Kategorie

Zamyšlení

v Motivace, Zamyšlení, Život, Život mámy

Kéž bych přišla včas…

Sedím v čekárně a čekám, až zavolají mé jméno. Čekám na vyšetření – ultrazvuk prsou. Na preventivní kontroly chodím pravidelně, na ultrazvuku prsou jsem nebyla nikdy. Sice mě to už napadlo, ale tak nějak jsem na to neměla čas… Nebo jsem si ten čas spíš nenašla. A ačkoliv nemám rakovinu prsu v rodině a v prsou jsem si nic zvláštního nenahmatala, rozhodla jsem se, že už přišel čas, kdy budu chodit i na tyto preventivní ultrazvuky každý rok.

Minulý týden jsem viděla na ČT1 velmi zajímavý dokument. Byl o onkoložce, která založila onkologické pracoviště v Thomayerově nemocnici v Praze. Tato lékařka říkala jednu velmi zajímavou věc. A to je ta, že mnoho žen přichází na vyšetření prsou pozdě. A že mají stále hloupější výmluvy, proč nepřišly dřív. Nejčastější výmluvou je to, že člověk prostě neměl čas. Na jednu stranu to vlastně chápu, protože dnešní doba je tak neuvěřitelně a nepochopitelně zrychlená. Na druhou stranu, pokud se jedná o zdraví, měl by si ten čas na sebe najít každý. Zachytit nemoc v co nejdřívějším stádiu je totiž velmi důležité… Nejčastější reakcí jsou pak slova „kéž bych přišel/přišla včas“.

Vážná nemoc. Smrt. Dva pojmy, které většinu lidí děsí. Život plyne tak nějak rychle, ráno se vzbudíme, najednou je večer, člověk jde spát a když přijde víkend, je za to rád. Máme na sebe málo času, dnešní doba je tak nějak zrychlená a i kvůli tomu mnoho lidí přehlíží, že jim jejich tělo dává najevo, že se s ním něco děje… Léčíme se doma sami, aniž bychom věděli, které léky bychom měli správně užívat… K doktorovi jdeme až když je to vážné.

Dnešní článek chci věnovat zdraví. A konkrétně prevenci nemocí, především rakoviny, které je v dnešní době více a více a stále mnoho lidí tuto chorobu podceňuje. Proč o tomto tématu vlastně píšu, když se snažím být především pozitivní? Píšu o tom proto, že tento blog slouží k motivaci. K motivaci mít rád svůj život, žít dobře, být šťastný, jíst dobré jídlo… A pokud ovlivním jednoho jediného člověka, který si zajde na preventivní vyšetření, budu za to ráda.

Já sama jsem hypochondr. Stačí, když se mi něco na mém těle nezdá a okamžitě jdu k lékaři. A jsem schopná jít k němu opakovaně, když mám stále pochybnosti. A ano, ačkoliv jsem velký stydlín a vysedávání v čekárně je pro mne časově dost náročná. Kór od té doby, co mám Natinku, nevynechala bych žádné vyšetření, které slouží k prevenci a které by mi mohlo v budoucnu třeba zachránit i život. Navíc teď mám povinnost být tu pro Natálku v plné síle a to, co bych si přála ze všeho nejméně je, abych se nemohla dívat na to, jak roste, jak je šikovná, jak si jde v životě za svým a jak si plní sny. A tak se nechávám pravidelně prohlížet a každý měsíc si prohmatávám prsa.

Rakovinu prsou sice v rodině tedy naštěstí nemám, ale to neznamená, že by se u mne nemohla objevit. To platí i pro věk. Mnoho lidí sází na to, že když jsou mladí, nemohou být přece nemocní. Jenže i ze svého okolí vím, že tohle neplatí a vážnými nemocemi bohužel trpí i lidé, kterým je kolem 20. Když jsme mladí, myslíme si, že tady budeme věčně a že jsme nesmrtelní. Přitom to tak není. Lidský život je tak strašně křehký…

A tak, pokud se vám na vašem těle něco nezdá být v pořádku, běžte k lékaři. Pokud jste ještě nikdy nebyla na ultrazvuku prsou či na preventivním vyšetření rakoviny děložního čípku, zajděte si tam! Stud není obhajobou, pokud vám může jedna krátká návštěva u doktora zachránit život.Nepodceňujte příznaky nemocí. Nebojte se otevřeně u lékaře mluvit o svých problémech, i když to bude pro vás velmi intimní. Lékaři tu od toho jsou a určitě to, co budete říkat vy, neuslyší poprvé. A i když vás váš obvoďák pošle na kolonoskopii či jiné nepříjemné vyšetření, jděte tam a neoddalujte to. Já chápu, že podobné situace člověk úplně nevyhledává a třeba se jich i bojí, ale tohle se musí prostě překonat.

Důlěžité je také nepřecházet nemoci! I s obyčejným nachlazením zvolněte a vyležte jej. Kdykoliv je naše tělo nemocné, dává nám signál, že v našem životě něco není v pořádku. A nestresujte se! Stres je obrovský neřád v našem zdraví, ačkoliv si to málokdo uvědomuje. Naopak, buďte aspoň trošku flegmatičtí, užívejte si každý den, nedělejte si zbytečnou hlavu s ničím, co není životně důležité, neobkopujte se a ani nesledujte lidi, kteří ve vás vyvolávají negativní emoce a vztek, odpočívejte a především myslete na sebe.

Hodně zdraví všem přeje Kačka. 🙂

 

v Motivace, Zamyšlení, Život

Co ten název blogu?!

Už jsem nad tím přemýšlela dlouho, že napíšu článek, kde vám vysvětlím, proč se můj blog jmenuje tak, jak se jmenuje. 🙂 Zjistila jsem totiž, že existujou dvě skupiny lidí. 😀 Jedné se název líbí, přijde jim super, protože mě vystihuje a protože je dobře zapamatovatelný. Druhá skupina nad názvem kroutí hlavou a nechápou, jak jsem tohle mohla vymyslet. 🙂

Sama název „Miluji svůj život“ nazývám egoistický a dost se u toho usmívám. Myslím to totiž v legraci. O egoismus tady totiž nejde vůbec. Jak mě tedy napadlo pojmenovat blog takhle?

Byl podzim 2016 a já se koukala na 13. komnatu. Možná tento pořad znáte, možná ne. Ve zkratce je to pořad na ČT1, kde známé osobnosti odkrývají svou 13. komnatu. Něco ze svého života, o čem veřejnost nemá ani potuchy. Když jsem se na ni tenkrát koukala já, byla tam zrovna naprosto nádherná a úžasná herečka – Vlastina Svátková Kounická. A mluvila zde o tom, jak trpěla poruchou příjmu potravy. Její příběh mě dojal a absolutně jsem nedokázala pochopit, jak takhle nádherná ženská mohla někdy trpět nesebevědomím a depresemi. V té 13. komnatě mluvila tak krásně a tak hezky šlo na ní vidět, jak je aktuálně sama se sebou vyrovnaná a jak se snaží okolí motivovat. A v tu chvíli mě to napadlo!

