Kategorie

Život mámy

v Zamyšlení, Život mámy

Jak si užít mateřskou

Poslední dobou sem píšu především o mateřství, což tedy nebyl úplně můj původní záměr, jenže víte co, miminko prostě ovlivňuje aktuálně celý můj život a tato témata jsou mi prostě bližší než kdy dřív. 🙂 Ale slibuji, že po tomto článku to tady prolnu i vyloženě nemateřskými příspěvky. 🙂

Když jsem si ještě dávno předtím, než se Natalinka narodila, sem tam někde přečetla mateřská, ale určitě ne dovolená, říkala jsem si, že to ty ženský prostě přeháněj. Přece musí být super být doma s prckem a přece to nemůže být tak těžký a náročný. 🙂 Upřímně se musím sama sobě dost smát, když si vzpomenu na své představy o tom, jak „lehce“ jsem si rodičovství představovala. A sama se teď v duchu směju všem tém názorům lidí kolem mě, kteří také zdaleka vůbec netuší, že mít dítě není jen zábava od rána do večera a žijou v určité nevědomosti toho, jak to s dítětem reálně funguje.

Na druhou stranu však zastávám názor ten, že jaký si to člověk udělá, takový to má. A já se rozhodla si mateřskou a celkově svojí roli mámy užít! Občas mi někdo na Instagramu napíše něco ve stylu, že jsem reklama na mateřství a že v mém podání ta mateřská vypadá děsně idylicky. Abych byla upřímná, samozřejmě mě tato slova dost těší. Sice se ne vždy cítím jako někdo, kdo by mohl dělat reklamu matkám, ale je pravdou, že se v tomto životním období cítím šťastněji než kdy dřív. Mám teda nějaké tajné tipy na to, jak si tuto „nedovolenou“ užít? 🙂

1.Najděte si spřízněnou duši – matku

Je to prostě tak. Najděte si ve vašem okolí nějakou mámu, se kterou si budete rozumět. Já mám to štěstí, že mám kolem sebe čerstvých maminek více, takže jsem svou spřízněnou duši a parťačku na trajdání po městě a sdílení všech mateřských radostí i strastí, nemusela hledat dlouho. Pokud však mezi svými kamarádkami nemáte žádnou, která by měla také miminko, zkuste si ji najít například na Facebooku v mama skupinách (pokud vím, tak skupina s podobným názvem jako maminky Brno 2017 na FB je). Anebo se zkuste s mimčem přihlásit na nějaké cvičení, kde se budete moct s nějakou maminkou seznámit. 🙂 Na Instagramu můžete maminky vyhledávat například pod hashtagy #maminka #maminkabrno #mamavbrne #mominbrno a tak dále. To však jen tipuji, zkuste zapojit svou fantazii ohledně hashtagů. 🙂 Opravdu však zkuste nějakou mama kámošku najít. Osobně mám totiž zkušenost, že s kamarádkami mámami si mám aktuálně víc co říct, než kamarádkami, které děti nemají a tak mi třeba občas nerozumí a já si pak připadám trochu divně a staře. 😀 Jo a vzájemné návštěvy jsou také super! Ve dvou, respektive ve čtyřech se to prostě lépe táhne. Jedna maminka pak může pohlídat obě děti a ta druhá může připravit třeba oběd nebo kafe a to je super. Navíc se miminka velmi rády navzájem pozorují a také se od sebe mohou učit.

2. Choďte každý den ven

Konečně je tady pořádné jaro s hezkými teplotami a to je skvělá příležitost trávit většinu dne venku. Podle mne je trávení času s mimčem na procházce velmi důležité a skvělé. Miminko v kočárku či nosítku povětšinou spí a vy můžete poslouchat oblíbenou hudbu, kochat se přírodou či městem a také potkáte spoustu různých lidí. A ať už si jen zajdete na kafe s sebou nebo půjdete do pekárny koupit chleba, věřte, že kontakt s lidmi vám o něco rozsvítí den a přivede vás na jiné myšlenky než jsou jen ty mama. 😀 Já si prostě procházky s kočárkem či s nosítkem neskutečně užívám. A Natálka taky. Pokud zrovna nespí, kouká kolem sebe zvědavka. Aby ne, když má kolem sebe tolik podnětů. 🙂 Jde také vidět, že se doma občas nudí. Není se čemu divit, když to má doma už okoukané, takže jsme obě rády, když můžeme změnit prostředí. 🙂

