Kategorie

Zamyšlení

v Zamyšlení, Život mámy

Jak si užít mateřskou

Poslední dobou sem píšu především o mateřství, což tedy nebyl úplně můj původní záměr, jenže víte co, miminko prostě ovlivňuje aktuálně celý můj život a tato témata jsou mi prostě bližší než kdy dřív. 🙂 Ale slibuji, že po tomto článku to tady prolnu i vyloženě nemateřskými příspěvky. 🙂

Když jsem si ještě dávno předtím, než se Natalinka narodila, sem tam někde přečetla mateřská, ale určitě ne dovolená, říkala jsem si, že to ty ženský prostě přeháněj. Přece musí být super být doma s prckem a přece to nemůže být tak těžký a náročný. 🙂 Upřímně se musím sama sobě dost smát, když si vzpomenu na své představy o tom, jak „lehce“ jsem si rodičovství představovala. A sama se teď v duchu směju všem tém názorům lidí kolem mě, kteří také zdaleka vůbec netuší, že mít dítě není jen zábava od rána do večera a žijou v určité nevědomosti toho, jak to s dítětem reálně funguje.

Na druhou stranu však zastávám názor ten, že jaký si to člověk udělá, takový to má. A já se rozhodla si mateřskou a celkově svojí roli mámy užít! Občas mi někdo na Instagramu napíše něco ve stylu, že jsem reklama na mateřství a že v mém podání ta mateřská vypadá děsně idylicky. Abych byla upřímná, samozřejmě mě tato slova dost těší. Sice se ne vždy cítím jako někdo, kdo by mohl dělat reklamu matkám, ale je pravdou, že se v tomto životním období cítím šťastněji než kdy dřív. Mám teda nějaké tajné tipy na to, jak si tuto „nedovolenou“ užít? 🙂

1.Najděte si spřízněnou duši – matku

Je to prostě tak. Najděte si ve vašem okolí nějakou mámu, se kterou si budete rozumět. Já mám to štěstí, že mám kolem sebe čerstvých maminek více, takže jsem svou spřízněnou duši a parťačku na trajdání po městě a sdílení všech mateřských radostí i strastí, nemusela hledat dlouho. Pokud však mezi svými kamarádkami nemáte žádnou, která by měla také miminko, zkuste si ji najít například na Facebooku v mama skupinách (pokud vím, tak skupina s podobným názvem jako maminky Brno 2017 na FB je). Anebo se zkuste s mimčem přihlásit na nějaké cvičení, kde se budete moct s nějakou maminkou seznámit. 🙂 Na Instagramu můžete maminky vyhledávat například pod hashtagy #maminka #maminkabrno #mamavbrne #mominbrno a tak dále. To však jen tipuji, zkuste zapojit svou fantazii ohledně hashtagů. 🙂 Opravdu však zkuste nějakou mama kámošku najít. Osobně mám totiž zkušenost, že s kamarádkami mámami si mám aktuálně víc co říct, než kamarádkami, které děti nemají a tak mi třeba občas nerozumí a já si pak připadám trochu divně a staře. 😀 Jo a vzájemné návštěvy jsou také super! Ve dvou, respektive ve čtyřech se to prostě lépe táhne. Jedna maminka pak může pohlídat obě děti a ta druhá může připravit třeba oběd nebo kafe a to je super. Navíc se miminka velmi rády navzájem pozorují a také se od sebe mohou učit.

2. Choďte každý den ven

Konečně je tady pořádné jaro s hezkými teplotami a to je skvělá příležitost trávit většinu dne venku. Podle mne je trávení času s mimčem na procházce velmi důležité a skvělé. Miminko v kočárku či nosítku povětšinou spí a vy můžete poslouchat oblíbenou hudbu, kochat se přírodou či městem a také potkáte spoustu různých lidí. A ať už si jen zajdete na kafe s sebou nebo půjdete do pekárny koupit chleba, věřte, že kontakt s lidmi vám o něco rozsvítí den a přivede vás na jiné myšlenky než jsou jen ty mama. 😀 Já si prostě procházky s kočárkem či s nosítkem neskutečně užívám. A Natálka taky. Pokud zrovna nespí, kouká kolem sebe zvědavka. Aby ne, když má kolem sebe tolik podnětů. 🙂 Jde také vidět, že se doma občas nudí. Není se čemu divit, když to má doma už okoukané, takže jsme obě rády, když můžeme změnit prostředí. 🙂

3. Nestresujte se, že něco nestíháte

Jak jsem psala ve svém předchozím článku, ani já nejsem supermáma ani superžena, která zvládá tisíc věcí za jeden den. A víte co? Rozhodně se tím nestresuji. No tak nemám každej den navařeno, napečíno a vyžehleno (to nemám většinou nikdy), důležité je, že je miminko v pohodě. Mě osobně stejně nejvíc těší, když se Natali směje na všechny strany a ne uklizená domácnost do posledního smítka. 🙂

4. Mějte čas i na sebe samu

To, že jsem se stala mámou opravdu neznamená, že se o sebe přestanu starat! Ba právě naopak, měly bychom se o sebe starat dvakrát víc. Já to tedy doma dost šidím, ale návštěvu kadeřnice a mani, pedi prostě nevynechám. 🙂 Jen doufám, že se někdy objednám i na masáž, protože má záda to už nutně potřebují. 🙂

5. Dělejte něco, co vám bude dělat radost

Nebuďte jen mámou. My ženy máme trošku tendenci tím mateřstvím zblbnout, pokud nemáme jiný zájem či aktivitu. Zkuste si tedy najít nějaký koníček, který vám připomene, že váš život není jen o miminku. Já miluju třeba focení a všude sebou nosím foťák. Co kdyby se mi náhodou naskytlo něco fajn k vyfocení, že. 🙂 A když Natalinka spí, tak se těmi fotkami probírám a upravuji je.  A jsem z toho dost šťastná, protože je to má forma určité seberealizace.

