Kategorie

Život mámy

v Motivace, Zamyšlení, Život mámy

Jak jsem začala milovat svůj život?

Když v průběhu několika let zažijete šikanu, samotu a taky poruchu příjmu potravy, velmi jednoduše ztratíte veškeré sebevědomí, které jste kdy měli.

Alespoň takto to bylo u mne.

Když jsem si pak jednoho dne řekla, že jsem už na totálním dně a potřebuju se konečně odrazit, musela jsem být dost silná i na to, abych u sebe dokázala zdravé sebevědomí znovu vybudovat. Nebyla to vůbec lehká cesta, vlastně je to docela běh na dlouhou trať. Zároveň to však není nic, co se nedá zvládnout.

Určité sebevědomí jsem získávala s každým dnem, kdy jsem po jídle nešla na záchod. Už v minulém článku jsem psala, že jsem si jídlo, které jsem za den snědla, fotila. Nebyly to vůbec žádné dokonalé fotky. O foodstylingu jsem neměla ani potuchy a jediný foťák, který jsem měla k dispozici byl na mém mobilu. Ale mě to focení jídla prostě bavilo. Za prvé jsem si vedla takový přehled, co jsem kdy jedla a vařila a za druhé jsem mohla názorně vidět, že jím zdravě, což mi pomáhalo v tom, abych ze snědeného jídla neměla výčitky, jak tomu dost u holek, které PPP trpí, je.

V tu chvíli jsem absolutně netušila, že z mého amatérského focení jídla na mobil někdy vznikne něco většího. Po nějakém čase jsem objevila několik krásných food blogů. Zamilovala jsem se do tohoto foodblogového světa. Líbily se mi krásné fotky, líbily se mi recepty… Ale nikdy jsem si nedokázala představit, že bych někdy tvořila něco podobného. A tak šel čas dále a dále a já se ve vaření zdokonalovala a vařila jsem každý den. No a jednou, když jsem opět projížděla různé foodblogy mi Jirka koukal přes rameno a najednou se mě zeptal, proč nepíšu blog o jídle já, když jídlo tak miluju a pořád vařím… Já mu odpověděla, že na to vůbec nemám přeci. Jenže ta myšlenka mi v hlavě zůstala.

A tak se stalo, že jsem si nakonec ten blog založil. Blog o jídle – Kate’s Cuisine. Nebyl to ze začátku vůbec vymazlený blog. Ba právě naopak, fotky jsem fotila mobilem, úprava žádná, foodstyling taky ne. Ale bavilo mě to a moji kamarádi z toho byli dost nadšení. Když se o mém nadšení dozvědělo několik lidí, ptali se mě, jestli bych jim nechtěla připravit jídlo na nějaké akce, a tak začala má jepičí cateringová agentura. 😀 Původně jsem se tedy do toho nápadu zbláznila a říkala jsem si, že by bylo skvělé dělat catering, ale příprava jídla je tak náročná záležitost, že jsem od toho po nějaké době zase upustila.

V roce 2015 jsem své blogování začala brát vážně. Jela jsem do Prahy na jednu akci pro foodblogery a milovníky jídla a najednou jsem viděla úplně nový svět a nové možnosti. A tak začala má cesta za hezčími fotkami a nápaditějšími recepty. Mé sebevědomí začalo opět růst a víte proč? Protože jsem konečně měla nějaký smysl života. Něco mě velmi bavilo. Je to dost vtipné co? Holka, která trpěla PPP nakonec píše food blog a miluje jídlo. Opravdu paradox.

Jak asi víte, Kate’s Cuisine jsem nakonec opustila, protože jsem zjistila, že mě jen samotné food blogování bohužel už tolik nebaví a nenaplňuje a cítila jsem v této oblasti pocit naprostého vyhoření. Navíc jsem chtěla psát o svém životě a právě i o PPP. Chtěla jsem vám čtenářům něco předávat, motivovat vás. A tak jsem tady a vy teď čtete tento článek na mém „sebestředném“ blogu Miluji svůj život.

Tato cesta, kterou jsem prošla a kterou doplňovaly obrovské životní momenty jako bylo dokončení VŠ, první práce, zasnoubení, svatba, smrt milovaného dědečka, otěhotnění, potrat, další otěhotnění a nakonec narození vytouženého miminka, nebyla vždy růžová a nikdy jsem neměla vše, co bych si přála, ale za každý den jsem byla neskonale vděčná. Uvědomila jsem si, že svůj život miluju! Přesně takový, jaký je! Nemám miliony, ba ani statisíce na účtě, nežiju v obrovském bytě, nemohu si kupovat tolik oblečení a věcí, kolik bych si třeba přála, ale svůj život bych prostě nevyměnila za žádný jiný. Uvědomila jsem i také, že miluju i sebe. Přesně tu nedokonalou holku, co má postavu přesýpacích hodin nebo taky kytary, která nemá buchty na břiše a nemá ani obličej modelky. To všechno jsem i totiž v pubertě přála.

Uvědomila jsem si, že jsem šťastná za to, jaký život žiju. Že jsem šťastná, že jsem zdravá a že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi.

A přesně v tu chvíli, kdy jsem začala mít ráda sebe, jsem začala mít ráda i ostatní lidi. A oni mě. Upřímně. Aspoň v to tedy doufám. Stejně to bylo i s tím, že ve chvíli, kdy jsem začala dělat to, co mě skutečně baví, jsem začala zaznamenávat úspěch.

Všechno je prostě v naší hlavě a v tom, jak jednáme. Tomu věřím! A věřit budu. Zkrátka a jasně, svůj život miluju se vším, co mi přináší. Někdy brečím, jsem zoufalá, cítím se mizerně, jindy se směju, užívám si každý moment a jsem šťastná. Je to ale přesně tak, jak to má být.

Narodila jsem se pro tenhle život a jsem svým strůjcem. A takhle jsem prostě šťastná!

v Kde se dobře najíte?, Život, Život mámy

Tour de Brno se Smooth a Mamachefem!

Už se stalo tradicí, že se s Kačí Smooth jednou za čas navštívíme. A ještě větší tradicí se stalo to, že Kačka přijela s celou rodinkou do Brna. Tentokrát to bylo už potřetí po sobě. Co vám budu říkat, Brno ji prostě uchvátilo! A to mě neskutečně těší. Já jsem naopak totálně nadšená z Prahy. Mnohokrát jsem uvažovala o tom, že bych se do ní chtěla odstěhovat. Zatím se tak nestalo, ale víte jak to je, co není, může být. Anebo zůstanu navždy věrná Brnu. Kdo ví. 🙂

Vždycky se snažím vymyslet program tak, abychom toho co nejvíce ochutnali, ale také abych Kačce a Artymu ukázala různé kouty Brna. A tak většinou chodíme všude pěšky, povídáme si a procházky nám zpříjemňuje super kafe a hodně dobrý jídlo. 🙂 Tentokrát se k nám na celý víkend přidala i moje nejmilovanější druhá máma v Brně Marťa, která píše svůj nový krásný blog Mamachef, tak se běžte mrknout. 🙂

Ačkoliv se pokaždé snažím, abych rodince z Prahy ukázala co nejvíc nových míst, jsou prostě podniky, které navštívit musíme pokaždé. Prvním z nich je Bucheck! Petera a Zuzi znám už dlouho osobně, mám je moc ráda a co si budem povídat, jídlo co dělají, je prostě skvělý! Pro nás rodiče je to navíc super místo tím, že se můžeme najíst na stojáka venku. Když máte totiž dítě a je zima a to dítě vám v kočárku nebo nosítku usne, není nic horšího, než s ním jít do vyhřáté kavárny či restaurace, protože musíte řešit, jak to udělat, abyste jej vysvlékli z teplého oblečení a zároveň ho nevzbudili. To samozřejmě ale nikdy nevyjde, takže se dítě vzbudí a vy máte po klidu. 😀

U Buchecka jsme si tentokrát dali klasiku – trhané vepřové a grilovaný sýr. Jo a taky ty nejlepší hranolky v celým Brně. Nekecám! 🙂 A bylo to nebe v hubě. To taky nekecám! 🙂

Po dobrém pozdním obědě jsme všechny tři mámy dostaly chuť na kafe, a tak jsme procházkou došly ke Kafecu, kde dělají kávu opravdu skvělou. Capuccino zde dostanete z celých 15 g kávy a ne jen ze 7 či 8 gramů. 🙂 Když jsem tuto informaci zmínila, tak se Kačí úplně nadchla a bylo jasno. No a protože nám děti stále spaly, tak jsme si nechaly udělat kafe a Arty chai latte s sebou a šli jsme se projít centrem města.

