Kategorie

Zamyšlení

v Motivace, Zamyšlení, Život, Život mámy

Kéž bych přišla včas…

Sedím v čekárně a čekám, až zavolají mé jméno. Čekám na vyšetření – ultrazvuk prsou. Na preventivní kontroly chodím pravidelně, na ultrazvuku prsou jsem nebyla nikdy. Sice mě to už napadlo, ale tak nějak jsem na to neměla čas… Nebo jsem si ten čas spíš nenašla. A ačkoliv nemám rakovinu prsu v rodině a v prsou jsem si nic zvláštního nenahmatala, rozhodla jsem se, že už přišel čas, kdy budu chodit i na tyto preventivní ultrazvuky každý rok.

Minulý týden jsem viděla na ČT1 velmi zajímavý dokument. Byl o onkoložce, která založila onkologické pracoviště v Thomayerově nemocnici v Praze. Tato lékařka říkala jednu velmi zajímavou věc. A to je ta, že mnoho žen přichází na vyšetření prsou pozdě. A že mají stále hloupější výmluvy, proč nepřišly dřív. Nejčastější výmluvou je to, že člověk prostě neměl čas. Na jednu stranu to vlastně chápu, protože dnešní doba je tak neuvěřitelně a nepochopitelně zrychlená. Na druhou stranu, pokud se jedná o zdraví, měl by si ten čas na sebe najít každý. Zachytit nemoc v co nejdřívějším stádiu je totiž velmi důležité… Nejčastější reakcí jsou pak slova „kéž bych přišel/přišla včas“.

Vážná nemoc. Smrt. Dva pojmy, které většinu lidí děsí. Život plyne tak nějak rychle, ráno se vzbudíme, najednou je večer, člověk jde spát a když přijde víkend, je za to rád. Máme na sebe málo času, dnešní doba je tak nějak zrychlená a i kvůli tomu mnoho lidí přehlíží, že jim jejich tělo dává najevo, že se s ním něco děje… Léčíme se doma sami, aniž bychom věděli, které léky bychom měli správně užívat… K doktorovi jdeme až když je to vážné.

Dnešní článek chci věnovat zdraví. A konkrétně prevenci nemocí, především rakoviny, které je v dnešní době více a více a stále mnoho lidí tuto chorobu podceňuje. Proč o tomto tématu vlastně píšu, když se snažím být především pozitivní? Píšu o tom proto, že tento blog slouží k motivaci. K motivaci mít rád svůj život, žít dobře, být šťastný, jíst dobré jídlo… A pokud ovlivním jednoho jediného člověka, který si zajde na preventivní vyšetření, budu za to ráda.

Já sama jsem hypochondr. Stačí, když se mi něco na mém těle nezdá a okamžitě jdu k lékaři. A jsem schopná jít k němu opakovaně, když mám stále pochybnosti. A ano, ačkoliv jsem velký stydlín a vysedávání v čekárně je pro mne časově dost náročná. Kór od té doby, co mám Natinku, nevynechala bych žádné vyšetření, které slouží k prevenci a které by mi mohlo v budoucnu třeba zachránit i život. Navíc teď mám povinnost být tu pro Natálku v plné síle a to, co bych si přála ze všeho nejméně je, abych se nemohla dívat na to, jak roste, jak je šikovná, jak si jde v životě za svým a jak si plní sny. A tak se nechávám pravidelně prohlížet a každý měsíc si prohmatávám prsa.

Rakovinu prsou sice v rodině tedy naštěstí nemám, ale to neznamená, že by se u mne nemohla objevit. To platí i pro věk. Mnoho lidí sází na to, že když jsou mladí, nemohou být přece nemocní. Jenže i ze svého okolí vím, že tohle neplatí a vážnými nemocemi bohužel trpí i lidé, kterým je kolem 20. Když jsme mladí, myslíme si, že tady budeme věčně a že jsme nesmrtelní. Přitom to tak není. Lidský život je tak strašně křehký…

A tak, pokud se vám na vašem těle něco nezdá být v pořádku, běžte k lékaři. Pokud jste ještě nikdy nebyla na ultrazvuku prsou či na preventivním vyšetření rakoviny děložního čípku, zajděte si tam! Stud není obhajobou, pokud vám může jedna krátká návštěva u doktora zachránit život.Nepodceňujte příznaky nemocí. Nebojte se otevřeně u lékaře mluvit o svých problémech, i když to bude pro vás velmi intimní. Lékaři tu od toho jsou a určitě to, co budete říkat vy, neuslyší poprvé. A i když vás váš obvoďák pošle na kolonoskopii či jiné nepříjemné vyšetření, jděte tam a neoddalujte to. Já chápu, že podobné situace člověk úplně nevyhledává a třeba se jich i bojí, ale tohle se musí prostě překonat.

Důlěžité je také nepřecházet nemoci! I s obyčejným nachlazením zvolněte a vyležte jej. Kdykoliv je naše tělo nemocné, dává nám signál, že v našem životě něco není v pořádku. A nestresujte se! Stres je obrovský neřád v našem zdraví, ačkoliv si to málokdo uvědomuje. Naopak, buďte aspoň trošku flegmatičtí, užívejte si každý den, nedělejte si zbytečnou hlavu s ničím, co není životně důležité, neobkopujte se a ani nesledujte lidi, kteří ve vás vyvolávají negativní emoce a vztek, odpočívejte a především myslete na sebe.

Hodně zdraví všem přeje Kačka. 🙂

 

v Motivace, Zamyšlení, Život

Co ten název blogu?!

Už jsem nad tím přemýšlela dlouho, že napíšu článek, kde vám vysvětlím, proč se můj blog jmenuje tak, jak se jmenuje. 🙂 Zjistila jsem totiž, že existujou dvě skupiny lidí. 😀 Jedné se název líbí, přijde jim super, protože mě vystihuje a protože je dobře zapamatovatelný. Druhá skupina nad názvem kroutí hlavou a nechápou, jak jsem tohle mohla vymyslet. 🙂

Sama název „Miluji svůj život“ nazývám egoistický a dost se u toho usmívám. Myslím to totiž v legraci. O egoismus tady totiž nejde vůbec. Jak mě tedy napadlo pojmenovat blog takhle?

Byl podzim 2016 a já se koukala na 13. komnatu. Možná tento pořad znáte, možná ne. Ve zkratce je to pořad na ČT1, kde známé osobnosti odkrývají svou 13. komnatu. Něco ze svého života, o čem veřejnost nemá ani potuchy. Když jsem se na ni tenkrát koukala já, byla tam zrovna naprosto nádherná a úžasná herečka – Vlastina Svátková Kounická. A mluvila zde o tom, jak trpěla poruchou příjmu potravy. Její příběh mě dojal a absolutně jsem nedokázala pochopit, jak takhle nádherná ženská mohla někdy trpět nesebevědomím a depresemi. V té 13. komnatě mluvila tak krásně a tak hezky šlo na ní vidět, jak je aktuálně sama se sebou vyrovnaná a jak se snaží okolí motivovat. A v tu chvíli mě to napadlo!

