnoho. 😀 Možná je to tím, že teď ten volný čas dokážu efektivněji vyplnit, protože vím, že čas pro mámu a pro její práci za chvilku skončí a všechno dělám i tak nějak rychleji. 😀 O tom však dnešní článek není. Je o tom, co bych tedy udělala jinak. 🙂

1. Nezjišťovala bych si informace dopředu

Já byla přesně ta nastávající maminka, která se bála zbytečně všeho. A aby se bála dostatečně a měla pro to důvod, brouzdala různě po internetu a četla si i diskuze, které kolikrát nebyly vůbec pozitivní. Navíc jsem měla i ten dar, že jsem přivolávala lidi, kteří mi povídali různé historky, o tom, jak dopadlo těhotenství jedné známé nebo tamté známé. A to je něco strašnýho. Pokud jste těhotná, nezjišťujte si nic dopředu a neposlouchejte žádné historky. A pokud těhotné nejste, tak těhotným nic takového nevykládejte. Podle mě by se mělo zavést pravidlo, že se těhotným ženám mají říkat pouze pozitivní a hezké věci. Naopak myslete pozitivně a věřte, že všechno dobře dopadne a vám se narodí to nejkrásnější a nejhodnější miminko.

2. Více bych cestovala

Miluju cestování a potřebuju jet aspoň jednou za rok mimo republiku. Na konci 6. měsíce, v červnu, jsem si však řekla, že už jsou na mě dlouhé cesty autem moc a že nikam k moři jet nechci. Ačkoliv jsem si to plánovala a věřila jsem, že se nám dovolená někde v Itálii podaří, rezignovala jsem na to. Zpětně je mi to líto, protože jsem se v létě v Brně už docela nudila a záviděla jsem každému, kdo dával na sociální sítě fotky ze svých cest. Při příštím těhotenství se určitě nemíním vzdát nějaké pořádné dovolené a prázdninové atmosféry. 🙂

3. Více bych četla a dívala se na filmy

Nebudu vám lhát, co jsem se stala maminkou, ani na jedno nemám moc čas. Film sem tam tedy občas ještě zvládnu, ale knížky jsou pro mě teď velká vzácnost a pokud už nějakou rozečtu, tak čeká dlouho předlouho na další okamžik, kdy ji otevřu a budu ve čtení pokračovat. 🙂

4. Těhotenství bych si více užívala

Tím myslím, že bych se více smála a radovala, více bych chodila ven, více bych si užívala těhotenskou módu a celkově bych se více mazlila s bříškem. Místo toho jsem byla spíše náladová, nebavilo mě si kupovat něco nového na sebe a břicho mi spíše překáželo. 😀 Jenže to bříško jednou zmizí a sice mi teda nechybí, ale je mi teď líto, že jsem na něj nebyla tolik pyšná, jak bych mohla být. 🙂

5. Více bych se fotila 

Ačkoliv mám fotky z těhotenství, nemám jich podle mne tolik, kolik bych jich mohla mít. Nyní bych se fotila třeba každý týden nebo aspoň jednou za měsíc, abych viděla, jak mi bříško rostlo. Také bych si nechala nafotit bříško i neoblečené, abych měla památku a celkově bych si nechala nafotit možná více těhotenských fotek, ať mám na co vzpomínat.

6. Méně bych si zjišťovala informací o porodu a nedívala bych se na žádné pořady

Minulé léto na Nově běžela série o porodech Malé lásky. No a co myslíte, samozřejmě, že jsem se na jeden díl koukla. A byla jsem z toho v takové depresi… Nyní bych si nečetla o tom, jaký měl kdo porod, ani bych na nic nekoukala. Stejně to má každý úplně jinak a nejdůležitější je to, že se narodí zdravé miminko. 🙂

7. Více bych se hýčkala a starala o sebe

To znamená, že bych chodila pravidelně na manikúru, pedikúru, zašla bych si na kosmetiku a na těhotenskou masáž. Já začala chodit na mani-pedi až ke konci těhotenství a to mě do toho vlastně kamarádky spíše dokopaly. A na těhotenské masáži jsem nebyla ani jednou, což je mi zpětně dost líto, protože jsem masáž nestihla ještě ani teď, co je Natinka na světě. 🙂 Také bych více chodila na snídaně a na obědy do města, místo toho, abych si vařila doma.

A to je asi všechno. 🙂 Více mě toho už nenapadá. Tak uvidíme, jestli někdy bude další těhotenství, při kterém budu moci udělat některé kroky jinak, než u toho prvního. 🙂 Je něco, co byste udělaly v těhotenství jinak vy?

 

v Těhotenství, Život, Život mámy

Těhotenská a poporodní kila. Kolik jsem přibrala a kolik mi zůstalo?

Těhotenství podle mne není nejkrásnější období v životě ženy, ba právě naopak. Ačkoliv jsem měla prakticky bezproblémových 9 měsíců, absolutně mě to nebavilo. Necítila jsem se ve svém těle vůbec dobře, nemohla jsem cvičit tak, jak jsem byla zvyklá, nejedla jsem své oblíbené plísňové sýry a celou dobu jsem žila ve strachu, aby bylo všechno v pořádku. Jediné, co mě fakt netrápilo bylo to, kolik asi tak přiberu. Ale i tak jsem o své váze měla určitou představu, která se samozřejmě nenaplnila. Anebo vlastně naplnila a přeplnila. 😀

Všude na maminkovských webech se o přibírání píše to, že je to velmi subjektivní. Každé ženské tělo je jiné a jinak stavěné. Takže to, že kamarádka v těhotenství přibrala pouze 9 kg anebo naopak jiná kamarádka přibrala kilo 20, neznamená, že na tom budeme stejně. Navíc, několik kilo tvoří pouze zadržená voda a někdo ji zadržuje hodně, někdo naopak vůbec.

Moje představa nabrané váhy činila 10 – 11 kilo.

No a co myslíte? Přibrala jsem nakonec celých 14. Musím však podotknout, že ač jsem se snažila jíst racionálně a převážně zdravě, rozhodně jsem se nebránila tomu, dát si v kavárně ke kávě nějaký ten dortíček. Tudíž je dost pravděpodobné, že kdybych si všechny ty čokoládové a jiné zákusky odpustila, kil bych přibrala třeba méně. Já si ale chtěla těhotenství alespoň nějak užít a to že jsem si mohla dát „beztrestně“ dort bylo prostě super. 😀

Největší váhový přírůstek jsem zaznamenala v posledním devátém měsíci. Sice se říká, že to už se skoro nic nepřibere a naopak váha může malinko klesnout, já nabrala každý týden jedno kilo.

A to jsem se fakt nijak nepřejídala. Dokonce si myslím, že jsem jedla i méně, protože můj žaludek musel mít velikost dost malého a ještě ke všemu stlačeného rajčete. 😀 Jak jsem si tak přibírala každý týden jeden kilogram, tak už jsem si ale začala říkat, že jsem zvědavá, kolik mi jich nakonec po porodu zůstane. Oči se mi tedy vždycky protočily, když jsem stoupla na váhu, ale jinak jsem si z výsledné číslice hlavu nedělala.

