Kategorie

Zamyšlení

v Motivace, Zamyšlení, Život mámy

Jak jsem začala milovat svůj život?

Když v průběhu několika let zažijete šikanu, samotu a taky poruchu příjmu potravy, velmi jednoduše ztratíte veškeré sebevědomí, které jste kdy měli.

Alespoň takto to bylo u mne.

Když jsem si pak jednoho dne řekla, že jsem už na totálním dně a potřebuju se konečně odrazit, musela jsem být dost silná i na to, abych u sebe dokázala zdravé sebevědomí znovu vybudovat. Nebyla to vůbec lehká cesta, vlastně je to docela běh na dlouhou trať. Zároveň to však není nic, co se nedá zvládnout.

Určité sebevědomí jsem získávala s každým dnem, kdy jsem po jídle nešla na záchod. Už v minulém článku jsem psala, že jsem si jídlo, které jsem za den snědla, fotila. Nebyly to vůbec žádné dokonalé fotky. O foodstylingu jsem neměla ani potuchy a jediný foťák, který jsem měla k dispozici byl na mém mobilu. Ale mě to focení jídla prostě bavilo. Za prvé jsem si vedla takový přehled, co jsem kdy jedla a vařila a za druhé jsem mohla názorně vidět, že jím zdravě, což mi pomáhalo v tom, abych ze snědeného jídla neměla výčitky, jak tomu dost u holek, které PPP trpí, je.

V tu chvíli jsem absolutně netušila, že z mého amatérského focení jídla na mobil někdy vznikne něco většího. Po nějakém čase jsem objevila několik krásných food blogů. Zamilovala jsem se do tohoto foodblogového světa. Líbily se mi krásné fotky, líbily se mi recepty… Ale nikdy jsem si nedokázala představit, že bych někdy tvořila něco podobného. A tak šel čas dále a dále a já se ve vaření zdokonalovala a vařila jsem každý den. No a jednou, když jsem opět projížděla různé foodblogy mi Jirka koukal přes rameno a najednou se mě zeptal, proč nepíšu blog o jídle já, když jídlo tak miluju a pořád vařím… Já mu odpověděla, že na to vůbec nemám přeci. Jenže ta myšlenka mi v hlavě zůstala.

A tak se stalo, že jsem si nakonec ten blog založil. Blog o jídle – Kate’s Cuisine. Nebyl to ze začátku vůbec vymazlený blog. Ba právě naopak, fotky jsem fotila mobilem, úprava žádná, foodstyling taky ne. Ale bavilo mě to a moji kamarádi z toho byli dost nadšení. Když se o mém nadšení dozvědělo několik lidí, ptali se mě, jestli bych jim nechtěla připravit jídlo na nějaké akce, a tak začala má jepičí cateringová agentura. 😀 Původně jsem se tedy do toho nápadu zbláznila a říkala jsem si, že by bylo skvělé dělat catering, ale příprava jídla je tak náročná záležitost, že jsem od toho po nějaké době zase upustila.

V roce 2015 jsem své blogování začala brát vážně. Jela jsem do Prahy na jednu akci pro foodblogery a milovníky jídla a najednou jsem viděla úplně nový svět a nové možnosti. A tak začala má cesta za hezčími fotkami a nápaditějšími recepty. Mé sebevědomí začalo opět růst a víte proč? Protože jsem konečně měla nějaký smysl života. Něco mě velmi bavilo. Je to dost vtipné co? Holka, která trpěla PPP nakonec píše food blog a miluje jídlo. Opravdu paradox.

Jak asi víte, Kate’s Cuisine jsem nakonec opustila, protože jsem zjistila, že mě jen samotné food blogování bohužel už tolik nebaví a nenaplňuje a cítila jsem v této oblasti pocit naprostého vyhoření. Navíc jsem chtěla psát o svém životě a právě i o PPP. Chtěla jsem vám čtenářům něco předávat, motivovat vás. A tak jsem tady a vy teď čtete tento článek na mém „sebestředném“ blogu Miluji svůj život.

Tato cesta, kterou jsem prošla a kterou doplňovaly obrovské životní momenty jako bylo dokončení VŠ, první práce, zasnoubení, svatba, smrt milovaného dědečka, otěhotnění, potrat, další otěhotnění a nakonec narození vytouženého miminka, nebyla vždy růžová a nikdy jsem neměla vše, co bych si přála, ale za každý den jsem byla neskonale vděčná. Uvědomila jsem si, že svůj život miluju! Přesně takový, jaký je! Nemám miliony, ba ani statisíce na účtě, nežiju v obrovském bytě, nemohu si kupovat tolik oblečení a věcí, kolik bych si třeba přála, ale svůj život bych prostě nevyměnila za žádný jiný. Uvědomila jsem i také, že miluju i sebe. Přesně tu nedokonalou holku, co má postavu přesýpacích hodin nebo taky kytary, která nemá buchty na břiše a nemá ani obličej modelky. To všechno jsem i totiž v pubertě přála.

Uvědomila jsem si, že jsem šťastná za to, jaký život žiju. Že jsem šťastná, že jsem zdravá a že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi.

A přesně v tu chvíli, kdy jsem začala mít ráda sebe, jsem začala mít ráda i ostatní lidi. A oni mě. Upřímně. Aspoň v to tedy doufám. Stejně to bylo i s tím, že ve chvíli, kdy jsem začala dělat to, co mě skutečně baví, jsem začala zaznamenávat úspěch.

Všechno je prostě v naší hlavě a v tom, jak jednáme. Tomu věřím! A věřit budu. Zkrátka a jasně, svůj život miluju se vším, co mi přináší. Někdy brečím, jsem zoufalá, cítím se mizerně, jindy se směju, užívám si každý moment a jsem šťastná. Je to ale přesně tak, jak to má být.

Narodila jsem se pro tenhle život a jsem svým strůjcem. A takhle jsem prostě šťastná!

v Motivace, Zamyšlení, Život

Porucha příjmu potravy – průběh

První díl článků o PPP najdete zde.

Říká se tomu mentální bulimie. To byla první forma PPP, kterou jsem onemocněla. Mohla jsem jíst co jsem chtěla a zároveň jsem nepříbírala, ba naopak jsem hubla.

Můj původní plán, že shodím pár kil a pak s tím přestanu, tak ten samozřejmě nevyšel. Stala jsem se posedlá.

Na jídle i na tom, že jej dostanu ze sebe zase ven. Nepoznávala jsem se. Byla jsem tak omámená. Několikrát za den jsem si stoupala na váhu, jestli jsem zhubla aspoň deko a když ne, týrala jsem se. Cvičila jsem do vyčerpání. Jen aby mi ta váha ukázala o trošinku méně. A když se tak stalo, cítila jsem neskutečné uspokojení.

Okolí si celkem rychle všimlo, že jsem štíhlejší. Dost často se mě někdo ptal, jak jsem zvládla zhubnout. Říkala jsem tenkrát, že jím zdravě a několikrát denně, prostě úplný opak toho, co jsem dělala. Nebo jsem si také vymýšlela, že mám nemocnou štítnou žlázu, že můžu jíst co chci a nepřibírám. Prostě jsem všem do očí lhala. Avšak ten pocit spokojenosti, že si mě někdo všímá, že mě chválí a hlavně, že fakt hubnu, když to říkají ostatní…

Doma samozřejmě dost rychle zpozorněli, že něco není v pořádku. Všichni mi chtěli moc pomoct a dělali všechno, co bylo v jejich silách. Jenže já jsem pomoc nechtěla. Na venek jsem se tedy tvářila, že se moc snažím, abych se z toho dostala, ale jen co jsem zůstala sama, opět jsem udělala to samé. Přejedla se a následně to vyzvracela. Do té doby jsem byla skvělá studentka, co má skoro samé jedničky a cílevědomá holka. Když jsem bulimií onemocněla, najednou mě nezajímalo nic jiného než můj vzhled a jídlo. Všechny peníze, co jsem měla, jsem utratila za jídlo. A pak taky za krémy na celulitidu a zpevňující krémy, prostě za cokoliv, co by mi mohlo pomoct zhubnout ještě víc. Mí rodiče se dost často divili, jaktože už nic nemám? Co jsem si prý koupila?