V té době jsem psala pouhý food blog, který mě ale už nějakou dobu nenaplňoval. Nepřišlo mi totiž, že jsem to já nebo že food blog je něco, co mi sedí. Naopak jsem cítila velké vyhoření. Nezdálo se mi, že bych se někam výrazně posouvala a když jsem viděla ty nádherné food blogy, kolem sebe a ty recepty, říkala jsem si, že já už v této oblasti asi nic moc nového nevymyslím. 😀 A tak jsem se z minuty na minutu rozhodla, že chci psát blog, který mě bude vystihovat a skrz který budu moci někoho motivovat. A přesně u té 13. komnaty mě napadl název „Miluji svůj život“. To je přesně to, co totiž cítím.

Nemyslete si, není to vůbec o tom, že bych ve svém životě mohla mít všechno, po čem toužím. Absolutně ne. Ačkoliv si do jisté míry myslím, že pokud si za tím člověk jde, může dosáhnout téměř všeho. Ale určité okolnosti nás budou vždycky brzdit. Já jsem stejná jako většina z vás. Nemám na účtě miliony, ba ani statistíce. 😀 Žiju dost často od „výplaty k výplatě“. I přesto si dokážu udělat radost a skoro každý den si užít naplno. Krása života a bytí totiž nespočívá v hrozně drahém oblečení, velkém a honosném bytě nebo číslu, které zdobí náš účet. Krása života podle mne spočívá v jednoduchých věcech. V tom se mít ráda, ačkoliv modelkovské míry ani obličej nemám. V tom mít kolem sebe lidi, před kterými se nemusíte přetvařovat. Dát si pivo při dlouhé procházce nebo kafe v dobré kavárně. Být s rodinou a nehodnotit ji. Všichni víme, že rodinu si člověk nevybírá a především ty rodinné vztahy jsou dost komplikované. Rodina je ale přístav každého z nás a díky našim rodičům jsme vlastně tady. Zkrátka, být šťastný a milovat život nemusí jen lidé, co jezdí každý měsíc na dovolenou, žijí přepychově, chodí na luxusní večeře za několik tisíc a mohou nakupovat v Pařížské.

Milovat svůj život můžeme všichni. Stačí si vážit všech krásných maličkostí, které v našem životě jsou. Ať už je to skvělá máma, plná lednička jídla, dobrej oběd, opravdový přítel, nová známost, milostná smska, kytice ve váze, milující domácí mazlíček, vysněné dítě, rostoucí bříško, nadcházející víkend, představa piva večer v hospodě… 🙂 Je to jednoduché, dělejte věci, které vám dělají radost, jezte jídlo, které vám chutná a potkávejte lidi, kteří vám něco dávají a nevysávají vás. Tohle dělám já a zbožňuju každej den svého života. I když není zrovna takový, jaký bych si ho představovala. 🙂

A proto se blog jmenuje, tak jak se jmenuje. Jeho název mě totiž naprosto vystihuje a já chci být autentická, ne si hrát na někoho, kdo nejsem. 🙂 Takže, ať si někdo kroutí hlavou nebo nekroutí, takhle to prostě a jednoduše je a asi se to nezmění. 🙂

v Motivace, Zamyšlení

Nežijme věcmi, žijme zážitky

Dneska to bude tak trošku zamýšlející se článek. To bych prostě nebyla já, abych se zase neměla potřebu podělit o svou myšlenku. 🙂 Minulý týden se mě nezávisle na sobě dvě osoby zeptaly, co jsem dala svému muži k 1. výročí svatby. Já jim řekla, že nic. A je to pravda! My si nedaly žádný fyzický dárek. Ani já jemu, ani on mě. Výročí jsme ale oslavili. Jeli jsme do penzionu, kde jsme se brali a užili si nádherný víkend plný krátkých pohodových procházek a jídla. Vína moc ne, protože já byla na začátku 9. měsíce a můj muž nerad pije sám. 🙂

A takhle to máme s dárky docela často. Podle mě je totiž lepší dát zážitek než něco fyzického. Něco jiného je to tedy u dětí, kdy jsou nadšené z různých hraček a věcí, ale u dospělého, který si může koupit cokoliv, co se mu zlíbí, je vymýšlení dárků dost těžké. Koupit pak třeba nějaký pobyt a užít si jej společně, nemá pak chybu. Sama jsem se o tom přesvědčila nedávno, kdy jsme my, můj brácha s rodinou a moje maminka s babičkou, strávili prodloužený víkend na Pálavě. Bylo to krásné, byli jsme všichni spolu, nikdo nikam nespěchal, mohli jsme si dlouho povídat, dělali jsme si královské snídaně, grilovali jsme a seděli dlouho do večera u skleničky vína. Prostě jsme na sebe měli čas, ten čas, který nám ve všední den či o víkendech tolik chybí. A víte co? Bylo to mnohem hodnotnější než jakákoliv fyzická věc.

Celkově jsem já ten typ člověka, který si radši koupí něco, co může prožít, než aby tvořil sbírku věcí. Nebyla jsem tedy vždycky taková. Mnohdy pro mne bylo koupení oblečení, knížky, dekorace nebo nějaké blbosti, kterou jsem vážně nepotřebovala, zajímavější. Postupem času, s přibývajícím věkem a se zaplňujícím místem v našem bytě, který má své kapacity a není možné jej nafouknout, jsem pochopila, že mnohem šťastnější mě udělá něco, co si užiju než nové tričko či sluneční brýle.

Celkově mi v dnešní společnosti přijde, že mnoho lidí „hraje“ na to, kolik a jak drahé mají věci. Ať už je to oblečení, elektronika nebo třeba auto. Nevím proč, ale mnohdy si lidé myslí, že čím víc věcí budou mít a čím „lepší“ budou, tím je snad bude mít okolí raději, bude je obdivovat. Já to takhle nemám. Jasně, děsně ráda si kupuju oblečení, na druhou stranu to nijak nepřeháním. A třeba zatím nosím v aktuálních letních teplotách oblečení z minulých let. Nekoupila jsem si ještě nic nového! A nevadí mi to. 🙂 A ačkoliv si určitě něco nového pořídím, chci o tom více přemýšlet. Chci si kupovat věci, které opravdu potřebuji a které skutečně využiji, které mi budou sloužit i několik let. Mnohem raději totiž jsem, když si společně s mým mužem a naší dcerkou užijeme víkend. Jdeme obvykle do města na oběd nebo jedeme na výlet. Obojí něco stojí, to je jasný. Někdo prostě utrácí za věci, my převážně utrácíme za to, že prožijeme úžasný den, ze kterého máme plno zážitků, ochutnáme skvělé jídlo, kafe nebo třeba pivo.