V té době jsem psala pouhý food blog, který mě ale už nějakou dobu nenaplňoval. Nepřišlo mi totiž, že jsem to já nebo že food blog je něco, co mi sedí. Naopak jsem cítila velké vyhoření. Nezdálo se mi, že bych se někam výrazně posouvala a když jsem viděla ty nádherné food blogy, kolem sebe a ty recepty, říkala jsem si, že já už v této oblasti asi nic moc nového nevymyslím. 😀 A tak jsem se z minuty na minutu rozhodla, že chci psát blog, který mě bude vystihovat a skrz který budu moci někoho motivovat. A přesně u té 13. komnaty mě napadl název „Miluji svůj život“. To je přesně to, co totiž cítím.

Nemyslete si, není to vůbec o tom, že bych ve svém životě mohla mít všechno, po čem toužím. Absolutně ne. Ačkoliv si do jisté míry myslím, že pokud si za tím člověk jde, může dosáhnout téměř všeho. Ale určité okolnosti nás budou vždycky brzdit. Já jsem stejná jako většina z vás. Nemám na účtě miliony, ba ani statistíce. 😀 Žiju dost často od „výplaty k výplatě“. I přesto si dokážu udělat radost a skoro každý den si užít naplno. Krása života a bytí totiž nespočívá v hrozně drahém oblečení, velkém a honosném bytě nebo číslu, které zdobí náš účet. Krása života podle mne spočívá v jednoduchých věcech. V tom se mít ráda, ačkoliv modelkovské míry ani obličej nemám. V tom mít kolem sebe lidi, před kterými se nemusíte přetvařovat. Dát si pivo při dlouhé procházce nebo kafe v dobré kavárně. Být s rodinou a nehodnotit ji. Všichni víme, že rodinu si člověk nevybírá a především ty rodinné vztahy jsou dost komplikované. Rodina je ale přístav každého z nás a díky našim rodičům jsme vlastně tady. Zkrátka, být šťastný a milovat život nemusí jen lidé, co jezdí každý měsíc na dovolenou, žijí přepychově, chodí na luxusní večeře za několik tisíc a mohou nakupovat v Pařížské.

Milovat svůj život můžeme všichni. Stačí si vážit všech krásných maličkostí, které v našem životě jsou. Ať už je to skvělá máma, plná lednička jídla, dobrej oběd, opravdový přítel, nová známost, milostná smska, kytice ve váze, milující domácí mazlíček, vysněné dítě, rostoucí bříško, nadcházející víkend, představa piva večer v hospodě… 🙂 Je to jednoduché, dělejte věci, které vám dělají radost, jezte jídlo, které vám chutná a potkávejte lidi, kteří vám něco dávají a nevysávají vás. Tohle dělám já a zbožňuju každej den svého života. I když není zrovna takový, jaký bych si ho představovala. 🙂

A proto se blog jmenuje, tak jak se jmenuje. Jeho název mě totiž naprosto vystihuje a já chci být autentická, ne si hrát na někoho, kdo nejsem. 🙂 Takže, ať si někdo kroutí hlavou nebo nekroutí, takhle to prostě a jednoduše je a asi se to nezmění. 🙂

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Jak vychovávám a chci vychovávat Natálku?

Je neděle podvečer. Tento víkend jsme se s Jirkou vrhli na předělávání bytu a taky na velký úklid. Je až neskutečné, kolik člověk nashromáždí věcí, které po nějaké době nepotřebuje 🙂 Nicméně Jirka šel teď s Natalinkou ven na procházku a já bych měla uklízet dál. Místo toho jsem si však řekla, že napíšu článek. Článek o tom, jak vychovávám a chci do budoucna vychovávat svou dceru.

V průběhu těhotenství jsem přečetla několik knížek o výchově dítěte, o nošení dětí a podobně, ale musím se přiznat, že mi nic moc nedaly ani neřekly něco, co bych sama tak nějak intuitivně nevěděla. 🙂 Já jsem velmi emotivní člověk, potřebuji lásku cítit a stejně tak se ji snažím dávat. Nestačí mi jen skutky, potřebuji slova. Potřebuji slyšet ta nejkrásnější dvě slůvka „miluji tě“. Stejně tak potřebuji objetí, uznání a pochvalu. V tu chvíli se cítím šťastná a cítím, že mě někdo má rád. Stejně tak se snažím lásku vyznávat všem těm, které mám ráda já.

Od chvíle, kdy jsem Natinku poprvé držela v náručí a koukala se do těch nejmodřejších očí, které jsem v životě viděla, jsem cítila něco nepopsatelného. Láska k dítěti je úplně jiná než jakákoliv jiná láska. Není ničím podmíněná. Zkrátka a dobře prostě je. Od první chvilky, co se miminko objeví v našem životě, ač si to třeba neuvědomujeme, dítě vychováváme. Už jen našim přístupem k němu samému. Já Natalinku od samého začátku neustále zahrnovala doteky a polibky, mazlila jsem se s ní, zkrátka jsem chtěla, aby cítila bezpečí a lásku a že já jsem ten člověk, co jí bude celý život milovat, bude jí na blízku a bude ji chránit před vším zlým a špatným.

Jak už víte, Naty byla a stále vlastně je náročné dítě na pozornost. Potřebuje, aby se jí stále někdo věnoval, nebaví ji, hrát si sama a moc dlouho ani sama nevydrží. Potřebuje neustálou přítomnost osoby. S tím také souviselo, že nebyla kočárkové miminko a já jí musela ze začátku jen nosit. V kočárku dostávala hysterické záchvaty a já prostě nedokázala jezdit se řvoucím dítětem. A tak začalo nosící období. 🙂 Najednou byla neskutečně spokojená a naše procházky byly zachráněny. 🙂 S uspáváním to bylo podobné. Ačkoliv mi spousta lidí říkala, že houpáním ji rozmazlím, do jejího půl roku jsme ji uspávali houpáním na rukách. Nešlo to prostě jinak a já nedokázala položit miminko do postýlky, zavřít za ním dveře a prostě od ní odejít. Ne! Podle mě je to prostě hloupost. Dítě by mělo cítit lásku a bezpečí a to samo v postýlce, když je tak malinkaté, prostě nemá. Naštěstí po tom půl roce začala ve chvíli, kdy je unavená, usínat u kojení a tak to vlastně funguje doteď.

Natálku se tedy snažím vychovávat hlavně intuitivně, snažím se do ní vžít a snažím se představit si, jak bych se cítila já, kdybych byla takhle malinkatá a to, věřte mi nebo ne, hodně pomáhá v přístupu k ní. Co se týče pozornosti přes den, už jsem se dávno smířila s tím, že nebudu supermanželka a můj muž nepřijde večer domů a nebude ho čekat teplá večeře a čokoládový dort jako dezert. Někdy není ani uklizeno. No co. Přes den je totiž pro mne priorita Natálka. Snažím se s ní být hodně venku, vídáme se s jinými maminkami a jejich miminky, chodíme cvičit a nově také plavat. No a když jsme doma, hrajeme si spolu. Hračky se snažím vybírat tak, aby u nich musela Natálka přemýšlet, aby rozvíjely její motoriku a schopnosti, ale aby byly zároveň zábavné. Věnujeme ji s manželem téměř všechen svůj čas, ale nelitujeme toho, protože naše dcera je to nejdůležitější a nejdůležitější vždy bude.