Když už se začalo stmívat a nás začaly zebat i palce na nohou, rozhodli jsme se, že se půjdeme zahřát někam dovnitř. Nakonec jsme zvolili kavárnu Flexaret, ve které jsme už byli minule, ale rozhodli jsme se pro ni z toho důvodu, že to má můj muž kousek z práce, a tak se k nám mohl přidat. Navíc jsme si byli jistí, že tam nebude tak narváno, jak v centru města. 🙂 Ve Flexaretu jsme si pak dali pivo, někdo alko, někdo nealko, povídali jsme si, smáli jsme se, hráli si s našimi dětmi a nakonec dorazil i Jirka a Majk, což je manžel Marti. Byl to moc hezký závěr pátečního odpoledne a my se těšili na další den. 🙂

   

V sobotu jsme naši mimitour začali bez Marti, protože šli s Majkem a Mikinkem na oběd k babičce. Byla docela zima, ale i tak jsme si řekli, že by bylo fajn se projít, a tak jsem zvolila Lužánecký park, což je prý nejvýznamnější brněnský park, který se nachází kousek od centra. Na jaře, v létě i na podzim zde potkáte mnoho lidí. V zimě v sobotu zde nebyla skoro ani noha. 🙂 A tak jsme měli park skoro jen pro sebe. 🙂

Po chvilkové procházce jsme se vydali na oběd do Sborovny. Tuto restauraci jsem měla moc ráda. Chodívala jsem zde na oběd, když jsem pracovala kousek od ní. Po necelém roce mě ale dost zklamala, jídlo bylo horší kvality a mně bylo dost smutno, že jsem nám pro oběd nezvolila něco lepšího. 🙁 Sborovnu tedy bohužel doporučit nemohu.

Po obědě jsme se vydali opět procházkou přes Veveří směr Úvoz do kavárny Koffein. Já tam totiž ještě nebyla, a tak to byla super možnost jít ji vyzkoušet. Navíc jsem tuto část Brna Kačí a Artymu ještě neukázala, takže to byl jasný plán. 🙂 Musím říct, že interiér je krásný a kafe bylo suprový. 🙂 Do Koffeinu pak dorazila i Marťa s Majkem a Mikinkem. Ti na nás však nakonec počkali venku, protože Mikinek spal v kočárku a už jsem popisovala výše, jaké je to dilema, když máte spící dítě v kočárku a máte jít do vyhřáté kavárny. Radši prostě vezmete kafe s sebou a jste venku. 🙂

Po dobré kávě jsme se šli opět projít, opět do centra, protože jsme potřebovali koupit plínky pro naše miláčky. Během cesty začal trošku padat sníh a my si užívali skvělé podvečerní atmosféry.

Potom, co jsme vyřídili drogerii, jsme zamířili do skvělého brněnského podniku Kafe a Kobliha na akci, která nesla název Pivo a langoš a bylo to naprosto skvělé. Já teda čekala, že to bude spíš hipsta akce plná mladých lidí, ale ze začátku po 18. hodině se tam objevili hlavně rodiče s dětmi, takže jsme sem docela zapadli. 😀 Langoše i pivo byly naprosto dokonalé a všichni jsme se celkem přejedli, jak jinak. 😀

Už cestou do Koblihy docela sněžilo, ale jakmile jsme vyšli a zamířili domů, začalo sněžit dost. 🙂 Ale byl to ten mokrý sníh, takže jsme spíš zmokli. 😀 Kačí pak nenapadlo nic jiného, než kreslit po autech. To asi to pivo nebo co. 😀

 

V neděli jsme se všichni už tradičně sešli na pozdní snídani nebo spíš oběd, takže prostě brunch v Brunche’s a bylo to opět dokonalý! Jídlo úžasný, bezová limonáda skvělá a káva taky super. Krom toho, že jsme si ještě užívali poslední chvíle spolu, jsme se my mámy stihly i vyfotit s našimi miminky a řeknu vám, že vyfotit se v takovém počtu je už dost náročná disciplína! A tak vznikly méně povedené i více povedené snímky. 😀 Nakonec jsme se po třech hodinách rozloučili, my Brňáci jsme zamířili domů a Pražáky čekala dlouhá cesta do stověžaté matičky Prahy.

Byl to zase naprosto úžasný víkend plný skvělého jídla, smíchu, zábavy, dětí, lásky, radosti… Prostě to byl krásný čas a já už se nemůžu dočkat, co podnikneme zase příště. 🙂

P.S. Jsem moc ráda, že jsme se takhle sešli a že nás to spolu baví. Je skvělý i to, že máme děti kousek od sebe, a tak si spolu v budoucnu snad vyhrají a bude skvělý pozorovat, jak rostou a kamarádí se stejně jako jejich rodiče. 🙂

No a tady máte ty naše společné fotky. Některé jsou opravdu vtipné. 😀

Nakonec se ale přece jen zadařilo. 🙂

A my s Kačkou jsme se musely vyfotit ještě do naší těhotensko-mateřské sbírky tak jde čas. 🙂

 

 

 

 

v Život, Život mámy

Můj všední den na mateřské

Několikrát mi už na Instagramu někdo psal, ať napíšu, jak vypadá můj den na mateřské. Já dlouho přemýšlela, zda o tom napsat, protože to vlastně není vůbec nic zajímavého, ale protože se ty dotazy už střádaly, tak jsem se rozhodla, že se o můj klasický den ve všední den na mateřské tedy podělím. 🙂

Mé dny se trošinku liší, ale jinak je to vlastně jeden velký stereotyp. 🙂 Ráno s Natinkou vstáváme po 7 hodině a hned, co jí ráno nakojím, ji dávám na hrací dečku, kde si chvilinku (asi tak 20 minut) vydrží hrát sama. Nevím proč, ale funguje to opravdu jen takhle krátkou dobu a nedá se to už během dne opakovat. Asi je to její ranní rituál nebo co. 😀 V tuto chvíli mám já možnost se rychle nasnídat a upravit, aniž by mě Natinka potřebovala. Nutno říci, že mi ten čas samozřejmě nikdy nestačí a buď se mnou Natálka snídá anebo si ji musím vzít s sebou do koupelny, položit ji do lehátka BabyBjorn, které mám z brněnského obchodu Funbaby (mimochodem, to byla opravdu skvělá volba! Je to moje záchrana!) a mezitím, co jí jednou nohou houpu, se rychle dávám do kupy. 🙂

Po ranní hygieně a snídani si s Naty hraju, nosím ji, povídám jí pohádky, zpívám jí, prostě dělám vše, co ji zrovna baví a zabaví. 🙂 Kolem 10 hodiny, pokud tedy vstává po té 7 je většinou její dopolední čas spánku, takže ji zabalím do zavinovačky, pustím bílý šum, konkrétně fén a houpu ji, dokud neusne. Což, pokud je unavená, trvá maximálně 15 minut. Pokud do té doby nezabere, spát se jí nechce a já svou snahu většinou vzdávám. 😀 No a když usne, snažím se ze sebe uděla Supermámu a udělat doma vše, co je potřeba anebo pracuju nebo se taky dávám do větší kupy, pokud mám v plánu jít s Natinkou ven.