O problematice s přemírou věcí jsem začala přemýšlet relativně nedávno. Víte, občas mám i já nakupovací záchvat, kdy si řeknu, že potřebuju nutně tohle a tohle. A taky si to dost často koupím. Problém však je, že si třeba dané oblečení vezmu jen dvakrát na sebe a už se mi nelíbí. To je však problém i slev, o kterých jsem se už zmiňovala v tomto článku. A pak to dopadá tak, že když jednou za čas protřídím skříň, vidím, kolik kusů jsem si pořídila úplně zbytečně. Vidím to i ve velikosti našeho bytu. S každou novou věcí máme doma méně a méně místa a kór, když máme Natalinku, která má svých věcí také dost a dost a bude jich mít ještě více. Najednou si uvědomuji, že já tolik věcí nepotřebuju a že je zbytečné schraňovat tolik talířů a misek na focení, když nejradši fotím jen na zlomku. A tak jsem se rozhodla udělat velkou čistku věci, které už nepotřebuji prodat a zbytečně nezahlcovat náš domov, ale i svůj život věcmi. Naopak chci více peněz i času investovat do cestování a poznávání nových míst, nových jídel…

Chci mít prostě a jednoduše svůj život barevný a plný zážitků, přesně tak, abych si na sklonku života mohla říct, to bylo fakt skvělý, jak jsem ten svůj život prožila a že ani jeden den nepřišel nazmar. 🙂 Stejně si ty věci, které za svůj život posbíráme nevezmeme s sebou do hrobu. To, co prožijeme, nám však nikdo nevezme. 🙂

v Motivace, Zamyšlení, Život

Žijte naplno!

Děje se mi to každý den… Napadne mě myšlenka, která mi zůstane v hlavě a já vím, že se o ní potřebuji podělit. Dnes, mezi tím, co jsem si hrála s Natali a zároveň u toho fotila, jsem přemýšlela, zda nejsem hloupá, že jsem se nerozhodla pro to být „JEN“ mámou na mateřské. To, že se realizuju je sice moc hezký, ale ubírám čas, který bych mohla věnovat Natálce. Snažím se teda, abych všechno stíhala, což se mi samozřejmě nedaří a také se snažím, abych neměla pocit, že Nat nevěnuji dostatek pozornosti. Jenže sem tam se takovému pocitu neubraním. Dělám dost pro svou dceru?

Chvilku nato, když jsem Natalinku ukládala do postýlky, aby si dala svou ranní chrupku a rychle jsem utíkala opět fotit, jsem pochopila, že takhle to prostě je a bude a jinak to ani být nemůže. V minulosti jsem si často říkala, že jednou přijde můj čas a začnou se mi plnit sny, že jednou budu úspěšná v tom, co mě baví. Jenže tak to nefunguje. Nic nepočká! Všechno může mít člověk tehdy, kdy chce, pokud si zatím jde a usiluje o to! Mohla bych si dát pauzu a mohla bych si říct, že za rok to třeba taky dokážu. Jenže za rok může být všechno jinak! Všechno v životě je tak pomíjivé… Právě dneska mi má pedikérka řekla, že byla se svou kamarádkou na mejdanu a že se opily jako za mlada. Za týden jí ta kamarádka psala, že jí našli rakovinu. To je ten paradox. Nemysleme si, že máme spoustu času před sebou a že něco příjde za rok, za dva či za deset!

Já prostě žiju a žiju naplno. Pokud můžu, tak chytnu každou příležitost za pačesy. Je to prostě tak! Baví mě toho mít hodně, baví mě nestíhat, baví mě být stále aktivní. Nedokázala bych koukat do zdi a nudit se. Jsem tady, žiju svůj život, plní se mi sny. Nejsem ten člověk, co jen mluví, že jednou jeho šance přijde! Já chci aby přišla hned. Život totiž nepočká, život plyne a nikdo nevíme, jak dlouho tady budeme. Proto žijte naplno! Každou chvíli, každou minutu, každý okamžik. Plňte si sny! Dělejte si radost! Nepřežívejte, žijte!

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Můj Instagramový život versus skutečný život

Miluju Instagram. Vážně! Je to aplikace, která je pro mne obrovským zdrojem inspirace. Problém však je, pokud Instagram berete vážněji. Instagram je totiž vesměs svět nereálný. Což si asi všichni uvědomujeme. Pokud sledujete blogerky, fotografy, cestovatele či celebrity, musíte brát jejich „přehlídku fotek“ s velou rezervou…

Vždyť je to přece jasný! Na Instagram málokdo nahraje svou fotku, jak vypadá po ránu nebo vyfotí svůj obývák neuklizený… Za prvé by nebylo čím se chlubit a za druhé, koho by to vlastně bavilo? Můj názor totiž je, že na Instagram se mnoho lidí kouká rádo právě kvůli tomu, že tam najde hezké fotky, nápady, inspiraci. 🙂

Něco úplně jiného jsou krátká videa tzv. instastories. Tam už se lidé ukazují reálněji a většinou zachycují průběh svého dne. Instastories mě také baví hodně. Za prvé vidíte, co váš oblíbenec právě dělá a za druhý, i zde můžete objevit nějakou inspiraci. Například, co nakupuje, co jí, pije, čím si čistí zuby. 😀

Jak se liší můj reálný život od toho Instagramového? Co se týče fotek na Instagramu, snažím se nahrávat fotky, které jsou vesměs aktuální. Buď jsou z toho dne nebo alespoň týdne. Pod fotku většinou i píšu, co budu dělat, co jsem dělala, co jsem jedla nebo co aktuálně prožívám s Natali. Snažím se však o to, aby fotky, které nahrávám byly hezké a mně samotné se líbily. Já osobně se totiž také raději dívám na krásný a upravený fotky než na rychlofotky mobilem. Občas se ale neubráním i nějakému tomu mobilovému selfíčku. Myslím, že je totiž dobrý ty hezký a upravený fotky někdy prolomit větší realitou, což selfíčka bezesporu jsou. 🙂

Instastories zachycují skutečnost. Natáčím na ně, co jím, kam jdu, co jsem navštívila ten den, co jsem třeba nakoupila, co vařím a občas mám potřebu vám skrz ně i sdělit, co mě aktuálně trápí. 🙂 U storíček vlastně vůbec neřeším, jestli na nich vypadám dobře či ne. Ačkoliv, když se cítím fakt mizerně a jsem krátce po probuzení nebo naopak večer strhaná, hodím si přes obličej filtr buldočka, protože ten mi připadá dost vtipnej. 🙂