Škola mě přestala úplně zajímat. Bylo mi jedno, jestli dostanu jedničku, dvojku nebo čtyřku. Nemohla jsem se vůbec soustředit, protože jsem pořád přemýšlela, co bych tak snědla. A tak to šlo s mými studijními výsledky dost z kopce. Připomínám, že původně jsem byla vzorná studentka. Nikdy jsem však nedopustila to, abych z něčeho propadla. Taky jsem dost často chodila za školu. Buď jsem nebyla připravená, protože jsem předchozí odpoledne strávila jen se svou nemocí anebo jsem se bála toho, že mě budou spolužačky opět pomlouvat.

Paradoxem je, že jsem chtěla být strašně moc oblíbená a vlastně se děl opak. Holky mě dost často pomlouvaly a mě to velmi ubližovalo.

Na oko jsem se tedy snažila tvářit jako velká drsňačka, ale uvnitř jsem byla moc smutná a doma jsem často brečela. Dokonce jednou mé spolužačky v hodině informatiky vytvořily blog, který byl zaměřen proti mě. Psaly tam, jak mě nesnášejí a že jsem hrozná kráva a já nevím, co ještě. A tak jsem raději do školy nechodila. A sama jsem si psala omluvenky. Což na mě samozřejmě dost rychle prasklo a já musela čelit následkům a hlavně rozzlobenosti mých rodičů. Trápila jsem se já, trápili se oni. Já byla, ale puberťák, což znamenalo, že jsem si myslela, že mi samozřejmě vůbec nerozumí a nechápou můj svět.

Po nějaké době s PPP, jsem toho už i já začala mít dost a chtěla jsem se uzdravit.

Pamatuji si, kolikrát jsem sama sobě slibovala, že už to skončí, že dnes je to naposledy a že od zítřka se budu snažit!

Tohle jsem opakovala dost často. Jenže jsem neměla sílu na to, to zvládnout. V tuto dobu se začínalo střídat období bulimie a anorexie. Já totiž nevěděla, jak jiným způsobem svou váhu udržet. Můj mozek a mé přemýšlení byly v úplném spáru PPP. Pak přišli rodiče s tím, že vyzkoušíme pomoc nějakého psychologa. Vystřídalo se jich několik. A žádný mi nepomohl. A víte proč? Protože já se vyléčit v tu chvíli ještě nechtěla.

PPP jsem trpěla asi tak 6 let. To je hrozný, že? 6 let je přece tak moc času! 6 let jsem trápila svou duši a tělo. Bylo to v tom nejméně vhodném období, kdy jsem dospívala a mé tělo potřebovalo živiny. A místo toho, abych mu je dávala nějakým zdravým způsobem a do toho se hýbala, řešila jsem to tím nejhloupějším způsobem, který existuje. U této choroby jde totiž o zdraví. Mnoho případů může skončit smrtí!

Vzpomínám si, že jsem se bála, že onemocním nebo umřu, ale i tak jsem to nedokázala zastavit.

Jednou mě strašně bolel žaludek a já se bála, že mám rakovinu… Mnohokrát jsem po tom, co jsem se vyzvracela, jsem cítila, jak mi buší srdce a přeskakuje… Často se mi také točila hlava. Já nikdy nechtěla umřít nebo spáchat sebevraždu, ale tímto jsem to velmi rychle mohla způsobit… A já si to málokdy uvědomila a hlavně přiznala… Začala jsem lhát i sama sobě. PPP jsem prostě přijala jako mou součást a už mi nepřišlo, že jsem vlastně nemocná. Takové následky to až může mít… Všem okolo jsem dlouho tvrdila, že už jsem se z toho dostala, ale opak byl pravdou. A já se bála přiznat, že jsem stále nemocná. Styděla jsem se.

O tom, jak jsem se z toho nakonec dostala zase příště…

v Zamyšlení, Život, Život mámy

11 let spolu aneb na vztahu se musí pracovat

Uffff. O víkendu s Jirkou slavíme už 11 let našeho vztahu a já se sama sebe ptám, jak je možné, že to tak rychle uteklo. Je to až neskutečný, jak ten čas letí. Když si teď představím 11 let, které mám snad před sebou, přijde mi to hrozně moc. To bude vlastně Natálce 11 a to mi přijde hodně za dlouhou dobu. A přitom je to opravdu chvilka našeho života. 🙂 Když se sem tam tady na blogu či na Instagramu zmíním, že jsem se svým manželem už tak dlouho a že jsem jej poznala v 15, tak se mě často někdo ptá, jak je to možné, že jsme to tak dlouho vydrželi. 🙂 Minulý rok jsem o tom psala článek tady.

Nicméně tento rok byl v našem životě nejzlomovější, a tak jsem se rozhodla napsat článek o našem dlouhodobém vzahu znovu. Jak se dá vydržet s jedním partnerem tolik let? A ještě od puberty? Správná odpověď na to asi neexistuje, každý to má jinak, já si však myslím, že to chce mnoho lásky, tolerance a především komunikace. Na začátku je totiž vždycky zamilovanost a vášeň, která časem vyprchává. Zamilovanost se mění v lásku, vášeň může být zachována, ale už je třeba trošku jiná. A asi každý z nás sem tam zapochyboval, jestli je ten jeho partner opravdu ten pravý… Mám tedy nějaké tipy, jak být v dlouholetém vztahu zamilovaná a šťastná? Co děláme my?

Komunikujeme spolu

Komunikace je podle mne základem každého vztahu, nejen toho partnerského. Pokud spolu dva lidi nědokážou mluvit, může velmi rychle vzniknout zbytečné nedorozumění. Nejhorší je totiž si věci domýšlet. A řekněme si otevřeně, že to občas dělá každý z nás, že si něco domyslí, protože nemá dostatek informací. Já to tak mám, věřím, že vy taky. Kdykoliv jsme se s Jirkou pohádali, bylo to kvůli tomu, že jsme se buď špatně pochopili nebo jsme si něco neřekli. Mluvte spolu! Nemá cenu v sobě něco zbytečně dusit, když se to dá vysvětlit několika slovy. 🙂

Jsme k sobě tolerantní

Ani Jirka, ani já nejsme dokonalí. Jirka například všechno, co může oddaluje jak jen to jde, ponožky hází pod svůj noční stolek, dělá si věšák ze židli a naší postele a je to největší flegmatik pod sluncem. Všechno mě to vytáčí skoro do nepříčetnosti, ale radši se tomu nakonec zasměju a dělám si z mého muže legraci. Za těch 11 let už vím, že se to stejně nezmění. 😀 Tim chci říct, že každý máme svoje chyby, ale proč bychom si je měli neustále připomínat a kazit si kvůli nim den? Tolerujeme si i své aktivity a zájmy a nevyčítáme si, že všechen čas netrávíme společně.