Potom, co se vzbudí a potom, co jí nakojím, si buď opět hrajeme anebo sebe i Natálku obleču, dám si jí do nosítka a jdeme spolu ven. Nejčastěji chodíme do centra. Natalinka v nosítku buď kouká kolem sebe anebo spinká a já se cítím dost „svobodná“, protože můžu jít kamkoli se mi zachce a nemusím přemýšlet, jestli se tam vlezu s kočárem či tam jsou schody. Nejčastěji se však zastavuji někam na kávu s sebou, ideálně do Monogramu, protože si myslím, že tam dostanete tu nejlepší kávu v celém Brně. 🙂 No a buď se projdu centrem jen tak bezmyšlenkovitě anebo jdu nakoupit něco, co opravdu „nutně“ potřebuju a nemůžu bez toho žít. 🙂 Venku jsme tak 2-3 hodiny a pak se vracíme do tepla domova. Snažím se spíše chodit a vyhýbám se MHD, už jen z důvodu různých nemocí teď v zimě.

Potom, co se vrátíme domů a Natálka má spokojené a naplněné bříško si opět hrajeme anebo se snažím začít připravovat večeři či dát prádlo do pračky a následně jej usušit v sušičce. Ale opět je to o tom, co mi Natálka dovolí a jak dlouho vydrží v BabyBjornu. Kolem 18. hodiny pak přichází domů můj muž a já jsem velmi ráda, že si naši malou princeznu převezme a chvilku si s ní hraje také on. Já těchto chvil maximálně využívám a snažím se si alespoň trošku zacvičit, pobrouzdám se po Internetu a Instagramu, objednávám nákup anebo se pustím do přípravy večeře a nějakého malého úklidu.

Kolem 20. hodiny pak Natálku koupeme a uspáváme, ihned potom večeříme a poté máme chvilku času na naše aktivity. Večer toho stihnu tedy nejvíce. 🙂 Plánuju co, budu vařit, upravuji fotky, píšu články, projíždím opět Instagram nebo jednoduše koukáme s Jirkou společně na seriál či na film. No a když se rozhodnu, že půjdu spát, což je cca ve 23 hodin, tak se jdu ještě osprchovat, nakrémovat se všemožnými zázračnými krémy, vyčistím si zuby a jdu rychle spát. S usnutím většinou problém nemám, protože jsem po celém dni tak unavená, že usínám během chvilky. 🙂

Trošku jiný režim máme o víkendu, protože je Jirka doma, takže s Natálkou hodně pomáhá a já toho stihnu udělat více. Také pravidelně chodíme někam na oběd či na dortík anebo na návštěvy k rodině. Musím se přiznat, že se už v úterý začínám na ten víkend, kdy se u Natálky střídáme, neskutečně těšit. 🙂 Jinak také vypadají dny, když jsem s Marťou a jejím Mikinkem. Je pravdou, že je pro mne vždycky fajn, když nejsem celý den jen s Natinkou nebo celý den jen doma, to mi občas příjde, že mi za chvilku hrábne. 😀 A absolutně obdivuji všechny maminky, které se o dítě starají samy. Já bych to asi nedokázala…

Jak vypadá váš den na mateřské? Napište mi to do komentářů, ať se mohu inspirovat. 🙂

v Život, Život mámy

Nošení miminka v zimě

Když jsme v létě kupovali kočárek, představovala jsem si, jak bude krásné v něm vozit miminko a děsně jsem se těšila, až se Natalinka narodí a my budeme moct kočárek pořádně projet. Už při odchodu z porodnice ale Natálka v kočárku plakala a tím dala jasně najevo, že takhle to teda nepůjde. 😀 Několikrát jsme teda kočárek ještě vyzkoušeli, ale bylo to pokaždé to samé. Ihned po položení do kočáru začala Natálka řvát jako na lesy. Dudlíkem se jí člověk také nezavděčí, takže jediné, co jí uklidnilo, a bohužel ne vždycky, byl bílý šum, který jsme ji pustili. No jo, ale to fungovalo vždycky jen chvilku. Zažili jsme tedy i několik vzácných momentů, kdy v kočárku prospala celou procházku, ale to bylo většinou tím, že byla fakt unavená a chtěla spinkat.

Není tedy divu, že po několika pokusech, které skončily plačtivým údolím, jsem kočárek trošku zavrhla (už jen představa, že půjdu sama s Natinkou v kočárku mě dost stresovala) a od necelého ukončeného 3.měsíce Natálku nosím v nosítku. Nosítko je skvělé. Já se cítím svobodněji, Natinka je v něm spokojená a tak s ním vyrážím ven dost ráda. 🙂 Jenže je zima. Na jaře, ale i v létě musí být nošení super. Člověk nemusí moc navlékat sebe, ale ani mimčo. Zima je v tomhle smutná. A hlavně člověk musí dost přemýšlet, jak sebe a miminko obléci, aby jednomu či druhému nebyla zima nebo naopak velké teplo.

Než jsem tedy poprvé s nosítkem vyšla, dlouho jsem hledala na internetu, jakým způsobem se dá miminko v zimě nosit a přišla jsem na 3 varianty, které by mi vyhovovaly. Chtěla jsem totiž, abych miminko nemusela moc navlékat a chtěla jsem ho mít blízko svého těla. Tudíž to, že bych připla nosítko až na svou bundu a Natálka by byla v kombinéze mi nepřišla vůbec lákavá. Ty 3 schůdné varianty pak byly:

  1. Nosící bunda – nosící bunda nebo kabát je podle mě super věc. Prostě máte jednu bundu a jste v ní zaplí oba. Vám je teplo, miminku je teplo, jste tělo na tělo. Ale! Nosící bundy nejsou vůbec nic stylového a vlastně ani neexistuje nějaká velká nabídka. Našla jsem celkem ucházející kousky pouze na Bonprixu, ale mně osobně nevyhovuje, že si to nemohu vyzkoušet, takže by to byl pro mne risk. Nosící bundu jsem tedy zavrhla.
  2. Zateplená kapsa – zateplená kapsa byla další možnost, jak miminko nosit. Problém jsem však ihned spatřila v tom, že u zateplené kapsy má člověk svou bundu rozeplou a pokud to není nějak dobře vymyšlené, může mu táhnout rozepnutou bundou na záda. A řekněme si to upřímně, v zimě po tomhle asi nikdo netouží. Kapsu jsem tedy také odmítla.
  3. Vsadka do bundy – vsadka mi přišla jako nejlepší volba a možnost. Prostě svoji zimní bundu rozšířím o zateplenou vsadku a bude. Tato možnost mi připadala napoprvé prostě nejideálnější. Problém však nastal, když jsem chtěla nějakou hezkou vsadku najít. Co myslíte? Nenašla jsem. Po dlouhém hledání jsem našla pouze jeden eshop, který tuto vsadku prodává. Je z černého softshellu a není to opravdu nic designového. Ale vzhledem k tomu, že mé zimní bundy jsou černé, objednala jsem ji a doufala jsem, že to nebude vypadat nějak hrozně.