Je ale jasný, že ve chvílích, kdy se necítím moc dobře nebo nedělám nic moc zajímavého, nemám potřebu je sdílet. Jak prostřednictvím fotek, tak přes stories. A nemyslete si, že můj život je jeden velkej sen. Někdy jsou dny fakt náročný, od rána až do večera se skoro nezastavím, Natinka pláče, samozřejmě vesměs z neznámého důvodu, já jsem zpocená, mám mastné vlasy, nic nestíhám a když den skončí, potají brečím ve sprše, že svůj život nemám vůbec pod kontrolou. 😀 Na Instagramu se však většinou tvářím, jak je všechno super a všechno zvládám, jenže zase je to o tom, že by vás mé srdceryvné výlevy určitě nebavily. Chci vám být inspirací a motivovat vás, nechci být pesimistická. 🙂

Ačkoliv si tedy myslím, že můj život není zas tak odlišný od toho, který žiju na Instagramu, je fajn vědět, že za krásnýma fotkama stojí občas hodně dřiny, času, úprav, slz, nadávek, protože fotku vyfotím blbě a musím ji přefocovat a tak dále. Aktuálně se dost rozčiluji u fotek jídel a receptů. Za prvé se mi zdá, že fotit jídlo pořádně neumím a za druhé vznikne v kuchyni vždycky takový nepořádek, že jsem dost nešťastná, když ho musím uklízet. 😀 Nejradši teď fotím jídlo v restauraci či v kavárně, dobrý kafe s povedeným latte art, květiny, Natalinku a vesměs mě baví fotky z našich víkendových procházek, protože jsou přirozené, člověk nemusí sebe ani okolí moc stylizovat a to mi prostě přijde nejlepší. 🙂

Přesto přeze všechno mě tento nereálný svět fotek baví a jsem na něm prakticky závislá. Jak jinak vysvětlit, že na Instagramu trávím každý den hodně a hodně času? 🙂

promo-image
v Zamyšlení, Život, Život mámy

11 let spolu aneb na vztahu se musí pracovat

Uffff. O víkendu s Jirkou slavíme už 11 let našeho vztahu a já se sama sebe ptám, jak je možné, že to tak rychle uteklo. Je to až neskutečný, jak ten čas letí. Když si teď představím 11 let, které mám snad před sebou, přijde mi to hrozně moc. To bude vlastně Natálce 11 a to mi přijde hodně za dlouhou dobu. A přitom je to opravdu chvilka našeho života. 🙂 Když se sem tam tady na blogu či na Instagramu zmíním, že jsem se svým manželem už tak dlouho a že jsem jej poznala v 15, tak se mě často někdo ptá, jak je to možné, že jsme to tak dlouho vydrželi. 🙂 Minulý rok jsem o tom psala článek tady.

Nicméně tento rok byl v našem životě nejzlomovější, a tak jsem se rozhodla napsat článek o našem dlouhodobém vzahu znovu. Jak se dá vydržet s jedním partnerem tolik let? A ještě od puberty? Správná odpověď na to asi neexistuje, každý to má jinak, já si však myslím, že to chce mnoho lásky, tolerance a především komunikace. Na začátku je totiž vždycky zamilovanost a vášeň, která časem vyprchává. Zamilovanost se mění v lásku, vášeň může být zachována, ale už je třeba trošku jiná. A asi každý z nás sem tam zapochyboval, jestli je ten jeho partner opravdu ten pravý… Mám tedy nějaké tipy, jak být v dlouholetém vztahu zamilovaná a šťastná? Co děláme my?

Komunikujeme spolu

Komunikace je podle mne základem každého vztahu, nejen toho partnerského. Pokud spolu dva lidi nědokážou mluvit, může velmi rychle vzniknout zbytečné nedorozumění. Nejhorší je totiž si věci domýšlet. A řekněme si otevřeně, že to občas dělá každý z nás, že si něco domyslí, protože nemá dostatek informací. Já to tak mám, věřím, že vy taky. Kdykoliv jsme se s Jirkou pohádali, bylo to kvůli tomu, že jsme se buď špatně pochopili nebo jsme si něco neřekli. Mluvte spolu! Nemá cenu v sobě něco zbytečně dusit, když se to dá vysvětlit několika slovy. 🙂

Jsme k sobě tolerantní

Ani Jirka, ani já nejsme dokonalí. Jirka například všechno, co může oddaluje jak jen to jde, ponožky hází pod svůj noční stolek, dělá si věšák ze židli a naší postele a je to největší flegmatik pod sluncem. Všechno mě to vytáčí skoro do nepříčetnosti, ale radši se tomu nakonec zasměju a dělám si z mého muže legraci. Za těch 11 let už vím, že se to stejně nezmění. 😀 Tim chci říct, že každý máme svoje chyby, ale proč bychom si je měli neustále připomínat a kazit si kvůli nim den? Tolerujeme si i své aktivity a zájmy a nevyčítáme si, že všechen čas netrávíme společně.

Vážíme si sebe navzájem

Můj muž je podle mne skvělý člověk! Vážím si ho velmi, za to jaký je, za to, že mě podporuje, za to, jaké má životní hodnoty… A věřím, že on si váží mne stejně a je na mě pyšný. Proto se neurážíme, neříkáme si škaredé věci a nepodceňujeme jeden druhého. Jsme k sobě laskaví. A i kdyby se jednou nedejbože stalo, že se naše cesty rozejdou, věřím, že bychom se k sobě dokázali chovat čestně právě proto, že si sebe vážíme.

Máme stejné zájmy a názory

Nejsme s Jirkou ve všem stejní, to je jasný, ale máme dost stejných či podobných zájmů, prostě nás dost často baví to samé. Samozřejmě máme i některé zájmy odlišné, avšak vesměs se propojují či doplňují. 🙂 Stejně tak sdílíme buď totožné nebo alespoň velmi podobné názory na různé situace a především na život.

Bereme život s nadhledem

Život sám o sobě je dost vážná záležitost a ačkoliv já jsem v mnoha případech tragéd, snažíme se vše co nám osud přinese brát s nadhledem. Jsme oba optimisté a nevidíme hned vše černě. Také si rádi děláme srandu, jak sami ze sebe, tak ze všeho co se nám děje.

Smějeme se

To souvisí s předchozím bodem. Na smutek je vždy dost času a proto se na všem snažíme najít něco, čemu se můžeme zasmát. Ne vždy to jde samozřejmě, ale pokud se neděje nic závažného, smějeme se každý den. Velmi často a velmi rádi. A když není čemu se smát, smějeme se sami sobě, nejčastěji svým zlozvykům. 🙂

Podporujeme se

Ačkoliv ne vždy jsme naprosto přesvědčeni, o tom, co dělá ten druhý, maximálně se podporujeme. Podpora ze strany partnera je třeba pro mne velmi důležitá věc a jsem nesmírně vděčná, že se o sebe vzájemně můžeme ve všem opřít a že v tom co děláme, jeden druhému věříme a držíme si palce.