Vážíme si sebe navzájem

Můj muž je podle mne skvělý člověk! Vážím si ho velmi, za to jaký je, za to, že mě podporuje, za to, jaké má životní hodnoty… A věřím, že on si váží mne stejně a je na mě pyšný. Proto se neurážíme, neříkáme si škaredé věci a nepodceňujeme jeden druhého. Jsme k sobě laskaví. A i kdyby se jednou nedejbože stalo, že se naše cesty rozejdou, věřím, že bychom se k sobě dokázali chovat čestně právě proto, že si sebe vážíme.

Máme stejné zájmy a názory

Nejsme s Jirkou ve všem stejní, to je jasný, ale máme dost stejných či podobných zájmů, prostě nás dost často baví to samé. Samozřejmě máme i některé zájmy odlišné, avšak vesměs se propojují či doplňují. 🙂 Stejně tak sdílíme buď totožné nebo alespoň velmi podobné názory na různé situace a především na život.

Bereme život s nadhledem

Život sám o sobě je dost vážná záležitost a ačkoliv já jsem v mnoha případech tragéd, snažíme se vše co nám osud přinese brát s nadhledem. Jsme oba optimisté a nevidíme hned vše černě. Také si rádi děláme srandu, jak sami ze sebe, tak ze všeho co se nám děje.

Smějeme se

To souvisí s předchozím bodem. Na smutek je vždy dost času a proto se na všem snažíme najít něco, čemu se můžeme zasmát. Ne vždy to jde samozřejmě, ale pokud se neděje nic závažného, smějeme se každý den. Velmi často a velmi rádi. A když není čemu se smát, smějeme se sami sobě, nejčastěji svým zlozvykům. 🙂

Podporujeme se

Ačkoliv ne vždy jsme naprosto přesvědčeni, o tom, co dělá ten druhý, maximálně se podporujeme. Podpora ze strany partnera je třeba pro mne velmi důležitá věc a jsem nesmírně vděčná, že se o sebe vzájemně můžeme ve všem opřít a že v tom co děláme, jeden druhému věříme a držíme si palce.

Milujeme se 

Tím teď nemyslím, že se milujeme jako partneři. Milujeme se jako lidé, jako přátelé, jako nejlepší kamarádi. Náš vztah už dávno není jen o přitažlivosti a zamilovanosti, naše láska je už velmi hluboká, zakořeněná a stvrzená naší nádhernou a úžasnou dcerou. Máme se prostě rádi od hlavy až k patě i se všema nedokonalostma, ve chvílích, kdy jsme šťastní, i když jsme na pokraji sil, když se smějeme i když brečíme. Tohle už je obrovská láska, ne povrchní záležitost.

Život chceme prožít ne přežít

Tohle je možná ten nejdůležitější bod a přitom je na konci. Jednou naše životy skončí, na každého to bohužel čeká. Proto je nesmírně důležité chtít život prožít naplno. My se o to snažíme. Užíváme si každého momentu, který je nádherný a snažíme se jej uchovat. Kdybych měla popsat náš společný život, je to ve směs smích, radost, pohoda, zábava, dobré jídlo, dobré pití, správní lidé kolem nás a příjemné večery v přítmí a osvětlení svíček.

Těch jedenáct let bylo prostě naprosto skvělých a už se nemůžu dočkat toho, jaké budou ty nadcházející. Miluji svůj život, který rozhodně není dokonalý, ale já ho žiju velmi ráda a je to v mnohém zásluha právě mého muže. A nyní i naší dcery Natálky. Cítím neskonalý vděk a štěstí a moc bych přála to samé i vám! 🙂

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Je to brzo být dnes mámou ve 26?

Je pondělí podvečer, Natálka právě usla (konečně začala přijímat dudlíka a uspávání je o tolik jednodušší :-)) a já se vrhám rychle napsat článek o tom, proč jsem chtěla být na dnešní dobu mladá máma. 🙂 Sama si sice nemyslím, že mít dítě ve 26 je nějak moc brzo, ale podle některých reakcí a života mých přátel, to brzy asi na dnešní dobu přeci jen je. Myšlenka napsat tento článek mě napadla ve chvíli, kdy se jedna 26letá slečna v obchodě s oblečením divila, že už jsem ve stejném věku vdaná a mám dítě, přitom ona nemá ani stálého partnera a o dítěti si zatím může nechat jen zdát…

Se svým manželem, jak už jsem se několikrát zmínila, jsem od svých 15 let, tudíž už 11 let! To také není na dnešní dobu zvykem, co? Zamilovala jsem se do něj na první pohled a po několika dnech a jednom rande se do mě zamiloval i on. Byla to a doposud je obrovská láska jako trám a věřím, že náš vztah je osudový. Prošli jsme si totiž za těch 11 let už různými situacemi a ne všechny byly zrovna hezké a pohádkové. Vždycky jsme však opět našli cestu k sobě a naše láska mohla pokračovat. Nikdy jsem nepotkala nikoho, s kým bych si tak rozuměla a sdílela s ním téměř totožné názory. Jirka je můj největší přítel, mohu mu říct úplně všechno a co je pro mne důležité, je mou oporou. Podporuje mě ve všem, co se rozhodnu dělat a věří mi! A to je pro mne opravdu hodně!

Když jsem však měla 15, řekla jsem Jirkovi, že mít děti nechci. On se jen pousmál a řekl, že to jednou přehodnotím. A já to fakt přehodnotila!

Myšlenka na dítě přišla celkem brzo. Už když jsem nastoupila do prváku na vysokou jsem si začala představovat život s Jirkou a miminkem. Na jednu stranu jsem si říkala, že by šlo všechno do kytek, nedostudovala bych a jak by se na to asi tvářili naši rodiče, na druhou stranu jsem si říkala, jaká by to byla paráda být mladými rodiči. 🙂 Pak však přišlo období vysokoškolských mejdanů a myšlenka na miminko mě rázem opustila. 😀

Chození na pivo a tancovat mě však docela rychle omrzelo. Já nikdy nebyla extrémně velká pařmenka, co by ráda vymetala kluby, střídala kluky a užívala si druhý den svou kocovinu. Vždycky jsem raději šla posedět do nějakého příjemného podniku na pivo či víno a pokecat si. 🙂 No a většinou jsem sebou brala Jirku, jsme prostě nerozlučitelná dvojka. 😀

Docela rychle se vrátila má myšlenka na miminko. S Jirkou jsme přece jen už byly nějaký ten rok a já v hlavě stále měla to, že chci být mladá maminka. Nevím proč, ale mít první dítě ve 35 mi přijde už fakt dost pozdě. Myslím si prostě, že je fajn být dítěti věkem blíž. Už jen kvůli tomu, že až mi bude 50, Natálce bude 24 a ne 15 a budeme si spolu snad rozumět, chodit na kafe, ke kadeřnici a nakupovat. 🙂

Chci být prostě pro své děti máma kámoška.

Věděla jsem tudíž, že vystuduju asi jen bakaláře, protože pak budu chtít jít někam pracovat a získat praxi, abych po škole nešla ihned na mateřskou. A tak se taky stalo. Ačkoliv jsem se na magisterské studium dostala bez přijímaček a nastoupila na něj, připadala jsem si ve škole už jako ve vězení, vůbec jsem se necítila dobře mezi svými vrstevníky, kteří řešili pro mne už malichernosti mladistvého života. A tak jsem studium ukončila, věnovala se práci a začala žít konečně život dospěláka.