3. Nestresujte se, že něco nestíháte

Jak jsem psala ve svém předchozím článku, ani já nejsem supermáma ani superžena, která zvládá tisíc věcí za jeden den. A víte co? Rozhodně se tím nestresuji. No tak nemám každej den navařeno, napečíno a vyžehleno (to nemám většinou nikdy), důležité je, že je miminko v pohodě. Mě osobně stejně nejvíc těší, když se Natali směje na všechny strany a ne uklizená domácnost do posledního smítka. 🙂

4. Mějte čas i na sebe samu

To, že jsem se stala mámou opravdu neznamená, že se o sebe přestanu starat! Ba právě naopak, měly bychom se o sebe starat dvakrát víc. Já to tedy doma dost šidím, ale návštěvu kadeřnice a mani, pedi prostě nevynechám. 🙂 Jen doufám, že se někdy objednám i na masáž, protože má záda to už nutně potřebují. 🙂

5. Dělejte něco, co vám bude dělat radost

Nebuďte jen mámou. My ženy máme trošku tendenci tím mateřstvím zblbnout, pokud nemáme jiný zájem či aktivitu. Zkuste si tedy najít nějaký koníček, který vám připomene, že váš život není jen o miminku. Já miluju třeba focení a všude sebou nosím foťák. Co kdyby se mi náhodou naskytlo něco fajn k vyfocení, že. 🙂 A když Natalinka spí, tak se těmi fotkami probírám a upravuji je.  A jsem z toho dost šťastná, protože je to má forma určité seberealizace.

6. Jezděte či choďte na rodinné výlety

Každý týden se děsně těším na víkend a víte proč? Protože vím, že se vydáme na nějaký rodinný výlet či procházku. Tato aktivita vás nemusí vůbec vyjít draho. Prostě vezměte partnera, mimčo a jděte. Vytyčte si nějaký cíl. Nemusí to být nutně kafe a dortík v kavárně. Vydejte se například k nějakému krásnému místu či pamětihodnosti. My si s manželem při našich procházkách navíc povídáme více, než když jsme doma. Kdo ví, kolik věcí bychom se o sobě nedozvěděli, kdybychom nechodili na společné prochajdy…

7. Berte miminko jako svého parťáka

Je pravdou, že jsme si s Natálkou na sebe musely trochu zvyknout a sladit se, ale po nějaké době, kterou jsme spolu strávily můžu říct, že je to moje parťačka a největší kamarádka. Jasně, moc mi toho ještě neřekne a těžko říct, jestli mi rozumí, ale přece jen spolu trávíme většinou 24 hodin denně 7 dní v týdnu a je potřeba si ty dny užít. Miminko se narodilo vám, a není potřeba, abyste se kvůli němu nějak významně omezovaly. Udělejte z míma prostě svého parťáka. Já třeba moc ráda chodím do kaváren (o čemž už jsem v jednom z minulých článků také psala) a nebojím se vzít Natali s sebou. Už máme naštěstí natrénované různé krizové situace, když se Natince přestane někde líbit a mě její nespokojenost  naštěstí už nerozhodí jako na začátku. Prostě zachovám chladnou hlavu a v klidu a zároveň co nejrychleji se snažím miminko utišit. A víte co? Nikdy jsem se nesetkala s nějakým opovržením či škaredými pohledy. Dokonce mi přijde, že si Natalinka čas v kavárně se mnou dost užívá a toto prostředí má ráda. Je to prostě parťačka.

8. Berte „katastrofy“ s úsměvem

S malým dítětem člověk nikdy netuší, co jej za den všechno potká a jestli se mu povede uskutečnit všechno, co si na den naplánuje. Navíc se miminku samozřejmě nemusí líbit, že máma má aktuálně důležitou schůzku nebo potřebuje něco vyřídit na úřadě. Takže ve chvíli, kdy se spustí jekot, nejednu z nás zřejmě polije pot a velmi rychle se dostaneme do stresu. Já se snažím mít nad těmito situacemi už nadhled a snažím se uplakanou Natálku co nejrychleji utišit a na všechny kolem se usmívat, ačkoliv to ne vždy jde. 😀 Stejně tak se nehroutím, když si Naty ušpiní oblečení od jídla anebo ušpiní i mě. Prostě se tomu raději zasměju. Stejně s tím člověk nic moc nenadělá… 🙂

Tohle jsou tedy mé tipy, jak si mateřskou užít. 🙂 A jaké jsou ty vaše? 🙂

 

 

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Nezvládám to!