Milujeme se 

Tím teď nemyslím, že se milujeme jako partneři. Milujeme se jako lidé, jako přátelé, jako nejlepší kamarádi. Náš vztah už dávno není jen o přitažlivosti a zamilovanosti, naše láska je už velmi hluboká, zakořeněná a stvrzená naší nádhernou a úžasnou dcerou. Máme se prostě rádi od hlavy až k patě i se všema nedokonalostma, ve chvílích, kdy jsme šťastní, i když jsme na pokraji sil, když se smějeme i když brečíme. Tohle už je obrovská láska, ne povrchní záležitost.

Život chceme prožít ne přežít

Tohle je možná ten nejdůležitější bod a přitom je na konci. Jednou naše životy skončí, na každého to bohužel čeká. Proto je nesmírně důležité chtít život prožít naplno. My se o to snažíme. Užíváme si každého momentu, který je nádherný a snažíme se jej uchovat. Kdybych měla popsat náš společný život, je to ve směs smích, radost, pohoda, zábava, dobré jídlo, dobré pití, správní lidé kolem nás a příjemné večery v přítmí a osvětlení svíček.

Těch jedenáct let bylo prostě naprosto skvělých a už se nemůžu dočkat toho, jaké budou ty nadcházející. Miluji svůj život, který rozhodně není dokonalý, ale já ho žiju velmi ráda a je to v mnohém zásluha právě mého muže. A nyní i naší dcery Natálky. Cítím neskonalý vděk a štěstí a moc bych přála to samé i vám! 🙂

v Těhotenství, Zamyšlení, Zdraví a krása, Život

Nemocnice Milosrdných bratří – porodnice

Už je to víc jak 14 dní od porodu a já se konečně rozhodla (a našla čas) na to, abych napsala článek o porodnici, ve které jsem se rozhodla přivést na svět svou dceru. Pokud čekáte klasický článek o porodu, tak vás asi bohužel zklamu, ale ten tady dnes nenajdete. A nenajdete jej ani v dalších dnech. O průběhu svého porodu určitě psát na blog nebudu a to jen z jednoho prostého důvodu. Je to pro mne velmi intimní a osobní záležitost, kterou si chci nechat jen pro sebe. 🙂

Od chvíle, co se malá narodila, jsem však věděla, že chci napsat článek o porodnici, ve které jsem rodila.

A to z toho důvodu, že dnes má mnoho žen a možná i mužů z porodnic a porodů v porodnici strach. Upřímně, já jej taky měla. A to jen proto, že jsem se podívala na dokumenty typu Český žurnál: Pět zrození.

V minulosti, což je asi tak 3,4 roky zpátky, jsem navíc hodně přemýšlela o tom, že bych možná chtěla rodit doma a jak je to skvělé prožít tuto velmi intimní záležitost v teple domova. A bylo to jen z toho důvodu, že jsem si nedokázala představit, že mě u porodu bude někdo sledovat. Jsem (nebo spíš jsem byla) velký stydlín. Jestli existuje nejstydlivější člověk na světě, tak já jsem byla ještě o dost stydlivější. Každá návštěva u lékaře, který se zaměřuje na intimní partie, pro mě totiž byla doslova jako očistec. Těhotenstvím a hlavně porodem se u mě ale mnohé změnilo. 😀

Myšlenka porodu doma mě opustila velmi brzy, vlastně hned jak jsem si uvědomila, že i když může být těhotenství vzorové, tak člověk nikdy neví, co se u porodu může stát.

A strach z toho, že bych mohla jen kvůli své sobeckosti ohrozit svoje miminko, zvítězil na plné čáře. A tak mi zbývalo vybrat porodnici, ve které bych chtěla rodit.

V průběhu těhotenství jsem navštěvovala předporodní kurz Majky Staňkové. Musím říct, že mě moc bavil a byl super, ale stejně se teorie mnohdy velmi liší od reality. 🙂 A tak je potřeba počítat i s tím, že ne všechno, co někdo říká, platí, ať už má zkušeností sebevíc. 🙂 Nicméně v rámci tohoto kurzu jsme měli možnost se za nižší cenu podívat na porodní boxy v Nemocnici Milosrdných bratří. Já jsem si samozřejmě hned od začátku těhotenství zjišťovala o jednotlivých porodnicích informace, tudíž jsem k Milosrdným šla trochu s obavou. Avšak, nakonec jsem byla velmi mile překvapena.

Za prvé se nás ujala naprosto skvělá sestřička nebo porodní asistentka, která působila tak mile, přirozeně a velmi klidně. Hned, jak pronesla prvních pár vět, jsem si říkala, že kdybych s ní rodila, vůbec bych se nebála. Za druhé, porodní boxy jsou u Milosrdných velmi útulné, nové a hezké. V každém boxu je porodní postel s polštářem a peřinou, můžete si zapálit aromalampu nebo si pustit vlastní CD s hudbou a každý box má také svou vlastní koupelnu. Byl nám tenkrát ukázán na delší dobu jeden box a pak další volné a právě v tom, ve kterém jsme strávili nejdelší dobu, jsem nakonec rodila. Za což jsem byla dost ráda. 🙂 Jedinou nevýhodu jsem spatřovala v tom, že u Milosrdných není novorozenecká JIPka a kdyby se něco stalo, miminko by muselo být odvezeno do dětské nemocnice, avšak na to mi bylo řečeno, že se tohle stane opravdu velmi velmi zřídka, prakticky skoro vůbec, protože na běžné problémy a komplikace s novorozenci jsou tam vybaveni. Druhou nevýhodou je to, že mají pouze jeden nadstandartní pokoj, kde může být se ženou i manžel a jeden nadstandart, kde je žena sama. Takže dostat se na nadstandart, kde může být i manžel, je vlastně téměř nereálné. Nakonec jsem byla ráda, že jsem měla na pokoji super maminku druhorodičku a také spřízněnou duši, se kterou jsem si mohla popovídat a která mi pomohla, když mi z péče o miminko šla hlava kolem. Nicméně tenkrát jsem otázku, kde budu rodit nechala ještě otevřenou a navštívila jsem druhou porodnici, o níž jsem uvažovala.

Už když jsme zaparkovali před Fakultní nemocnicí v Bohunicích, cítila jsem se tak nějak zvláštně. Tahle nemocnice je fakt obrovská, takže než jsme jen došli k části, kde je porodnice, tak jsme si říkali, že k Milosrdným to máme pěšky z domu blíž, než z parkoviště sem. Druhá rána pěstí pro mne bylo vybavení. Vím, že vybavení neřekne nic moc o kvalitně dané nemocnice, ale mě všechno přišlo staré a už jen v čekářně před příjmem rodiček jsem se necítila moc dobře. No a třetí rána pěstí pro mě byla porodní asistentka, která nás měla porodními boxy provést. Zrovna teda zda měli napilno, nicméně daná asistentka byla tak moc nepříjemná a neochotná, že jsem si hned řekla, tady prostě rodit nemůžu.