Problém s vsadkou však nastal ihned po doručení. Na vsadku jsem mimochodem čekala 10 dní, což je taky dost problém, když chcete s miminkem vyjít do zimy co nejdříve. Nicméně abych se vrátila k mému zklamání. Na stránkách se psalo, že se může stát, že zip vsadky nebude kompatibilní se zipem na mojí bundě. A tak jsem se podle pokynů koukla na zadní stranu zipu, kde je u jezdce dole napsáno číslo a vycházelo mi, že by do sebe měly zipy zapadat. Jenže nezapadly. A já si spolu s vsadkou speciální zip, který by spojoval zip vsadky a zip mojí bundy neobjednala, protože jsem si myslela, že to nebude potřeba. Kdybych si však ten speciální zip chtěla objednat, musela bych opět čekat 10 dní, a tak jsem nakonec ve skříni vyštrachala bundu z minulého roku, která je spíše podzimní než zimní a především není černá, ale zelená, nicméně na tu zip vsadky pasoval. A tak jsem začala nosit v ní. Na vsadku si nemůžu stežovat, podle mne je to fakt super výmysl, ale po nějaké době mě už ten spíše sportovní styl přestal bavit a chtěla jsem něco šmrncovnějšího. A hlavně mi v té bundě (protože fakt není zimní) byla ve větší zimě zima, a tak jsem přemýšlela, jak to vymyslet jinak.

Na Instagramu jsem pak objevila krásné kapsy z vlny od Nije cosies a to pro mne byla jasná volba. Fakt je těch hezkých věcí a doplňků k nošení dětí málo! Takže pokud to čte někdo, kdo se kamarádí se šicím strojem a neví roupama, co dělat, začněte šít vsadky a kapsy, je to díra na trhu! Kapsa od Nije je super, je krásná, jednoduše se navléká a ačkoli musím mít rozeplou bundu, kapsa je velmi chytře vymyšlena a kryje jak záda miminka, tak i maminky. Super také je, že má udělanou kapsu na ruce, tudíž si do ní můžete schovat ruce a držet miminko či hladit jej po zadečku. Já to při nošení dělám běžně, takže jsem ráda, že tam ta kapsa je a mně v zimě nemrznou ruce. 🙂

Teď by to chtělo ještě zmínit, co máme pod bundou a pod kapsou za oblečení a v čem Natálku nosím, že? Pokud mě ostražitě sledujete na sociální sítích, především na Instagramu, víte že jsem pro nošení zvolila nosítko Tula Free to Grow a mám jej z tohoto eshopu. Tulu jsem zvolila především proto, že mi přijde krásná. Ale je pravdou, že jsem se také několikrát ptala ostatních maminek, co nosí, jestli jim Tula vyhovuje a když jsem dostala kladné odpovědi, nebyl důvod, abych více váhala. 🙂 S Tulou jsme se ihned spřátelily jak já, tak Natálka a po vyprání a naštelování jsme se s Natinkou mohly začít tulit. Nosítko tedy obě zbožňujeme a fakt jsem na něm zatím nenašla chybu. Navíc látka, ze kterého je vyrobeno, je naprosto úžasná a příjemná na dotek.

No a co se týče toho oblečení. Vzhledem k tomu, že žijeme ve městě a ne někde v horách a zima tu znamená to, že je minimálně 1-2 stupně, s oblečením to moc nepřeháním. Já mám pod bundou tričko na ramínka a na něm buď triko s dlouhým rukávem nebo opravdu tenký svetřík a Natinka má pouze teplejší tepláčky, body s dlouhým rukávem a zateplenou chlupatou mikinku, kterou ji nechávám rozepnutou, protože bříško ji dostatečně zahřívám já. 🙂 Pak má slintáček na krku, aby na něj netáhlo. Nejvíc se u oblečení zaměřuji na hlavu a na nožky, protože se říká, že jak hlava, tak nožičky by měly být v teple. Dokud jsem jí nosila v bundě, kde jsem měla vsadku, tudíž byla Natinka celá schovaná, dávala jsem jí tenkou čepičku a přes ní jsem ještě přehodila kapucku, kterou má na mikince. Teď když mám kapsu a Natálka má hlavu venku, dávám jí teplou čepičku. Na nožkách má pak jedny tenoučké ponožky, jedny teplejší a pak ještě zateplené látkové botičky do zimy. A když je teplejší počasí například 10 stupňů, jak tomu bylo v pondělí, dala jsem Natince to samé oblečení, jen jsem zvolila tenčí čepičku. Nicméně bych jí příště dala i tenčí mikinku, protože v té zateplené se docela rychle zpotila. Určitě tedy sledujte venkovní teplotu, aby miminko nebylo navlečené moc a zbytečně se nepotilo. 🙂

Pokud by vás něco, co jsem nezmínila v článku, napadlo, určitě mi napište do komentáře a já se vám budu snažit odpovědět či poradit. 🙂 Nošení zdar!

v Zamyšlení, Život, Život mámy

11 let spolu aneb na vztahu se musí pracovat

Uffff. O víkendu s Jirkou slavíme už 11 let našeho vztahu a já se sama sebe ptám, jak je možné, že to tak rychle uteklo. Je to až neskutečný, jak ten čas letí. Když si teď představím 11 let, které mám snad před sebou, přijde mi to hrozně moc. To bude vlastně Natálce 11 a to mi přijde hodně za dlouhou dobu. A přitom je to opravdu chvilka našeho života. 🙂 Když se sem tam tady na blogu či na Instagramu zmíním, že jsem se svým manželem už tak dlouho a že jsem jej poznala v 15, tak se mě často někdo ptá, jak je to možné, že jsme to tak dlouho vydrželi. 🙂 Minulý rok jsem o tom psala článek tady.

Nicméně tento rok byl v našem životě nejzlomovější, a tak jsem se rozhodla napsat článek o našem dlouhodobém vzahu znovu. Jak se dá vydržet s jedním partnerem tolik let? A ještě od puberty? Správná odpověď na to asi neexistuje, každý to má jinak, já si však myslím, že to chce mnoho lásky, tolerance a především komunikace. Na začátku je totiž vždycky zamilovanost a vášeň, která časem vyprchává. Zamilovanost se mění v lásku, vášeň může být zachována, ale už je třeba trošku jiná. A asi každý z nás sem tam zapochyboval, jestli je ten jeho partner opravdu ten pravý… Mám tedy nějaké tipy, jak být v dlouholetém vztahu zamilovaná a šťastná? Co děláme my?

Komunikujeme spolu

Komunikace je podle mne základem každého vztahu, nejen toho partnerského. Pokud spolu dva lidi nědokážou mluvit, může velmi rychle vzniknout zbytečné nedorozumění. Nejhorší je totiž si věci domýšlet. A řekněme si otevřeně, že to občas dělá každý z nás, že si něco domyslí, protože nemá dostatek informací. Já to tak mám, věřím, že vy taky. Kdykoliv jsme se s Jirkou pohádali, bylo to kvůli tomu, že jsme se buď špatně pochopili nebo jsme si něco neřekli. Mluvte spolu! Nemá cenu v sobě něco zbytečně dusit, když se to dá vysvětlit několika slovy. 🙂

Jsme k sobě tolerantní

Ani Jirka, ani já nejsme dokonalí. Jirka například všechno, co může oddaluje jak jen to jde, ponožky hází pod svůj noční stolek, dělá si věšák ze židli a naší postele a je to největší flegmatik pod sluncem. Všechno mě to vytáčí skoro do nepříčetnosti, ale radši se tomu nakonec zasměju a dělám si z mého muže legraci. Za těch 11 let už vím, že se to stejně nezmění. 😀 Tim chci říct, že každý máme svoje chyby, ale proč bychom si je měli neustále připomínat a kazit si kvůli nim den? Tolerujeme si i své aktivity a zájmy a nevyčítáme si, že všechen čas netrávíme společně.