No a jak to dopadlo? Ihned po propuštění z porodnice jsem měla dole 9,5 kg. Sama jsem tomu nemohla uvěřit, jak perfektně to má tělo vymyšlený a byla jsem dost ráda, protože shazování 4 kil, to už vlastně nic není. Nakonec jsem byla překvapená ještě více, protože další 3 kg zmizela prakticky sama. Aktuálně mám tedy o kilo víc, než před otěhotněním, což mě nijak moc netrápí. Do léta času dost, no ne? 🙂 Pokud by vás zajímalo, jak jsem se po porodu stravovala, tak vám můžu říct, že ze začátku to byl jeden velký chaos, nejvíce jsem se najedla vždycky večer a přes den jsem jedla docela dost čokolády. Nejsem na to moc hrdá, ale to víte, miminko potřebovalo neustálou péči a když už jsem měla chvilku, tak se mi fakt nechtělo vařit, takže proužek Milky byl pro mě velká záchrana v podobě získání rychlé energie. 🙂 Teď už je to naštěstí o něčem jiném, jím pravidelně a do toho se snažím několikrát za týden cvičit. Mimochodem o mém aktuálním jídelníčku si můžete přečíst zde. Věřím tedy, že formu do plavek stihnu vyladit a když ne, svět se prostě nezhroutí. 😀

Pokud jste tedy nastávající maminka a bojíte se, že vám nabraná kila zůstanou, vůbec nad tím nepřemýšlejte. Užívejte si bříško, co to jen jde a uvidíte, že tělo si po porodu samo poradí. 🙂 Nejdůležitějí přeci je, aby ten malý zázrak uvnitř byl v pořádku a hlavně zdravý. 🙂

 

 

v Těhotenství, Život, Život mámy

Káva v těhotenství a při kojení. Jak to mám s kávou já?

Ihned potom co vstanu potřebuju kávu! Není to ani tak o tom, že bych potřebovala kofein, je to prostě můj rituál. 🙂 Káva s mlékem po ránu je něco, co nastartuje můj den. Bez kávy by mé ráno nebylo ono. Prostě by mi něco chybělo a to hodně! Svou snídani a hrnek s kafem dávám dost často na Instagram, a tak se taky stalo, že se nakupilo pár dotazů, jak to vlastně s tou kávou mám já, když kojím. Rozhodla jsem se tedy, že vám o mé lásce k tomuto moku sem napíšu. 🙂

Když se na těhotenském testu objevily dvě čárky, ihned jsem věděla, že musím dohlédnout na své stravování a také na to co piju. Že se v těhotenství nesmí pít skoro žádný alkohol, to je jasný, ale jak je to s kávou? Káva se v minulosti těhotným ženám prý zakazovala. Tradovalo se, že plod by mohl růst pomaleji anebo by jej kofein z kávy mohl nějak poškodit, přinejhorším by kofein mohl vyvolat i potrat.

Já jsem kávu nepila do poloviny těhotenství. V prvním trimestru jsem se vyhýbala totiž skoro všemu, co by mohlo mít třeba jen malý náznak negativního účinku na miminko a to jen proto, že jsem se bála, aby bylo všechno v pořádku. Od 20. týdne jsem si však připadala jistější a navíc jsem začala chodit na předporodní kurz, kde nám lektorka říkala, že 2 kávy jsou naprosto v pohodě, stejně jako občásná deci vína či malé pivo. A tak jsem se přestala bát a navrátila jsem se ke kávě. Pila jsem však pouze jedno kofeinové denně, většinou ráno a navíc s velkým podílem mléka. Pokud jsem měla chuť na kafe i odpoledne volila jsem capuccino či latte buď z ristretta, kdy se prý nestačí uvolnit tolik kofeinu anebo bez kofeinu. Ale je pravdou, že bezkofeinové kávy jsou chemicky ošetřeny, což taky není nic zdravého. Vím pouze o kapslích od Nespresso, kde je káva zbavována kofeinu prý pouze vodou. A vzhledem k tomu, že já kávovar na kapsle od Nespressa mám, tak jsem střídala právě kofeinovou a bezkofeinovou kávu. Podle všeho však 2 šálky kávy denně v těhotenství ničemu neublíží.

No a jak je to se mnou a kávou teď? Je to vlastně úplně stejné jako v těhotenství. Kofeinovou kávu piji hned ráno k snídani a piji většinou pouze 1 šálek denně. Pokud mám chuť na kávu odpoledne, volím kávu bez kofeinu. Do kávy si přidávám hodně mléka a piju ji co nejdříve po kojení, aby se kofein v mém těle vstřebal, než začnu kojit znovu. Nejvíce kofeinu v těle prý je po hodině od vypití kávy, tudíž se snažím vyvarovat se toho, abych v tu dobu kojila. Podle informací, které jsem si však přečetla jsou klidně i 3 šálky denně v pohodě a miminku nijak neubližují. Já 3 kávy za den však nikdy moc nepila, takže mně většinou bohatě stačí jen jedno ranní kafe. Natálku mé pití kávy nijak neovlivňuje, schválně jsem zkoušela chvíli kofeinovou kávu nepít a den byl v podstatě stejný, jako kdybych si hrnek kafe dala. Rozhodně nespí lépe když kafe nepiju a naopak. 🙂 Není ani nervózní či něco jiného. Někde jsem si dokonce četla, že kofein pro miminko začíná být problém, až po vypití 8 a více káv. To mi však už přejde jako extrém a docela velká závislost na kofeinu.

Podle mne se kávy těhotné a kojící maminky nemusí vůbec bát a vyhýbat se jí. Těhotenství není za trest, aby žena nemohla po 9 dlouhých měsíců téměř nic, co měla před otěhotněním ráda. Ale je důležité chovat se s rozumem a určitou mírou. Jedna, dvě kávy denně podle mne miminku opravdu neublíží. 🙂 A pokud se kofeinu bojíte, tak pijte capuccino či latté z ristretta, jak už jsem zmiňovala výše. 🙂 Těhotenství i kojení zdar! 😀

v Těhotenství, Život

Třetí trimestr těhotenství

Natálka už je na světě skoro čtyři týdny, které byly krásné, ale také náročné. Jak fyzicky, tak psychicky. Ne nadarmo se říká, že šestinedělí je velký zápřah a zkouška ohněm. Já si troufám říct, že pro mne byly nejhorší právě první tři týdny a teď už se to jen a jen lepší. Nicméně o prvních dnech s miminkem vám napíšu v nějakém dalším článku. Dnes je to o posledním trimestru těhotenství. 🙂

Třetí trimestr začíná 28. týdnem těhotenství a trvá až do porodu. Pro mne tato část těhotenství začala na konci června a trvala až do konce září a musím přiznat, že to pro mne byla ta nejnáročnější část…

Koncem června jsme se s manželem vydali na naši jedinou letní dovolenou, a to bylo putování po Jihočeském a Středočeském kraji. Původně jsem doufala a věřila, že zvládneme ještě nějaké moře nebo třeba Rakousko či Slovinsko. Ale po fyzické stránce jsem se už necítila na nějaké dlouhé vysedávání v autě. Přeci jen jsem co chvíli potřebovala, aby manžel zastavil na pumpě a já si mohla odskočit… A tak jsme se rozhodli, že tento rok budeme poznávat krásy Česka. 🙂 Fyzicky jsem na tom byla relativně ještě dobře, břicho už teda bylo znatelné, ale ještě ne tak „obtěžující“, takže jsem zvládla nachodit i 10 km za den. Chůze vlastně byla jednou ze tří aktivit, které jsme provozovali. Těmi dalšími bylo jezení a poznávání přírody i památek. Takže ačkoliv jsme toho za den snědli fakt dost, tak tím, že jsme pořád chodili, jsme ani nic nepřibrali. 🙂

Pak ale přišly dva nejteplejší měsíce v roce, červenec a srpen a mně začalo být jasné, že už to nebude vůbec žádná sranda.