6. Jezděte či choďte na rodinné výlety

Každý týden se děsně těším na víkend a víte proč? Protože vím, že se vydáme na nějaký rodinný výlet či procházku. Tato aktivita vás nemusí vůbec vyjít draho. Prostě vezměte partnera, mimčo a jděte. Vytyčte si nějaký cíl. Nemusí to být nutně kafe a dortík v kavárně. Vydejte se například k nějakému krásnému místu či pamětihodnosti. My si s manželem při našich procházkách navíc povídáme více, než když jsme doma. Kdo ví, kolik věcí bychom se o sobě nedozvěděli, kdybychom nechodili na společné prochajdy…

7. Berte miminko jako svého parťáka

Je pravdou, že jsme si s Natálkou na sebe musely trochu zvyknout a sladit se, ale po nějaké době, kterou jsme spolu strávily můžu říct, že je to moje parťačka a největší kamarádka. Jasně, moc mi toho ještě neřekne a těžko říct, jestli mi rozumí, ale přece jen spolu trávíme většinou 24 hodin denně 7 dní v týdnu a je potřeba si ty dny užít. Miminko se narodilo vám, a není potřeba, abyste se kvůli němu nějak významně omezovaly. Udělejte z míma prostě svého parťáka. Já třeba moc ráda chodím do kaváren (o čemž už jsem v jednom z minulých článků také psala) a nebojím se vzít Natali s sebou. Už máme naštěstí natrénované různé krizové situace, když se Natince přestane někde líbit a mě její nespokojenost  naštěstí už nerozhodí jako na začátku. Prostě zachovám chladnou hlavu a v klidu a zároveň co nejrychleji se snažím miminko utišit. A víte co? Nikdy jsem se nesetkala s nějakým opovržením či škaredými pohledy. Dokonce mi přijde, že si Natalinka čas v kavárně se mnou dost užívá a toto prostředí má ráda. Je to prostě parťačka.

8. Berte „katastrofy“ s úsměvem

S malým dítětem člověk nikdy netuší, co jej za den všechno potká a jestli se mu povede uskutečnit všechno, co si na den naplánuje. Navíc se miminku samozřejmě nemusí líbit, že máma má aktuálně důležitou schůzku nebo potřebuje něco vyřídit na úřadě. Takže ve chvíli, kdy se spustí jekot, nejednu z nás zřejmě polije pot a velmi rychle se dostaneme do stresu. Já se snažím mít nad těmito situacemi už nadhled a snažím se uplakanou Natálku co nejrychleji utišit a na všechny kolem se usmívat, ačkoliv to ne vždy jde. 😀 Stejně tak se nehroutím, když si Naty ušpiní oblečení od jídla anebo ušpiní i mě. Prostě se tomu raději zasměju. Stejně s tím člověk nic moc nenadělá… 🙂

Tohle jsou tedy mé tipy, jak si mateřskou užít. 🙂 A jaké jsou ty vaše? 🙂

 

 

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Nezvládám to!

Byla jsem dokonalá máma i manželka! Ale jen ve svých představách a dokud se Natálka nenarodila… 🙂 Je to prostě tak. V těhotenství jsem si malovala, jaké to s miminkem bude a jak budu zvládat vařit, péct, uklízet, psát blog, fotit a ještě si hrát s dítětem a víte co? Je to všechno úplně jinak! A já už konečně můžu po více jak půl roce v mojí nové roli prohlásit, že to fakt nedávám! Tedy jako být tou paní dokonalou, kterou jsem být chtěla.

Vždycky jsem byla dost cílevědomá a celkem i puntičkářská. V pubertě mě to teda dost přešlo, ale s odchodem teenage věku se má ambicióznost opět vrátila a když už jsem něco dělala, snažila jsem se, abych to dělala pořádně. K tomu přidejte mou docela hyperaktivní povahu, kdy chci za den stihnout děsně moc věcí, jinak mi daný den nepřijde dost prožitý a získáte velmi, ale velmi nehezkou kombinaci. Nejšťastnější bych totiž byla, kdybych měla domov uklizený do posledního smítka, zvládla zabavit miminko, do toho pracovat, chodit na procházky a večer bych chtěla mít navařeno a napačeno pro svého muže. Prostě taková vzorná housewife! Jenže tak to prostě není.

Co vám budu povídat, s příchodem Natálky se stalo všechno náročnější a to, co se jevilo jako lehký úkon je s mou malou princeznou dost obtížné. Nemám totiž to miminko, které byste položili na deku, dali mu do ruky hračku a ono se samo zabavilo alespoň na 30 minut. Asi bude Natinka po mně nebo nevím, ale ona potřebuje stále nové a nové podněty a stále něco nového pozorovat. Jedna hračka ji zabaví asi na 30 sekund a pak vyžaduje něco dalšího. Jenže to není všechno! Natálce se nelíbí, když si musí vystačit sama, a tak sotva vycítím příležitost k tomu, že bych mohla třeba něco pouklízet nebo zadělat na bábovku, Natinka se rozkřičí na celý byt a já musím chtě nechtě na dečku a hrát si s ní.

Dlouho předlouho jsem se s tím nedokázala smířit. Kór, když některé mé kamarádky za den zvládnou tisíc věcí a já vůbec nechápu, jak! A kde berou tolik síly? Já večer padám únavou a to se občas ještě musím donutit pracovat, alespoň hodinku, dvě… Navíc mám kolem sebe i děti, které jsou ve věcí hraní si více samostatné. Prostě je jejich máma položí s hračkou na deku a ony si hrají a spokojeně u toho broukají. Stejně tak dlouho jsem se snažila o nastolení nějakého režimu, který by mohl fungovat. Říkala jsem si, že si zkusím na každý den napsat plán aktivit, které bych chtěla udělat a třeba se to povede. I tady jsem však narazila. A víte co jsem zjistila? Že ani takhle to prostě nepůjde. Nakonec jsem tedy došla k závěru, že se nemá smysl stresovat. Prostě nejsem superžena, supermáma, ani supermanželka a nebojím se to přiznat. Věřím totiž, že nás je víc. 🙂

Na druhou stranu, proč bychom měly my mámy být supermanky a být rychlé jako supermyši? Ten čas s miminkem tak strašně rychle utíká a ani se nenadějeme a bude těm našim zlatičkám rok, dva, tři, pět, deset… A já si prostě nechci říkat, že místo toho, abych trávila čas se svým dítětem, jsem raději šůrovala byt. Neříkám, že mě občas neštve, že nemáme dokonale uklizeno, ba právě naopak, ale chvíle s Natálkou jsou pro mne teď nejvíc. Uklízet a péct budu moct určitě ještě tolikrát v životě, zato dny strávené s miminkem, které si neužiji naplno, mi už nikdo nevrátí.

Víte, někdy když koukám na Instagram, chytám pocit, že mámy, které sleduju, zvládají být krásné, upravené, dělají si super snídaně, obědy i večeře, ujdou denně několik kilometrů s kočárem, uvaří manželovi, uklidí, vyperou a vyžehlí a to všechno zvládnou za jeden jediný den. Nevím tedy, kde dělám chybu já, ale pak si připadám dost tragicky. Každý večer navíc ulehám s pocitem, že jsem chtěla udělat za daný den něco, co jsem samozřejmě nestihla nebo na to zapomněla. A tak, pokud to máte stejně jako já a jste občas rády, že na oběd sníte namazaný chleba, věřte, že v tom nejste samy a můžeme si spolu podat ruku. 🙂 Já jsem i přesto nejšťastnější máma na světe. Ačkoliv sedím v křesle, za kterým se schovává hora prádla na vyprání. Dnes to už nestihnu, tak snad zítra…

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Další miminko?