Byla jsem dokonalá máma i manželka! Ale jen ve svých představách a dokud se Natálka nenarodila… 🙂 Je to prostě tak. V těhotenství jsem si malovala, jaké to s miminkem bude a jak budu zvládat vařit, péct, uklízet, psát blog, fotit a ještě si hrát s dítětem a víte co? Je to všechno úplně jinak! A já už konečně můžu po více jak půl roce v mojí nové roli prohlásit, že to fakt nedávám! Tedy jako být tou paní dokonalou, kterou jsem být chtěla.

Vždycky jsem byla dost cílevědomá a celkem i puntičkářská. V pubertě mě to teda dost přešlo, ale s odchodem teenage věku se má ambicióznost opět vrátila a když už jsem něco dělala, snažila jsem se, abych to dělala pořádně. K tomu přidejte mou docela hyperaktivní povahu, kdy chci za den stihnout děsně moc věcí, jinak mi daný den nepřijde dost prožitý a získáte velmi, ale velmi nehezkou kombinaci. Nejšťastnější bych totiž byla, kdybych měla domov uklizený do posledního smítka, zvládla zabavit miminko, do toho pracovat, chodit na procházky a večer bych chtěla mít navařeno a napačeno pro svého muže. Prostě taková vzorná housewife! Jenže tak to prostě není.

Co vám budu povídat, s příchodem Natálky se stalo všechno náročnější a to, co se jevilo jako lehký úkon je s mou malou princeznou dost obtížné. Nemám totiž to miminko, které byste položili na deku, dali mu do ruky hračku a ono se samo zabavilo alespoň na 30 minut. Asi bude Natinka po mně nebo nevím, ale ona potřebuje stále nové a nové podněty a stále něco nového pozorovat. Jedna hračka ji zabaví asi na 30 sekund a pak vyžaduje něco dalšího. Jenže to není všechno! Natálce se nelíbí, když si musí vystačit sama, a tak sotva vycítím příležitost k tomu, že bych mohla třeba něco pouklízet nebo zadělat na bábovku, Natinka se rozkřičí na celý byt a já musím chtě nechtě na dečku a hrát si s ní.

Dlouho předlouho jsem se s tím nedokázala smířit. Kór, když některé mé kamarádky za den zvládnou tisíc věcí a já vůbec nechápu, jak! A kde berou tolik síly? Já večer padám únavou a to se občas ještě musím donutit pracovat, alespoň hodinku, dvě… Navíc mám kolem sebe i děti, které jsou ve věcí hraní si více samostatné. Prostě je jejich máma položí s hračkou na deku a ony si hrají a spokojeně u toho broukají. Stejně tak dlouho jsem se snažila o nastolení nějakého režimu, který by mohl fungovat. Říkala jsem si, že si zkusím na každý den napsat plán aktivit, které bych chtěla udělat a třeba se to povede. I tady jsem však narazila. A víte co jsem zjistila? Že ani takhle to prostě nepůjde. Nakonec jsem tedy došla k závěru, že se nemá smysl stresovat. Prostě nejsem superžena, supermáma, ani supermanželka a nebojím se to přiznat. Věřím totiž, že nás je víc. 🙂

Na druhou stranu, proč bychom měly my mámy být supermanky a být rychlé jako supermyši? Ten čas s miminkem tak strašně rychle utíká a ani se nenadějeme a bude těm našim zlatičkám rok, dva, tři, pět, deset… A já si prostě nechci říkat, že místo toho, abych trávila čas se svým dítětem, jsem raději šůrovala byt. Neříkám, že mě občas neštve, že nemáme dokonale uklizeno, ba právě naopak, ale chvíle s Natálkou jsou pro mne teď nejvíc. Uklízet a péct budu moct určitě ještě tolikrát v životě, zato dny strávené s miminkem, které si neužiji naplno, mi už nikdo nevrátí.