Necelý rok na to jsem se vdala. Vdávala jsem se s malým zázrakem v bříšku, o kterém jsem věděla skoro jen já a Jirka a já byla neskonale šťastná. Sice jsem se nemohla opít, ale v tu chvíli jsem byla opitá láskou k mému muži a neskonalým štěstím a nadšením z počátečního těhotenství. Na svatební cestě se však ten malý zázrak rozhodl, že náš čas na miminko ještě nenadešel a já potratila… Vzali jsme to s Jirkou však dost statečně a říkali si, že to snad příště vyjde a taky že vyšlo. 🙂 Jenže během doby od září do prosince jsem se sama sebe ptala, jestli ten čas na miminko teď je opravdu ten správný a jestli ten potrat nebyl znamením, že bychom měli ještě počkat. V hlavě jsem si říkala, zda bychom si ještě neměli dostatečně užít „svobodného“ života, cestovat, budovat kariéru? Jenže pak jsme si s Jirkou řekli, že dítětem přece náš život neskončí, ba právě naopak! Bude o mnoho bohatější.

Jirka měl navíc už třicítku na krku a po miminku začal toužit i on. Když jsem se jej ptala, co by si k 30. narozeninám přál, řekl mi že by chtěl dítě. 🙂 Navíc jsme si o Vánocích 2016, když jsme putovali po návštěvách příbuzných, řekli, že by bylo super, kdyby se našeho miminka dožili i naši prarodiče, které ještě máme. A tak se brzy stal druhý zázrak a já v lednu zjistila, že budeme tři. A je to super, náš život už sice není tak volnomyšlenkářský a všechno je tak nějak náročnější, ale jsme šťastnější a zamilovanější. Do Natálky i do sebe navzájem. 🙂

Když se podívám kolem sebe, není skoro nikdo, kdo by ve 26 letech měl dnes mimčo. Všichni se ještě hledají nebo teprve dostudovali a začínají pracovat, nemají stálého partnera, který by jim vyhovoval anebo si právě říkají, že dítě by jim teď „zničilo“ život. Tak já nevím, podle mne platí rčení, že jaký si to uděláš, takový to máš.

Můj život miminkem neskončil, právě naopak.

Sice jsme se první týdny musely s Natinkou dost slaďovat, ale den ode dne je to lepší i logisticky lehčí a v létě dokonce plánujeme jet k moři. 🙂 Pracuji stále, čas si na sebe snažím udělat večer, když Natálka spí a když potřebuju, pohlídá Natálku manžel a já jdu na manikúru, ke kadeřnici, koupit si něco na sebe, dokonce jsem včera zvládla s mamkou jít do divadla na operu. 🙂 Neříkám, že to není někdy náročné… Je! A to hodně! Ale podle mne má teď můj život větší smysl než kdy dřív a všechno dělám tak nějak lépe a s větší radostí. 🙂

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Nejsem máma na plný úvazek

Asi si říkáte, o čem tenhle článek asi bude, co? Zešílela jsem snad a vracím se na plný či částečný úvazek do práce? Můžu vás ujistit, že to určitě ne. 🙂 Ačkoliv vím, že v jiných zemích to s mateřskou dovolenou (která vůbec dovolenou není mimochodem) není tak vstřícné jako v Česku a maminky musí do práce začít chodit brzy, takže zas takové bláznovství by to asi nebylo. 🙂 Na druhou stranou je pravda, že já pracuju prakticky pořád. Některé projekty se narozením Natálky zastavit nedaly a některé projekty přišly po jejím narození velmi rychle a nešly zkrátka a jednoduše odmítnout. Velkou výhodou však je, že mohu pracovat z domu. Stále se sžívám se svou novou rolí mámy, a s tím souvisí i to, že se snažím zuby nehty slaďovat svůj osobní i pracovní život. 🙂

Jsem nicméně vyloženě rodinný typ. Ačkoliv ve svých pubertálních letech jsem si tohle rozhodně nemyslela a byla jsem tenkrát dost přesvědčená, že děti mít nikdy nebudu. Pravdou však zůstává, že mě rodinný život naplňuje. Miluji setkávání rodiny a různé rodinné aktivity. V teenagerovském věku to byla velká pruda, ale nyní jsem za všechny společné chvíle s rodinou, kterých je zoufale málo, velmi vděčná.

Už tak dva roky zpátky jsem si představovala, jak to bude vypadat, až budeme s Jirkou manželé a budeme mít dokonce i děti. Představovala jsem si, jak své potomky budu učit lásce k jídlu, vaření a pečení, jak je budu učit milovat knihy, filmy, přírodu, zvířata a sport. Tyto představy se pomalu začínají naplňovat, s Natálkou je den ode dne větší zábava a já už se nemůžu dočkat, až bude ještě větší a bude to moje malá pomocnice a kámoška.

Ještě než se Natálka narodila, věděla jsem, že budu ochotná jí dát téměř vše. Svou lásku, něhu, trpělivost, téměř všechen svůj čas, prostě všechno, co budu moct. Věděla jsem však také, že úplně všechno si ale vzít nenechám. Nenechám si vzít samu sebe!

Nestala se ze mě zkrátka máma na plný úvazek, ačkoliv na mateřské jsem já, ne můj muž a nikdo mě přes den v péči o miminko nevystřídá. Nejsem prostě ochotna žít 24 hodin denně jen miminkem, kojením, žvatlaním, probíráním zkušeností s ostatními čerstvými maminkami a podobnými věcmi souvisejícími s malým nemluvnětem. A nemyslím to špatně. Jen já bych se asi fakt zbláznila. 🙂 Mateřství je naprosto skvělý a svoje miminko neskutečně miluju, ale potřebuji dělat i něco jiného. A to je to, co mě baví a naplňuje. Ať už je to krátké cvičení (lepší než nic, že), focení, psaní, vaření nebo právě práce na různých projektech.

Každé odpoledne už se těším, až přijde manžel z práce domů, já mu předám naše zlatíčko a budu moct chvilku dělat své aktivity. A i když většinou večer už padám na hubu, oči se mi zavírají ve stoje a já si nadávám, proč jsem nešla spát dřív, jsem takhle neskutečně šťastná! Já prostě potřebuju dělat to, co jsem dělala ještě než se Natinka narodila. Potřebuju to ke své spokojenosti i ke svému šťěstí. Baví mě pracovat, baví mě, že se můžu s někým bavit i o něčem jiném než jen o miminkovských záležitostech. A stejně tak mě baví řešit ty miminkovské věci a být mámou. Jinak bych asi nedostala ten bláznivý nápad, že s mou milovanou Martinkou založíme zatím jen Instagramový projekt Mámy v Brně. Jsem šťastná máma! A je to i tím, že se můžu realizovat. Občas si sice říkám, jestli by nebylo lepší být jen tou mámou, ale to bych už nebyla já! Já prostě neumím odpočívat a takhle mě ten život prostě baví. Každý den je naplněn na maximum. A já se takhle cítím skvěle. Vlastně jsem teď šťastnější, než kdykoliv dřív! A jak že se to říká? Šťastná máma rovná se šťastné dítě? Něco na tom snad bude! 🙂

 

promo-image
v Zamyšlení, Život mámy

Čeho se bojím?

Pomalu končí rok 2017 a já si celý tento čas rekapituluji. Tolik se toho v mém životě stalo… Vlastně se dá říci, že žádný rok pro mne nebyl tolik zlomový jako tento, a to samozřejmě kvůli narození mé dcery. Když jsem ještě nebyla těhotná, řešila jsem věci, které mi nyní připadají jako naprosté blbosti.