A přesně takto bych jí chtěla vychovávat do budoucna. V lásce a domácí pohodě, s dostatkem pozornosti a zájmů. Tímto se dítě nedá rozmazlit podle mne. Rozmazlování se dělá věcmi a tím, že má dítě každou hloupost, na kterou si vzpomene. Ne dostatkem společného času se svou mámou či tátou.

Je pro mne také důležitý vztah s mým manželem a to, jak se k sobě chováme a jak se před Natálkou vyjadřujeme. Miminka vycítí vše. Máme to štěstí, že se s Jirkou téměř nehádáme, nemluvíme k sobě škaredě a na věcech se shodneme. Ani jeden z nás nepotřebuje trvat na té své pravdě. Také si každý den vyjadřujeme lásku, ať už tím, že si řekneme, že se milujeme nebo jen obejmutím či polibkem. Natálka to vše vidí a cítí, že se její rodiče mají rádi. A stejně tak milují i ji.

Čeho bych se chtěla vyvarovat je to, abych si přes Natinku „plnila“ svoje sny. Nerada bych jí mluvila do jejích koníčků a toho, čemu by se chtěla v budoucnu věnovat. Samozřejmě pokud to nebude úplně na hlavu a nebude to ohrožovat její zdraví nebo život. Chtěla bych, aby si sama zvolila třeba kroužky, které by chtěla navštěvovat, stejně jako střední a posléze vysokou školu, pokud ji tedy bude chtít studovat. Nemyslím tím však, že bych ji nechala vyrůstat jak dříví v lese a že by bylo jedno, jak se třeba bude učit. To určitě ne. Budu se snažit ji směřovat určitým směrem a když uvidím, že jí jde něco více a něco méně, budu podporovat to, co jí půjde lépe. A jestli bude mít třeba z matiky trojky, protože jí fakt nepůjde a nebude to tím, že matiku fláká, rozhodně jí to nebudu vyčítat. To je totiž podle mne jedna z nejhorších věcí, co rodiče dělají.

Chci jednoduše, aby Natálka byla šťastná ve svém životě, aby si plnila sny a aby ve svém životě viděla smysl. Aby se ze života radovala, aby se často smála a co nejméně trápila. A přála bych si, aby nás s Jirkou měla za co milovat a aby se nás nikdy nebála a naopak nás vnímala jako kamarády na celý svůj život. 🙂

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Proč už nechci růžové vlasy?

Víte, co se odehrává v hlavě ženy, která je objednána ke kadeřnici? Přemýšlí o tom, jak by své vlasy vylepšila. Já nejsem výjimkou. Už den předem totiž prohledávám pinterest a koukám se na nějaké nápady. Jsem sice docela konzervativní povaha, ale sem tam trošku vybočím ze své komfortní zóny. Třeba když si vymyslím, že chci být zrzka anebo taky, že chci zkusit do vlasů růžovou…

Poprvé mě to napadlo před 2 měsíci. Na Instagramu jsem viděla už několik holek s růžovými vlasy a říkala jsem si, že je to táááák hezký a vcelku stále ojedinělý. Holek s blonďatými vlasy je prostě hodně, kdežto s těmi růžovými tolik ne. Sice jsem si sama sebe s růžovou barvou na vlasech nedokázala moc představit, ale když jsem se vás na Instagramu ptala, vybízeli jste mě k tomu, abych do toho šla! A tak se taky stalo. 🙂

Napoprvé jsme s mou kadeřnicí vymyslely to, že mi udělá klasiku, studený blond přeliv, do toho udělá melír a nakonec dá tu růžovou. Růžovou nechala působit jen chvilinku a dopadlo to tak, že jsem měla pudrově růžovoblond vlasy. Bylo to vlastně tak akorát. Cítila jsem se v tom dobře, svěže, rozverně. 🙂 Problém byl v tom, že už po prvním umytí se růžová skoro vymyla.

Napodruhé jsem ke kadeřnici šla s tím, že pokud dáme růžovou, pak bych chtěla, aby mi vydržela déle a tak ji Kačenka (tak se jmenuje má kadeřnická víla) nechala působit déle. Vznikla z toho tmavofialovorůžová barva. A musím se přiznat, že už od první chvíle jsem se v tom necítila. Nemyslím si, že by to vypadalo špatně, to určitě ne. Jen se projevila ta moje konzervativní povaha a já pochopila, že nejsem máma rebelka a tahleta růžová pro mě není.

Potvrdil to i můj muž. Ve chvíli, kdy jsme se potkali a já už měla novou barvu vlasů, na mě koukal trošku divně. A ačkoliv nedal najevo, že by se mu to nelíbilo, já cítila, že z toho moc nadšen není. 😀 A tak jsem se už ten den rozhodla, že už moc experimentovat nebudu a zůstanu u klasické, ačkoliv možná nudné blonďaté.

Co jsem taky úplně nedávala a nebylo mi to moc příjemné byly pohledy kolemjdoucích, když jsem je míjela. Skoro jako bych vypadala jako párty mama, které ještě nebylo 20 a pořídila si miminko. 😀 Já chápu, že růžovou hlavu nemá kde kdo, ale některé pohledy byly dost divný a na to já prostě nemám. 😀 Také se mě pár lidí zeptalo, zda to byla nějaká sázka nebo jsem byla na nějakém mejdanu (na mejdany mám teda vyloženě čas! :-D), kde se tohle stalo. Nejvíce o tom, že už růžové vlasy nechci nikdy více však rozhodlo to, že jsem se v této barvě prostě nenašla a pokaždé, když jsem se koukla do zrcadla, jsem se sama sebe ptala, kdo to na mě kouká. 🙂 Já chci prostě působit jako rozumná máma a s růžovou jsem si připadala jako přerostlá puberťačka. 😀

Pokud však o růžových vlasech přemýšlíte, jděte do toho! 🙂 Jinak prostě nezjistíte, jestli vás to baví anebo to není pro vás. 🙂 Já už na to přišla, tak teď je řada na vás. 🙂

 

v Motivace, Zamyšlení

Nežijme věcmi, žijme zážitky

Dneska to bude tak trošku zamýšlející se článek. To bych prostě nebyla já, abych se zase neměla potřebu podělit o svou myšlenku. 🙂 Minulý týden se mě nezávisle na sobě dvě osoby zeptaly, co jsem dala svému muži k 1. výročí svatby. Já jim řekla, že nic. A je to pravda! My si nedaly žádný fyzický dárek. Ani já jemu, ani on mě. Výročí jsme ale oslavili. Jeli jsme do penzionu, kde jsme se brali a užili si nádherný víkend plný krátkých pohodových procházek a jídla. Vína moc ne, protože já byla na začátku 9. měsíce a můj muž nerad pije sám. 🙂

A takhle to máme s dárky docela často. Podle mě je totiž lepší dát zážitek než něco fyzického. Něco jiného je to tedy u dětí, kdy jsou nadšené z různých hraček a věcí, ale u dospělého, který si může koupit cokoliv, co se mu zlíbí, je vymýšlení dárků dost těžké. Koupit pak třeba nějaký pobyt a užít si jej společně, nemá pak chybu. Sama jsem se o tom přesvědčila nedávno, kdy jsme my, můj brácha s rodinou a moje maminka s babičkou, strávili prodloužený víkend na Pálavě. Bylo to krásné, byli jsme všichni spolu, nikdo nikam nespěchal, mohli jsme si dlouho povídat, dělali jsme si královské snídaně, grilovali jsme a seděli dlouho do večera u skleničky vína. Prostě jsme na sebe měli čas, ten čas, který nám ve všední den či o víkendech tolik chybí. A víte co? Bylo to mnohem hodnotnější než jakákoliv fyzická věc.