V Brně pak máme ještě jednu porodnici a to Obilní trh. Tam jsem ale věděla, že jít rodit nechci. Neměla jsem k tomu nijak velký důvod, jen jsem o této porodnici prostě vůbec neuvažovala. 🙂 Takže jsem se nakonec rozhodla pro to rodit u Milosrdných.

Kdybych měla volit znovu, vyberu si Milosrdné opět.

Musím říct, že jsem zde za celou dobu svého pobytu nenarazila na nikoho, kdo mi byl vyloženě nesympatický nebo by na mě byl nepříjemný. Jasně, že ne vždy si sednete s každým, ale já si všech lidí, kteří pracují v našem zdravotnickém sytému nesmírně vážím a jsem k nim dost pokorná. Věřím totiž, že vědí, co dělají. Takže, pokud to bylo v mých silách, jsem se snažila být pozitivní, na všechny se usmívat a být k nim milá. U porodu jsem vystřídala 3 porodní asistentky a všechny byly empatické a hodné, což jsem v téhle situaci dost ocenila a byla za ně vděčná. Nikdo mi navíc nic nenutil a pokud jsem něco nechtěla nebo naopak chtěla, tak mi bylo vyhověno. No a vzhledem k tomu, že můj porod skončil nečekaným vyvrcholením, kdy se Natálka narodila přidušená a musela být na jeden den umístěna v inkubátoru s přídavkem kyslíku, bylo pro mne velmi důležité novorozenecké oddělení. A zde to pro mne bylo oddělení plné andělů.

První chvíle pro mě byly totiž psychicky velmi náročné a byla to pro mne velká útěcha, vidět sestřičky, jak hezky se starají o Natálku, když jsem ji ještě nemohla mít u sebe.

Navíc, místní pediatr je neskutečně pozitivní a milý člověk, který mě vždy pohladil po duši.

No a ani na oddělení šestinedělí nemůžu říct jedno špatné slovo. Kdykoliv jsem něco potřebovala, bylo mých přání vyslyšeno a nikdo na mě nebyl nepříjemný. Já se ke všemu personálu snažila opravdu chovat mile, pokorně a usmívat se na ně a stejně tak se choval každý ke mně. No a díky tomu, že jsem byla na novějším pokoji, kde jsme byly jen dvě maminky a vybavení pokoje mi nepřišlo nikterak na nemocnici špatné, tak jediné, co mi opravdu vadilo, byla zdejší strava. K snídani a večeři se dáválo čerstvé pečivo, máslo a něco k tomu a obědy, tak ty pro mne byly jednou velkou noční můrou. A servírování obědů mě dostávalo ještě víc, přišlo mi to jako ve vězení. 😀 Nicméně já nerada vyhazuju jídlo, takže mě dost mrzelo, že jsem taková frfňa a nechávám skoro celý oběd nebo šunku, která byla k večeři. A vlastně nechápu, že i když někdo musí moc dobře vědět, kolik jídla se zde vyhodí, tak se nezamyslí nad skladbou nemocničních jídel a nevymyslí jídla tak, aby byly chutnější, zdravější, pestřejší a odpovídaly výživě kojících matek. 🙂

Suma sumárum, z porodnice jsem odcházela s velkým vděkem všem, za pomoc při porodu, ale hlavně za záchranu našeho miminka, protože nebýt porodu v porodnici, nemusela by tady být ani moje dcera a kdo ví, jak bych skončila já. A proto bych nikdy doma nerodila a ani bych porod doma nikomu nedoporučovala. Nikdy totiž člověk neví, co se u porodu, ač je to samozřejmě přirozená záležitost, může stát. Věřme více lékařům a zdravotnímu personálu. V porodnici se nemusí rodit špatně a ani s psychickou újmou. 🙂

 

 

v Těhotenství, Zamyšlení, Život

Přenáším. No a co?

Vždyť už jsi měla termín, ne?

Tak to je otázka, kterou za poslední tři dny slýchám až moc často. Je čtvrtek 28.9., což je třetí den po oficiálním termínu porodu a já jsem stále 2v1. Není to žádná katastrofa, Mnoho těhotenství je delších než jen 40.týdnů. Nicméně jsem za těch několik dní zpozorovala, že pokud se miminko nenarodí do termínu, někteří lidé jsou v šoku. Především ti, kteří už netrpělivě očekávájí narození nového člena rodiny.

Co mě dost překvapuje je to, že se v dnešní době dělá z delšího těhotenství něco nenormálního. Ihned po daném datu se na těhotnou slítnou otázky typu: „Termín jsi už přece měla, tak jaktože ještě není venku? Jí se za náma nechce?“ Anebo soucitné politování: „Ta si teda dává na čas.“ Nemění to nic na tom, že podobné řeči jsem slýchávala už v průběhu posledního 40. týdne… Najednou jakoby se všichni zbláznili…

Za prvé mě chtěl každý ještě vidět, jako bych se s břichem snad měla vytratit i já sama. Upřímně jsem si pak připadala trošku jako atrakce. V posledních chvílích těhotenství si totiž přeju hlavně klid a domácí pohodu. No a za druhé se začali všichni ozývat, volat nebo psát a ptát se na to, jak se cítím, jestli už vnímám, že by to třeba přicházelo, co poslíčci a podobně. No a pak se jen velmi lehce stane, že pokud je těhotenství delší, je to bráno za divné a nenormální, ačkoliv to normální je. Lékaři to samozřejmě vědí. Proto nechávají miminku čas kolem 10 dní, aby se rozhodlo samo, kdy chce přijít na svět…

Veřejnost to už tak nebere, no a pak se není čemu divit, že si my, holky, co jsme v 41. či 42. týdnu, připadáme nenormálně.

Jako by s našim těhotenstvím nebylo něco v pořádku a jakoby byla chyba v nás. Je docela jasný, že se sami sebe ptáme, proč se naší známé narodilo miminko už 14 dní před termínem a proč to naše miminko nechce na svět… Přitom se říká, že NORMÁLNÍ těhotenství trvá 38.-42. týdnů a přenášení je fakticky přenášení až od ukončeného 42. týdne. Je jasný, že si žádná budoucí maminka nepřeje, aby její těhotenství bylo co nejdelší a od začátku doufá, že bude rodit do termínu. Jenže tak to prostě občas nechodí. A stále je to normální a dost běžné.

Moc bych si tedy přála, nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním budoucím maminkám, které prožívají to samé, aby se povědomí o delším těhotenství rozšířilo a bralo se jako normální a ne aby se z toho dělalo takové haló. Konec těhotenství už je sám o sobě dost náročný. Břicho je opravdu velké, pro spánek se musí hledat vhodná poloha několikrát za noc, o nějakém fyzickém komfortu se už nedá vůbec mluvit, žáha pálí nějak víc než obvykle, čůrat chodíme co 5 minut a do toho je opravdu náročné poslouchat nedočkavé otázky či politování, jaké jsme nešťastnice, když nás miminko napíná.