Pokud to příště půjde, rozhodně se budu snažit otěhotnět tak, abych porodila nejpozději v červnu, protože léto s velkým pupkem už rozhodně nechci opakovat. 😀 Oba měsíce jsem se nicméně snažila být aktivní, chodila jsem hodně do města, ale musela jsem mít vždycky nějaký cíl. Takže jednou jsem šla na Zelňák pro ovoce a zeleninu, jindy jsem měla rande s některou ze svých kamarádek na kafe či na oběd anebo jsem nakupovala oblečení jak pro sebe, tak pro Natálku. Taky byly ale dny, kdy jsem radši celý den proseděla či proležela doma, protože v tom vedru se nic jiného dělat nedalo. A tak jsem dost záviděla všem těm, kteří byli někde u moře nebo mají doma bazén a cachtali se v něm. 😀

Asi poprvé v životě jsem se nemohla dočkat konce léta. Už tak od poloviny srpna jsem se vůbec necítila na to, abych chodila v šatech či se nějak odhalovala. Naopak jsem už chtěla oblíct legíny, delší trika, tuniky a svetry a se začátkem září jsem si neskutečně oddechla, protože se konečně ochladilo a já se mohla do podzimního oblečení zahalit. 🙂

Na začátku, ale i v půlce těhotenství jsem si myslela, že jak budu mít měsíc před termínem, už budu chtít být jen doma, ale opak byl pravdou. Čím víc se blížil termín porodu, tím více jsem se potřebovala „zabavit“, takže jsem v září stihla výšlap na Špilberk, když se za námi přijela podívat Kačka Smooth Cooking s manželem Artym a jejich úžasňákem Tobíkem, oslavu 30. narozenin mého bratra, nákupní šílenství Dny Marianne nebo krásnou svatbu mé kamarádky. 🙂 Poslední týden před porodem jsem už ale byla dost unavená a to už jsem fakt zůstala doma. Za prvé jsem chytla docela slušnou rýmu, takže jsem ji musela vyležet a za druhé jsem už neměla náladu cestovat MHDčkem, protože to je v těhotenství něco naprosto otřesnýho. Když si samy neřeknete, jestli vás někdo nepustí sednout, tak se většinou sám od sebe nikdo nezvedne, což mi přijde jako velká arogance a nevychovanost…

Už tak od půlky mého požehnaného stavu, mě provázelo takzvané hnízdění. Měla jsem potřebu skoro každý den uklízet, něco rovnat, vysávat, prát, žehlit… Samotnou mě to až překvapovalo, protože jsem bývala docela dost velký bordelář a na nepořádek jsem dokázala být i docela dost imunní. 😀 Za tohle jsem byla nicméně dost ráda, protože v uklizené domácnosti se člověk prostě cítí líp. 🙂

Závěrem se musím přiznat, že celých těch 9 měsíců bylo dost zajímavých. Nemůžu říct, že bych si je užívala, to fakt ne. Těhotenství mi přineslo spoustu omezení a nejvíc mě štvalo to, že jsem se musela omezit v pohybu a cvičení a také to, že jsem pořád musela kontrolovat, jestli můžu jíst tohle nebo tamto. A pro milovníka sýrů je jiný stav fakt zlo. 😀 Navíc jsem se vůbec necítila ve své kůži, což mohlo být způsobeno asi hormony, ale fakt jsem si připadala „jinak“. Také mi přišlo, že těch 9 měsíců a hlavně teda to léto, se neskutečně táhne, takže když mi někdo říkal, jak ten čas letí, tak jsem říkala, že neletí. 😀 No a na úplném konci už mě dost iritovali všichni, kteří mi ob den psali nebo volali, jak se cítím, zda už mám poslíčky a podobně, však si přečtěte tento článek. 🙂 A když mi někdo říkal, ať si poslední dny ještě užiju, že se pak nevyspím, tak to už mě vytáčelo úplně. 😀 Za prvé spánek už stejně nebyl to, co dřív a za druhé jsem se na miminko už tak těšila, že mi bylo jedno, jestli v noci budu spát nebo ne, hlavně, aby už tady bylo.

Termín jsem měla 25.9., ale ten den se samozřejmě, jak to tak většinou bývá, nic nedělo. No a ve středu 27.9. na kontrole v porodnici mi bylo trošku naznačeno, že to zatím nevypadá, že by se porod blížil a že nejpozději v pátek 5.10. by se porod vyvolal. To pro mne byla velmi neutěšující zpráva, ale tak nějak jsem se teda začala smiřovat s tím, že já budu přesně ta žena, která bude přenášet, co to půjde. Když mi v pátek 29.9. ve 3 ráno začaly kontrakce, tak jsem byla úplně v klidu, nadšená a šťastná. A šťastná jsem doteď, protože ten výsledek celých náročných devítí měsíců mi právě spinká v postýlce a já jsem každým dnem více a více nadšená máma. 🙂

Mít dítě je nádherný a rozhodně to stojí za všechny omezení v průběhu dlouhého těhotenství, i za obrovskou bolest a vyčerpání u porodu, i za neprospané noci. Je to ten největší dar a zázrak, který jsem ve svém dosavadním životě zažila a přeju vám všem, kteří si miminko přejete, aby bylo vaše přání brzy vyslyšeno. 🙂

P.S. Příště tedy o prvních dnech s miminkem. 🙂

P.P.S. Jestli mi v těhotenství přišlo, že se dny táhnou, tak s dítětem ten čas letí opravdu neuvěřitelnou rychlostí a někdy si říkám, že bych chtěla zastavit čas, abych si mohla některé momenty užít dosyta. 🙂

 

 

 

v Těhotenství, Zamyšlení, Zdraví a krása, Život

Nemocnice Milosrdných bratří – porodnice

Už je to víc jak 14 dní od porodu a já se konečně rozhodla (a našla čas) na to, abych napsala článek o porodnici, ve které jsem se rozhodla přivést na svět svou dceru. Pokud čekáte klasický článek o porodu, tak vás asi bohužel zklamu, ale ten tady dnes nenajdete. A nenajdete jej ani v dalších dnech. O průběhu svého porodu určitě psát na blog nebudu a to jen z jednoho prostého důvodu. Je to pro mne velmi intimní a osobní záležitost, kterou si chci nechat jen pro sebe. 🙂

Od chvíle, co se malá narodila, jsem však věděla, že chci napsat článek o porodnici, ve které jsem rodila.

A to z toho důvodu, že dnes má mnoho žen a možná i mužů z porodnic a porodů v porodnici strach. Upřímně, já jej taky měla. A to jen proto, že jsem se podívala na dokumenty typu Český žurnál: Pět zrození.

V minulosti, což je asi tak 3,4 roky zpátky, jsem navíc hodně přemýšlela o tom, že bych možná chtěla rodit doma a jak je to skvělé prožít tuto velmi intimní záležitost v teple domova. A bylo to jen z toho důvodu, že jsem si nedokázala představit, že mě u porodu bude někdo sledovat. Jsem (nebo spíš jsem byla) velký stydlín. Jestli existuje nejstydlivější člověk na světě, tak já jsem byla ještě o dost stydlivější. Každá návštěva u lékaře, který se zaměřuje na intimní partie, pro mě totiž byla doslova jako očistec. Těhotenstvím a hlavně porodem se u mě ale mnohé změnilo. 😀

Myšlenka porodu doma mě opustila velmi brzy, vlastně hned jak jsem si uvědomila, že i když může být těhotenství vzorové, tak člověk nikdy neví, co se u porodu může stát.

A strach z toho, že bych mohla jen kvůli své sobeckosti ohrozit svoje miminko, zvítězil na plné čáře. A tak mi zbývalo vybrat porodnici, ve které bych chtěla rodit.

V průběhu těhotenství jsem navštěvovala předporodní kurz Majky Staňkové. Musím říct, že mě moc bavil a byl super, ale stejně se teorie mnohdy velmi liší od reality. 🙂 A tak je potřeba počítat i s tím, že ne všechno, co někdo říká, platí, ať už má zkušeností sebevíc. 🙂 Nicméně v rámci tohoto kurzu jsme měli možnost se za nižší cenu podívat na porodní boxy v Nemocnici Milosrdných bratří. Já jsem si samozřejmě hned od začátku těhotenství zjišťovala o jednotlivých porodnicích informace, tudíž jsem k Milosrdným šla trochu s obavou. Avšak, nakonec jsem byla velmi mile překvapena.