Celkově jsem já ten typ člověka, který si radši koupí něco, co může prožít, než aby tvořil sbírku věcí. Nebyla jsem tedy vždycky taková. Mnohdy pro mne bylo koupení oblečení, knížky, dekorace nebo nějaké blbosti, kterou jsem vážně nepotřebovala, zajímavější. Postupem času, s přibývajícím věkem a se zaplňujícím místem v našem bytě, který má své kapacity a není možné jej nafouknout, jsem pochopila, že mnohem šťastnější mě udělá něco, co si užiju než nové tričko či sluneční brýle.

Celkově mi v dnešní společnosti přijde, že mnoho lidí „hraje“ na to, kolik a jak drahé mají věci. Ať už je to oblečení, elektronika nebo třeba auto. Nevím proč, ale mnohdy si lidé myslí, že čím víc věcí budou mít a čím „lepší“ budou, tím je snad bude mít okolí raději, bude je obdivovat. Já to takhle nemám. Jasně, děsně ráda si kupuju oblečení, na druhou stranu to nijak nepřeháním. A třeba zatím nosím v aktuálních letních teplotách oblečení z minulých let. Nekoupila jsem si ještě nic nového! A nevadí mi to. 🙂 A ačkoliv si určitě něco nového pořídím, chci o tom více přemýšlet. Chci si kupovat věci, které opravdu potřebuji a které skutečně využiji, které mi budou sloužit i několik let. Mnohem raději totiž jsem, když si společně s mým mužem a naší dcerkou užijeme víkend. Jdeme obvykle do města na oběd nebo jedeme na výlet. Obojí něco stojí, to je jasný. Někdo prostě utrácí za věci, my převážně utrácíme za to, že prožijeme úžasný den, ze kterého máme plno zážitků, ochutnáme skvělé jídlo, kafe nebo třeba pivo.

O problematice s přemírou věcí jsem začala přemýšlet relativně nedávno. Víte, občas mám i já nakupovací záchvat, kdy si řeknu, že potřebuju nutně tohle a tohle. A taky si to dost často koupím. Problém však je, že si třeba dané oblečení vezmu jen dvakrát na sebe a už se mi nelíbí. To je však problém i slev, o kterých jsem se už zmiňovala v tomto článku. A pak to dopadá tak, že když jednou za čas protřídím skříň, vidím, kolik kusů jsem si pořídila úplně zbytečně. Vidím to i ve velikosti našeho bytu. S každou novou věcí máme doma méně a méně místa a kór, když máme Natalinku, která má svých věcí také dost a dost a bude jich mít ještě více. Najednou si uvědomuji, že já tolik věcí nepotřebuju a že je zbytečné schraňovat tolik talířů a misek na focení, když nejradši fotím jen na zlomku. A tak jsem se rozhodla udělat velkou čistku věci, které už nepotřebuji prodat a zbytečně nezahlcovat náš domov, ale i svůj život věcmi. Naopak chci více peněz i času investovat do cestování a poznávání nových míst, nových jídel…

Chci mít prostě a jednoduše svůj život barevný a plný zážitků, přesně tak, abych si na sklonku života mohla říct, to bylo fakt skvělý, jak jsem ten svůj život prožila a že ani jeden den nepřišel nazmar. 🙂 Stejně si ty věci, které za svůj život posbíráme nevezmeme s sebou do hrobu. To, co prožijeme, nám však nikdo nevezme. 🙂

promo-image
v Motivace, Zamyšlení, Život, Život mámy

Hledám rovnováhu

Je právě sobota, půl 5 odpoledne a jsem na prodlouženém rodinném víkendu v Dolních Dunajovicích. Přesně v tom penzionu, kde jsme s Jirkou měli svatební veselí a kam občas velmi rádi zajedeme odpočinout si a načerpat novou energii. Je to tady totiž naprosto úžasné! Vedle mne právě v manželské posteli spinká Natalinka a já jsem se rozhodla, že konečně na blog sepíšu článek o tom, co mi aktuálně vrtá nejvíce hlavou.

Jsem ten typ člověka, co má rád, když je jeho program nabytý. Od chvíle co vstanu, se toho snažím za den udělat co nejvíce, abych měla večer pocit, že daný den byl smyslupný a že jsem si ho užila na maximum. Aktuálně to tedy znamená, že se snažím naplno věnovat Natálce, ale zároveň i pracuju, bloguju, snažím se zdokonalovat ve focení a ještě chci být vzorná manželka.Už jsem vám ale jednou psala, že být superžena prostě nezvládám! A upřímně se o to už ani nesnažím… Protože by mě za chvilku odvezli do blázince. 😀

Jeden den toho prostě stihnu víc a druhý méně. Svět se pro mě neboří ve chvíli, kdy neuvařím, neuklidím nebo nestihnu veškerou práci, kterou jsem stihnout chtěla… Tak a teď se zrovna Natalinka probudila. Takže já se jdu zase věnovat svému mrňouskovi a rodině a doufám, že tento článek brzy dopíšu. 🙂

Je pondělí, chvilka po poledni a já se konečně dostávám k tomu, abych vám své myšlenky dopsala. 🙂 Víkend byl naprosto úžasný. Plný klidu, pohody, rodiny. Najednou jsem měla pocit, že se zastavil čas a upřímně jsem to už opravdu dost potřebovala. Na druhou stranu 3 dny pohody mi naprosto stačily k tomu, aby mi začaly chybět všechny mé aktivity a nestíhání. 😀 Já prostě miluju ten shon a miluju všechno, co dělám. Jen v tom potřebuji najít rovnováhu. Tak a už jsme u toho.

To, co mi teď „zvoní“ v hlavě je najít balanc všeho, co dělám. Musím se přiznat, že jsem si toho naložila více, než zvládám. Ale vzdát se ani jednoho nechci. Jsem totiž děsně podnikavý člověk a potřebuju vymýšlet stále něco nového a zdokonalovat se v tom. Kdo mě zná, tak ví, že potřebuji nové a nové impulsy k tomu, abych se cítila šťastná. Opravdu, ale opravdu nesnáším nudu a stereotyp! A taky neumím usnout na vavřínech, ačkoliv bych to někdy fakt potřebovala. Nedokážu se však vzdát toho, co mě naplňuje, ačkoliv jsem z toho kolikrát vyčerpaná. A tak hledám rovnováhu.