Taky všechny rady, ačkoliv jsou dobře míněné, jsou opravdu otravné. Tohle je tedy spíš apel na vás ostatní, co jste s těhotnou v kontaktu. Nechte si své rady pro sebe. Tedy pokud se daná žena rovnou nezeptá, jestli máte nějakou radu pro vyvolání porodu. Žijeme v internetové době, kdy je všude plno informací, takže pokud se žena chce dozvědět, jak přivolat porod, určitě si to dokáže sama najít. Navíc i v ordinaci se většinou ty samé informace dozví od lékaře.

A jak vlastně nakládat s takovými „babskými“ radami? Já jsem určitého názoru, nikdo vám nezaručí, že tady tahle rada bude fungovat. Osobně jsem nějaké taky vyzkoušela a co myslíte? Nic! Ale fakt vůbec nic se nestalo. A na některé rady se už absolutně necítím. A nutit se do nich opravdu nebudu. Podle mě si stejně miminko a tělo samo řekne, kdy je ten správný čas a žádný nápoj či fyzická aktivita tomu nepomůže, pokud to všechno není na porod připraveno… Myslím si, že je nejdůležitější být v klidu, nestresovat se a čas, kdy tady ještě není miminko využít nějak zábavně a efektivně, samozřejmě v rámci psychických a fyzických sil. Takže maminky, čtěte si, koukněte se na filmy či seriály, které jste ještě nestihly, uvařte si něco dobrého a pokud se vám nechce chodit na dlouhé procházky nebo do schodů, tak to nedělejte. Zbytečně se tím unavíte a energii budete potřebovat ještě na porod. 🙂 A pokud se vám chce chvílemi brečet a připadáte si zoufale, tak nebojte, tohle je úplně normální. Sama lítám z extrému do extrému.

Chvilku se cítím být nad věcí a směju se a chvilkama se mi chce brečet a jsem zoufalá. Ale beru to jako první zkoušku mé mateřské síly a věřím, že moje miminko má nějaký důvod, proč se chce ještě schovávat v pohodlí mého břicha… 🙂

v Těhotenství, Zamyšlení, Život

Život někdy nejde naplánovat

Píše se datum 25. září 2017 a to je oficiální datum mého porodu.

No a co myslíte? Nic se neděje. 🙂 Což o to, hlavu si z toho zas tak nedělám, protože kamarádky a známé, které kolem sebe mám, ve většině případů rodily také až po termínu. Dávám tedy Natálce 3 – 4 dny, pak už začnu být asi nervózní a hodně netrpělivá. Ačkoliv netrpělivá jsem už teď. 😀 Trpělivost totiž nikdy nebyla moje silná stránka.

Kdykoliv jsem si něco umanula, musela jsem to mít hned. A těhotenství s mou filosofií úplně nekoresponduje. Podle mne je totiž těhotenství jedno velké a dlouhé čekání. 😀 A to nejhorší a nejdelší čekání přichází na konci. A víte co? Je to velmi zvláštní pocit.

Na jednu stranu už se nemůžu dočkat, až to přijde, na druhou stranu mám ze všeho strach. Zvládnu porod a tu velkou bolest? A co péče o miminko? Přijde to automaticky a tak nějak samo nebo se budu bát vzít novorozence do náručí?

Všechno tohle mi bleská hlavou a já jsem z toho zmatená. Prostě klasické myšlenky prvorodičky. 🙂 A proto už by to mělo prostě přijít, abych nad tím tolik nepřemýšlela. 🙂

No ale zpět k názvu článku. Víte, jsem narozena ve znamení panny a o těch se ví, že mají ve svém životě rády pořádek a také plánování. Jenže některé věci se v životě naplánovat prostě nedají. Především ty, které se týkají zdraví. O tom jsem se už mnohokrát přesvědčila. Nemoc či nachlazení u mě totiž přichází vždy, když to nejméně čekám a také když se to nejméně hodí. A já jsem nemocná opravdu nerada. Nejsem ten typ, který by si užíval, že se může celý den válet v posteli a koukat na filmy. Já jsem prostě hyperaktivní člověk, který potřebuje pořád něco dělat, aby věděl, že daný den měl smysl. Ale když je člověku fyzicky mizerně, tak se to prostě nedá… A to samozřejmě působí negativně i na psychiku.

Neumím odpočívat!

Vím to o sobě. Nebo tak, ráda jsem odpočívala aktivně, takže hlavně u sportu. Když jsem se fyzicky „zničila“, tak mi to pomáhalo i psychicky a cítila jsem se skvěle, jenže ačkoliv jsem se snažila být celé těhotenství aktivní, teď už to prostě nejde. Asi těžko si půjdu s rýmou do sychravého počasí zaběhat nebo na moji milovanou hot jógu. :-/

Víte, poslední (doufám!) víkend před porodem jsem si představovala úplně jinak. Říkala jsem si, že si s manželem uděláme hezké dva dny, zajdeme si někam na dobrý oběd, projít se po Brně a pak třeba do kina, zahrajeme si nějakou stolní hru a podobně. 🙂 Jenže! Ve středu ráno se můj milovaný muž probudil s tím, že ho bolí v krku a že má asi rýmu. No a co se nestalo, já se ve čtvrtek začala cítit dost podobně, v pátek se to zhoršilo a v sobotu mi bylo fakt děsně. Takže romantický a krásný víkend vzal za své. Oběma nám bylo blbě, když nesmrkal jeden, smrkal druhý a já do toho chytla fakt hroznou depku.

Najednou se mi chtělo brečet, že tenhle víkend nevyšel tak, jak jsem chtěla, že doma není uklizeno podle mých představ (začala jsem být v těhotenství velká puntičkářka na úklid), že musím ležet v posteli (a to jde na úplném konci těhotenství už dost těžce) a představa, že bych šla teď rodit, byla vlastně nepředstavitelná. Tohle mě trápilo asi nejvíc, že bych rodila nemocná, s příšernou rýmou. Jak by k tomu to miminko přišlo, narodit se do škaredého pochmurného počasí a „usmrkaným“ rodičům, kteří by na něj chrchlali. A tak, ačkoliv si porodit už fakt přeju, jsem vlastně ráda, že Natálka čeká, až se oba uzdravíme, aspoň teda doufám, že na tohle čeká a pak už nás nebude napínat…

Možná to teď zní, že jsem strašná fňukna a že si jen stěžuju, ale o tom tento článek není. Je o tom, že ačkoli se některé věci naplánovat v životě dají, třeba dovolená, výlet, rande nebo návštěva lékaře, jsou i momenty, které vás zaskočí. A nestává se to i vám, ale i nám, blogerkám, které mají podle sociálních sítí úplně dokonalý život. Tak to totiž není.

Každý z nás se občas ocitne v situaci, která jej zaskočí a se kterou se nedokáže ihned smířit a musí se s ní postupně vyrovnávat.