Také jsem si absolutně neuvědomovala, jak šíleně každý den utíká a že se žádný moment v našem životě nebude opakovat dvakrát.

Už s těhotenstvím přišla v mém myšlení změna. Miminko pro mne byl cíl, který v prvním těhotenství nevyšel a já byla po celý čas ráda za každý den, kdy jsem v pořádku, za každou kontrolu, kdy jsem slyšela, že Natálce bije srdíčko a hezky roste. Další zlom v mém dosavadním myšlení přišel těžkými okamžiky po narození Natinky, kdy musela být umístěna na jeden den do inkubátoru. Byla to pro mne velká zkouška, jak psychická, tak mateřská. Bezprostředně po porodu jsem si myslela, že se asi zhroutím. Byla jsem neuvěřitelně fyzicky vyčerpaná, ale to pro mne nebylo tak strašné, jako ten zápřah na psychiku. Kdybych nebyla máma a neměla miminko, které potřebovalo abych byla silná, asi bych brečela, křičela, řvala… Ihned po porodu totiž nebylo jasné, jak dlouho moje dítě bude umístěno v inkubátoru a zda s Natinkou bude všechno v pořádku…

Jenže já už byla máma, byla jsem někdo jiný, než ta holka kterou jsem doposud znala a která měla starost hlavně o sebe. Najednou jsem se musela sebrat, posbírat všechnu sílu, myslet racionálně a hlavě pozitivně a být tu pro své dítě, ať se děje cokoliv. Noc po porodu byla ta nejhorší v mém životě a já si najednou víc než kdy dřív uvědomila, že ne peníze, ani dárky, vlastně žádné materiální věci nejsou v životě důležité. Nejdůležitější je pro mne zdraví, rodina, opravdoví přátelé a láska. To by mi nenahradilo ani několik milionů, ani dovolená na Bali nebo nejnovější iPhone.

Od narození Natinky dny ubíhají doslova střemhlavě. Probudím se ráno a najednou je večer a já si říkám, kam ten den zmizel? Většinou nic pořádně nestihnu, protože Natálka vyžaduje stále velkou pozornost, ačkoliv dokáže být už například na hrací dečce i chvilku sama. Každý večer a každou neděli si říkám, jak je možné, že je ten čas tak neúprosný? Každým dnem jsem starší, každým dnem mi ta malá princezna roste. Už se žádný den nebude opakovat… A to je přesně to, čeho se nejvíc bojím. Ne nemoci či smrti, ani toho, jestli budeme s manželem vydělávat dost peněz a budeme moct Natálce dopřát vše, co si bude přát.

Děsí mě ten tok času, tok života.

Bojím se, že se jednou ohlédnu za svým životem a zeptám se sama sebe, zda jsem si ho dostatečně užila? Zda jsem udělala vše, co jsem si přála, co jsem chtěla? Věnovala jsem se dostatečně své rodině? Věnovala jsem se dostatečně manželovi? Věnovala jsem se dostatečně svým dětem? Neublížila jsem někomu?

Občas si říkám, proč nejde zastavit čas. Chtěla bych zmrazit některé momenty a navždy si je uchovat v hlavě. Jenže čas se na tohle neptá a utíká a utíká. Před chvilkou jsem byla dítě já, teď mám dítě sama. Mí dva báječní dědečkové už tu bohužel nejsou a já se děsím chvíle, kdy tu nebudou ani mí rodiče… Koloběh života se tomu říká, miminka nahrazují staré lidi. Je to přece normální. Pro mne je však strašně těžké ten fakt příjmout. A proto se snažím žít přítomností a každý moment si užívat, co to jen jde.

Život je totiž úžasný, ale bohužel není věčný a to, co bylo dneska bude zítra už nenávratně pryč.

 

v Těhotenství, Zamyšlení, Zdraví a krása, Život

Nemocnice Milosrdných bratří – porodnice

Už je to víc jak 14 dní od porodu a já se konečně rozhodla (a našla čas) na to, abych napsala článek o porodnici, ve které jsem se rozhodla přivést na svět svou dceru. Pokud čekáte klasický článek o porodu, tak vás asi bohužel zklamu, ale ten tady dnes nenajdete. A nenajdete jej ani v dalších dnech. O průběhu svého porodu určitě psát na blog nebudu a to jen z jednoho prostého důvodu. Je to pro mne velmi intimní a osobní záležitost, kterou si chci nechat jen pro sebe. 🙂

Od chvíle, co se malá narodila, jsem však věděla, že chci napsat článek o porodnici, ve které jsem rodila.

A to z toho důvodu, že dnes má mnoho žen a možná i mužů z porodnic a porodů v porodnici strach. Upřímně, já jej taky měla. A to jen proto, že jsem se podívala na dokumenty typu Český žurnál: Pět zrození.

V minulosti, což je asi tak 3,4 roky zpátky, jsem navíc hodně přemýšlela o tom, že bych možná chtěla rodit doma a jak je to skvělé prožít tuto velmi intimní záležitost v teple domova. A bylo to jen z toho důvodu, že jsem si nedokázala představit, že mě u porodu bude někdo sledovat. Jsem (nebo spíš jsem byla) velký stydlín. Jestli existuje nejstydlivější člověk na světě, tak já jsem byla ještě o dost stydlivější. Každá návštěva u lékaře, který se zaměřuje na intimní partie, pro mě totiž byla doslova jako očistec. Těhotenstvím a hlavně porodem se u mě ale mnohé změnilo. 😀

Myšlenka porodu doma mě opustila velmi brzy, vlastně hned jak jsem si uvědomila, že i když může být těhotenství vzorové, tak člověk nikdy neví, co se u porodu může stát.

A strach z toho, že bych mohla jen kvůli své sobeckosti ohrozit svoje miminko, zvítězil na plné čáře. A tak mi zbývalo vybrat porodnici, ve které bych chtěla rodit.

V průběhu těhotenství jsem navštěvovala předporodní kurz Majky Staňkové. Musím říct, že mě moc bavil a byl super, ale stejně se teorie mnohdy velmi liší od reality. 🙂 A tak je potřeba počítat i s tím, že ne všechno, co někdo říká, platí, ať už má zkušeností sebevíc. 🙂 Nicméně v rámci tohoto kurzu jsme měli možnost se za nižší cenu podívat na porodní boxy v Nemocnici Milosrdných bratří. Já jsem si samozřejmě hned od začátku těhotenství zjišťovala o jednotlivých porodnicích informace, tudíž jsem k Milosrdným šla trochu s obavou. Avšak, nakonec jsem byla velmi mile překvapena.