Za prvé se nás ujala naprosto skvělá sestřička nebo porodní asistentka, která působila tak mile, přirozeně a velmi klidně. Hned, jak pronesla prvních pár vět, jsem si říkala, že kdybych s ní rodila, vůbec bych se nebála. Za druhé, porodní boxy jsou u Milosrdných velmi útulné, nové a hezké. V každém boxu je porodní postel s polštářem a peřinou, můžete si zapálit aromalampu nebo si pustit vlastní CD s hudbou a každý box má také svou vlastní koupelnu. Byl nám tenkrát ukázán na delší dobu jeden box a pak další volné a právě v tom, ve kterém jsme strávili nejdelší dobu, jsem nakonec rodila. Za což jsem byla dost ráda. 🙂 Jedinou nevýhodu jsem spatřovala v tom, že u Milosrdných není novorozenecká JIPka a kdyby se něco stalo, miminko by muselo být odvezeno do dětské nemocnice, avšak na to mi bylo řečeno, že se tohle stane opravdu velmi velmi zřídka, prakticky skoro vůbec, protože na běžné problémy a komplikace s novorozenci jsou tam vybaveni. Druhou nevýhodou je to, že mají pouze jeden nadstandartní pokoj, kde může být se ženou i manžel a jeden nadstandart, kde je žena sama. Takže dostat se na nadstandart, kde může být i manžel, je vlastně téměř nereálné. Nakonec jsem byla ráda, že jsem měla na pokoji super maminku druhorodičku a také spřízněnou duši, se kterou jsem si mohla popovídat a která mi pomohla, když mi z péče o miminko šla hlava kolem. Nicméně tenkrát jsem otázku, kde budu rodit nechala ještě otevřenou a navštívila jsem druhou porodnici, o níž jsem uvažovala.

Už když jsme zaparkovali před Fakultní nemocnicí v Bohunicích, cítila jsem se tak nějak zvláštně. Tahle nemocnice je fakt obrovská, takže než jsme jen došli k části, kde je porodnice, tak jsme si říkali, že k Milosrdným to máme pěšky z domu blíž, než z parkoviště sem. Druhá rána pěstí pro mne bylo vybavení. Vím, že vybavení neřekne nic moc o kvalitně dané nemocnice, ale mě všechno přišlo staré a už jen v čekářně před příjmem rodiček jsem se necítila moc dobře. No a třetí rána pěstí pro mě byla porodní asistentka, která nás měla porodními boxy provést. Zrovna teda zda měli napilno, nicméně daná asistentka byla tak moc nepříjemná a neochotná, že jsem si hned řekla, tady prostě rodit nemůžu.

V Brně pak máme ještě jednu porodnici a to Obilní trh. Tam jsem ale věděla, že jít rodit nechci. Neměla jsem k tomu nijak velký důvod, jen jsem o této porodnici prostě vůbec neuvažovala. 🙂 Takže jsem se nakonec rozhodla pro to rodit u Milosrdných.

Kdybych měla volit znovu, vyberu si Milosrdné opět.

Musím říct, že jsem zde za celou dobu svého pobytu nenarazila na nikoho, kdo mi byl vyloženě nesympatický nebo by na mě byl nepříjemný. Jasně, že ne vždy si sednete s každým, ale já si všech lidí, kteří pracují v našem zdravotnickém sytému nesmírně vážím a jsem k nim dost pokorná. Věřím totiž, že vědí, co dělají. Takže, pokud to bylo v mých silách, jsem se snažila být pozitivní, na všechny se usmívat a být k nim milá. U porodu jsem vystřídala 3 porodní asistentky a všechny byly empatické a hodné, což jsem v téhle situaci dost ocenila a byla za ně vděčná. Nikdo mi navíc nic nenutil a pokud jsem něco nechtěla nebo naopak chtěla, tak mi bylo vyhověno. No a vzhledem k tomu, že můj porod skončil nečekaným vyvrcholením, kdy se Natálka narodila přidušená a musela být na jeden den umístěna v inkubátoru s přídavkem kyslíku, bylo pro mne velmi důležité novorozenecké oddělení. A zde to pro mne bylo oddělení plné andělů.

První chvíle pro mě byly totiž psychicky velmi náročné a byla to pro mne velká útěcha, vidět sestřičky, jak hezky se starají o Natálku, když jsem ji ještě nemohla mít u sebe.

Navíc, místní pediatr je neskutečně pozitivní a milý člověk, který mě vždy pohladil po duši.

No a ani na oddělení šestinedělí nemůžu říct jedno špatné slovo. Kdykoliv jsem něco potřebovala, bylo mých přání vyslyšeno a nikdo na mě nebyl nepříjemný. Já se ke všemu personálu snažila opravdu chovat mile, pokorně a usmívat se na ně a stejně tak se choval každý ke mně. No a díky tomu, že jsem byla na novějším pokoji, kde jsme byly jen dvě maminky a vybavení pokoje mi nepřišlo nikterak na nemocnici špatné, tak jediné, co mi opravdu vadilo, byla zdejší strava. K snídani a večeři se dáválo čerstvé pečivo, máslo a něco k tomu a obědy, tak ty pro mne byly jednou velkou noční můrou. A servírování obědů mě dostávalo ještě víc, přišlo mi to jako ve vězení. 😀 Nicméně já nerada vyhazuju jídlo, takže mě dost mrzelo, že jsem taková frfňa a nechávám skoro celý oběd nebo šunku, která byla k večeři. A vlastně nechápu, že i když někdo musí moc dobře vědět, kolik jídla se zde vyhodí, tak se nezamyslí nad skladbou nemocničních jídel a nevymyslí jídla tak, aby byly chutnější, zdravější, pestřejší a odpovídaly výživě kojících matek. 🙂

Suma sumárum, z porodnice jsem odcházela s velkým vděkem všem, za pomoc při porodu, ale hlavně za záchranu našeho miminka, protože nebýt porodu v porodnici, nemusela by tady být ani moje dcera a kdo ví, jak bych skončila já. A proto bych nikdy doma nerodila a ani bych porod doma nikomu nedoporučovala. Nikdy totiž člověk neví, co se u porodu, ač je to samozřejmě přirozená záležitost, může stát. Věřme více lékařům a zdravotnímu personálu. V porodnici se nemusí rodit špatně a ani s psychickou újmou. 🙂

 

 

promo-image
v Těhotenství, Zamyšlení, Život

Přenáším. No a co?

Vždyť už jsi měla termín, ne?

Tak to je otázka, kterou za poslední tři dny slýchám až moc často. Je čtvrtek 28.9., což je třetí den po oficiálním termínu porodu a já jsem stále 2v1. Není to žádná katastrofa, Mnoho těhotenství je delších než jen 40.týdnů. Nicméně jsem za těch několik dní zpozorovala, že pokud se miminko nenarodí do termínu, někteří lidé jsou v šoku. Především ti, kteří už netrpělivě očekávájí narození nového člena rodiny.

Co mě dost překvapuje je to, že se v dnešní době dělá z delšího těhotenství něco nenormálního. Ihned po daném datu se na těhotnou slítnou otázky typu: „Termín jsi už přece měla, tak jaktože ještě není venku? Jí se za náma nechce?“ Anebo soucitné politování: „Ta si teda dává na čas.“ Nemění to nic na tom, že podobné řeči jsem slýchávala už v průběhu posledního 40. týdne… Najednou jakoby se všichni zbláznili…

Za prvé mě chtěl každý ještě vidět, jako bych se s břichem snad měla vytratit i já sama. Upřímně jsem si pak připadala trošku jako atrakce. V posledních chvílích těhotenství si totiž přeju hlavně klid a domácí pohodu. No a za druhé se začali všichni ozývat, volat nebo psát a ptát se na to, jak se cítím, jestli už vnímám, že by to třeba přicházelo, co poslíčci a podobně. No a pak se jen velmi lehce stane, že pokud je těhotenství delší, je to bráno za divné a nenormální, ačkoliv to normální je. Lékaři to samozřejmě vědí. Proto nechávají miminku čas kolem 10 dní, aby se rozhodlo samo, kdy chce přijít na svět…

Veřejnost to už tak nebere, no a pak se není čemu divit, že si my, holky, co jsme v 41. či 42. týdnu, připadáme nenormálně.