Od té chvíle, kdy jsem si uvědomila, že chci rodinu, jsem tvrdila, že když už rodinu, tak velkou! Říkala jsem si, že bych měla klidně děti i tři. Děti mi přišly úžasné a já se do těch malinkatých stvoření úplně zamilovala. V hlavě jsem si už malovala, jak budu mít velký jídelní stůl, kolem něho se posadí všechny mé děti a já budu podávat tříchodovou večeři nebo sváteční oběd. Více dětí rovná se více radosti a lásky, no ne?

I v těhotenství mě držela má představa tří dětí. Dokonce jsem i věděla, že věkový rozdíl mezi nimi by byl ideální asi tak dva roky, aby si spolu mohly hrát. A byla jsem přesvědčená, že to tak i bude. 🙂 Když jsme pak oznamovali, že naše první miminko bude holčička a dědečkové si trošku povzdechli, že nebudou mít vnuka, utěšovala jsem je větou, že to buď vyjde příště nebo napotřetí. 🙂

Poté co se narodila Natálka jsem jí byla tak unešená! Stala jsem se mámou a tento přerod byl v mém životě jedním z těch nejvýznamnějších. Cítila jsem se najednou tak dospěle, šťastně, naplněně. Přišlo mi, že můj život bez dítěte byl úplně jiný a strašně prázdný. A ačkoliv jsem ze začátku byla děsně nejistá, bála jsem se, učila jsem se, jak s miminkem zacházet a jak s ním mám komunikovat, pochopila jsem, že můj život získal smysl. Ten smysl, který jsem občas hledala. Do té doby byly mé dny občas velmi nenaplněné. Prostě jsem se ráno vzbudila a neviděla jsem před sebou žádný cíl. S Natálkou jsem tento pocit ještě nezískala. Každý den má význam, každý den se stane něco nového…

Po narození Natinky samozřejmě velmi rychle přišly první dotazy ohledně toho, kdybychom se chtěli rozrůst ještě o dalšího člena. Vím, že některé čerstvé rodiče a především maminky tyto dotazy docela vytáčejí. Já se musím přiznat, že tento případ nejsem. Ačkoliv těhotenství a především porod není něco, co bych potřebovala ještě někdy zažít, hned druhý den po jejím narození jsem říkala, že druhé miminko přijde určitě brzy a že kdyby nebylo porodu, klidně bych měla dětí hodně, třeba i více než tři. 😀

V tomto svém názoru jsem se utvrzovala i první dny doma. Sice všechno bylo tak nějak náročnější, ale tolik lásky, kolik jsem pocítila s Natinkou, jsem opravdu nezažila a říkala jsem si, že bych tohle všechno chtěla určitě ještě jednou. 🙂 Dokonce jsem věkovou hranici mezi dětmi i snížila na rok a půl, aby byly sobě prostě blízko. Jenže víte jak to je, když si něco řeknete, nakonec to dopadne všechno jinak a taky svou roli zahraje osud. A já na osud dost věřím.

Možná teď čekáte velké odhalení v podobě toho, že jsem opět v tom a čekám miminko. Ale opak je pravdou. Miminko mám jedno a po půl roce s touhle dračicí jsem si jistá, že další přírůstek dlouho nepřijde. 🙂 Věková hranice mezi mými dětmi se skoro každým dnem zvyšuje a já si dokonce i někdy říkám, že mi Natalinka bohatě stačí a sourozence jí nedopřeji. 😀 Některé dny jsou totiž opravdu náročné a já nedělám nic jiného, než že ji dělám šaška pro pobavení a zábavu. Aktuálně se držím názoru, že bych mezi dětmi chtěla 3-4 roky rozestup. Protože to už bude Naty snad trochu rozumná a člověk ji vysvětlí, co se najednou děje a proč už ona není středem pozornosti sama, ale že se o ni musí prostě dělit. Taky by to mohla být i moje pomocnice a navíc už bude v tomto věku chodit do školky, takže se budu moct přes den věnovat miminku a dostatečně si jej užít, aniž bych měla pocit, že toho druhého šidím… Ale jak říkám, já věřím na osud a ten si někdy s našimi představami dělá co chce. 🙂 Další mímo prostě přijde ve chvíli, kdy přijít má anebo třeba nepřijde. Kdo ví. Teď jsem naprosto šťastná s jedním dítětem a je mi takhle moc fajn. 🙂

Kolik dětí byste chtěli mít vy a jaký věkový rozdíl vám přijde nejlepší? 🙂

 

v Zamyšlení, Život mámy

Děti mě děsí?

Nedávno jsem se setkala s touto větou: „Děti mě děsí“. Pokračovalo to v tom smyslu, že děti jsou hezké jen když se usmívají a jsou hodné, ale jakmile začnou plakat, je to prostě hrůza. 🙂 A to bych prostě nebyla já, kdybych se i o tomto tématu nerozepsala. 🙂

Už jsem v jednom článku zmiňovala, že když mi bylo 15, prohlašovala jsem, že já děti mít nikdy nebudu. Kolem mého 20. roku se můj názor začal pomalu měnit, ale i tak jsem se tomuto tématu spíše vyhýbala. Věděla jsem sice, že chci mít miminko celkem brzy, nicméně jsem cítila, že mám před sebou ještě relativně dost času a hlavně jsem měla tolik aktivit, především studium na vysoké škole, které se s malým pufíkem rozhodně neshodovaly. V roce 2014 jsme navíc s Jirkou jeli na Kryštofkemp do Mikulova a zážitek z tama mi taky myšlenky na miminko zrovna neurychlil. 🙂 Někdo nás měl upozornit, že Kryštofkemp je synonymem dětského tábora. Na této akci bylo neskutečné množství rodin s dětmi. Tuším, že děti byly totiž zdarma anebo měly zvýhodněné vstupné. My s Jirkou si tam jeli odpočinout a nasát festivalovou atmošku a místo toho jsme poslouchali dětský křik, pláč, smích a díky malým dětem ve vedlejším stanu jsme vstávali s lehkou kocovinkou už před 7 ráno, což je velmi kruté, když jdete spát po půlnoci. 😀 Musím se přiznat, že v tuto chvíli jsem si opět říkala, že já a děti, to asi nepůjde dohromady. 😀 Bavilo mě si prostě užívat život, aniž bych se musela starat o někoho dalšího a hlavně, poslouchat dětský pláč? To bylo opravdu dost děsné. 🙂