Za prvé se nás ujala naprosto skvělá sestřička nebo porodní asistentka, která působila tak mile, přirozeně a velmi klidně. Hned, jak pronesla prvních pár vět, jsem si říkala, že kdybych s ní rodila, vůbec bych se nebála. Za druhé, porodní boxy jsou u Milosrdných velmi útulné, nové a hezké. V každém boxu je porodní postel s polštářem a peřinou, můžete si zapálit aromalampu nebo si pustit vlastní CD s hudbou a každý box má také svou vlastní koupelnu. Byl nám tenkrát ukázán na delší dobu jeden box a pak další volné a právě v tom, ve kterém jsme strávili nejdelší dobu, jsem nakonec rodila. Za což jsem byla dost ráda. 🙂 Jedinou nevýhodu jsem spatřovala v tom, že u Milosrdných není novorozenecká JIPka a kdyby se něco stalo, miminko by muselo být odvezeno do dětské nemocnice, avšak na to mi bylo řečeno, že se tohle stane opravdu velmi velmi zřídka, prakticky skoro vůbec, protože na běžné problémy a komplikace s novorozenci jsou tam vybaveni. Druhou nevýhodou je to, že mají pouze jeden nadstandartní pokoj, kde může být se ženou i manžel a jeden nadstandart, kde je žena sama. Takže dostat se na nadstandart, kde může být i manžel, je vlastně téměř nereálné. Nakonec jsem byla ráda, že jsem měla na pokoji super maminku druhorodičku a také spřízněnou duši, se kterou jsem si mohla popovídat a která mi pomohla, když mi z péče o miminko šla hlava kolem. Nicméně tenkrát jsem otázku, kde budu rodit nechala ještě otevřenou a navštívila jsem druhou porodnici, o níž jsem uvažovala.

Už když jsme zaparkovali před Fakultní nemocnicí v Bohunicích, cítila jsem se tak nějak zvláštně. Tahle nemocnice je fakt obrovská, takže než jsme jen došli k části, kde je porodnice, tak jsme si říkali, že k Milosrdným to máme pěšky z domu blíž, než z parkoviště sem. Druhá rána pěstí pro mne bylo vybavení. Vím, že vybavení neřekne nic moc o kvalitně dané nemocnice, ale mě všechno přišlo staré a už jen v čekářně před příjmem rodiček jsem se necítila moc dobře. No a třetí rána pěstí pro mě byla porodní asistentka, která nás měla porodními boxy provést. Zrovna teda zda měli napilno, nicméně daná asistentka byla tak moc nepříjemná a neochotná, že jsem si hned řekla, tady prostě rodit nemůžu.

V Brně pak máme ještě jednu porodnici a to Obilní trh. Tam jsem ale věděla, že jít rodit nechci. Neměla jsem k tomu nijak velký důvod, jen jsem o této porodnici prostě vůbec neuvažovala. 🙂 Takže jsem se nakonec rozhodla pro to rodit u Milosrdných.

Kdybych měla volit znovu, vyberu si Milosrdné opět.

Musím říct, že jsem zde za celou dobu svého pobytu nenarazila na nikoho, kdo mi byl vyloženě nesympatický nebo by na mě byl nepříjemný. Jasně, že ne vždy si sednete s každým, ale já si všech lidí, kteří pracují v našem zdravotnickém sytému nesmírně vážím a jsem k nim dost pokorná. Věřím totiž, že vědí, co dělají. Takže, pokud to bylo v mých silách, jsem se snažila být pozitivní, na všechny se usmívat a být k nim milá. U porodu jsem vystřídala 3 porodní asistentky a všechny byly empatické a hodné, což jsem v téhle situaci dost ocenila a byla za ně vděčná. Nikdo mi navíc nic nenutil a pokud jsem něco nechtěla nebo naopak chtěla, tak mi bylo vyhověno. No a vzhledem k tomu, že můj porod skončil nečekaným vyvrcholením, kdy se Natálka narodila přidušená a musela být na jeden den umístěna v inkubátoru s přídavkem kyslíku, bylo pro mne velmi důležité novorozenecké oddělení. A zde to pro mne bylo oddělení plné andělů.

První chvíle pro mě byly totiž psychicky velmi náročné a byla to pro mne velká útěcha, vidět sestřičky, jak hezky se starají o Natálku, když jsem ji ještě nemohla mít u sebe.

Navíc, místní pediatr je neskutečně pozitivní a milý člověk, který mě vždy pohladil po duši.

No a ani na oddělení šestinedělí nemůžu říct jedno špatné slovo. Kdykoliv jsem něco potřebovala, bylo mých přání vyslyšeno a nikdo na mě nebyl nepříjemný. Já se ke všemu personálu snažila opravdu chovat mile, pokorně a usmívat se na ně a stejně tak se choval každý ke mně. No a díky tomu, že jsem byla na novějším pokoji, kde jsme byly jen dvě maminky a vybavení pokoje mi nepřišlo nikterak na nemocnici špatné, tak jediné, co mi opravdu vadilo, byla zdejší strava. K snídani a večeři se dáválo čerstvé pečivo, máslo a něco k tomu a obědy, tak ty pro mne byly jednou velkou noční můrou. A servírování obědů mě dostávalo ještě víc, přišlo mi to jako ve vězení. 😀 Nicméně já nerada vyhazuju jídlo, takže mě dost mrzelo, že jsem taková frfňa a nechávám skoro celý oběd nebo šunku, která byla k večeři. A vlastně nechápu, že i když někdo musí moc dobře vědět, kolik jídla se zde vyhodí, tak se nezamyslí nad skladbou nemocničních jídel a nevymyslí jídla tak, aby byly chutnější, zdravější, pestřejší a odpovídaly výživě kojících matek. 🙂

Suma sumárum, z porodnice jsem odcházela s velkým vděkem všem, za pomoc při porodu, ale hlavně za záchranu našeho miminka, protože nebýt porodu v porodnici, nemusela by tady být ani moje dcera a kdo ví, jak bych skončila já. A proto bych nikdy doma nerodila a ani bych porod doma nikomu nedoporučovala. Nikdy totiž člověk neví, co se u porodu, ač je to samozřejmě přirozená záležitost, může stát. Věřme více lékařům a zdravotnímu personálu. V porodnici se nemusí rodit špatně a ani s psychickou újmou. 🙂

 

 

v Těhotenství, Zamyšlení, Život

Přenáším. No a co?

Vždyť už jsi měla termín, ne?

Tak to je otázka, kterou za poslední tři dny slýchám až moc často. Je čtvrtek 28.9., což je třetí den po oficiálním termínu porodu a já jsem stále 2v1. Není to žádná katastrofa, Mnoho těhotenství je delších než jen 40.týdnů. Nicméně jsem za těch několik dní zpozorovala, že pokud se miminko nenarodí do termínu, někteří lidé jsou v šoku. Především ti, kteří už netrpělivě očekávájí narození nového člena rodiny.

Co mě dost překvapuje je to, že se v dnešní době dělá z delšího těhotenství něco nenormálního. Ihned po daném datu se na těhotnou slítnou otázky typu: „Termín jsi už přece měla, tak jaktože ještě není venku? Jí se za náma nechce?“ Anebo soucitné politování: „Ta si teda dává na čas.“ Nemění to nic na tom, že podobné řeči jsem slýchávala už v průběhu posledního 40. týdne… Najednou jakoby se všichni zbláznili…

Za prvé mě chtěl každý ještě vidět, jako bych se s břichem snad měla vytratit i já sama. Upřímně jsem si pak připadala trošku jako atrakce. V posledních chvílích těhotenství si totiž přeju hlavně klid a domácí pohodu. No a za druhé se začali všichni ozývat, volat nebo psát a ptát se na to, jak se cítím, jestli už vnímám, že by to třeba přicházelo, co poslíčci a podobně. No a pak se jen velmi lehce stane, že pokud je těhotenství delší, je to bráno za divné a nenormální, ačkoliv to normální je. Lékaři to samozřejmě vědí. Proto nechávají miminku čas kolem 10 dní, aby se rozhodlo samo, kdy chce přijít na svět…

Veřejnost to už tak nebere, no a pak se není čemu divit, že si my, holky, co jsme v 41. či 42. týdnu, připadáme nenormálně.