Jako by s našim těhotenstvím nebylo něco v pořádku a jakoby byla chyba v nás. Je docela jasný, že se sami sebe ptáme, proč se naší známé narodilo miminko už 14 dní před termínem a proč to naše miminko nechce na svět… Přitom se říká, že NORMÁLNÍ těhotenství trvá 38.-42. týdnů a přenášení je fakticky přenášení až od ukončeného 42. týdne. Je jasný, že si žádná budoucí maminka nepřeje, aby její těhotenství bylo co nejdelší a od začátku doufá, že bude rodit do termínu. Jenže tak to prostě občas nechodí. A stále je to normální a dost běžné.

Moc bych si tedy přála, nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním budoucím maminkám, které prožívají to samé, aby se povědomí o delším těhotenství rozšířilo a bralo se jako normální a ne aby se z toho dělalo takové haló. Konec těhotenství už je sám o sobě dost náročný. Břicho je opravdu velké, pro spánek se musí hledat vhodná poloha několikrát za noc, o nějakém fyzickém komfortu se už nedá vůbec mluvit, žáha pálí nějak víc než obvykle, čůrat chodíme co 5 minut a do toho je opravdu náročné poslouchat nedočkavé otázky či politování, jaké jsme nešťastnice, když nás miminko napíná.

Taky všechny rady, ačkoliv jsou dobře míněné, jsou opravdu otravné. Tohle je tedy spíš apel na vás ostatní, co jste s těhotnou v kontaktu. Nechte si své rady pro sebe. Tedy pokud se daná žena rovnou nezeptá, jestli máte nějakou radu pro vyvolání porodu. Žijeme v internetové době, kdy je všude plno informací, takže pokud se žena chce dozvědět, jak přivolat porod, určitě si to dokáže sama najít. Navíc i v ordinaci se většinou ty samé informace dozví od lékaře.

A jak vlastně nakládat s takovými „babskými“ radami? Já jsem určitého názoru, nikdo vám nezaručí, že tady tahle rada bude fungovat. Osobně jsem nějaké taky vyzkoušela a co myslíte? Nic! Ale fakt vůbec nic se nestalo. A na některé rady se už absolutně necítím. A nutit se do nich opravdu nebudu. Podle mě si stejně miminko a tělo samo řekne, kdy je ten správný čas a žádný nápoj či fyzická aktivita tomu nepomůže, pokud to všechno není na porod připraveno… Myslím si, že je nejdůležitější být v klidu, nestresovat se a čas, kdy tady ještě není miminko využít nějak zábavně a efektivně, samozřejmě v rámci psychických a fyzických sil. Takže maminky, čtěte si, koukněte se na filmy či seriály, které jste ještě nestihly, uvařte si něco dobrého a pokud se vám nechce chodit na dlouhé procházky nebo do schodů, tak to nedělejte. Zbytečně se tím unavíte a energii budete potřebovat ještě na porod. 🙂 A pokud se vám chce chvílemi brečet a připadáte si zoufale, tak nebojte, tohle je úplně normální. Sama lítám z extrému do extrému.

Chvilku se cítím být nad věcí a směju se a chvilkama se mi chce brečet a jsem zoufalá. Ale beru to jako první zkoušku mé mateřské síly a věřím, že moje miminko má nějaký důvod, proč se chce ještě schovávat v pohodlí mého břicha… 🙂

v Těhotenství, Zamyšlení, Život

Život někdy nejde naplánovat

Píše se datum 25. září 2017 a to je oficiální datum mého porodu.

No a co myslíte? Nic se neděje. 🙂 Což o to, hlavu si z toho zas tak nedělám, protože kamarádky a známé, které kolem sebe mám, ve většině případů rodily také až po termínu. Dávám tedy Natálce 3 – 4 dny, pak už začnu být asi nervózní a hodně netrpělivá. Ačkoliv netrpělivá jsem už teď. 😀 Trpělivost totiž nikdy nebyla moje silná stránka.

Kdykoliv jsem si něco umanula, musela jsem to mít hned. A těhotenství s mou filosofií úplně nekoresponduje. Podle mne je totiž těhotenství jedno velké a dlouhé čekání. 😀 A to nejhorší a nejdelší čekání přichází na konci. A víte co? Je to velmi zvláštní pocit.

Na jednu stranu už se nemůžu dočkat, až to přijde, na druhou stranu mám ze všeho strach. Zvládnu porod a tu velkou bolest? A co péče o miminko? Přijde to automaticky a tak nějak samo nebo se budu bát vzít novorozence do náručí?

Všechno tohle mi bleská hlavou a já jsem z toho zmatená. Prostě klasické myšlenky prvorodičky. 🙂 A proto už by to mělo prostě přijít, abych nad tím tolik nepřemýšlela. 🙂

No ale zpět k názvu článku. Víte, jsem narozena ve znamení panny a o těch se ví, že mají ve svém životě rády pořádek a také plánování. Jenže některé věci se v životě naplánovat prostě nedají. Především ty, které se týkají zdraví. O tom jsem se už mnohokrát přesvědčila. Nemoc či nachlazení u mě totiž přichází vždy, když to nejméně čekám a také když se to nejméně hodí. A já jsem nemocná opravdu nerada. Nejsem ten typ, který by si užíval, že se může celý den válet v posteli a koukat na filmy. Já jsem prostě hyperaktivní člověk, který potřebuje pořád něco dělat, aby věděl, že daný den měl smysl. Ale když je člověku fyzicky mizerně, tak se to prostě nedá… A to samozřejmě působí negativně i na psychiku.

Neumím odpočívat!

Vím to o sobě. Nebo tak, ráda jsem odpočívala aktivně, takže hlavně u sportu. Když jsem se fyzicky „zničila“, tak mi to pomáhalo i psychicky a cítila jsem se skvěle, jenže ačkoliv jsem se snažila být celé těhotenství aktivní, teď už to prostě nejde. Asi těžko si půjdu s rýmou do sychravého počasí zaběhat nebo na moji milovanou hot jógu. :-/

Víte, poslední (doufám!) víkend před porodem jsem si představovala úplně jinak. Říkala jsem si, že si s manželem uděláme hezké dva dny, zajdeme si někam na dobrý oběd, projít se po Brně a pak třeba do kina, zahrajeme si nějakou stolní hru a podobně. 🙂 Jenže! Ve středu ráno se můj milovaný muž probudil s tím, že ho bolí v krku a že má asi rýmu. No a co se nestalo, já se ve čtvrtek začala cítit dost podobně, v pátek se to zhoršilo a v sobotu mi bylo fakt děsně. Takže romantický a krásný víkend vzal za své. Oběma nám bylo blbě, když nesmrkal jeden, smrkal druhý a já do toho chytla fakt hroznou depku.

Najednou se mi chtělo brečet, že tenhle víkend nevyšel tak, jak jsem chtěla, že doma není uklizeno podle mých představ (začala jsem být v těhotenství velká puntičkářka na úklid), že musím ležet v posteli (a to jde na úplném konci těhotenství už dost těžce) a představa, že bych šla teď rodit, byla vlastně nepředstavitelná. Tohle mě trápilo asi nejvíc, že bych rodila nemocná, s příšernou rýmou. Jak by k tomu to miminko přišlo, narodit se do škaredého pochmurného počasí a „usmrkaným“ rodičům, kteří by na něj chrchlali. A tak, ačkoliv si porodit už fakt přeju, jsem vlastně ráda, že Natálka čeká, až se oba uzdravíme, aspoň teda doufám, že na tohle čeká a pak už nás nebude napínat…

Možná to teď zní, že jsem strašná fňukna a že si jen stěžuju, ale o tom tento článek není. Je o tom, že ačkoli se některé věci naplánovat v životě dají, třeba dovolená, výlet, rande nebo návštěva lékaře, jsou i momenty, které vás zaskočí. A nestává se to i vám, ale i nám, blogerkám, které mají podle sociálních sítí úplně dokonalý život. Tak to totiž není.

Každý z nás se občas ocitne v situaci, která jej zaskočí a se kterou se nedokáže ihned smířit a musí se s ní postupně vyrovnávat.