A jak ten rovnovážný stav teda najdu či jej vytvořím? Říkala jsem si, že si prostě budu psát plán aktivit na každý den. A to konkrétně, co fakt musím udělat a přes co nejede vlak. A pak taky to, co by se mi hodilo udělat, ale zas tolik to nespěchá. Vzhledem k tomu, že mám čas povětšinou večer, dám prostě těm večerům nějaký řád. Jeden večer se budu věnovat úpravě fotkám, druhý večer budu vařit, péct a uklízet, třetí večer budu psát články na blog, čtvrtý večer budu dělat Natalince album jejího prvního roku, pátý večer budu pracovat a víkendové večery si nechám pro rodinnou pohodu, přátele a filmy. Zní to takhle velmi jednoduše a já vůbec nevím, jestli to vyjde, ale doufám, že ano. 🙂 Dost by mi to totiž všechno ulehčilo a cítím, že bych byla zase o něco šťastnější, kdybych každý večer nečuměla do notebooku a nesnažila se něco tvořit. 🙂 Ne vždy na to mám totiž fantazii a sílu. 🙂

Co chci také dost dost omezit, je aktivita na sociálních sítích a celkově na internetu. Vzhledem k tomu, že píšu blog, instagram, facebook i kontrolu mailu moc potřebuji. Nechci být však otrokem online světa a být neustále po ruce. Prostě to tak je. Na instagram se tudíž chci koukat jen chvilku ráno, když budu nahrávat fotku a pak třeba 5 minut večer. A o nic déle. Věřím, že mi i tak nic neuteče. Naštěstí jsem už „odstávku“ internetu a sociálních sítí zahájila před týdnem, kdy mi v mobilu došla data a já si řekla, že si je fakt dokupovat nebudu, a tak jsem před procházkou hodila mobil hluboko do tašky a užívala si přítomnost. A upřímně je to fakt neskutečný relax! Jedno však musím napravit, musím si do telefonu nebo ipodu přetáhnout hudbu z notebooku a budu trajdat s muzikou v uších, protože jak se říká, hudba je lék a také mi dokáže neskutečně zlepšit náladu. 🙂

Jo a víte co ještě? Chci chodit spát dřív než o půlnoci, jak je tomu teď, protože pak jsem ráno rozlámaná a unavená a to mě taky nebaví. Takže nejpozději ve 22.30 chci ležet v posteli. To jsem na sebe tedy zvědavá, protože mi to připadá jako dost scifi úkol. Večer ten čas totiž utíká nějak dvojnásobně rychleji nebo co. 😀 Tak uvidíme. Já osobně jsem napnutá, zda tak „brzo“ usnu. 🙂

No a aby toho nebylo málo, s tímto harmonogramem chci začít už dneska, tak mi držte palce. 🙂

Máte nějaké rozvržení vašich dnů nebo se každý den snažíte stihnout všechno a nic? 🙂

 

v Zamyšlení, Život mámy

Jak si užít mateřskou

Poslední dobou sem píšu především o mateřství, což tedy nebyl úplně můj původní záměr, jenže víte co, miminko prostě ovlivňuje aktuálně celý můj život a tato témata jsou mi prostě bližší než kdy dřív. 🙂 Ale slibuji, že po tomto článku to tady prolnu i vyloženě nemateřskými příspěvky. 🙂

Když jsem si ještě dávno předtím, než se Natalinka narodila, sem tam někde přečetla mateřská, ale určitě ne dovolená, říkala jsem si, že to ty ženský prostě přeháněj. Přece musí být super být doma s prckem a přece to nemůže být tak těžký a náročný. 🙂 Upřímně se musím sama sobě dost smát, když si vzpomenu na své představy o tom, jak „lehce“ jsem si rodičovství představovala. A sama se teď v duchu směju všem tém názorům lidí kolem mě, kteří také zdaleka vůbec netuší, že mít dítě není jen zábava od rána do večera a žijou v určité nevědomosti toho, jak to s dítětem reálně funguje.

Na druhou stranu však zastávám názor ten, že jaký si to člověk udělá, takový to má. A já se rozhodla si mateřskou a celkově svojí roli mámy užít! Občas mi někdo na Instagramu napíše něco ve stylu, že jsem reklama na mateřství a že v mém podání ta mateřská vypadá děsně idylicky. Abych byla upřímná, samozřejmě mě tato slova dost těší. Sice se ne vždy cítím jako někdo, kdo by mohl dělat reklamu matkám, ale je pravdou, že se v tomto životním období cítím šťastněji než kdy dřív. Mám teda nějaké tajné tipy na to, jak si tuto „nedovolenou“ užít? 🙂

1.Najděte si spřízněnou duši – matku

Je to prostě tak. Najděte si ve vašem okolí nějakou mámu, se kterou si budete rozumět. Já mám to štěstí, že mám kolem sebe čerstvých maminek více, takže jsem svou spřízněnou duši a parťačku na trajdání po městě a sdílení všech mateřských radostí i strastí, nemusela hledat dlouho. Pokud však mezi svými kamarádkami nemáte žádnou, která by měla také miminko, zkuste si ji najít například na Facebooku v mama skupinách (pokud vím, tak skupina s podobným názvem jako maminky Brno 2017 na FB je). Anebo se zkuste s mimčem přihlásit na nějaké cvičení, kde se budete moct s nějakou maminkou seznámit. 🙂 Na Instagramu můžete maminky vyhledávat například pod hashtagy #maminka #maminkabrno #mamavbrne #mominbrno a tak dále. To však jen tipuji, zkuste zapojit svou fantazii ohledně hashtagů. 🙂 Opravdu však zkuste nějakou mama kámošku najít. Osobně mám totiž zkušenost, že s kamarádkami mámami si mám aktuálně víc co říct, než kamarádkami, které děti nemají a tak mi třeba občas nerozumí a já si pak připadám trochu divně a staře. 😀 Jo a vzájemné návštěvy jsou také super! Ve dvou, respektive ve čtyřech se to prostě lépe táhne. Jedna maminka pak může pohlídat obě děti a ta druhá může připravit třeba oběd nebo kafe a to je super. Navíc se miminka velmi rády navzájem pozorují a také se od sebe mohou učit.