O další rok později jsem odstátnicovala a začala jsem pracovat ve své první práci. Moje první zaměstnání byl čistý sen! Byla to práce snů v online gastronomickém průvodci. Myslím, že to bylo až moc skvělé mít takovou boží práci ihned poté, co jsem úspěšně zakončila své studium. Tato práce mi vydržela pouze půl roku, protože brněnská pobočka této firmy k prosinci ukončila svou činnost v Brně, ale já si tenkrát myslela, že zde budu pracovat dlouho a myšlenky na miminko se opět někam vytratily. Má práce mě bavila natolik, že mít dítě bylo dost nepředstavitelné. Není se čemu divit, bylo mi necelých 24 a můj opravdový život právě začínal. Myšlenka na těhotenství a porod pro mne byla v tomto období dost mimo téma. Tenkrát bych na to prostě nebyla připravená. Nebyla bych na to připravena psychicky, ale ani fyzicky. Bavila mě moje práce, bavily mě mejdany, bavilo mě být dlouho do noci vzhůru, bavilo mě nepravidelné stravování, bavilo mě žít z minuty na minutu, prostě mě bavil život mladé holky, která nemá téměř žádné závazky.

Poté však přišla žádost o ruku, plánování svatby, konec mojí snové práce, poznávání kruté reality života, nová práce, ve které jsem byla spíše nešťastná, další práce, ve které jsem byla také nešťastná a nakonec přišla svatba. Už měsíc před svatbou jsme se s Jirkou začali doma bavit o tom, že by teď už možná byl ideální čas na miminko. Najednou to prostě přišlo samo, jednoduše jsem dozrála. Před oltářem jsem pak stála s malinkatým tajemstvím v břiše a cítila se dvojnásobně šťastná. Jednou z toho, že se vdávám a podruhé z toho, že budu maminka. Doufala jsem, že čekám holčičku, která se bude jmenovat Emma. Slovy asi nedokážu popsat to nadšení, že jsem těhotná. Cítila jsem se skvěle! Představa, že se stanu mámou byla tak úžasná! Užívala jsem si každý moment a přede mnou byla svatební cesta. Už první večer, kdy jsme měli zastávku v rakouském Grazu, jsem pochopila, že se děje něco neobvyklého. Další dny byly dost krušné, až jsem na těhotenském testu, který jsem si po 2 dnech udělala, zjistila, že z původních dvou čárek tam zbyla jen jedna. Bylo mi smutno. Seděla jsem tenkrát na záchodě, hlavu jsem svírala ve svých dlaních a plakala jsem. Asi bych se z toho docela složila, kdybych vedle sebe neměla optimistu Jirku a kdybychom si zrovna neužívali svatební cestu. Obojí mi pomohlo v tom, abych myslela pozitivně a abych se touto záležitostí nenechala zlomit. Chlácholila jsem se tím, že otěhotnět můžu, tak to prostě vyjde příště.

Po návratu ze svatební cesty domů se vše vrátilo do původních kolejí. Já začala hledat novou práci, protože v té, ve které jsem byla, jsem se necítila šťastná a s Jirkou jsme se snažili užívat si novomanželství. 🙂 V hlavě jsem myšlenky na těhotenství a miminko sice měla, na druhou stranu jsem si říkala, že to, co se mi stalo bylo prostě znamení toho, že dítě je teď špatný nápad, a tak jsem se začala věnovat své kariéře. Jenže pohovor, který se týkal práce, která by mě skutečně, ale opravdu skutečně bavila, mi nevyšel a vzhledem k tomu, že jsem nemohla najít jiné zaměstnání, co by mě mohlo naplňovat, se má touha po malém stvoření opět vrátila. A tak jsem v prosinci otěhotněla podruhé a dál to už znáte. 🙂 Narodila se mi princezna s nádherným jménem Natálie.

Tímto svým příběhem jsem prostě a jednoduše chtěla říct, všem holkám a ženám, které sice vědí, že by jednou chtěly miminko, ale teď je spíš tato myšlenka děsí, že je to naprosto v pořádku. Miminko je sice super, být mámou je ta nejkrásnější role na světě, avšak žena na to musí dozrát. Některé dozrají dříve, některé později a jiné vůbec. I to je v pořádku. Ne všechny jsme se narodily pro to, abychom byly mámami. Pokud si však v hloubi duše myslíte, že jednou matkou být chcete, nechte všemu čas a volný průběh. Upřímně si myslím, že není kam spěchat, pokud to člověk ještě necítí, nemá vhodné podmínky či ideálního partnera.  Pakliže máte spoustu aktivit, které vás aktuálně naplňují a víte, že chcete ještě něco stihnout, než vás na chvilku zabrzdí malý človíček, užívejte si to! Svět se s miminkem sice dost změní, ale je jen na vás, jak moc. Jedno vám však holky můžu říct jistě! Nikdy už nebudete mít tolik času, kolik ho máte máte jako bezdětné. Tak jej využijte naplno. 🙂 Jo a nebojte, ve chvíli, kdy budete mít svoje vlastní dítě, tak vám bude zaprvé připadat jako nejkrásnější a nejlepší na světě a zadruhé pro vás jeho křik nebude nesnesitelný jako je křik cizích dětí. 🙂 A když se na vás bezzubě usměje, tak mu odpustíte i to, že jste se v noci vůbec nevyspaly. 🙂 A ano, je to sice náročné, ale je to také neskutečně krásné!

Mějte se krásně a těším se zase příště. 🙂 Kačka

 

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Proč Natálku neukazuji celou?

Dneska se mě Kačí Smooth zeptala, jestli nechci napsat článek o tom, proč Natálku vidíte na fotkách a ve stories na Instagramu pouze tak, aby jí nešel vidět celý obličej. A tak jsem si řekla, že je možná už ten správný čas. Tento dotaz totiž dostávám tak často, až je to udivující. 🙂 Ale je jasný, že když točím stories a jsou tam vidět třeba jen nožičky nebo ouško s náušnicí, tak má někdo potřebu se na to zeptat, ačkoliv je dost jasné, že to tak netočím pouhou náhodou. 🙂