Víte, někdy když koukám na Instagram, chytám pocit, že mámy, které sleduju, zvládají být krásné, upravené, dělají si super snídaně, obědy i večeře, ujdou denně několik kilometrů s kočárem, uvaří manželovi, uklidí, vyperou a vyžehlí a to všechno zvládnou za jeden jediný den. Nevím tedy, kde dělám chybu já, ale pak si připadám dost tragicky. Každý večer navíc ulehám s pocitem, že jsem chtěla udělat za daný den něco, co jsem samozřejmě nestihla nebo na to zapomněla. A tak, pokud to máte stejně jako já a jste občas rády, že na oběd sníte namazaný chleba, věřte, že v tom nejste samy a můžeme si spolu podat ruku. 🙂 Já jsem i přesto nejšťastnější máma na světe. Ačkoliv sedím v křesle, za kterým se schovává hora prádla na vyprání. Dnes to už nestihnu, tak snad zítra…

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Další miminko?

Od té chvíle, kdy jsem si uvědomila, že chci rodinu, jsem tvrdila, že když už rodinu, tak velkou! Říkala jsem si, že bych měla klidně děti i tři. Děti mi přišly úžasné a já se do těch malinkatých stvoření úplně zamilovala. V hlavě jsem si už malovala, jak budu mít velký jídelní stůl, kolem něho se posadí všechny mé děti a já budu podávat tříchodovou večeři nebo sváteční oběd. Více dětí rovná se více radosti a lásky, no ne?

I v těhotenství mě držela má představa tří dětí. Dokonce jsem i věděla, že věkový rozdíl mezi nimi by byl ideální asi tak dva roky, aby si spolu mohly hrát. A byla jsem přesvědčená, že to tak i bude. 🙂 Když jsme pak oznamovali, že naše první miminko bude holčička a dědečkové si trošku povzdechli, že nebudou mít vnuka, utěšovala jsem je větou, že to buď vyjde příště nebo napotřetí. 🙂

Poté co se narodila Natálka jsem jí byla tak unešená! Stala jsem se mámou a tento přerod byl v mém životě jedním z těch nejvýznamnějších. Cítila jsem se najednou tak dospěle, šťastně, naplněně. Přišlo mi, že můj život bez dítěte byl úplně jiný a strašně prázdný. A ačkoliv jsem ze začátku byla děsně nejistá, bála jsem se, učila jsem se, jak s miminkem zacházet a jak s ním mám komunikovat, pochopila jsem, že můj život získal smysl. Ten smysl, který jsem občas hledala. Do té doby byly mé dny občas velmi nenaplněné. Prostě jsem se ráno vzbudila a neviděla jsem před sebou žádný cíl. S Natálkou jsem tento pocit ještě nezískala. Každý den má význam, každý den se stane něco nového…

Po narození Natinky samozřejmě velmi rychle přišly první dotazy ohledně toho, kdybychom se chtěli rozrůst ještě o dalšího člena. Vím, že některé čerstvé rodiče a především maminky tyto dotazy docela vytáčejí. Já se musím přiznat, že tento případ nejsem. Ačkoliv těhotenství a především porod není něco, co bych potřebovala ještě někdy zažít, hned druhý den po jejím narození jsem říkala, že druhé miminko přijde určitě brzy a že kdyby nebylo porodu, klidně bych měla dětí hodně, třeba i více než tři. 😀

V tomto svém názoru jsem se utvrzovala i první dny doma. Sice všechno bylo tak nějak náročnější, ale tolik lásky, kolik jsem pocítila s Natinkou, jsem opravdu nezažila a říkala jsem si, že bych tohle všechno chtěla určitě ještě jednou. 🙂 Dokonce jsem věkovou hranici mezi dětmi i snížila na rok a půl, aby byly sobě prostě blízko. Jenže víte jak to je, když si něco řeknete, nakonec to dopadne všechno jinak a taky svou roli zahraje osud. A já na osud dost věřím.