Vážíme si sebe navzájem

Můj muž je podle mne skvělý člověk! Vážím si ho velmi, za to jaký je, za to, že mě podporuje, za to, jaké má životní hodnoty… A věřím, že on si váží mne stejně a je na mě pyšný. Proto se neurážíme, neříkáme si škaredé věci a nepodceňujeme jeden druhého. Jsme k sobě laskaví. A i kdyby se jednou nedejbože stalo, že se naše cesty rozejdou, věřím, že bychom se k sobě dokázali chovat čestně právě proto, že si sebe vážíme.

Máme stejné zájmy a názory

Nejsme s Jirkou ve všem stejní, to je jasný, ale máme dost stejných či podobných zájmů, prostě nás dost často baví to samé. Samozřejmě máme i některé zájmy odlišné, avšak vesměs se propojují či doplňují. 🙂 Stejně tak sdílíme buď totožné nebo alespoň velmi podobné názory na různé situace a především na život.

Bereme život s nadhledem

Život sám o sobě je dost vážná záležitost a ačkoliv já jsem v mnoha případech tragéd, snažíme se vše co nám osud přinese brát s nadhledem. Jsme oba optimisté a nevidíme hned vše černě. Také si rádi děláme srandu, jak sami ze sebe, tak ze všeho co se nám děje.

Smějeme se

To souvisí s předchozím bodem. Na smutek je vždy dost času a proto se na všem snažíme najít něco, čemu se můžeme zasmát. Ne vždy to jde samozřejmě, ale pokud se neděje nic závažného, smějeme se každý den. Velmi často a velmi rádi. A když není čemu se smát, smějeme se sami sobě, nejčastěji svým zlozvykům. 🙂

Podporujeme se

Ačkoliv ne vždy jsme naprosto přesvědčeni, o tom, co dělá ten druhý, maximálně se podporujeme. Podpora ze strany partnera je třeba pro mne velmi důležitá věc a jsem nesmírně vděčná, že se o sebe vzájemně můžeme ve všem opřít a že v tom co děláme, jeden druhému věříme a držíme si palce.

Milujeme se 

Tím teď nemyslím, že se milujeme jako partneři. Milujeme se jako lidé, jako přátelé, jako nejlepší kamarádi. Náš vztah už dávno není jen o přitažlivosti a zamilovanosti, naše láska je už velmi hluboká, zakořeněná a stvrzená naší nádhernou a úžasnou dcerou. Máme se prostě rádi od hlavy až k patě i se všema nedokonalostma, ve chvílích, kdy jsme šťastní, i když jsme na pokraji sil, když se smějeme i když brečíme. Tohle už je obrovská láska, ne povrchní záležitost.

Život chceme prožít ne přežít

Tohle je možná ten nejdůležitější bod a přitom je na konci. Jednou naše životy skončí, na každého to bohužel čeká. Proto je nesmírně důležité chtít život prožít naplno. My se o to snažíme. Užíváme si každého momentu, který je nádherný a snažíme se jej uchovat. Kdybych měla popsat náš společný život, je to ve směs smích, radost, pohoda, zábava, dobré jídlo, dobré pití, správní lidé kolem nás a příjemné večery v přítmí a osvětlení svíček.

Těch jedenáct let bylo prostě naprosto skvělých a už se nemůžu dočkat toho, jaké budou ty nadcházející. Miluji svůj život, který rozhodně není dokonalý, ale já ho žiju velmi ráda a je to v mnohém zásluha právě mého muže. A nyní i naší dcery Natálky. Cítím neskonalý vděk a štěstí a moc bych přála to samé i vám! 🙂

promo-image
v Těhotenství, Život, Život mámy

Těhotenská a poporodní kila. Kolik jsem přibrala a kolik mi zůstalo?

Těhotenství podle mne není nejkrásnější období v životě ženy, ba právě naopak. Ačkoliv jsem měla prakticky bezproblémových 9 měsíců, absolutně mě to nebavilo. Necítila jsem se ve svém těle vůbec dobře, nemohla jsem cvičit tak, jak jsem byla zvyklá, nejedla jsem své oblíbené plísňové sýry a celou dobu jsem žila ve strachu, aby bylo všechno v pořádku. Jediné, co mě fakt netrápilo bylo to, kolik asi tak přiberu. Ale i tak jsem o své váze měla určitou představu, která se samozřejmě nenaplnila. Anebo vlastně naplnila a přeplnila. 😀

Všude na maminkovských webech se o přibírání píše to, že je to velmi subjektivní. Každé ženské tělo je jiné a jinak stavěné. Takže to, že kamarádka v těhotenství přibrala pouze 9 kg anebo naopak jiná kamarádka přibrala kilo 20, neznamená, že na tom budeme stejně. Navíc, několik kilo tvoří pouze zadržená voda a někdo ji zadržuje hodně, někdo naopak vůbec.

Moje představa nabrané váhy činila 10 – 11 kilo.

No a co myslíte? Přibrala jsem nakonec celých 14. Musím však podotknout, že ač jsem se snažila jíst racionálně a převážně zdravě, rozhodně jsem se nebránila tomu, dát si v kavárně ke kávě nějaký ten dortíček. Tudíž je dost pravděpodobné, že kdybych si všechny ty čokoládové a jiné zákusky odpustila, kil bych přibrala třeba méně. Já si ale chtěla těhotenství alespoň nějak užít a to že jsem si mohla dát „beztrestně“ dort bylo prostě super. 😀

Největší váhový přírůstek jsem zaznamenala v posledním devátém měsíci. Sice se říká, že to už se skoro nic nepřibere a naopak váha může malinko klesnout, já nabrala každý týden jedno kilo.

A to jsem se fakt nijak nepřejídala. Dokonce si myslím, že jsem jedla i méně, protože můj žaludek musel mít velikost dost malého a ještě ke všemu stlačeného rajčete. 😀 Jak jsem si tak přibírala každý týden jeden kilogram, tak už jsem si ale začala říkat, že jsem zvědavá, kolik mi jich nakonec po porodu zůstane. Oči se mi tedy vždycky protočily, když jsem stoupla na váhu, ale jinak jsem si z výsledné číslice hlavu nedělala.

No a jak to dopadlo? Ihned po propuštění z porodnice jsem měla dole 9,5 kg. Sama jsem tomu nemohla uvěřit, jak perfektně to má tělo vymyšlený a byla jsem dost ráda, protože shazování 4 kil, to už vlastně nic není. Nakonec jsem byla překvapená ještě více, protože další 3 kg zmizela prakticky sama. Aktuálně mám tedy o kilo víc, než před otěhotněním, což mě nijak moc netrápí. Do léta času dost, no ne? 🙂 Pokud by vás zajímalo, jak jsem se po porodu stravovala, tak vám můžu říct, že ze začátku to byl jeden velký chaos, nejvíce jsem se najedla vždycky večer a přes den jsem jedla docela dost čokolády. Nejsem na to moc hrdá, ale to víte, miminko potřebovalo neustálou péči a když už jsem měla chvilku, tak se mi fakt nechtělo vařit, takže proužek Milky byl pro mě velká záchrana v podobě získání rychlé energie. 🙂 Teď už je to naštěstí o něčem jiném, jím pravidelně a do toho se snažím několikrát za týden cvičit. Mimochodem o mém aktuálním jídelníčku si můžete přečíst zde. Věřím tedy, že formu do plavek stihnu vyladit a když ne, svět se prostě nezhroutí. 😀

Pokud jste tedy nastávající maminka a bojíte se, že vám nabraná kila zůstanou, vůbec nad tím nepřemýšlejte. Užívejte si bříško, co to jen jde a uvidíte, že tělo si po porodu samo poradí. 🙂 Nejdůležitějí přeci je, aby ten malý zázrak uvnitř byl v pořádku a hlavně zdravý. 🙂

 

 

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Je to brzo být dnes mámou ve 26?