U mě je to třeba to, že kdykoliv mě přepadne nečekaná nemoc, skoro se z toho hroutím, vím totiž, že bych potřebovala udělat nový recept na blog, uklidit a prostě normálně fungovat. Kdežto najednou musím odpočívat a skoro se celý den nehýbat a to je pro mě opravdu za trest. A tohle se prostě musím naučit příjmat. Věřím totiž, že s dítětem budou různé nečekané záležitosti a nemoci přicházet ještě častěji, než se to děje teď jen mně. Tak snad se to brzy naučím. 🙂

Mějte se krásně a držte mi palce, ať se brzy uzdravím a ať mě Natálka už moc dlouho nenapíná. 🙂

 

 

 

v Těhotenství, Život

Druhý trimestr těhotenství

Konečně je tady pokračování mého těhotenského příběhu, který se týká druhého trimestru. Říká se, že právě druhý trimestr těhotenství je pro ženy ten nejpříjemnější. S tím mohu nyní, na konci třetího trimestru naprosto souhlasit. 🙂 Od začátku těhotenství se totiž každá těhotná žena těší na konec prvního trimestru. Nejen kvůli tomu, že se riziko potratu a dalších komplikací rapidně snižuje, ale také konečně opadne neuvěřitelná únava, nevolnosti, nechutenství a další fyzické nepříjemnosti. 🙂

Stejně tak to bylo u mě, konečně jsem přestala být unavená a opět jsem vydržela být vzhůru delší dobu tak, jak jsem byla zvyklá před otěhotněním. Po uplynutí prvního trimestru jsem se také navrátila ke cvičení v posilovně. V prvním trimestru jsem se totiž hodně bála, a tak jsem všechno cvičení utlumila. Do posilovny jsem pak docházela cca jednou týdně a cvičila jsem pod dohledem trenérky. Byla jsem zvyklá cvičit i doma, ale v těhotenství jsem to nechtěla riskovat, nicméně jsem si řekla, že nejlepší pohyb je chůze, a tak jsem začala hodně chodit. Asi tak třikrát týdně jsem si dala 7 – 9 kilometrů. 🙂 Co se týče dalších fyzických změn, tak se mi v polovině tohoto trimestru začala „rozjíždět“ pánev a kolem 20. týdne mi také pomalinku začalo růst bříško. Mé chutě a nechutě, které mě provázely předchozím trimestrem naštěstí opadly a já zase mohla začít jíst úplně všechno. 🙂 Také jsem se v polovině těhotenství přestala konečně bát kávy a od 20. týdne ji opět piju.

Druhý trimestr se všeobecně nesl v duchu pozitivních zážitků a informací. 🙂 Ve 14. týdnu mě čekal první důležitý screening. Musím říci, že jsem se ho bála jako čert kříže, aby také ne, když vás jen čtení o daném vyšetření dokáže dost vyděsit. Na tenhle ultrazvuk, kde se zkoumá pravděpodobnost Downova syndromu a dalších vrozených vad, jsem šla společně s manželem. Stejně tak, jako jsem se bála jsem se dost těšila, protože jsem věděla, že pokud se nám miminko správně natočí, lékař nám řekne pohlaví. Screening naštěstí proběhl v pořádku a pravděpodobnost, že by naše miminko mělo Downův syndrom, vyšla ta úplně nejnižší 1:50 000. Ani nevíte, jak moc se mi po tomhle vyšetření ulevilo a celkově opadl můj strach z dalších podobných procedur a screeningů. No a to pohlaví? Pokud mě sledujete pravidelně, tak víte, že nám lékaři předpovídají holčičku. Raději píšu předpovídají, protože jisti si stejně budeme až po porodu a uvidíme miminko na vlastní oči. Já tedy doufám, že se lékaři nespletli, protože výbava oblečení hraje do karet holčičce, no ale člověk prostě nikdy neví a i lékaři a technika se dokážou splést. 😀

Po tomto prvním důležitém screeningu jsem se taky rozhodla sdílet krásnou novinku, že budu maminka, se světem a bylo to velmi úlevné. Konečně přestat tajit to, co bych nejraději hned od začátku těhotenství vykřičela do světa. 🙂 Kromě toho, že jsem se těhotenstvím už nemusela tajit, jsme s manželem začali pomalinku plánovat, jak přestavíme pro miminko byt a také jsme začali pozvolna vybírat kočárek. Od začátku jsem si však říkala, že nebudu šílet s nakupováním výbavičky nebo oblečení moc brzo, nicméně v průběhu tohoto trimestru jsem sem tam něco málo koupila, abych se trošku naladila a konečně začala věřit tomu, že na podzim už budeme tři. 🙂

Ve 20. týdnu jsem se svou také těhotnou kamarádkou začala chodit na předporodní kurz, který trval po dobu osmi týdnů. Musím říci, že to byl skvělý nápad a opravdu dobrá investice. Za prvé jsem se každé úterý v podvečer mohla setkávat s nastávajícími maminkami, které stejně jako já čekaly či ještě čekají své první dítě a za druhé jsem se zde mohla dozvědět plno zajímavých a přínosných informací. Pokud tedy nějaký předporodní kurz zvažujete, určitě se do něj přihlašte. 🙂 Super jsou ty kurzy, které mají alespoň jednu lekci i pro partnery. Muži se totiž také dozví, co je čeká a nemine, ať už se jedná o miminko či maminku. Můj manžel byl z těchto společných lekcí nadšený, dozvěděl se spoustu věcí a dost ho to prý uklidnilo. Navíc si toho pamatuje víc než já, což při péči o miminko a u koupání určitě ocením. 🙂 U mě však s přílivem informací nastalo, že jsem začala mít i přirozený strach, jestli jsem dost připravená na to mít dítě a jestli to všechno, co mě teprve čeká, zvládnu. Začala jsem se například děsit povinného očkování či výběru pediatra. Říkala jsem si, co když vyberu lékaře špatně? A co když se rozhodnu ohledně očkování nesprávně? V tuto chvíli jsem byla velmi šťastná, že jsme na těhotenství a miminko dva a všechny své obavy jsem mohla probrat s manželem a posléze i s dalšími lidmi, kteří o očkování dětí něco vědí. Určitě vám doporučuji zjišťovat si informace, ale ne na internetu na různých maminkovských diskuzích, ale v odborné literatuře a ptát se na věci, které vás zajímají odborníků a lidí, kteří o tom opravdu něco vědí. 🙂

Úplně jsem zapomněla na tu nejdůležitější událost celého druhého trimestru, a to bylo to, že jsem v 19. týdnu konečně začala cítit rozpoznatelné pohyby a právě od tohoto týdne jsem o dost klidnější, protože mi miminko každý den dává vědět, že je v pořádku. Navíc je to něco fakt úžasného cítit a později i vidět kopance, kterými vám vetřelec jasně říká, že ve vašem břiše teď bydlí a je mu tam fajn. 🙂 A tak taky začala první komunikace s miminkem, jak moje, tak manželova. Já jsem na bříško začala mluvit a z každé reakce a každého dalšího pohybu jsem měla nesmírnou radost, no a manžel mi začal dávat ruku na břicho s nadějí, že jej miminko kopne.