Už v těhotenství jsem razila ten názor, že své miminko nebudu moc ukazovat a že mu chci zachovat soukromí. Jestli jsem nad něčím osobně kroutila hlavou, tak to byly fotky miminek a dětí, které byly rychle vyfoceny mobilem (proti tomu prosím vás nic nemám), ale bylo vidět, že si na tom ten člověk nedal vůbec záležet a dítě je zachyceno například v ne moc lichotivé póze. Nejvíc nevěřícně jsem pak koukala na fotky, kde se ukazuje nálož v plíně od miminka nebo miminko po aktu krmení, kdy je špinavé až za ušima. Osobně mi takové fotky až tolik nevadí, člověk se nad nimi určitě pousměje, ale nazývám je jako tzv. kompromitující fotky a měly by zůstat v okruhu rodiny či nejbližších kamarádů a ne je vystavovat na sociální sítě. To roztomilé miminko totiž jednou vyroste a to, co dáváme dnes a denně na internet už z něj nikdy nikdo nesmaže. A to mě dost děsí! Pak se k dítěti v pubertě dostanou ty rádoby roztomilé fotky a ve škole si z něj budou dělat legraci anebo mu bude za svoje rodiče prostě a jednoduše trapně. Sama si vzpomínám, jak mi bylo asi tak 12 let, našla jsem album fotek ze svých prvních let a na některých fotkách jsem byla úplně nahá nebo jsem seděla na nočníku. Tenkrát jsem se z toho skoro složila. Plakala jsem a bylo mi smutno, že takové fotky někdo, kdo si albem listoval, viděl. Samozřejmě, že mi naši vysvětlovali a utěšovali mě, že jsou to přece hezké a roztomilé fotky a že jsem tam byla malé díťatko, ale stejně mi to nepomohlo. A tak musel můj dědeček album předělat tak, aby nikde nešlo vidět něco, co by mě „kompromitovalo“. 🙂

Vemte si, že jsem tenkrát řešila fotky v soukromém albu, které vidělo jen pár nejbližších lidí a známích. A teď takové fotky lítají internetem…

Pokud mě však sledujete déle, tak víte, že jsem po narození Natinky trendu pochlub se svým miminkem nakonec podlehla. Každá maminka se svým miláčkem chce pochlubit, protože jí přijde jako to nejroztomilejší a také to nejkrásnější, to je jasné.

Na druhou stranu je tu dost zajímavá otázka. Proč se v tom musíme utvrzovat lajky a komentáři ostatních lidí? Budeme své miminko milovat více? Bude nám připadat ještě krásnější?

Zpočátku můj původní názor z těhotenství prostě vyprchal a já zveřejnila několik fotek s Natálkou a dávala jsem jí i do storíček. Říkala jsem si tehdy, že je prostě Nat součást mého života, a tak je logické, že jí ukazovat budu. Navíc přece nejsem žádná celebrita, tak proč by to měl být vlastně problém. Na své původní přesvědčení o ochraně soukromí Natinky jsem úplně zapomněla. Pak ale přišla rána z nebe, která mi připomněla, že tohle dělat nechci! Na Instagram jsem nahrála jednu fotku – selfíčko s Natálkou, kde mi přišla nejrozkošnější na celém světě. Tenkrát pod tuto fotku přilítl komentář ve stylu, že je Natinka moc krásná a roztomilá a právě proto bych si ji měla chránit pro sebe. Byla jsem z toho špatná celé odpoledne. Nemohla jsem to dostat z hlavy a přemýšlela jsem nad tím… Vzpomněla jsem si na to, že jsem vlastně Natálku veřejně tolik ukazovat nechtěla a že jsem se nechala strhnout davem! Ach já hloupá… A tak jsem v rychlosti všechny fotky, kde šla Nat vidět celým obličejem smazala. Večer, když přišel manžel domů, jsem to s ním probrala a oba jsme se rozhodli, že pro nás bude lepší, když si krásu a celou tvář naší dcery necháme pro sebe. O Natálce přece mohu psát, mohu ji mít na fotkách, jen prostě nepůjde vidět celý nebo část obličeje. Vyloučit ji z blogu a fotek však úplně nechci, protože se o radosti i strasti mateřství s vámi ráda dělím a také protože vás toto téma neskutečně zajímá. 🙂 Tohle je prostě takový kompromis. 🙂 Věřte mi však, že vyfotit fotku tak, aby byla hezká a aby v ní šly vidět emoce, když je na nich Natálka většinou zády, je dost velký oříšek. 😀

A tak to tak prostě je. 🙂 Já jsem klidnější, můj muž je klidnější. Není to o tom, že bych Natálku chtěla skrývat, abych se dělala více zajímavou. To vůbec ne.

Věřte mi, že jsou fotky, kde je tak dokonalá, že bych se o ně s vámi nejradši podělila! 🙂

A věřím, že kdybych jí dávala na Instagram často, počet followerů by vzrůstal rychleji, než je tomu tak teď. Jenže já jí nechci k tomuto „využívat“. Aby to nevyznělo špatně, nemám vůbec nic proti ostatním maminkám a blogerkám, které se rozhodly své miminko ukazovat, absolutně ne! Já sama se na jejich ratolesti dívám s nadšením a jejich fotky mě neskutečně baví! Já se s tím ale nedokážu ztotožnit a nejsem o tomto na 100% přesvědčená. Už jen kvůli tomu, že by mé miminko vidělo XY lidí, o kterých vůbec netuším, co jsou zač. Pokud to ale maminkám nevadí, pak to, že je ukazují, je v pořádku. 🙂

 

Tímto však neříkám, že Natálka bude „anonymní“ napořád. Možná ji někdy ukážu v celé své kráse. Možná taky ne. To ještě nedokážu říct. Pokud jí však ukážu celou, budu na fotce určitě i já anebo na ní budeme všichni tři i s manželem a bude „reprezentativní“. 😀 Navíc, třeba jednou Natinka přijde, že chce být na fotkách vidět, že si založila profil na sociálních sítích a chce na ně nahrávat fotky anebo že chce blogovat. Zakazovat jí to určitě nebudu, jen ji jako správná a zodpovědná máma upozorním na to, jaké fotky jsou a jaké nejsou vhodné. 🙂 Ale rozhodne si o svém zveřejňování ona sama. Teď za své dítě sice rozhoduji já, ale je to samostatná osoba a tohle rozhodnutí chci prostě nechat jednou na ní. 🙂

Nemějte mi to tak za zlé, že se o to slunce mého života nedělím tolik a že si o ni můžete spíše jen číst. 🙂

Věřím, že ti, co mě chápat chtějí, mě pochopí a ti co nechtějí nebo mají opačný názor, tak můj postoj prostě a jednoduše nepochopí.

Ale to nevadí, každý jsme jiný a každý máme na tuto problematiku jiný pohled. U mne je to prostě takhle a pravděpodobně se to už nezmění. 🙂

K.

promo-image
v Zamyšlení, Život mámy

Je Praha pro život lepší než Brno?