Možná teď čekáte velké odhalení v podobě toho, že jsem opět v tom a čekám miminko. Ale opak je pravdou. Miminko mám jedno a po půl roce s touhle dračicí jsem si jistá, že další přírůstek dlouho nepřijde. 🙂 Věková hranice mezi mými dětmi se skoro každým dnem zvyšuje a já si dokonce i někdy říkám, že mi Natalinka bohatě stačí a sourozence jí nedopřeji. 😀 Některé dny jsou totiž opravdu náročné a já nedělám nic jiného, než že ji dělám šaška pro pobavení a zábavu. Aktuálně se držím názoru, že bych mezi dětmi chtěla 3-4 roky rozestup. Protože to už bude Naty snad trochu rozumná a člověk ji vysvětlí, co se najednou děje a proč už ona není středem pozornosti sama, ale že se o ni musí prostě dělit. Taky by to mohla být i moje pomocnice a navíc už bude v tomto věku chodit do školky, takže se budu moct přes den věnovat miminku a dostatečně si jej užít, aniž bych měla pocit, že toho druhého šidím… Ale jak říkám, já věřím na osud a ten si někdy s našimi představami dělá co chce. 🙂 Další mímo prostě přijde ve chvíli, kdy přijít má anebo třeba nepřijde. Kdo ví. Teď jsem naprosto šťastná s jedním dítětem a je mi takhle moc fajn. 🙂

Kolik dětí byste chtěli mít vy a jaký věkový rozdíl vám přijde nejlepší? 🙂

 

v Zdraví a krása, Život, Život mámy

Jak o sebe pečuji?

Dost často se mě někdo ptá, kam chodím do kadeřnictví, jak pečuji o své vlasy, co používám za masku a tak podobně. No a já si řekla, že je tedy konečně čas na „seriál“ o tom, jak se o sebe starám. 🙂 Musím se přiznat, že žádná velká fintilka nejsem. Ne, že by mě to nebavilo! Baví mě to moc, ale jsem na to dost líná! 😀 A taky za kosmetické procedury a drahou kosmetiku obecně nejsem moc ochotná utrácet peníze… Nicméně se chci cítit a vypadat relativně dobře a nechci se stát jako máma na mateřské, která na sebe nemá zas až tolik času, „zanedbanou“. Nemyslete si však, že každý den vypadám jako ze žurnálu, ba právě naopak. 😀 A kór když jsem jen doma, to se ani nemaluju, protože je to prostě zbytečný. 🙂

Péče o vlasy

Rozhodla jsem se, že to vezmu od shora dolů, takže první o čem se chci zmínit jsou mé vlasy. 🙂 Na vlasech si dávám asi nejvíce záležet a návštěva kadeřnictví je pro mě obrovský relax! Toho bych se prostě nedokázala vzdát. Miluju vůni šampónů a miluju vůni mých vlasů poté co opustím ono magické místo. Na každou návštěvu salónu se snažím náležitě připravit a v hlavě mám vždy určitou představu, jak by měly mé vlasy vypadat. Dost často a dost ráda experimentuju, ale jen tak lehce. Výrazně barevné vlasy a razantní ostříhání u mě nečekejte. Většinou se jedná o odstín barvy, ten ráda měním. 🙂 Barva a střih vlasů vás totiž může ihned změnit. A to já mám prostě občas ráda. Kór se změnou ročního období. Jinou náladu na své vlasy mám na podzim a v zimě, to je většinou ztmavuji a naopak s příchodem jara barvu zesvětluji. 🙂 Dlouho jsem v Brně hledala kadeřnictví, kde bych nenechala půlku své výplaty, ale zároveň bych byla spokojená. Až jsem se seznámila s Marťou Mamachefem a ta mi poradila salón, kam ona chodí už dlouho. Po první návštěvě jsem si byla jistá, že tam půjdu prostě znovu, na druhé návštěvě se mě navíc ujala má jmenovkyně Kačka a tak jsme si sedly, že jsem už u ní v „trvalé péči“ zůstala. 🙂 No a protože se mě po každé mé návštěvě ptáte, kam to teda chodím, tak je to Ka studio na ulici Jungmannova. 🙂 Co se týče domácí péče o vlasy, tak jsem dala na rady své kadeřnice a používám přesně to, co ona v salónu a to je značka L’Oréal Professionnel. Konkrétně se o přípravcích na vlasy a o tom, jak je používám, budu zmiňovat v samostatném článku, takže si na něj počkejte. 🙂