Tyhle okamžiky, kdy večer ležíme v posteli, můj muž mluví k mému pupíku nebo mé břicho pusinkuje, jsou v těhotenství ty nejkrásnější a budou mi určitě chybět. 🙂

Ke konci 2. trimestru už na mě šlo poznat, že jsem skutečně těhotná a rostoucí bříško mi začalo pomalu, ale jistě zavazet. Když si teď, ve 38. týdnu vzpomenu, že jsem si na konci tohoto trimestru přišla jako velryba, neohrabaná a „tlustá“, tak se tomu musím smát. 🙂 Nicméně na konci června jsem si ještě vůbec nedokázala představit, jak to další tři měsíce zvládnu a taky jak moc se všechno ztíží. O to víc mě třetí trimestr překvapil. 🙂

Ale o tom zase příště… 🙂

v Těhotenství, Život

První trimestr těhotenství

Jak už jsem v nějakém článku o těhotenství psala, to, že jsem v požehnaném stavu jsem zjistila v pátek 13. ledna. Dost vtipné datum, že? Pátek třináctého. 🙂 Pro mě to byl však šťastný den, teda spíš večer. Byli jsme s manželem jedni z těch šťastlivců, kterým to vyšlo prakticky hned na první pokus. Ačkoliv úplně se to tak říct nedá. Tohle těhotenství je totiž mé druhé…

Já jednou na těhotenském testu dvě čárky viděla, ale bohužel to skončilo dřív, než jsem vůbec stačila jít ke své doktorce pro potvrzení. Je jasný, že jsem z toho byla dost smutná, na druhou stranu jsem v životě pragmatik a moc dlouho se nebo něčeho nelituju. Navíc se tohle stává velmi často, prý více jak v polovině případů otěhotnění. Nikdo vám to vlastně nevysvětlí, protože se mohlo stát cokoliv, zárodek se správně neuchytí nebo spermie s vajíčkem prostě špatně splyne a nastane tam nějaká genetická chyba. Je to prostě příroda a jak řekla moje doktorka, je lepší, když se to vyřeší takhle na úplném začátku, než kdyby se narodilo nemocné miminko. A to je prostě pravda. Já měla navíc štěstí v neštěstí, stalo se to totiž tak brzo, že jsem nemusela na revizi dělohy.

Proč vám o tomhle vlastně píšu, když je to vcelku intimní věc? Protože vím, že se to stává často a ženy, možná ani muži o tom moc nemluví. Je to takové tabu a pak když se to někomu stane, připadá si divnej a říká si, proč se to stalo právě mně? Ale stát se to může komukoli. Já o tom třeba moc nevěděla, nikdy jsem o tom prakticky neslyšela a pak mě to hodně překvapilo, protože jsem s tím prostě nepočítala. Ale jak říkám, stává se to docela běžně, takže pokud jste stejný případ jako jsme byli my, nezoufejte a nelitujte se. Je nás víc a to další těhotenství určitě vyjde. 🙂

No a teď teda o tom druhém „opravdovém“ těhotenství. 🙂 Na to druhé těhotenství jsme museli trošku počkat a vlastně jsme si i sami dali trošku čas. Když jsme se pak rozhodli, že tomu necháme volný průběh, zadařilo se prostě hned. No jo, jenže po předchozí zkušenosti jsem byla velmi bojácná. Bála jsem se, aby se neopakovalo to, co už jsem jednou zažila a tak jsem byla vděčná za každý nový den, kdy bylo všechno v pořádku. Až jsem se konečně dočkala první kontroly u doktorky. Té kontroly jsem se také bála jako čert kříže. Co kdyby mi náhodou řekla, že nebije srdíčko? Opravdu jsem měla velký strach. Srdíčko ale bilo, a tak jsem odcházela s prvním ultrazvukem v ruce a najednou jsem si říkala, že se mi teď vlastně změnil celý svět. 🙂

Další kontrolu jsem měla v 10. týdnu a opět jsem se hrozně bála, jestli je všechno v pořádku. Kdyby totiž nebylo, zjistí se to pouze na ultrazvuku, teda pokud nezačnete třeba dříve krvácet. Štěstí však stálo při mně, miminko si vedlo dobře a já konečně dostala vytouženou těhotenskou průkazku. Musím říct, že čas mezi prvníma kontrolama se mi děsně táhl. Paní doktorka mi řekla, že je všechno v pořádku a že se uvidíme za 6 týdnů. A já si v duchu říkala, cože? AŽ za 6 týdnů? Vždycky mi to přišlo, že je to děsně dlouhá doba, ale samozřejmě to vždycky uteklo. 🙂 Velmi se mi pak ulevilo po prvních 12,13 týdnech, kdy tento první trimestr skončil, protože se říká, že první trimestr je nejrizikovější.  Ve 14. týdnu nás pak čekal první velký ultrazvuk, ale o tom budu psát příště. 🙂

A teď o tom, jaké jsem pociťovala změny chuti, nálady a tělesné změny. 🙂 Musím říct (a zaťukat na dřevo), že se mi vyhly všemožné těhotenské problémy. Nezvracela jsem, neměla jsem nějaké velké změny chuti a ani nálady. Jediné, co mě začalo trápit bylo časté chození na malou a velká únava, takže hned, jak jsem přišla z práce jsem šla spát. Skoro měsíc jsem tudíž od 6 hodin večer nedokázala fungovat. Koncem prvního trimestru se to však zase dalo do normálu a od toho druhého už jsem chodila opět spát kolem 23. hodiny. Co se týče jídla, najednou jsem přestala mít chuť na zdravé potraviny jako je quinoa, kuskus či tofu. Představa, že jím nějakou směs s quinoou, zeleninou a tofu mi dělala strašně zle, naopak jsem měla chuť hodně na pečivo, těstoviny a šťavnaté ovoce. A tak jsem se v únoru ládovala svatebními koláčky, citrusy a melouny. 🙂 Často mě přepadalo i nechutenství. Prostě jsem večer vůbec nevěděla, co bych si chtěla dát, a tak mě můj manžel zachraňoval tím, že mi do postele přinesl talíř s celozrnným pečivem se sýrem a červenou paprikou, protože chtěl, abych aspoň něco snědla. 🙂

No a to je vlastně o mém prvním trimestru všechno důležité. 🙂 Vlastně, ještě bych chtěla zmínit jednu věc. Pokud se stejně jako já ze začátku těhotenství bojíte, jestli je všechno v pořádku, pořiďte si přístroj k poslechu srdíčka AngelSounds, dá se použít od 12. týdne a slyšet bijící srdíčko vašeho miminka vás uklidní. Já srdíčko poslouchala jednou za 3-4 dny a je to podle mne lepší, než se v hlavě stresovat, jestli je všechno ok. S prvními pohyby od toho určitě upustíte, protože pak vám bude dávat miminko vědět svými kopanečky, které budou každým dnem a týdnem sílit. 🙂

Napište mi, jak jste prožívali svůj první trimestr vy? 🙂

P.S. Pokud vás těhotenství teprve čeká nebo se o miminko snažíte, myslete na to, že hodně je i v hlavě a dejte tomu volný průběh a čas. Slyšela jsem mnoho případů, kdy šlo jen o to, že žena byla ve stresu a ve chvíli, kdy se konečně „uvolnila“ otěhotněla. 🙂

 

v Těhotenství, Zamyšlení, Zdraví a krása, Život

Moje stravování v těhotenství

K něčemu se vám musím přiznat, jsem výborný teoretik. To se ale týká jen věcí, které mě zajímají. Ovšem, bohužel nejsem tak dobrý praktik té teorie, kterou vím a znám. 🙂 Nejvtipnější je, že si vždycky říkám, že až se mě něco bude týkat, tak to budu dělat takhle a takhle. No a jaká je realita, dělám to trochu jinak. 😀 Například jsem si vždycky myslela, že až budu mít před svatbou, budu se naprosto vyžívat na různých diskuzních svatebních fórech a svatebních skupinách, budu hledat úplně to nejlepší a plánováním strávím hodiny a hodiny. No a jaká byla skutečnost? Neskutečně mě to unavovalo a nebavilo, takže jsem vlastně dost překvapená, jak dobře naše svatba dopadla a jak krásná byla. 🙂 No a jaká je realita s mým stravováním?