2. Choďte každý den ven

Konečně je tady pořádné jaro s hezkými teplotami a to je skvělá příležitost trávit většinu dne venku. Podle mne je trávení času s mimčem na procházce velmi důležité a skvělé. Miminko v kočárku či nosítku povětšinou spí a vy můžete poslouchat oblíbenou hudbu, kochat se přírodou či městem a také potkáte spoustu různých lidí. A ať už si jen zajdete na kafe s sebou nebo půjdete do pekárny koupit chleba, věřte, že kontakt s lidmi vám o něco rozsvítí den a přivede vás na jiné myšlenky než jsou jen ty mama. 😀 Já si prostě procházky s kočárkem či s nosítkem neskutečně užívám. A Natálka taky. Pokud zrovna nespí, kouká kolem sebe zvědavka. Aby ne, když má kolem sebe tolik podnětů. 🙂 Jde také vidět, že se doma občas nudí. Není se čemu divit, když to má doma už okoukané, takže jsme obě rády, když můžeme změnit prostředí. 🙂

3. Nestresujte se, že něco nestíháte

Jak jsem psala ve svém předchozím článku, ani já nejsem supermáma ani superžena, která zvládá tisíc věcí za jeden den. A víte co? Rozhodně se tím nestresuji. No tak nemám každej den navařeno, napečíno a vyžehleno (to nemám většinou nikdy), důležité je, že je miminko v pohodě. Mě osobně stejně nejvíc těší, když se Natali směje na všechny strany a ne uklizená domácnost do posledního smítka. 🙂

4. Mějte čas i na sebe samu

To, že jsem se stala mámou opravdu neznamená, že se o sebe přestanu starat! Ba právě naopak, měly bychom se o sebe starat dvakrát víc. Já to tedy doma dost šidím, ale návštěvu kadeřnice a mani, pedi prostě nevynechám. 🙂 Jen doufám, že se někdy objednám i na masáž, protože má záda to už nutně potřebují. 🙂

5. Dělejte něco, co vám bude dělat radost

Nebuďte jen mámou. My ženy máme trošku tendenci tím mateřstvím zblbnout, pokud nemáme jiný zájem či aktivitu. Zkuste si tedy najít nějaký koníček, který vám připomene, že váš život není jen o miminku. Já miluju třeba focení a všude sebou nosím foťák. Co kdyby se mi náhodou naskytlo něco fajn k vyfocení, že. 🙂 A když Natalinka spí, tak se těmi fotkami probírám a upravuji je.  A jsem z toho dost šťastná, protože je to má forma určité seberealizace.

6. Jezděte či choďte na rodinné výlety

Každý týden se děsně těším na víkend a víte proč? Protože vím, že se vydáme na nějaký rodinný výlet či procházku. Tato aktivita vás nemusí vůbec vyjít draho. Prostě vezměte partnera, mimčo a jděte. Vytyčte si nějaký cíl. Nemusí to být nutně kafe a dortík v kavárně. Vydejte se například k nějakému krásnému místu či pamětihodnosti. My si s manželem při našich procházkách navíc povídáme více, než když jsme doma. Kdo ví, kolik věcí bychom se o sobě nedozvěděli, kdybychom nechodili na společné prochajdy…

7. Berte miminko jako svého parťáka

Je pravdou, že jsme si s Natálkou na sebe musely trochu zvyknout a sladit se, ale po nějaké době, kterou jsme spolu strávily můžu říct, že je to moje parťačka a největší kamarádka. Jasně, moc mi toho ještě neřekne a těžko říct, jestli mi rozumí, ale přece jen spolu trávíme většinou 24 hodin denně 7 dní v týdnu a je potřeba si ty dny užít. Miminko se narodilo vám, a není potřeba, abyste se kvůli němu nějak významně omezovaly. Udělejte z míma prostě svého parťáka. Já třeba moc ráda chodím do kaváren (o čemž už jsem v jednom z minulých článků také psala) a nebojím se vzít Natali s sebou. Už máme naštěstí natrénované různé krizové situace, když se Natince přestane někde líbit a mě její nespokojenost  naštěstí už nerozhodí jako na začátku. Prostě zachovám chladnou hlavu a v klidu a zároveň co nejrychleji se snažím miminko utišit. A víte co? Nikdy jsem se nesetkala s nějakým opovržením či škaredými pohledy. Dokonce mi přijde, že si Natalinka čas v kavárně se mnou dost užívá a toto prostředí má ráda. Je to prostě parťačka.

8. Berte „katastrofy“ s úsměvem

S malým dítětem člověk nikdy netuší, co jej za den všechno potká a jestli se mu povede uskutečnit všechno, co si na den naplánuje. Navíc se miminku samozřejmě nemusí líbit, že máma má aktuálně důležitou schůzku nebo potřebuje něco vyřídit na úřadě. Takže ve chvíli, kdy se spustí jekot, nejednu z nás zřejmě polije pot a velmi rychle se dostaneme do stresu. Já se snažím mít nad těmito situacemi už nadhled a snažím se uplakanou Natálku co nejrychleji utišit a na všechny kolem se usmívat, ačkoliv to ne vždy jde. 😀 Stejně tak se nehroutím, když si Naty ušpiní oblečení od jídla anebo ušpiní i mě. Prostě se tomu raději zasměju. Stejně s tím člověk nic moc nenadělá… 🙂

Tohle jsou tedy mé tipy, jak si mateřskou užít. 🙂 A jaké jsou ty vaše? 🙂

 

 

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Nezvládám to!

Byla jsem dokonalá máma i manželka! Ale jen ve svých představách a dokud se Natálka nenarodila… 🙂 Je to prostě tak. V těhotenství jsem si malovala, jaké to s miminkem bude a jak budu zvládat vařit, péct, uklízet, psát blog, fotit a ještě si hrát s dítětem a víte co? Je to všechno úplně jinak! A já už konečně můžu po více jak půl roce v mojí nové roli prohlásit, že to fakt nedávám! Tedy jako být tou paní dokonalou, kterou jsem být chtěla.

Vždycky jsem byla dost cílevědomá a celkem i puntičkářská. V pubertě mě to teda dost přešlo, ale s odchodem teenage věku se má ambicióznost opět vrátila a když už jsem něco dělala, snažila jsem se, abych to dělala pořádně. K tomu přidejte mou docela hyperaktivní povahu, kdy chci za den stihnout děsně moc věcí, jinak mi daný den nepřijde dost prožitý a získáte velmi, ale velmi nehezkou kombinaci. Nejšťastnější bych totiž byla, kdybych měla domov uklizený do posledního smítka, zvládla zabavit miminko, do toho pracovat, chodit na procházky a večer bych chtěla mít navařeno a napačeno pro svého muže. Prostě taková vzorná housewife! Jenže tak to prostě není.

Co vám budu povídat, s příchodem Natálky se stalo všechno náročnější a to, co se jevilo jako lehký úkon je s mou malou princeznou dost obtížné. Nemám totiž to miminko, které byste položili na deku, dali mu do ruky hračku a ono se samo zabavilo alespoň na 30 minut. Asi bude Natinka po mně nebo nevím, ale ona potřebuje stále nové a nové podněty a stále něco nového pozorovat. Jedna hračka ji zabaví asi na 30 sekund a pak vyžaduje něco dalšího. Jenže to není všechno! Natálce se nelíbí, když si musí vystačit sama, a tak sotva vycítím příležitost k tomu, že bych mohla třeba něco pouklízet nebo zadělat na bábovku, Natinka se rozkřičí na celý byt a já musím chtě nechtě na dečku a hrát si s ní.