Je pondělí podvečer, Natálka právě usla (konečně začala přijímat dudlíka a uspávání je o tolik jednodušší :-)) a já se vrhám rychle napsat článek o tom, proč jsem chtěla být na dnešní dobu mladá máma. 🙂 Sama si sice nemyslím, že mít dítě ve 26 je nějak moc brzo, ale podle některých reakcí a života mých přátel, to brzy asi na dnešní dobu přeci jen je. Myšlenka napsat tento článek mě napadla ve chvíli, kdy se jedna 26letá slečna v obchodě s oblečením divila, že už jsem ve stejném věku vdaná a mám dítě, přitom ona nemá ani stálého partnera a o dítěti si zatím může nechat jen zdát…

Se svým manželem, jak už jsem se několikrát zmínila, jsem od svých 15 let, tudíž už 11 let! To také není na dnešní dobu zvykem, co? Zamilovala jsem se do něj na první pohled a po několika dnech a jednom rande se do mě zamiloval i on. Byla to a doposud je obrovská láska jako trám a věřím, že náš vztah je osudový. Prošli jsme si totiž za těch 11 let už různými situacemi a ne všechny byly zrovna hezké a pohádkové. Vždycky jsme však opět našli cestu k sobě a naše láska mohla pokračovat. Nikdy jsem nepotkala nikoho, s kým bych si tak rozuměla a sdílela s ním téměř totožné názory. Jirka je můj největší přítel, mohu mu říct úplně všechno a co je pro mne důležité, je mou oporou. Podporuje mě ve všem, co se rozhodnu dělat a věří mi! A to je pro mne opravdu hodně!

Když jsem však měla 15, řekla jsem Jirkovi, že mít děti nechci. On se jen pousmál a řekl, že to jednou přehodnotím. A já to fakt přehodnotila!

Myšlenka na dítě přišla celkem brzo. Už když jsem nastoupila do prváku na vysokou jsem si začala představovat život s Jirkou a miminkem. Na jednu stranu jsem si říkala, že by šlo všechno do kytek, nedostudovala bych a jak by se na to asi tvářili naši rodiče, na druhou stranu jsem si říkala, jaká by to byla paráda být mladými rodiči. 🙂 Pak však přišlo období vysokoškolských mejdanů a myšlenka na miminko mě rázem opustila. 😀

Chození na pivo a tancovat mě však docela rychle omrzelo. Já nikdy nebyla extrémně velká pařmenka, co by ráda vymetala kluby, střídala kluky a užívala si druhý den svou kocovinu. Vždycky jsem raději šla posedět do nějakého příjemného podniku na pivo či víno a pokecat si. 🙂 No a většinou jsem sebou brala Jirku, jsme prostě nerozlučitelná dvojka. 😀

Docela rychle se vrátila má myšlenka na miminko. S Jirkou jsme přece jen už byly nějaký ten rok a já v hlavě stále měla to, že chci být mladá maminka. Nevím proč, ale mít první dítě ve 35 mi přijde už fakt dost pozdě. Myslím si prostě, že je fajn být dítěti věkem blíž. Už jen kvůli tomu, že až mi bude 50, Natálce bude 24 a ne 15 a budeme si spolu snad rozumět, chodit na kafe, ke kadeřnici a nakupovat. 🙂

Chci být prostě pro své děti máma kámoška.

Věděla jsem tudíž, že vystuduju asi jen bakaláře, protože pak budu chtít jít někam pracovat a získat praxi, abych po škole nešla ihned na mateřskou. A tak se taky stalo. Ačkoliv jsem se na magisterské studium dostala bez přijímaček a nastoupila na něj, připadala jsem si ve škole už jako ve vězení, vůbec jsem se necítila dobře mezi svými vrstevníky, kteří řešili pro mne už malichernosti mladistvého života. A tak jsem studium ukončila, věnovala se práci a začala žít konečně život dospěláka.

Necelý rok na to jsem se vdala. Vdávala jsem se s malým zázrakem v bříšku, o kterém jsem věděla skoro jen já a Jirka a já byla neskonale šťastná. Sice jsem se nemohla opít, ale v tu chvíli jsem byla opitá láskou k mému muži a neskonalým štěstím a nadšením z počátečního těhotenství. Na svatební cestě se však ten malý zázrak rozhodl, že náš čas na miminko ještě nenadešel a já potratila… Vzali jsme to s Jirkou však dost statečně a říkali si, že to snad příště vyjde a taky že vyšlo. 🙂 Jenže během doby od září do prosince jsem se sama sebe ptala, jestli ten čas na miminko teď je opravdu ten správný a jestli ten potrat nebyl znamením, že bychom měli ještě počkat. V hlavě jsem si říkala, zda bychom si ještě neměli dostatečně užít „svobodného“ života, cestovat, budovat kariéru? Jenže pak jsme si s Jirkou řekli, že dítětem přece náš život neskončí, ba právě naopak! Bude o mnoho bohatější.

Jirka měl navíc už třicítku na krku a po miminku začal toužit i on. Když jsem se jej ptala, co by si k 30. narozeninám přál, řekl mi že by chtěl dítě. 🙂 Navíc jsme si o Vánocích 2016, když jsme putovali po návštěvách příbuzných, řekli, že by bylo super, kdyby se našeho miminka dožili i naši prarodiče, které ještě máme. A tak se brzy stal druhý zázrak a já v lednu zjistila, že budeme tři. A je to super, náš život už sice není tak volnomyšlenkářský a všechno je tak nějak náročnější, ale jsme šťastnější a zamilovanější. Do Natálky i do sebe navzájem. 🙂

Když se podívám kolem sebe, není skoro nikdo, kdo by ve 26 letech měl dnes mimčo. Všichni se ještě hledají nebo teprve dostudovali a začínají pracovat, nemají stálého partnera, který by jim vyhovoval anebo si právě říkají, že dítě by jim teď „zničilo“ život. Tak já nevím, podle mne platí rčení, že jaký si to uděláš, takový to máš.

Můj život miminkem neskončil, právě naopak.