Péče o pleť

Asi se teď budete hodně divit a já budu za exota, ale nikdy, opravdu nikdy jsem nebyla na kosmetice. Tak nějak jsem se k tomu prostě nedokopala, ačkoliv to v plánu a v hlavě pořád mám! Zatímco moje kamarádka chodí na kosmetiku jednou měsíčně, já jsem na tohle lenoch. Určitě je to i tím, že jsem chození na tuto proceduru ještě nezahájila, neboť věřím, že až půjdu jednou, budu chtít chodit opakovaně. 😀 Ale na některé věci potřebuju prostě čas. 🙂 A tak si dělám aspoň domácí kosmetické rituály, které zahrnují očištění pleti, nanesení masky, smytí masky, nanesení krémů, popřípadě olejíčku a to je vlastně všechno. Nepoužívám mnoho krémů ani rádoby zázračných přípravků, ale i o tom se chystám napsat samostatný článek. 🙂 Jo a péče o obočí? No tak tohle je dost vtipné. Obočí si moc neupravuju, ani tedy necítím potřebu. 😀 Jen občas si jej vytrhám u kořene nosu, jinak na to teda dost peču, protože to co? Protože to bolí! 😀

Péče o tělo

A jsme zase u mé zdechlosti. 😀 Tohle bude velmi krátký odstavec. 🙂 Co se týče péče o tělo, používám sprchový gel ve sprše, někdy ani to ne, sem tam použiju nějaký krém na tělo po osprchování, ale je otázkou, jestli si na to vzpomenu a jestli se mi taky chce, že jo. 😀 Co se však snažím dodržovat, je mazat si problémové partie olejíčkem či krémem pro zpevnění a proti celulitidě. Ne, že bych tomu nějak extra věřila, přeci jen je lepší určitě dané oblasti udržovat cvičením, ale mám prostě aspoň pocit, že se snažím něco dělat. 😀

Péče o ruce

Bývaly doby, kdy jsem se svým rukám skoro nevěnovala. Jediné, co jsem třeba dělala, bylo to, že jsem si sem tam nalakovala nehty. Mám s nimi však docela problém. Třepí se a lámou. Vyzkoušela jsem na to už mnoho přípravků a stejně nic nepomohlo. Až když jsem se rozhodla, že budu pravidelně chodit na manikúru a vyzkoušela jsem techniku P-shine, jsem zjistila, že tohle mým nehtům konečně svědčí, a tak teď praktikuji tuto prodceduru každý měsíc. Nemůžu však používat laky na nehty a už vůbec ne odlakovač, protože to mé nehty zase ničí a navrací do původního stavu lámavosti. 🙁 Kromě péče o nehty používám na ruce každý večer vyživující krém, protože je to prostě potřeba, především v zimních měsících, kdy kůže dostává mrazem dost zabrat.

Péče o nohy

Své nohy jsem dost dlouho zanedbávala. V létě jsem povětšinou nosila tenisky, takže ani tato sezóna a otevřené boty nedohnaly k tomu, abych si zašla na pedikúru. Ale jak tak přicházel čas porodu, říkaly mi holky kolem mě, že na pedi chodí pravidelně, a tak jsem se i já k tomuto odhodlala. Pravdou totiž je, že jsem se prostě styděla někomu ukazovat svá chodidla, ale bylo to prostě a jednoduše zbytečné. A od té doby chodím pravidelně a jsem za to dost ráda. Jak říká Kačí Smooth, není nic lepšího než se nestydět za své nohy. 🙂 Doma se nicméně nohám moc nevěnuji, maximálně občas paty namažu krémem. 🙂

Takže to by byl můj výčet jednotlivých oblastí. Myslím si, že je to docela v pohodě, ale je pravdou, že sama cítím, že bych se sobě mohla věnovat více. Především se chci konečně dokopat k tomu, abych šla na tu kosmetiku a pak bych chtěla pravidelně, 1x do měsíce chodit na masáž. 🙂

A jak o sebe pečujete vy? Stíháte to s dětmi?

 

v Zamyšlení, Život mámy

Děti mě děsí?

Nedávno jsem se setkala s touto větou: „Děti mě děsí“. Pokračovalo to v tom smyslu, že děti jsou hezké jen když se usmívají a jsou hodné, ale jakmile začnou plakat, je to prostě hrůza. 🙂 A to bych prostě nebyla já, kdybych se i o tomto tématu nerozepsala. 🙂