Dlouho předlouho jsem se s tím nedokázala smířit. Kór, když některé mé kamarádky za den zvládnou tisíc věcí a já vůbec nechápu, jak! A kde berou tolik síly? Já večer padám únavou a to se občas ještě musím donutit pracovat, alespoň hodinku, dvě… Navíc mám kolem sebe i děti, které jsou ve věcí hraní si více samostatné. Prostě je jejich máma položí s hračkou na deku a ony si hrají a spokojeně u toho broukají. Stejně tak dlouho jsem se snažila o nastolení nějakého režimu, který by mohl fungovat. Říkala jsem si, že si zkusím na každý den napsat plán aktivit, které bych chtěla udělat a třeba se to povede. I tady jsem však narazila. A víte co jsem zjistila? Že ani takhle to prostě nepůjde. Nakonec jsem tedy došla k závěru, že se nemá smysl stresovat. Prostě nejsem superžena, supermáma, ani supermanželka a nebojím se to přiznat. Věřím totiž, že nás je víc. 🙂

Na druhou stranu, proč bychom měly my mámy být supermanky a být rychlé jako supermyši? Ten čas s miminkem tak strašně rychle utíká a ani se nenadějeme a bude těm našim zlatičkám rok, dva, tři, pět, deset… A já si prostě nechci říkat, že místo toho, abych trávila čas se svým dítětem, jsem raději šůrovala byt. Neříkám, že mě občas neštve, že nemáme dokonale uklizeno, ba právě naopak, ale chvíle s Natálkou jsou pro mne teď nejvíc. Uklízet a péct budu moct určitě ještě tolikrát v životě, zato dny strávené s miminkem, které si neužiji naplno, mi už nikdo nevrátí.

Víte, někdy když koukám na Instagram, chytám pocit, že mámy, které sleduju, zvládají být krásné, upravené, dělají si super snídaně, obědy i večeře, ujdou denně několik kilometrů s kočárem, uvaří manželovi, uklidí, vyperou a vyžehlí a to všechno zvládnou za jeden jediný den. Nevím tedy, kde dělám chybu já, ale pak si připadám dost tragicky. Každý večer navíc ulehám s pocitem, že jsem chtěla udělat za daný den něco, co jsem samozřejmě nestihla nebo na to zapomněla. A tak, pokud to máte stejně jako já a jste občas rády, že na oběd sníte namazaný chleba, věřte, že v tom nejste samy a můžeme si spolu podat ruku. 🙂 Já jsem i přesto nejšťastnější máma na světe. Ačkoliv sedím v křesle, za kterým se schovává hora prádla na vyprání. Dnes to už nestihnu, tak snad zítra…

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Další miminko?

Od té chvíle, kdy jsem si uvědomila, že chci rodinu, jsem tvrdila, že když už rodinu, tak velkou! Říkala jsem si, že bych měla klidně děti i tři. Děti mi přišly úžasné a já se do těch malinkatých stvoření úplně zamilovala. V hlavě jsem si už malovala, jak budu mít velký jídelní stůl, kolem něho se posadí všechny mé děti a já budu podávat tříchodovou večeři nebo sváteční oběd. Více dětí rovná se více radosti a lásky, no ne?

I v těhotenství mě držela má představa tří dětí. Dokonce jsem i věděla, že věkový rozdíl mezi nimi by byl ideální asi tak dva roky, aby si spolu mohly hrát. A byla jsem přesvědčená, že to tak i bude. 🙂 Když jsme pak oznamovali, že naše první miminko bude holčička a dědečkové si trošku povzdechli, že nebudou mít vnuka, utěšovala jsem je větou, že to buď vyjde příště nebo napotřetí. 🙂

Poté co se narodila Natálka jsem jí byla tak unešená! Stala jsem se mámou a tento přerod byl v mém životě jedním z těch nejvýznamnějších. Cítila jsem se najednou tak dospěle, šťastně, naplněně. Přišlo mi, že můj život bez dítěte byl úplně jiný a strašně prázdný. A ačkoliv jsem ze začátku byla děsně nejistá, bála jsem se, učila jsem se, jak s miminkem zacházet a jak s ním mám komunikovat, pochopila jsem, že můj život získal smysl. Ten smysl, který jsem občas hledala. Do té doby byly mé dny občas velmi nenaplněné. Prostě jsem se ráno vzbudila a neviděla jsem před sebou žádný cíl. S Natálkou jsem tento pocit ještě nezískala. Každý den má význam, každý den se stane něco nového…

Po narození Natinky samozřejmě velmi rychle přišly první dotazy ohledně toho, kdybychom se chtěli rozrůst ještě o dalšího člena. Vím, že některé čerstvé rodiče a především maminky tyto dotazy docela vytáčejí. Já se musím přiznat, že tento případ nejsem. Ačkoliv těhotenství a především porod není něco, co bych potřebovala ještě někdy zažít, hned druhý den po jejím narození jsem říkala, že druhé miminko přijde určitě brzy a že kdyby nebylo porodu, klidně bych měla dětí hodně, třeba i více než tři. 😀

V tomto svém názoru jsem se utvrzovala i první dny doma. Sice všechno bylo tak nějak náročnější, ale tolik lásky, kolik jsem pocítila s Natinkou, jsem opravdu nezažila a říkala jsem si, že bych tohle všechno chtěla určitě ještě jednou. 🙂 Dokonce jsem věkovou hranici mezi dětmi i snížila na rok a půl, aby byly sobě prostě blízko. Jenže víte jak to je, když si něco řeknete, nakonec to dopadne všechno jinak a taky svou roli zahraje osud. A já na osud dost věřím.

Možná teď čekáte velké odhalení v podobě toho, že jsem opět v tom a čekám miminko. Ale opak je pravdou. Miminko mám jedno a po půl roce s touhle dračicí jsem si jistá, že další přírůstek dlouho nepřijde. 🙂 Věková hranice mezi mými dětmi se skoro každým dnem zvyšuje a já si dokonce i někdy říkám, že mi Natalinka bohatě stačí a sourozence jí nedopřeji. 😀 Některé dny jsou totiž opravdu náročné a já nedělám nic jiného, než že ji dělám šaška pro pobavení a zábavu. Aktuálně se držím názoru, že bych mezi dětmi chtěla 3-4 roky rozestup. Protože to už bude Naty snad trochu rozumná a člověk ji vysvětlí, co se najednou děje a proč už ona není středem pozornosti sama, ale že se o ni musí prostě dělit. Taky by to mohla být i moje pomocnice a navíc už bude v tomto věku chodit do školky, takže se budu moct přes den věnovat miminku a dostatečně si jej užít, aniž bych měla pocit, že toho druhého šidím… Ale jak říkám, já věřím na osud a ten si někdy s našimi představami dělá co chce. 🙂 Další mímo prostě přijde ve chvíli, kdy přijít má anebo třeba nepřijde. Kdo ví. Teď jsem naprosto šťastná s jedním dítětem a je mi takhle moc fajn. 🙂

Kolik dětí byste chtěli mít vy a jaký věkový rozdíl vám přijde nejlepší? 🙂

 

v Zamyšlení, Život mámy

Děti mě děsí?