U mě je to třeba to, že kdykoliv mě přepadne nečekaná nemoc, skoro se z toho hroutím, vím totiž, že bych potřebovala udělat nový recept na blog, uklidit a prostě normálně fungovat. Kdežto najednou musím odpočívat a skoro se celý den nehýbat a to je pro mě opravdu za trest. A tohle se prostě musím naučit příjmat. Věřím totiž, že s dítětem budou různé nečekané záležitosti a nemoci přicházet ještě častěji, než se to děje teď jen mně. Tak snad se to brzy naučím. 🙂

Mějte se krásně a držte mi palce, ať se brzy uzdravím a ať mě Natálka už moc dlouho nenapíná. 🙂

 

 

 

v Zamyšlení, Život

Mít jen přátel pár…

V jedné francouzské písničce se zpívá, že přátelství je jako zlatá brána, a že v každém z nás je od té brány klíč.

Jak pravdivá může být jedna písnička, ještě ke všemu ta, která má jen těchto několik slov. O přátelství jsem sem chtěla už nějakou dobu napsat. 🙂 A je to hlavně kvůli tomu, že já jsem si vytvořila hezká, pevná a upřímná přátelství až teď v poslední době… Vtipné, nemyslíte? Je mi čerstvě 26 let a teprve nyní můžu s čistým svědomím říct, že si myslím, že mám kolem sebe přátele, na které se mohu opravdu spolehnout, které mám opravdu ráda a kteří mají rádi (SNAD :-D) mě. 🙂

Kromě jedné kamarádky, která to se mnou táhne už od základky, jsem nikdy moc opravdových přátel neměla. Vlastně by se dalo říct, že jen ona byla ta fakt opravdová. A ač jsem nebyla já vždy ideální kamarádka, přátelství nám vydrželo dodnes. Myslím, že jsme si spolu vytvořily silné pouto, už když jsme byly malé holky a i přes všechny neshody a hádky v pubertě, jsme dokázaly tohle kamarádství udržet. 🙂 Sice se dnes vidíme už jen jednou za čas, protože každá žijeme v jiném městě, ale v kontaktu jsme prakticky neustále a pokud je to možné, tak se vídáme, co se jen dá. 🙂

Víte však proč jsem si nevytvořila více přátelství? Protože jsem nebyla srovnaná sama se sebou, se svým životem a nebyla jsem si sama sebe vědoma natolik, abych mohla pevná a opravdová přátelství vybudovat.

Přátelům musí člověk věnovat spoustu času, upřímnosti a také lásky. A to já třeba v pubertě nedokázala. Proč? Protože jsem kolikrát některým holkám záviděla. To jakou mají postavu, oblečení a většinou jsem si myslela, že jsou prostě lepší jak já. A když si sami nevěříte a nemáte se rádi, nemůžete mít ani kvalitní kamarádství. Já totiž nebyla schopná těm holkám, se kterýma jsem se bavila, něco upřímně pochválit. A bylo to jen proto, že jsem jim záviděla. Myslela jsem si, že žijou mnohonásobně lepší život, než jsem žila já. Bohužel to bylo i dáno psychickými problémy, se kterými jsem se tenkrát potýkala. Prostě jsem nebyla sama se sebou srovnaná. Dnes je naštěstí už všechno jinak. 🙂

V posledním roce jsem pochopila, jak je důležité mít přátelé a co je na udržování přátelství to nejdůležitější. Tím nejdůležitějším krokem bylo paradoxně začít mít ráda sama sebe na 1000%, věřit si a nepřetvařovat se. Začala jsem svou tvrdou slupku, kterou jsem si za několik let vytvořila, postupně oloupávat a začala jsem se lidem kolem sebe více otvírat.

Také jsem pochopila, že pro to, aby měli ostatní rádi mě, musím mít ráda já je, takové jací jsou. Bez nějakých podmínek či jejich zásluh.

Musím na nich mít ráda to, jak mluví, jak se chovají a musí mi s nimi být dobře. A tak jsem začala eliminovat ty, kteří mi jen brali energii a se kterými jsem se musela přemáhat vést konverzaci a naopak jsem začala více vyhledávat a utužovat vztahy s těmi, kterým jsem věřila, to co mi říkají a se kterými jsem se dokázala bavit lehce, bez přemáhání…

V jednu chvíli jsem také pochopila, že úsměv a předávání dobré nálady, je více než tisíc slov a tak jsem se tak také začala chovat. Začala jsem se více usmívat a hlavně jsem začala lidi kolem sebe chválit. Začalo to v práci a pokračovalo to samozřejmě i v soukromí. Musím tedy říct, že nejsem zrovna ten typ, který by pochválil úplně všechno, to co se mi nelíbí nebo mě vyloženě nenadchne spíše nekomentuji, ale pokud se mi něco fakt hodně líbí, ať už je to oblečení, vlasy či něco jiného na daném člověku, řeknu mu to. Pochvala je totiž strašně hezká odměna pro každého. Já jsem také ráda, když mi někdo něco pochválí. Ovšem, musí to být upřímné. A věřte mi, že to jde moc dobře poznat, pokud vám někdo maže jen med kolem pusy anebo něco říká upřímně.

A víte co? Ono to funguje. Ve chvíli, kdy jsem začala být otevřenější a milejší a začala jsem si vážit hodných a milých lidí kolem sebe, tak se mi to začalo vracet. Tak jak jsem se totiž chovala já k ostatním, tak se začali oni chovat ke mně. Prostě taková hezká zpětná vazba. A stejně tak, jako jsem se já naučila být otevřenější, začali být mí kamarádi otevření ke mně.

A co vím o přátelství nyní? Přátelé jsou tu od toho, aby se podporovali! Pokud je mi mizerně, vím přesně komu napsat, aby mě uklidnil, pokonejšil a napsal mi něco hezkého. Pokud chci jít na kafe, také vím přesně komu napsat. A stejně tak doufám, že i oni ví, že jsem tady i já pro ně a že i já mám pro ně slova útěchy. Přátelé se nepomlouvají a nezávidí si. Naopak si přejí jen to nejlepší a zastávají se sami sebe. Přátelé se prostě mají rádi! Takoví jací jsou. Na druhou stranu, stejně, jako si umí pomoct a polichotit, umí si říct pravdu do očí a umí ji přijmout, i když je občas krutější, než by člověk chtěl. Avšak já když říkám něco méně hezkého, snažím se to podávat nějak hezky, aby to tolik nebolelo.

A taky si vždycky vzpomenu na svou babičku, která mi jako malé říkala: „A kdo jiný ti to má říct než já, když tě mám nejradši na celém světě?“

Pokud to tedy čte někdo z mých blízkých a občas je mu líto, že mu řeknu něco, co jej zabolí, vzpomeňte si na tuhle větu. 🙂

P.S. Děkuji, že vás všechny mám a ač vás není mnoho, je to o to lepší, upřímnější, opravdovější a krásnější a každého z vás si nesmírně vážím!

 

 

Zavřít