Když jsem ještě chodila do školy (a neznala jsem ještě Jirku), vždy, když přišla řeč na to, kam bych chtěla jít na vysokou, jsem řekla, že do Prahy. Praha byla mé vysněné město, kde bych chtěla žít. Vzpomínám si, jak jsme tam jednou jeli s rodiči a já se do ní naprosto a totálně zamilovala! Čas šel dál a já potkala Jirku. Ve chvíli, kdy jsme se poznali, právě končil střední školu a vybíral si, kam půjde na výšku. Hlásil se na architekturu právě do Prahy, ale nakonec ho tam nepřijali, takže zvítězilo Brno. No a co myslíte? Ve chvíli, kdy jsem se rozhodovala já, kam si pošlu přihlášku, jsem už byla s Jirkou a náš vztah byl pro mne důležitější než škola v Praze, takže jsem se také rozhodla pro Brno. 🙂

Brno pro mne nebylo žádnou novinkou. Moje maminka odsud pochází, takže jsem sem jezdila každou možnou chvilku k babičce a za tetou s rodinou. 🙂 Zpočátku mě Brno velmi bavilo. Přece jen jsem byla zvyklá na malé město o počtu 20 tis. obyvatel, takže jsem z velkoměsta byla nadšená. Zrovna se tu navíc začala rozvíjet gastronomie a obchody s farmářskými potravinami, což mne samozřejmě dost zajímalo.

Pak jsem ale začala psát blog o jídle a do Prahy jsem sem tam jela na nějakou akci. Po nějaké chvíli jsem navíc začala pracovat a v Praze jsem také díky tomuto trávila o něco více času kvůli různým školením a moje nadšenost a zamilovanost do hlavního města se v mém nitru opět probudily. A já začala Jirku přemlouvat, ať se do Prahy přestěhujeme. Je zde přeci více možností, děje se tady toho více, je tu více skvělých podniků, nemluvě o zajímavých pracovních příležitostech… Jenže tenkrát jsme už plánovali svatbu a věděli jsme, že chceme brzy založit rodinu, a tak jsme si řekli, že bude lepší, když zůstaneme v Brně. Máme tady byt, část rodiny, přátelé… Prostě jsme už tady zaháčkování.

Praha mě však stálé láká a pořád mám tendenci myslet si, že se v Praze žije prostě lépe než v Brně. A tak se sem tam zasním, jaké by to bylo, kdybychom tam žili. Nejlepší by to bylo samozřejmě vyzkoušet. Jenže víte, jak to je. Kdyby mi bylo 20 a neměla bych žádné závazky, je to něco jiného než teď, když se můj život netočí jenom kolem mě samotné. 🙂

A tak by mne zajímal váš názor. Myslíte, že je v Praze blaze? Blažeji než v Brně? A které město byste si vybrali vy? 🙂

v Zamyšlení, Život mámy

Děti prý nepatří do kavárny…

Za celkem krátkou dobu jsem se setkala s jedním názorem, se kterým úplně nesouhlasím. A to je to, že prý děti nepatří do kavárny. Nemyslím tím tedy do té dětské, ale prostě do normální krásné, dá se říct Insta kavárny, kde dělají super kafe a mají zde i dobrý dezerty. Já takovéto kavárny navštěvovala před narozením Natálky několikrát do týdne. Kávu miluju a od poloviny těhotenství jsem si ji už neodepírala. Mimochodem, nedávno jsem se bavila s jednou baristkou a ta mi řekla, že pokud je espresso uděláno správně, moc kofeinu se do něj stejně nedostane, takže se jej těhotné ani kojící vůbec nemusí bát!

Abych se však vrátila k tématu. Kavárny a útulná bistra jsou skvělá místa a já se jich prostě odmítám vzdát. Dětské kavárny jsou sice moc hezký nápad, ale bohužel kvalita kávy i ostatní nabídky zde většinou skomírá. Chvilku potom, co jsem se stala mámou, jsem si vůbec nedokázala představit, že bych se s malým miminkem do kavárny vydala a ještě ke všemu sama! Bála jsem se, že bude Natálka brečet, ostatní se na mě budou divně dívat, obsluha nebude moc nadšená z našeho mama-mimi dua a já si nakonec tu kávu ani nevychutnám.

Jenže už uplynul nějaký ten čas a po pár společných návštěvách kaváren s manželem, kdy všechno proběhlo v úplném pořádku, jsem si řekla, že je načase, abych to zvládla i sama. Co vám budu povídat, úplně poprvé jsem se dost bála a už předem jsem byla ve stresu… A víte co? Zvládly jsme to s Natinkou úplně v pohodě. Jasně, už to není na hodinové vysedávání u kafe a je to o něco náročnější na logistiku, ale dá se to zvládnout. Natálka je buď v nosítku a ještě dospává nebo si ji vezmu do náruče či položím na bundu a hraju si s ní. Dám si relativně v klidu kafe, dokonce jej většinou zvládám i vyfotit, dám si dortík a po 30-40 minutách odcházíme. Většinou ještě prohodím několik slov s obsluhou, že moc děkuji za vstřícnost a pochopení, pochválím kafe, pokud je k tomu důvod a jdu. Natali to zvládá úplně bez pláče a křiku a myslím, že jí baví dost pozorovat, co se kolem děje. Prostě je to kavárenská povalečka, to je jasný. 😀 Jen doufám, že jí to vydrží i do budoucna!

Názor, že děti do kavárny nepatří, respektuji, ale myslím, že záleží na tom, co se dětem dovolí a jakou mají povahu. Pokud je dítě klidné a nepláče, myslím, že nikdo nemůže být proti. Avšak věřím, že hulákající dítě, co chvilku neposedí ostatní hosty i obsluhu dost obtěžuje. Podle mne však hodně záleží i na rodičích, co svému dítěti dovolí, ačkoliv vím, že s malými dětmi je to náročné. Pokud se však jak rodič tak dítě chová s ohledem na ostatní, myslím, že se nikdo nemůže cítit ukřivděně.

Já se prostě kaváren a příjemného času v nich nechci vzdát jen kvůli tomu, že mám aktuálně miminko. Snažím se však o to, abych nikoho neomezovala. Jediné, co mi v tom ještě brání je ten fakt, že ve většině brněnských podniků chybí přebalovací pult, a tak jsem nucena přebalovat přes ostatními hosty. Snažím se to však dělat v co největší intimitě, aby si toho všimlo co nejméně lidí a aby neviděli, to, co vidět nechtějí. Přebalovací pulty, které by byly standardem na dámském WC by mi však dost pomohly v tom, být s dítětem co nejméně nápadná. Tak snad se to někdy změní.

Jak to máte vy? Chodíte s dětmi do kaváren, bister či restaurací?

v Motivace, Zamyšlení, Život

Žijte naplno!