Jako by s našim těhotenstvím nebylo něco v pořádku a jakoby byla chyba v nás. Je docela jasný, že se sami sebe ptáme, proč se naší známé narodilo miminko už 14 dní před termínem a proč to naše miminko nechce na svět… Přitom se říká, že NORMÁLNÍ těhotenství trvá 38.-42. týdnů a přenášení je fakticky přenášení až od ukončeného 42. týdne. Je jasný, že si žádná budoucí maminka nepřeje, aby její těhotenství bylo co nejdelší a od začátku doufá, že bude rodit do termínu. Jenže tak to prostě občas nechodí. A stále je to normální a dost běžné.

Moc bych si tedy přála, nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním budoucím maminkám, které prožívají to samé, aby se povědomí o delším těhotenství rozšířilo a bralo se jako normální a ne aby se z toho dělalo takové haló. Konec těhotenství už je sám o sobě dost náročný. Břicho je opravdu velké, pro spánek se musí hledat vhodná poloha několikrát za noc, o nějakém fyzickém komfortu se už nedá vůbec mluvit, žáha pálí nějak víc než obvykle, čůrat chodíme co 5 minut a do toho je opravdu náročné poslouchat nedočkavé otázky či politování, jaké jsme nešťastnice, když nás miminko napíná.

Taky všechny rady, ačkoliv jsou dobře míněné, jsou opravdu otravné. Tohle je tedy spíš apel na vás ostatní, co jste s těhotnou v kontaktu. Nechte si své rady pro sebe. Tedy pokud se daná žena rovnou nezeptá, jestli máte nějakou radu pro vyvolání porodu. Žijeme v internetové době, kdy je všude plno informací, takže pokud se žena chce dozvědět, jak přivolat porod, určitě si to dokáže sama najít. Navíc i v ordinaci se většinou ty samé informace dozví od lékaře.

A jak vlastně nakládat s takovými „babskými“ radami? Já jsem určitého názoru, nikdo vám nezaručí, že tady tahle rada bude fungovat. Osobně jsem nějaké taky vyzkoušela a co myslíte? Nic! Ale fakt vůbec nic se nestalo. A na některé rady se už absolutně necítím. A nutit se do nich opravdu nebudu. Podle mě si stejně miminko a tělo samo řekne, kdy je ten správný čas a žádný nápoj či fyzická aktivita tomu nepomůže, pokud to všechno není na porod připraveno… Myslím si, že je nejdůležitější být v klidu, nestresovat se a čas, kdy tady ještě není miminko využít nějak zábavně a efektivně, samozřejmě v rámci psychických a fyzických sil. Takže maminky, čtěte si, koukněte se na filmy či seriály, které jste ještě nestihly, uvařte si něco dobrého a pokud se vám nechce chodit na dlouhé procházky nebo do schodů, tak to nedělejte. Zbytečně se tím unavíte a energii budete potřebovat ještě na porod. 🙂 A pokud se vám chce chvílemi brečet a připadáte si zoufale, tak nebojte, tohle je úplně normální. Sama lítám z extrému do extrému.

Chvilku se cítím být nad věcí a směju se a chvilkama se mi chce brečet a jsem zoufalá. Ale beru to jako první zkoušku mé mateřské síly a věřím, že moje miminko má nějaký důvod, proč se chce ještě schovávat v pohodlí mého břicha… 🙂

v Těhotenství, Zamyšlení, Život

Život někdy nejde naplánovat

Píše se datum 25. září 2017 a to je oficiální datum mého porodu.

No a co myslíte? Nic se neděje. 🙂 Což o to, hlavu si z toho zas tak nedělám, protože kamarádky a známé, které kolem sebe mám, ve většině případů rodily také až po termínu. Dávám tedy Natálce 3 – 4 dny, pak už začnu být asi nervózní a hodně netrpělivá. Ačkoliv netrpělivá jsem už teď. 😀 Trpělivost totiž nikdy nebyla moje silná stránka.

Kdykoliv jsem si něco umanula, musela jsem to mít hned. A těhotenství s mou filosofií úplně nekoresponduje. Podle mne je totiž těhotenství jedno velké a dlouhé čekání. 😀 A to nejhorší a nejdelší čekání přichází na konci. A víte co? Je to velmi zvláštní pocit.

Na jednu stranu už se nemůžu dočkat, až to přijde, na druhou stranu mám ze všeho strach. Zvládnu porod a tu velkou bolest? A co péče o miminko? Přijde to automaticky a tak nějak samo nebo se budu bát vzít novorozence do náručí?

Všechno tohle mi bleská hlavou a já jsem z toho zmatená. Prostě klasické myšlenky prvorodičky. 🙂 A proto už by to mělo prostě přijít, abych nad tím tolik nepřemýšlela. 🙂

No ale zpět k názvu článku. Víte, jsem narozena ve znamení panny a o těch se ví, že mají ve svém životě rády pořádek a také plánování. Jenže některé věci se v životě naplánovat prostě nedají. Především ty, které se týkají zdraví. O tom jsem se už mnohokrát přesvědčila. Nemoc či nachlazení u mě totiž přichází vždy, když to nejméně čekám a také když se to nejméně hodí. A já jsem nemocná opravdu nerada. Nejsem ten typ, který by si užíval, že se může celý den válet v posteli a koukat na filmy. Já jsem prostě hyperaktivní člověk, který potřebuje pořád něco dělat, aby věděl, že daný den měl smysl. Ale když je člověku fyzicky mizerně, tak se to prostě nedá… A to samozřejmě působí negativně i na psychiku.

Neumím odpočívat!

Vím to o sobě. Nebo tak, ráda jsem odpočívala aktivně, takže hlavně u sportu. Když jsem se fyzicky „zničila“, tak mi to pomáhalo i psychicky a cítila jsem se skvěle, jenže ačkoliv jsem se snažila být celé těhotenství aktivní, teď už to prostě nejde. Asi těžko si půjdu s rýmou do sychravého počasí zaběhat nebo na moji milovanou hot jógu. :-/

Víte, poslední (doufám!) víkend před porodem jsem si představovala úplně jinak. Říkala jsem si, že si s manželem uděláme hezké dva dny, zajdeme si někam na dobrý oběd, projít se po Brně a pak třeba do kina, zahrajeme si nějakou stolní hru a podobně. 🙂 Jenže! Ve středu ráno se můj milovaný muž probudil s tím, že ho bolí v krku a že má asi rýmu. No a co se nestalo, já se ve čtvrtek začala cítit dost podobně, v pátek se to zhoršilo a v sobotu mi bylo fakt děsně. Takže romantický a krásný víkend vzal za své. Oběma nám bylo blbě, když nesmrkal jeden, smrkal druhý a já do toho chytla fakt hroznou depku.

Najednou se mi chtělo brečet, že tenhle víkend nevyšel tak, jak jsem chtěla, že doma není uklizeno podle mých představ (začala jsem být v těhotenství velká puntičkářka na úklid), že musím ležet v posteli (a to jde na úplném konci těhotenství už dost těžce) a představa, že bych šla teď rodit, byla vlastně nepředstavitelná. Tohle mě trápilo asi nejvíc, že bych rodila nemocná, s příšernou rýmou. Jak by k tomu to miminko přišlo, narodit se do škaredého pochmurného počasí a „usmrkaným“ rodičům, kteří by na něj chrchlali. A tak, ačkoliv si porodit už fakt přeju, jsem vlastně ráda, že Natálka čeká, až se oba uzdravíme, aspoň teda doufám, že na tohle čeká a pak už nás nebude napínat…

Možná to teď zní, že jsem strašná fňukna a že si jen stěžuju, ale o tom tento článek není. Je o tom, že ačkoli se některé věci naplánovat v životě dají, třeba dovolená, výlet, rande nebo návštěva lékaře, jsou i momenty, které vás zaskočí. A nestává se to i vám, ale i nám, blogerkám, které mají podle sociálních sítí úplně dokonalý život. Tak to totiž není.