Už předtím, než jsem otěhotněla jsem věděla, že by mělo být tělo na těhotenství připravené, že by mělo být při nejlepším pročištěno, neměl by se tři měsíce před otěhotněním pít alkohol a tak dále. Stejně tak důležitá je strava a stravovací návyky v těhotenství. Nuže, než jsem otěhotněla, tak jsem absolvovala několik vánočních večírků a procházení vánočních trhů s přáteli. No a co myslíte, byla jsem jen o vodě nebo horké čokoládě? Vůbec ne, samozřejmě, že jsem si ten svařák či jiný alkoholický nápoj dala. 🙂

Když jsem otěhotněla, první trimestr jsem měla chuť jen na pečivo a šťavnaté ovoce. Tak posuďte sami, to se také nedá udržovat nějaký extra zdravý režim, protože jste kolikrát rádi, že do sebe dostanete alespoň něco. A mě místo různých chutí trápilo ze začátku nechutenství. Nevěděla jsem, co bych si chtěla dát, z představy na zdravé potraviny, jako je kuskus, quinoa a podobně se mi dělalo strašně zle, takže jsem měla několik večerů, kdy jsem nechtěla jíst vůbec nic. Naštěstí mě vždy zachránil můj manžel, který mi namazal celozrnný rohlík máslem a přihodil na něj ještě sýr.

Ve druhém trimestru se to však zlomilo a já se mohla stravovat tak, jak jsem si celou dobu představovala. Šlo mi především o pravidelnou a vyváženou stravu. Vyváženost mi jde, ale musím se přiznat, že fakt nekontroluju, jestli jím po 3 hodinách, jím 4-5x denně, ale ve chvílích, kdy cítím, že mám hlad. Ze začátku jsem se také snažila dopředu si naplánovat jídelníček na 2, 3 dny dopředu, ale to se také nesetkalo s úspěchem. Celkově jsem nikdy nebyla natolik důsledná, že bych měla sepsaná konkrétní jídla, která si mám kdy dát a to plnila. Tohle mě totiž strašně svazuje. Já si totiž třeba večer řeknu, že si ráno dám kaši, jenže ráno se probudím a mám chuť třeba na toust. A tím veškeré mé plánování začíná a padá. 🙂

Tento článek ale nemá být o tom, co přesně jím na snídani, na svačiny, na obědy či na večeře, chtěla jsem vám vysvětlit můj přístup ke stravě. Stejně tak jak si užívám život, si užívám jídlo. Několikrát v životě jsem se zkusila vyhranit, zkusila jsem jíst vyloženě jen paleo stravu, zkusila jsem jíst jen vegetariánskou stravu, dokonce jsem jedla 3 měsíce striktně vegansky. Nikdy jsem to však nevydržela. Proč? Protože mi časem začalo něco fakt hodně chybět a protože mě určitá strava, kdy toho vyřadíte poměrně hodně, neskutečně svazovala. A to mě děsně nebaví. Já samozřejmě přemýšlím nad tím, co jím, ale nechci mít v hlavě pořád jen jídlo a to, co mám jíst na snídani, svačinu, oběd a večeři a řešit, jestli se v té nebo v té restauraci najím nebo ne. Za prvé to totiž otravuje mě a za druhé to otravuje i okolí.

Jaký je tedy můj přístup ke stravování? To nejdůležitější pro mě není to, jestli má daná potravina určitou kalorickou hodnotu nebo správný poměr bílkovin, sacharidů a tuků, pro mě je nejdůležitější, jak moc je kvalitní. Mnoho lidí se dnes totiž dívá právě na kalorické hodnoty a poměry makroživin, jenže je nezajímá odkud ta potravina pochází a jak vznikla. Pro mě je nejdůležitější kvalita, v těhotenství dvojnásobně. Za prvé se dívám na původ potravin a to, jestli je daná surovina bio a za druhé se dívám na složení. Nikdy nekupuju nic, co obsahuje zbytečná éčka, zahušťovadla, aromata a další „mňamky“. Všechny potraviny, které sníme se nám v těle rozkládají a na naše tělo nějakým způsobem působí. A pak je opravdu velký rozdíl, zda sníme zeleninu, která byla chemicky ošetřena nebo zda si dáme bio rajče. Dvakrát více to platí u mléčných výrobků a u masa. Podle mě je zdravější dát si plnotučné bio mléko než nízkotučné mléko od krávy z velkochovu. Navíc, zakoupením určitého produktu podporujete daný průmysl. A já chci podporovat ty firmy, které se s účtou chovají jak ke zvířatům, tak k přírodě. Ona i ta energie, kterou z těch potravin přijímáme je totiž jiná, než když koupíme obyčejný jogurt či maso z velkochovu. Pokud máme chuť na maso, měli bychom si podle mě za něj taky zaplatit vyšší částku. Muselo kvůli tomu totiž zemřít zvíře. Pak je velký rozdíl v tom, jak žilo a jakým způsobem bylo usmrceno.

Maso, vejce a mléčné výrobky kupuji jedině bio. Že je to zaplacená známka? Ano, to je, ale jen podle ní můžu poznat, že se jedná opravdu o kvalitní potravinu. Dřív jsem hodně hleděla na označení farmářské, ale dnes už je to tak moc zneužívané slovo, že farmářská potravina nemusí mít s tou skutečně farmářskou potravinou pranic společného, a to i tehdy, když jdete do „farmářské“ prodejny. Proto je pro mě označení bio známkou kvality. U ovoce a zeleniny je to těžší. Pokud můžu, snažím se kupovat také bio, ale ne vždy je takový výběr, což mě dost mrzí. 🙁 Nejradši bych si ovoce a zeleninu pěstovala sama, ale to je dost nereálné. Takže pokud třeba bydlíte na vesnici a máte svou produkci, buďte za ni neskutečně vděční. 🙂 To je totiž to nejlepší.

Na začátku článku jsem zmiňovala, že je pro mě důležitá vyváženost jídelníčku. Co to znamená? U mě to znamená to, že jím zdravě i méně zdravě, pokud se to tak dá nazvat. Snažím se to prostě nehrotit a nic si nevyčítat. Stejně jako mám ráda dietnější a lehčí úpravy jídel, tak stejně ráda si dám občas kaloričtější jídla jako jsou lívance, burgery, pizza, hranolky, svíčková či nějaký ten dort. Pokud si však přes den dám třeba buger s hranolkama na oběd, tak si už na večeři dám něco opravdu lehkého, jako třeba salát či tvarohovou pomazánku se zeleninou. Podle mě těhotenství není o tom, že bych musela jíst od rána až do večera jen samé superpotraviny, ale také těhotenství není o tom, jíst kotle zmrzliny, smažené sýry a zalévat je slazenou limonádou. A to, že se nějaké ženy vymlouvají na těhotenství a jí jako prasátka mě doslova irituje. Ale je to jejich těhotenství, jejich tělo a jejich budoucí dítě.

Co je podle mě také důležité zmínit je to, že všechno je o psychice. Pokud si dám dort či burger, naprosto si to vychutnám, protože ani jedno a ani druhé nejím každý den či každý třetí den. Nemá smysl si vyčítat, či nad tím půl dne přemýšlet, jestli jsem si ten dort dávat měla a jestli po něm přiberu více než kdybych si ho vůbec nedala. Jasně, že když nám to v hlavě bude takhle šrotovat, tak na to tělo zareaguje tím, že fakt přibereme víc. Podle mě prostě stravování není dogma a nemá přesný rozpis, jídlo je tu od toho, abychom žili, ale také abychom si ho užívali. Je třeba však umět svůj jídelníček vyvážit a vybírat si kvalitu. Podle mě totiž stejně tak, jako nebude člověk štíhlý a zdravý z každodenního pojídání tučného a sladkého jídla, nebude o nic zdravější ten, který se bude cpát pouze zeleninou či ovocem, které je chemicky ošetřováno.

Možná vás bude zajímat, kolik jsem se svou teorií v těhotenství zatím přibrala. Poslední číslo z minulé soboty bylo 8,4 kg a to jsem byla ve 31. týdnu těhotenství. Nicméně ono to číslo není zas tolik důležité, nejdůležitější je to, jak vypadají dané partie těla a kam se ta kila rozložila. 🙂

Takže jezte všeho s mírou a taky mi napište, jaký přístup a názor ohledně stravování máte vy. 🙂

Zavřít