Děje se mi to každý den… Napadne mě myšlenka, která mi zůstane v hlavě a já vím, že se o ní potřebuji podělit. Dnes, mezi tím, co jsem si hrála s Natali a zároveň u toho fotila, jsem přemýšlela, zda nejsem hloupá, že jsem se nerozhodla pro to být „JEN“ mámou na mateřské. To, že se realizuju je sice moc hezký, ale ubírám čas, který bych mohla věnovat Natálce. Snažím se teda, abych všechno stíhala, což se mi samozřejmě nedaří a také se snažím, abych neměla pocit, že Nat nevěnuji dostatek pozornosti. Jenže sem tam se takovému pocitu neubraním. Dělám dost pro svou dceru?

Chvilku nato, když jsem Natalinku ukládala do postýlky, aby si dala svou ranní chrupku a rychle jsem utíkala opět fotit, jsem pochopila, že takhle to prostě je a bude a jinak to ani být nemůže. V minulosti jsem si často říkala, že jednou přijde můj čas a začnou se mi plnit sny, že jednou budu úspěšná v tom, co mě baví. Jenže tak to nefunguje. Nic nepočká! Všechno může mít člověk tehdy, kdy chce, pokud si zatím jde a usiluje o to! Mohla bych si dát pauzu a mohla bych si říct, že za rok to třeba taky dokážu. Jenže za rok může být všechno jinak! Všechno v životě je tak pomíjivé… Právě dneska mi má pedikérka řekla, že byla se svou kamarádkou na mejdanu a že se opily jako za mlada. Za týden jí ta kamarádka psala, že jí našli rakovinu. To je ten paradox. Nemysleme si, že máme spoustu času před sebou a že něco příjde za rok, za dva či za deset!

Já prostě žiju a žiju naplno. Pokud můžu, tak chytnu každou příležitost za pačesy. Je to prostě tak! Baví mě toho mít hodně, baví mě nestíhat, baví mě být stále aktivní. Nedokázala bych koukat do zdi a nudit se. Jsem tady, žiju svůj život, plní se mi sny. Nejsem ten člověk, co jen mluví, že jednou jeho šance přijde! Já chci aby přišla hned. Život totiž nepočká, život plyne a nikdo nevíme, jak dlouho tady budeme. Proto žijte naplno! Každou chvíli, každou minutu, každý okamžik. Plňte si sny! Dělejte si radost! Nepřežívejte, žijte!

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Můj Instagramový život versus skutečný život

Miluju Instagram. Vážně! Je to aplikace, která je pro mne obrovským zdrojem inspirace. Problém však je, pokud Instagram berete vážněji. Instagram je totiž vesměs svět nereálný. Což si asi všichni uvědomujeme. Pokud sledujete blogerky, fotografy, cestovatele či celebrity, musíte brát jejich „přehlídku fotek“ s velou rezervou…

Vždyť je to přece jasný! Na Instagram málokdo nahraje svou fotku, jak vypadá po ránu nebo vyfotí svůj obývák neuklizený… Za prvé by nebylo čím se chlubit a za druhé, koho by to vlastně bavilo? Můj názor totiž je, že na Instagram se mnoho lidí kouká rádo právě kvůli tomu, že tam najde hezké fotky, nápady, inspiraci. 🙂

Něco úplně jiného jsou krátká videa tzv. instastories. Tam už se lidé ukazují reálněji a většinou zachycují průběh svého dne. Instastories mě také baví hodně. Za prvé vidíte, co váš oblíbenec právě dělá a za druhý, i zde můžete objevit nějakou inspiraci. Například, co nakupuje, co jí, pije, čím si čistí zuby. 😀

Jak se liší můj reálný život od toho Instagramového? Co se týče fotek na Instagramu, snažím se nahrávat fotky, které jsou vesměs aktuální. Buď jsou z toho dne nebo alespoň týdne. Pod fotku většinou i píšu, co budu dělat, co jsem dělala, co jsem jedla nebo co aktuálně prožívám s Natali. Snažím se však o to, aby fotky, které nahrávám byly hezké a mně samotné se líbily. Já osobně se totiž také raději dívám na krásný a upravený fotky než na rychlofotky mobilem. Občas se ale neubráním i nějakému tomu mobilovému selfíčku. Myslím, že je totiž dobrý ty hezký a upravený fotky někdy prolomit větší realitou, což selfíčka bezesporu jsou. 🙂

Instastories zachycují skutečnost. Natáčím na ně, co jím, kam jdu, co jsem navštívila ten den, co jsem třeba nakoupila, co vařím a občas mám potřebu vám skrz ně i sdělit, co mě aktuálně trápí. 🙂 U storíček vlastně vůbec neřeším, jestli na nich vypadám dobře či ne. Ačkoliv, když se cítím fakt mizerně a jsem krátce po probuzení nebo naopak večer strhaná, hodím si přes obličej filtr buldočka, protože ten mi připadá dost vtipnej. 🙂

Je ale jasný, že ve chvílích, kdy se necítím moc dobře nebo nedělám nic moc zajímavého, nemám potřebu je sdílet. Jak prostřednictvím fotek, tak přes stories. A nemyslete si, že můj život je jeden velkej sen. Někdy jsou dny fakt náročný, od rána až do večera se skoro nezastavím, Natinka pláče, samozřejmě vesměs z neznámého důvodu, já jsem zpocená, mám mastné vlasy, nic nestíhám a když den skončí, potají brečím ve sprše, že svůj život nemám vůbec pod kontrolou. 😀 Na Instagramu se však většinou tvářím, jak je všechno super a všechno zvládám, jenže zase je to o tom, že by vás mé srdceryvné výlevy určitě nebavily. Chci vám být inspirací a motivovat vás, nechci být pesimistická. 🙂

Ačkoliv si tedy myslím, že můj život není zas tak odlišný od toho, který žiju na Instagramu, je fajn vědět, že za krásnýma fotkama stojí občas hodně dřiny, času, úprav, slz, nadávek, protože fotku vyfotím blbě a musím ji přefocovat a tak dále. Aktuálně se dost rozčiluji u fotek jídel a receptů. Za prvé se mi zdá, že fotit jídlo pořádně neumím a za druhé vznikne v kuchyni vždycky takový nepořádek, že jsem dost nešťastná, když ho musím uklízet. 😀 Nejradši teď fotím jídlo v restauraci či v kavárně, dobrý kafe s povedeným latte art, květiny, Natalinku a vesměs mě baví fotky z našich víkendových procházek, protože jsou přirozené, člověk nemusí sebe ani okolí moc stylizovat a to mi prostě přijde nejlepší. 🙂

Přesto přeze všechno mě tento nereálný svět fotek baví a jsem na něm prakticky závislá. Jak jinak vysvětlit, že na Instagramu trávím každý den hodně a hodně času? 🙂

v Zamyšlení, Život, Život mámy

11 let spolu aneb na vztahu se musí pracovat

Uffff. O víkendu s Jirkou slavíme už 11 let našeho vztahu a já se sama sebe ptám, jak je možné, že to tak rychle uteklo. Je to až neskutečný, jak ten čas letí. Když si teď představím 11 let, které mám snad před sebou, přijde mi to hrozně moc. To bude vlastně Natálce 11 a to mi přijde hodně za dlouhou dobu. A přitom je to opravdu chvilka našeho života. 🙂 Když se sem tam tady na blogu či na Instagramu zmíním, že jsem se svým manželem už tak dlouho a že jsem jej poznala v 15, tak se mě často někdo ptá, jak je to možné, že jsme to tak dlouho vydrželi. 🙂 Minulý rok jsem o tom psala článek tady.