Už jsem v jednom článku zmiňovala, že když mi bylo 15, prohlašovala jsem, že já děti mít nikdy nebudu. Kolem mého 20. roku se můj názor začal pomalu měnit, ale i tak jsem se tomuto tématu spíše vyhýbala. Věděla jsem sice, že chci mít miminko celkem brzy, nicméně jsem cítila, že mám před sebou ještě relativně dost času a hlavně jsem měla tolik aktivit, především studium na vysoké škole, které se s malým pufíkem rozhodně neshodovaly. V roce 2014 jsme navíc s Jirkou jeli na Kryštofkemp do Mikulova a zážitek z tama mi taky myšlenky na miminko zrovna neurychlil. 🙂 Někdo nás měl upozornit, že Kryštofkemp je synonymem dětského tábora. Na této akci bylo neskutečné množství rodin s dětmi. Tuším, že děti byly totiž zdarma anebo měly zvýhodněné vstupné. My s Jirkou si tam jeli odpočinout a nasát festivalovou atmošku a místo toho jsme poslouchali dětský křik, pláč, smích a díky malým dětem ve vedlejším stanu jsme vstávali s lehkou kocovinkou už před 7 ráno, což je velmi kruté, když jdete spát po půlnoci. 😀 Musím se přiznat, že v tuto chvíli jsem si opět říkala, že já a děti, to asi nepůjde dohromady. 😀 Bavilo mě si prostě užívat život, aniž bych se musela starat o někoho dalšího a hlavně, poslouchat dětský pláč? To bylo opravdu dost děsné. 🙂

O další rok později jsem odstátnicovala a začala jsem pracovat ve své první práci. Moje první zaměstnání byl čistý sen! Byla to práce snů v online gastronomickém průvodci. Myslím, že to bylo až moc skvělé mít takovou boží práci ihned poté, co jsem úspěšně zakončila své studium. Tato práce mi vydržela pouze půl roku, protože brněnská pobočka této firmy k prosinci ukončila svou činnost v Brně, ale já si tenkrát myslela, že zde budu pracovat dlouho a myšlenky na miminko se opět někam vytratily. Má práce mě bavila natolik, že mít dítě bylo dost nepředstavitelné. Není se čemu divit, bylo mi necelých 24 a můj opravdový život právě začínal. Myšlenka na těhotenství a porod pro mne byla v tomto období dost mimo téma. Tenkrát bych na to prostě nebyla připravená. Nebyla bych na to připravena psychicky, ale ani fyzicky. Bavila mě moje práce, bavily mě mejdany, bavilo mě být dlouho do noci vzhůru, bavilo mě nepravidelné stravování, bavilo mě žít z minuty na minutu, prostě mě bavil život mladé holky, která nemá téměř žádné závazky.

Poté však přišla žádost o ruku, plánování svatby, konec mojí snové práce, poznávání kruté reality života, nová práce, ve které jsem byla spíše nešťastná, další práce, ve které jsem byla také nešťastná a nakonec přišla svatba. Už měsíc před svatbou jsme se s Jirkou začali doma bavit o tom, že by teď už možná byl ideální čas na miminko. Najednou to prostě přišlo samo, jednoduše jsem dozrála. Před oltářem jsem pak stála s malinkatým tajemstvím v břiše a cítila se dvojnásobně šťastná. Jednou z toho, že se vdávám a podruhé z toho, že budu maminka. Doufala jsem, že čekám holčičku, která se bude jmenovat Emma. Slovy asi nedokážu popsat to nadšení, že jsem těhotná. Cítila jsem se skvěle! Představa, že se stanu mámou byla tak úžasná! Užívala jsem si každý moment a přede mnou byla svatební cesta. Už první večer, kdy jsme měli zastávku v rakouském Grazu, jsem pochopila, že se děje něco neobvyklého. Další dny byly dost krušné, až jsem na těhotenském testu, který jsem si po 2 dnech udělala, zjistila, že z původních dvou čárek tam zbyla jen jedna. Bylo mi smutno. Seděla jsem tenkrát na záchodě, hlavu jsem svírala ve svých dlaních a plakala jsem. Asi bych se z toho docela složila, kdybych vedle sebe neměla optimistu Jirku a kdybychom si zrovna neužívali svatební cestu. Obojí mi pomohlo v tom, abych myslela pozitivně a abych se touto záležitostí nenechala zlomit. Chlácholila jsem se tím, že otěhotnět můžu, tak to prostě vyjde příště.