Sice jsme se první týdny musely s Natinkou dost slaďovat, ale den ode dne je to lepší i logisticky lehčí a v létě dokonce plánujeme jet k moři. 🙂 Pracuji stále, čas si na sebe snažím udělat večer, když Natálka spí a když potřebuju, pohlídá Natálku manžel a já jdu na manikúru, ke kadeřnici, koupit si něco na sebe, dokonce jsem včera zvládla s mamkou jít do divadla na operu. 🙂 Neříkám, že to není někdy náročné… Je! A to hodně! Ale podle mne má teď můj život větší smysl než kdy dřív a všechno dělám tak nějak lépe a s větší radostí. 🙂

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Nejsem máma na plný úvazek

Asi si říkáte, o čem tenhle článek asi bude, co? Zešílela jsem snad a vracím se na plný či částečný úvazek do práce? Můžu vás ujistit, že to určitě ne. 🙂 Ačkoliv vím, že v jiných zemích to s mateřskou dovolenou (která vůbec dovolenou není mimochodem) není tak vstřícné jako v Česku a maminky musí do práce začít chodit brzy, takže zas takové bláznovství by to asi nebylo. 🙂 Na druhou stranou je pravda, že já pracuju prakticky pořád. Některé projekty se narozením Natálky zastavit nedaly a některé projekty přišly po jejím narození velmi rychle a nešly zkrátka a jednoduše odmítnout. Velkou výhodou však je, že mohu pracovat z domu. Stále se sžívám se svou novou rolí mámy, a s tím souvisí i to, že se snažím zuby nehty slaďovat svůj osobní i pracovní život. 🙂

Jsem nicméně vyloženě rodinný typ. Ačkoliv ve svých pubertálních letech jsem si tohle rozhodně nemyslela a byla jsem tenkrát dost přesvědčená, že děti mít nikdy nebudu. Pravdou však zůstává, že mě rodinný život naplňuje. Miluji setkávání rodiny a různé rodinné aktivity. V teenagerovském věku to byla velká pruda, ale nyní jsem za všechny společné chvíle s rodinou, kterých je zoufale málo, velmi vděčná.

Už tak dva roky zpátky jsem si představovala, jak to bude vypadat, až budeme s Jirkou manželé a budeme mít dokonce i děti. Představovala jsem si, jak své potomky budu učit lásce k jídlu, vaření a pečení, jak je budu učit milovat knihy, filmy, přírodu, zvířata a sport. Tyto představy se pomalu začínají naplňovat, s Natálkou je den ode dne větší zábava a já už se nemůžu dočkat, až bude ještě větší a bude to moje malá pomocnice a kámoška.

Ještě než se Natálka narodila, věděla jsem, že budu ochotná jí dát téměř vše. Svou lásku, něhu, trpělivost, téměř všechen svůj čas, prostě všechno, co budu moct. Věděla jsem však také, že úplně všechno si ale vzít nenechám. Nenechám si vzít samu sebe!

Nestala se ze mě zkrátka máma na plný úvazek, ačkoliv na mateřské jsem já, ne můj muž a nikdo mě přes den v péči o miminko nevystřídá. Nejsem prostě ochotna žít 24 hodin denně jen miminkem, kojením, žvatlaním, probíráním zkušeností s ostatními čerstvými maminkami a podobnými věcmi souvisejícími s malým nemluvnětem. A nemyslím to špatně. Jen já bych se asi fakt zbláznila. 🙂 Mateřství je naprosto skvělý a svoje miminko neskutečně miluju, ale potřebuji dělat i něco jiného. A to je to, co mě baví a naplňuje. Ať už je to krátké cvičení (lepší než nic, že), focení, psaní, vaření nebo právě práce na různých projektech.

Každé odpoledne už se těším, až přijde manžel z práce domů, já mu předám naše zlatíčko a budu moct chvilku dělat své aktivity. A i když většinou večer už padám na hubu, oči se mi zavírají ve stoje a já si nadávám, proč jsem nešla spát dřív, jsem takhle neskutečně šťastná! Já prostě potřebuju dělat to, co jsem dělala ještě než se Natinka narodila. Potřebuju to ke své spokojenosti i ke svému šťěstí. Baví mě pracovat, baví mě, že se můžu s někým bavit i o něčem jiném než jen o miminkovských záležitostech. A stejně tak mě baví řešit ty miminkovské věci a být mámou. Jinak bych asi nedostala ten bláznivý nápad, že s mou milovanou Martinkou založíme zatím jen Instagramový projekt Mámy v Brně. Jsem šťastná máma! A je to i tím, že se můžu realizovat. Občas si sice říkám, jestli by nebylo lepší být jen tou mámou, ale to bych už nebyla já! Já prostě neumím odpočívat a takhle mě ten život prostě baví. Každý den je naplněn na maximum. A já se takhle cítím skvěle. Vlastně jsem teď šťastnější, než kdykoliv dřív! A jak že se to říká? Šťastná máma rovná se šťastné dítě? Něco na tom snad bude! 🙂

 

v Jídlo, Život, Život mámy

Jak si plánuji jídelníček + ukázka

Před nějakou dobou jsem se vás na Instagramu ptala, zda by vás zajímalo, jak plánuji několikadenní nákupy či svůj jídelníček při kojení a sešlo se více kladných odpovědí. A konečně jsem si na to našla chvilku čas. 🙂

Musím se přiznat, že jsem nikdy moc nebyla ten typ člověka, co by si rád plánoval dny dopředu.

Ráda jsem jednala z minuty na minutu, podle nálady i své chuti. Jenže s miminkem se takto úplně žít nedá a nějaký plán, ačkoliv ne všechno naplánovat jde, je potřeba, kór u jídla. 🙂 Když jsem Natinku měla doma chvilku, mé dny byly jeden velký chaos, to platilo i pro mé stravování. Snědla jsem to, co bylo zrovna po ruce, na vaření jsem vůbec neměla čas, takže jsem dost často končila s pečivem, jogurtem, banánem, sušenkami či čokoládou, které jsem snědla hodně, opravdu hodně! 😀

Chtěla jsem však, vzhledem k tomu, že jsem plně kojila a stále kojím, aby můj jídelníček byl pestrý, pravidelný a zdravý. Přecejen vše co sním a vypiju dostává do svého tělíčka i Natálka. 🙂 A tak začalo mé plánování.

Jak to tedy vypadá? Některý volný večer v týdnu (podle toho, kdy je potřeba doplnit stav naší lednice), vytáhnu oblíbené kuchařky (na kreativitu mi teď moc času nezbývá :-D) a začnu je prohlížet. Pokud mě zaujme některý recept, zapíšu si jeho název a použité suroviny, název kuchařky, číslo stránky (to abych ten recept rychle našla žejo :-)) a jedu dál. Takto pokračuji až do té chvíle, kdy mám vymyšleno cca 5 obědů a 5 večeří, přičemž některé recepty mohou být stejné na oběd i na večeři. Dost často totiž večer uvařím jídlo a zbyde nám i na druhý den na oběd.

Vždy se snažím, aby recepty byly opravdu různorodé a nutričně vyvážené.

Aby jeden obsahoval například kuřecí maso, druhý hovězí, třetí byl třeba vegetariánský a čtvrtý obsahoval rybu. Stejně tak se snažím, aby se k jednotlivým jídlům střídaly přílohy. Jednou rýže, podruhé těstoviny či noky, potřetí brambory nebo batáty a tak dále. 🙂 A naopak mi jde o to, aby recepty neobsahovaly nic, co by mohlo být v rozporu s kojením – například česnek, luštěniny, zelí… Snídaně a svačiny jsou každý týden dost podobné nebo stejné, takže u těch problém s vymýšlením nemám. 🙂

Poté, co mám recepty vymyšleny, sepíšu si svůj jídelníček na několik dní dopředu a všechno jídlo pak objednávám přes Internet, což mi upřímně dost ulehčuje život! 😀 Není pravidlem na kolik dní jídelníček je, ale snažím se jej většinou vytvořit na 5, převážně všedních dnů, protože o víkendu chodíme často na jídlo ven, takže tam funguje trošku jiný režim. 🙂

Sepsaný jídelníček však nevypadá tak, že bych si rozepsala jídla na jednotlivé dny. Například, že v pondělí si dám na snídani tohle, na svačinu onohle a podobně. Tento styl mi totiž vůbec nesedí. Kdykoliv jsem si to naplánovala takhle konkrétně, tak nastalo to, že jsem měla chuť jíst úplně něco jiného. Teď to tedy dělám tak, že si do sešitu napíšu jednotlivé denní chody a u toho si vedle nechám několik řádků na které napíšu jednotlivé tipy na snídaně, dopolední svačinu, oběd, odpolední svačinu a večeři. Takže to vypadá nějak takto.