Nicméně tento rok byl v našem životě nejzlomovější, a tak jsem se rozhodla napsat článek o našem dlouhodobém vzahu znovu. Jak se dá vydržet s jedním partnerem tolik let? A ještě od puberty? Správná odpověď na to asi neexistuje, každý to má jinak, já si však myslím, že to chce mnoho lásky, tolerance a především komunikace. Na začátku je totiž vždycky zamilovanost a vášeň, která časem vyprchává. Zamilovanost se mění v lásku, vášeň může být zachována, ale už je třeba trošku jiná. A asi každý z nás sem tam zapochyboval, jestli je ten jeho partner opravdu ten pravý… Mám tedy nějaké tipy, jak být v dlouholetém vztahu zamilovaná a šťastná? Co děláme my?

Komunikujeme spolu

Komunikace je podle mne základem každého vztahu, nejen toho partnerského. Pokud spolu dva lidi nědokážou mluvit, může velmi rychle vzniknout zbytečné nedorozumění. Nejhorší je totiž si věci domýšlet. A řekněme si otevřeně, že to občas dělá každý z nás, že si něco domyslí, protože nemá dostatek informací. Já to tak mám, věřím, že vy taky. Kdykoliv jsme se s Jirkou pohádali, bylo to kvůli tomu, že jsme se buď špatně pochopili nebo jsme si něco neřekli. Mluvte spolu! Nemá cenu v sobě něco zbytečně dusit, když se to dá vysvětlit několika slovy. 🙂

Jsme k sobě tolerantní

Ani Jirka, ani já nejsme dokonalí. Jirka například všechno, co může oddaluje jak jen to jde, ponožky hází pod svůj noční stolek, dělá si věšák ze židli a naší postele a je to největší flegmatik pod sluncem. Všechno mě to vytáčí skoro do nepříčetnosti, ale radši se tomu nakonec zasměju a dělám si z mého muže legraci. Za těch 11 let už vím, že se to stejně nezmění. 😀 Tim chci říct, že každý máme svoje chyby, ale proč bychom si je měli neustále připomínat a kazit si kvůli nim den? Tolerujeme si i své aktivity a zájmy a nevyčítáme si, že všechen čas netrávíme společně.

Vážíme si sebe navzájem

Můj muž je podle mne skvělý člověk! Vážím si ho velmi, za to jaký je, za to, že mě podporuje, za to, jaké má životní hodnoty… A věřím, že on si váží mne stejně a je na mě pyšný. Proto se neurážíme, neříkáme si škaredé věci a nepodceňujeme jeden druhého. Jsme k sobě laskaví. A i kdyby se jednou nedejbože stalo, že se naše cesty rozejdou, věřím, že bychom se k sobě dokázali chovat čestně právě proto, že si sebe vážíme.

Máme stejné zájmy a názory

Nejsme s Jirkou ve všem stejní, to je jasný, ale máme dost stejných či podobných zájmů, prostě nás dost často baví to samé. Samozřejmě máme i některé zájmy odlišné, avšak vesměs se propojují či doplňují. 🙂 Stejně tak sdílíme buď totožné nebo alespoň velmi podobné názory na různé situace a především na život.

Bereme život s nadhledem

Život sám o sobě je dost vážná záležitost a ačkoliv já jsem v mnoha případech tragéd, snažíme se vše co nám osud přinese brát s nadhledem. Jsme oba optimisté a nevidíme hned vše černě. Také si rádi děláme srandu, jak sami ze sebe, tak ze všeho co se nám děje.

Smějeme se

To souvisí s předchozím bodem. Na smutek je vždy dost času a proto se na všem snažíme najít něco, čemu se můžeme zasmát. Ne vždy to jde samozřejmě, ale pokud se neděje nic závažného, smějeme se každý den. Velmi často a velmi rádi. A když není čemu se smát, smějeme se sami sobě, nejčastěji svým zlozvykům. 🙂

Podporujeme se

Ačkoliv ne vždy jsme naprosto přesvědčeni, o tom, co dělá ten druhý, maximálně se podporujeme. Podpora ze strany partnera je třeba pro mne velmi důležitá věc a jsem nesmírně vděčná, že se o sebe vzájemně můžeme ve všem opřít a že v tom co děláme, jeden druhému věříme a držíme si palce.

Milujeme se 

Tím teď nemyslím, že se milujeme jako partneři. Milujeme se jako lidé, jako přátelé, jako nejlepší kamarádi. Náš vztah už dávno není jen o přitažlivosti a zamilovanosti, naše láska je už velmi hluboká, zakořeněná a stvrzená naší nádhernou a úžasnou dcerou. Máme se prostě rádi od hlavy až k patě i se všema nedokonalostma, ve chvílích, kdy jsme šťastní, i když jsme na pokraji sil, když se smějeme i když brečíme. Tohle už je obrovská láska, ne povrchní záležitost.

Život chceme prožít ne přežít

Tohle je možná ten nejdůležitější bod a přitom je na konci. Jednou naše životy skončí, na každého to bohužel čeká. Proto je nesmírně důležité chtít život prožít naplno. My se o to snažíme. Užíváme si každého momentu, který je nádherný a snažíme se jej uchovat. Kdybych měla popsat náš společný život, je to ve směs smích, radost, pohoda, zábava, dobré jídlo, dobré pití, správní lidé kolem nás a příjemné večery v přítmí a osvětlení svíček.

Těch jedenáct let bylo prostě naprosto skvělých a už se nemůžu dočkat toho, jaké budou ty nadcházející. Miluji svůj život, který rozhodně není dokonalý, ale já ho žiju velmi ráda a je to v mnohém zásluha právě mého muže. A nyní i naší dcery Natálky. Cítím neskonalý vděk a štěstí a moc bych přála to samé i vám! 🙂

Zavřít