Každý z nás se občas ocitne v situaci, která jej zaskočí a se kterou se nedokáže ihned smířit a musí se s ní postupně vyrovnávat.

U mě je to třeba to, že kdykoliv mě přepadne nečekaná nemoc, skoro se z toho hroutím, vím totiž, že bych potřebovala udělat nový recept na blog, uklidit a prostě normálně fungovat. Kdežto najednou musím odpočívat a skoro se celý den nehýbat a to je pro mě opravdu za trest. A tohle se prostě musím naučit příjmat. Věřím totiž, že s dítětem budou různé nečekané záležitosti a nemoci přicházet ještě častěji, než se to děje teď jen mně. Tak snad se to brzy naučím. 🙂

Mějte se krásně a držte mi palce, ať se brzy uzdravím a ať mě Natálka už moc dlouho nenapíná. 🙂

 

 

 

v Zamyšlení, Život

Mít jen přátel pár…

V jedné francouzské písničce se zpívá, že přátelství je jako zlatá brána, a že v každém z nás je od té brány klíč.

Jak pravdivá může být jedna písnička, ještě ke všemu ta, která má jen těchto několik slov. O přátelství jsem sem chtěla už nějakou dobu napsat. 🙂 A je to hlavně kvůli tomu, že já jsem si vytvořila hezká, pevná a upřímná přátelství až teď v poslední době… Vtipné, nemyslíte? Je mi čerstvě 26 let a teprve nyní můžu s čistým svědomím říct, že si myslím, že mám kolem sebe přátele, na které se mohu opravdu spolehnout, které mám opravdu ráda a kteří mají rádi (SNAD :-D) mě. 🙂

Kromě jedné kamarádky, která to se mnou táhne už od základky, jsem nikdy moc opravdových přátel neměla. Vlastně by se dalo říct, že jen ona byla ta fakt opravdová. A ač jsem nebyla já vždy ideální kamarádka, přátelství nám vydrželo dodnes. Myslím, že jsme si spolu vytvořily silné pouto, už když jsme byly malé holky a i přes všechny neshody a hádky v pubertě, jsme dokázaly tohle kamarádství udržet. 🙂 Sice se dnes vidíme už jen jednou za čas, protože každá žijeme v jiném městě, ale v kontaktu jsme prakticky neustále a pokud je to možné, tak se vídáme, co se jen dá. 🙂

Víte však proč jsem si nevytvořila více přátelství? Protože jsem nebyla srovnaná sama se sebou, se svým životem a nebyla jsem si sama sebe vědoma natolik, abych mohla pevná a opravdová přátelství vybudovat.

Přátelům musí člověk věnovat spoustu času, upřímnosti a také lásky. A to já třeba v pubertě nedokázala. Proč? Protože jsem kolikrát některým holkám záviděla. To jakou mají postavu, oblečení a většinou jsem si myslela, že jsou prostě lepší jak já. A když si sami nevěříte a nemáte se rádi, nemůžete mít ani kvalitní kamarádství. Já totiž nebyla schopná těm holkám, se kterýma jsem se bavila, něco upřímně pochválit. A bylo to jen proto, že jsem jim záviděla. Myslela jsem si, že žijou mnohonásobně lepší život, než jsem žila já. Bohužel to bylo i dáno psychickými problémy, se kterými jsem se tenkrát potýkala. Prostě jsem nebyla sama se sebou srovnaná. Dnes je naštěstí už všechno jinak. 🙂

V posledním roce jsem pochopila, jak je důležité mít přátelé a co je na udržování přátelství to nejdůležitější. Tím nejdůležitějším krokem bylo paradoxně začít mít ráda sama sebe na 1000%, věřit si a nepřetvařovat se. Začala jsem svou tvrdou slupku, kterou jsem si za několik let vytvořila, postupně oloupávat a začala jsem se lidem kolem sebe více otvírat.

Také jsem pochopila, že pro to, aby měli ostatní rádi mě, musím mít ráda já je, takové jací jsou. Bez nějakých podmínek či jejich zásluh.

Musím na nich mít ráda to, jak mluví, jak se chovají a musí mi s nimi být dobře. A tak jsem začala eliminovat ty, kteří mi jen brali energii a se kterými jsem se musela přemáhat vést konverzaci a naopak jsem začala více vyhledávat a utužovat vztahy s těmi, kterým jsem věřila, to co mi říkají a se kterými jsem se dokázala bavit lehce, bez přemáhání…

V jednu chvíli jsem také pochopila, že úsměv a předávání dobré nálady, je více než tisíc slov a tak jsem se tak také začala chovat. Začala jsem se více usmívat a hlavně jsem začala lidi kolem sebe chválit. Začalo to v práci a pokračovalo to samozřejmě i v soukromí. Musím tedy říct, že nejsem zrovna ten typ, který by pochválil úplně všechno, to co se mi nelíbí nebo mě vyloženě nenadchne spíše nekomentuji, ale pokud se mi něco fakt hodně líbí, ať už je to oblečení, vlasy či něco jiného na daném člověku, řeknu mu to. Pochvala je totiž strašně hezká odměna pro každého. Já jsem také ráda, když mi někdo něco pochválí. Ovšem, musí to být upřímné. A věřte mi, že to jde moc dobře poznat, pokud vám někdo maže jen med kolem pusy anebo něco říká upřímně.

A víte co? Ono to funguje. Ve chvíli, kdy jsem začala být otevřenější a milejší a začala jsem si vážit hodných a milých lidí kolem sebe, tak se mi to začalo vracet. Tak jak jsem se totiž chovala já k ostatním, tak se začali oni chovat ke mně. Prostě taková hezká zpětná vazba. A stejně tak, jako jsem se já naučila být otevřenější, začali být mí kamarádi otevření ke mně.

A co vím o přátelství nyní? Přátelé jsou tu od toho, aby se podporovali! Pokud je mi mizerně, vím přesně komu napsat, aby mě uklidnil, pokonejšil a napsal mi něco hezkého. Pokud chci jít na kafe, také vím přesně komu napsat. A stejně tak doufám, že i oni ví, že jsem tady i já pro ně a že i já mám pro ně slova útěchy. Přátelé se nepomlouvají a nezávidí si. Naopak si přejí jen to nejlepší a zastávají se sami sebe. Přátelé se prostě mají rádi! Takoví jací jsou. Na druhou stranu, stejně, jako si umí pomoct a polichotit, umí si říct pravdu do očí a umí ji přijmout, i když je občas krutější, než by člověk chtěl. Avšak já když říkám něco méně hezkého, snažím se to podávat nějak hezky, aby to tolik nebolelo.

A taky si vždycky vzpomenu na svou babičku, která mi jako malé říkala: „A kdo jiný ti to má říct než já, když tě mám nejradši na celém světě?“

Pokud to tedy čte někdo z mých blízkých a občas je mu líto, že mu řeknu něco, co jej zabolí, vzpomeňte si na tuhle větu. 🙂

P.S. Děkuji, že vás všechny mám a ač vás není mnoho, je to o to lepší, upřímnější, opravdovější a krásnější a každého z vás si nesmírně vážím!

 

 

Zavřít