Jídelníček 15. – 19.1.2018

Snídaně: míchaná vajíčka, celozrnné pečivo, rajče

                 bílý bio jogurt, banán, musli

                 smoothie – banán, avokádo, rostlinné mléko, chia semínka

                 volské oko, šunka, celozrnné pečivo, paprika

                 celozrnná kaiserka, Lučina žervé, paprika

Dopo svačina: bílý bio jogurt, banán

                           banán, čokotela

                           cottage, rajče

                           Shake It (rozpustný nápoj, který obsahuje sušené ovoce, obiloviny, vlákninu)

Oběd: salát s pečenou cuketou, vejce, avokádo, pečivo

            salát z rukoly a polníčku s pečenou dýní, avokádem a mozzarelou, celozrnná kaiserka

            kuře v krémové hořčičné omáčce, rýže basmati

            pečený lilek s Teriyaki marinádou, batátové hranolky

            paprikový guláš z hovězího zadního, bramborové noky

Odpo svačina: cottage, zelenina, chia semínka

                           hrst ořechů

                           Skyr natur

                           Latté (ano káva s plnotučným mlékem je už plnohodnotná odpolední svačina :-))

Večeře: pečené kuře, nádivka, vařené brambory

              kuře v krémové hořčičné omáčce, rýže basmati

              pečený lilek s Teriyaki marinádou, batátové hranolky

              paprikový guláš z hovězího zadního, bramborové noky

              salát z rukoly a polníčku s pečenou červenou řepou, fetou a vlašskými ořechy

No a pak podle chuti jednotlivé chody v určitý den kombinuji podle toho, na co mám zrovna chuť. Jídla si pak aspoň zhruba zapisuju do aplikace na mobilu s názvem Kalorické tabulky, abych věděla, zda jsou jednotlivé dny kaloricky vyvážené a pokud ne, snažím se to další den napravit. 🙂

Tento systém asi není pro každého, ale mně naprosto vyhovuje. Na papíře mám tipy na jednotlivé jídla, v lednici a spíži mám vše nakoupeno a pak mi jen stačí kouknout se ráno do sešitu a vybrat si to, na co mám zrovna největší chuť. Nemusím tímto zdlouhavě přemýšlet, co si dneska zrovna dám na snídani, což je pro mě kór po ránu dost náročná aktivita. 😀 Nemám navíc výčitky, že jsem „nesplnila“ nebo pozměnila některý den, kdy si dám oběd či svačinu někde ve městě. Navíc od té doby, co takto své stravování plánuji nebyl jediný den, kdy bych se vyloženě zanedbala a pořádně se nenajedla. 🙂

Doufám tedy, že vás tento článek inspiroval a určitě mi napište, jak plánujete několikadenní nákupy či svůj jídelníček vy. 🙂

v Život mámy

Vždyť si ji rozmazlíš!

Už ve chvíli, kdy jsem oznámila, že za několik měsíců budeme tři, měli lidé, především tedy ženy, tendenci mi radit. Dělej tohle, nedělej tamto, vyvaruj se támhletoho a nedejbože, že bys jen přemýšlela o tomhletom. Najednou byli všichni chytří jako rádio. Slýchávala jsem často, že někdo někde něco četl, další slyšel něco od kolegy či kolegyně v práci a všichni měli potřebu mi sdělit své „chytrosti“. Ženy většinou mluvily i ze své zkušenosti. Čím víc se blížil porod, tak jsem si vyslechla i jednotlivé příběhy průběhu porodů a k tomu rady, jak porod přivolat a taky třeba to, ať si nenechám píchnout epidurál, protože po něm můžu ochrnout…
No a co myslíte? Natálka se narodila a od té chvíle opět poslouchám samé dobře míněné rady. 🙂 Nu což, já si ráda poslechnu, jak to s miminkem dělá někdo jiný. Ale rady od těch žen, které měly miminka před 20,30,40 či 50 lety, beru dost s úsměvem. Přece jen je dnes ta jiná doba. 🙂

Hádejte, co však slýchávám úplně nejčastěji. Že si prostě a jednoduše Natálku rozmazlím. A to především tím, že ji ještě stále uspáváme stylem, že ji zabalíme do zavinovačky a na rukách ji houpeme, pak třeba tím, že ji necháváme spát k ránu u nás v posteli a nebo koneckonců tím, že ji často nosím v nosítku. „Vždyť si zničíš záda“, slýchávám. Jednu dobu jsem si z toho dělala hlavu a říkala jsem si, že je na tom asi něco pravdy a snažila jsem se naučit Natinku jinému způsobu uspávání nebo ji více vozit v kočárku. Jenže to se prostě nesetkalo s úspěchem a moje malé miminko plakalo a plakalo a plakalo. A tak jsem si řekla dost! Tohle vážně nebudu poslouchat. A jak se mi ulevilo.
Stejně jako nejsme my dospělí stejní a ne všem nám vyhovuje to samé, tak je tomu u miminek. Ano, kolem mne jsou samá miminka, která milují kočár či autosedačku a hned, jak je do nich položíte, tak chrní. Stejně tak je tomu s dudlíkem. Všechna mimča v okolí dudlík chtějí, jen naše Natinka dudlík vyplivuje. A podobně je to i se spánkem. Zatímco moje neteř či kamarádčin syn nemusí mít svázané ruce, naše princezna ještě s uvolněnými packami neusne. Zprvu jsem si nad tím dost lámala hlavu a ptala jsem se sama sebe, proč musí být Natálka v tomhle jiná, ale už jsem si zvykla, že má prostě svůj názor a zatím ji nikdo nepřesvědčil o opaku. 🙂

Upřímně si nemyslím, že by měla být tímto rozmazelnější než jiné děti a vzhledem k tomu, že je stará pouze 3 a půl měsíce, tak si myslím, že na nějaké změny ve svých dosavadních zvycích má ještě dost času, protože z toho přece nemůže mít ještě rozum. Je to malé miminko, které chce cítit maminku a být milované. A tak vše zatím nechávám na své intuici a na pocitech mé dcery. Pokud je spokojená a usmívá se, tak věřím, že to co dělám, dělám dobře. 🙂 A tak místo vození v kočárku ji nosím a tulím se s ní v našem úžasném nosítku Tula Blossom Free-to-Grow, které obě naprosto zbožňujeme, místo dudlíku se jí snažíme utišit zpěvem, houpáním a hračkami a uspáváme ji v náručí. A víte co? Natálka je takhle spokojené a hodné miminko a my jsme klidní rodiče, protože se nám dítě nevzteká a zbytečně nepláče.
Takže moje rada zní, ať nasloucháte své inutici a pocitům. Vy jako máma či táta znáte své miminko úplně nejlépe a jestli někomu zabíra tohle či támhleto nebo vám maminka či babička říká, že takhle to teda ony nedělaly, tak to prostě neposlouchejte. Nebo to pusťte druhým uchem ven. Nemá smysl vystavovat miminko i sebe stresu, protože by některé věci podle některých měly vypadat jinak. Hlavně, že jste spokojení vy i vaše dítě. To je přece to nejdůležitější! 🙂 Já se navíc dost často snažím představit, jak bych se cítila já jako miminko. Taky bych raději byla v náručí či v posteli rodičů než někde sama položená. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem se v dětství chtěla pořád tulit a objímat a spát sama v posteli jsem se bála. Snažte se tedy i vy do svého dítěte vcítit. 🙂

Zavřít