Nedávno jsem se setkala s touto větou: „Děti mě děsí“. Pokračovalo to v tom smyslu, že děti jsou hezké jen když se usmívají a jsou hodné, ale jakmile začnou plakat, je to prostě hrůza. 🙂 A to bych prostě nebyla já, kdybych se i o tomto tématu nerozepsala. 🙂

Už jsem v jednom článku zmiňovala, že když mi bylo 15, prohlašovala jsem, že já děti mít nikdy nebudu. Kolem mého 20. roku se můj názor začal pomalu měnit, ale i tak jsem se tomuto tématu spíše vyhýbala. Věděla jsem sice, že chci mít miminko celkem brzy, nicméně jsem cítila, že mám před sebou ještě relativně dost času a hlavně jsem měla tolik aktivit, především studium na vysoké škole, které se s malým pufíkem rozhodně neshodovaly. V roce 2014 jsme navíc s Jirkou jeli na Kryštofkemp do Mikulova a zážitek z tama mi taky myšlenky na miminko zrovna neurychlil. 🙂 Někdo nás měl upozornit, že Kryštofkemp je synonymem dětského tábora. Na této akci bylo neskutečné množství rodin s dětmi. Tuším, že děti byly totiž zdarma anebo měly zvýhodněné vstupné. My s Jirkou si tam jeli odpočinout a nasát festivalovou atmošku a místo toho jsme poslouchali dětský křik, pláč, smích a díky malým dětem ve vedlejším stanu jsme vstávali s lehkou kocovinkou už před 7 ráno, což je velmi kruté, když jdete spát po půlnoci. 😀 Musím se přiznat, že v tuto chvíli jsem si opět říkala, že já a děti, to asi nepůjde dohromady. 😀 Bavilo mě si prostě užívat život, aniž bych se musela starat o někoho dalšího a hlavně, poslouchat dětský pláč? To bylo opravdu dost děsné. 🙂

O další rok později jsem odstátnicovala a začala jsem pracovat ve své první práci. Moje první zaměstnání byl čistý sen! Byla to práce snů v online gastronomickém průvodci. Myslím, že to bylo až moc skvělé mít takovou boží práci ihned poté, co jsem úspěšně zakončila své studium. Tato práce mi vydržela pouze půl roku, protože brněnská pobočka této firmy k prosinci ukončila svou činnost v Brně, ale já si tenkrát myslela, že zde budu pracovat dlouho a myšlenky na miminko se opět někam vytratily. Má práce mě bavila natolik, že mít dítě bylo dost nepředstavitelné. Není se čemu divit, bylo mi necelých 24 a můj opravdový život právě začínal. Myšlenka na těhotenství a porod pro mne byla v tomto období dost mimo téma. Tenkrát bych na to prostě nebyla připravená. Nebyla bych na to připravena psychicky, ale ani fyzicky. Bavila mě moje práce, bavily mě mejdany, bavilo mě být dlouho do noci vzhůru, bavilo mě nepravidelné stravování, bavilo mě žít z minuty na minutu, prostě mě bavil život mladé holky, která nemá téměř žádné závazky.

Poté však přišla žádost o ruku, plánování svatby, konec mojí snové práce, poznávání kruté reality života, nová práce, ve které jsem byla spíše nešťastná, další práce, ve které jsem byla také nešťastná a nakonec přišla svatba. Už měsíc před svatbou jsme se s Jirkou začali doma bavit o tom, že by teď už možná byl ideální čas na miminko. Najednou to prostě přišlo samo, jednoduše jsem dozrála. Před oltářem jsem pak stála s malinkatým tajemstvím v břiše a cítila se dvojnásobně šťastná. Jednou z toho, že se vdávám a podruhé z toho, že budu maminka. Doufala jsem, že čekám holčičku, která se bude jmenovat Emma. Slovy asi nedokážu popsat to nadšení, že jsem těhotná. Cítila jsem se skvěle! Představa, že se stanu mámou byla tak úžasná! Užívala jsem si každý moment a přede mnou byla svatební cesta. Už první večer, kdy jsme měli zastávku v rakouském Grazu, jsem pochopila, že se děje něco neobvyklého. Další dny byly dost krušné, až jsem na těhotenském testu, který jsem si po 2 dnech udělala, zjistila, že z původních dvou čárek tam zbyla jen jedna. Bylo mi smutno. Seděla jsem tenkrát na záchodě, hlavu jsem svírala ve svých dlaních a plakala jsem. Asi bych se z toho docela složila, kdybych vedle sebe neměla optimistu Jirku a kdybychom si zrovna neužívali svatební cestu. Obojí mi pomohlo v tom, abych myslela pozitivně a abych se touto záležitostí nenechala zlomit. Chlácholila jsem se tím, že otěhotnět můžu, tak to prostě vyjde příště.

Po návratu ze svatební cesty domů se vše vrátilo do původních kolejí. Já začala hledat novou práci, protože v té, ve které jsem byla, jsem se necítila šťastná a s Jirkou jsme se snažili užívat si novomanželství. 🙂 V hlavě jsem myšlenky na těhotenství a miminko sice měla, na druhou stranu jsem si říkala, že to, co se mi stalo bylo prostě znamení toho, že dítě je teď špatný nápad, a tak jsem se začala věnovat své kariéře. Jenže pohovor, který se týkal práce, která by mě skutečně, ale opravdu skutečně bavila, mi nevyšel a vzhledem k tomu, že jsem nemohla najít jiné zaměstnání, co by mě mohlo naplňovat, se má touha po malém stvoření opět vrátila. A tak jsem v prosinci otěhotněla podruhé a dál to už znáte. 🙂 Narodila se mi princezna s nádherným jménem Natálie.

Tímto svým příběhem jsem prostě a jednoduše chtěla říct, všem holkám a ženám, které sice vědí, že by jednou chtěly miminko, ale teď je spíš tato myšlenka děsí, že je to naprosto v pořádku. Miminko je sice super, být mámou je ta nejkrásnější role na světě, avšak žena na to musí dozrát. Některé dozrají dříve, některé později a jiné vůbec. I to je v pořádku. Ne všechny jsme se narodily pro to, abychom byly mámami. Pokud si však v hloubi duše myslíte, že jednou matkou být chcete, nechte všemu čas a volný průběh. Upřímně si myslím, že není kam spěchat, pokud to člověk ještě necítí, nemá vhodné podmínky či ideálního partnera.  Pakliže máte spoustu aktivit, které vás aktuálně naplňují a víte, že chcete ještě něco stihnout, než vás na chvilku zabrzdí malý človíček, užívejte si to! Svět se s miminkem sice dost změní, ale je jen na vás, jak moc. Jedno vám však holky můžu říct jistě! Nikdy už nebudete mít tolik času, kolik ho máte máte jako bezdětné. Tak jej využijte naplno. 🙂 Jo a nebojte, ve chvíli, kdy budete mít svoje vlastní dítě, tak vám bude zaprvé připadat jako nejkrásnější a nejlepší na světě a zadruhé pro vás jeho křik nebude nesnesitelný jako je křik cizích dětí. 🙂 A když se na vás bezzubě usměje, tak mu odpustíte i to, že jste se v noci vůbec nevyspaly. 🙂 A ano, je to sice náročné, ale je to také neskutečně krásné!

Mějte se krásně a těším se zase příště. 🙂 Kačka

 

Zavřít