Po návratu ze svatební cesty domů se vše vrátilo do původních kolejí. Já začala hledat novou práci, protože v té, ve které jsem byla, jsem se necítila šťastná a s Jirkou jsme se snažili užívat si novomanželství. 🙂 V hlavě jsem myšlenky na těhotenství a miminko sice měla, na druhou stranu jsem si říkala, že to, co se mi stalo bylo prostě znamení toho, že dítě je teď špatný nápad, a tak jsem se začala věnovat své kariéře. Jenže pohovor, který se týkal práce, která by mě skutečně, ale opravdu skutečně bavila, mi nevyšel a vzhledem k tomu, že jsem nemohla najít jiné zaměstnání, co by mě mohlo naplňovat, se má touha po malém stvoření opět vrátila. A tak jsem v prosinci otěhotněla podruhé a dál to už znáte. 🙂 Narodila se mi princezna s nádherným jménem Natálie.

Tímto svým příběhem jsem prostě a jednoduše chtěla říct, všem holkám a ženám, které sice vědí, že by jednou chtěly miminko, ale teď je spíš tato myšlenka děsí, že je to naprosto v pořádku. Miminko je sice super, být mámou je ta nejkrásnější role na světě, avšak žena na to musí dozrát. Některé dozrají dříve, některé později a jiné vůbec. I to je v pořádku. Ne všechny jsme se narodily pro to, abychom byly mámami. Pokud si však v hloubi duše myslíte, že jednou matkou být chcete, nechte všemu čas a volný průběh. Upřímně si myslím, že není kam spěchat, pokud to člověk ještě necítí, nemá vhodné podmínky či ideálního partnera.  Pakliže máte spoustu aktivit, které vás aktuálně naplňují a víte, že chcete ještě něco stihnout, než vás na chvilku zabrzdí malý človíček, užívejte si to! Svět se s miminkem sice dost změní, ale je jen na vás, jak moc. Jedno vám však holky můžu říct jistě! Nikdy už nebudete mít tolik času, kolik ho máte máte jako bezdětné. Tak jej využijte naplno. 🙂 Jo a nebojte, ve chvíli, kdy budete mít svoje vlastní dítě, tak vám bude zaprvé připadat jako nejkrásnější a nejlepší na světě a zadruhé pro vás jeho křik nebude nesnesitelný jako je křik cizích dětí. 🙂 A když se na vás bezzubě usměje, tak mu odpustíte i to, že jste se v noci vůbec nevyspaly. 🙂 A ano, je to sice náročné, ale je to také neskutečně krásné!

Mějte se krásně a těším se zase příště. 🙂 Kačka

 

promo-image
v Život, Život mámy

Noční můra jménem kočárek

Asi jako každá nastávající maminka jsem se neskutečně těšila, až začnu nakupovat oblečení, potřeby pro miminko, hračky, ale hlavně kočárek! Na jeho výběr a nákup jsem byla natěšená dvojnásobně… To jsem tedy vůbec netušila, že to bude až taková věda.

Už v březnu, když jsem byla docela krátce těhotná, jsme se s manželem vydali na brněnské výstaviště, kde se konal festival Prodítě. Pamatuji si na ten den doteď. Byla sobota, my ráno královsky posnídali a ihned poté jsme se celí natěšení vydali na výstaviště. 🙂 Tam už samozřejmě bylo plno maminek v očekávání a nastávajících tatínků, ale samozřejmě i rodičů s malými dětmi. Vzpomínám si, že jsem byla úplně u vytržení z toho, kolik různých věcí pro miminek existuje a co je všechno potřeba. 🙂 Avšak vzhledem k tomu, že jsem byla na přelomu 3.-4. měsíce těhotenství, říkali jsme si s manželem, že na to něco nakupovat je zatím ještě brzo. A tak jsme se tam koukali hlavně po kočárcích.

Na výstavišti se nám sice zalíbil jeden konkrétní, ale po dalších návštěvách prodejen s kočárky, jsme se rozhodli pro kočár od firmy Nuna. Upřímně teď zpětně musím konstatovat, že to byla velká chyba a kdybych si vybírala kočárek teď, rozhodla bych se pro Joolz. Cena je za něj sice vyšší, ale Joolz má ty kočáry fakt promakané. Abych se však vrátila k tématu. V červnu minulého roku jsme se rozhodli, že koupíme konkrétní kočárek a já už se nemohla dočkat, až nastane ten správný čas pro jeho objednávku. Nechtěla jsem totiž objednávat kočár dřív a skladovat ho doma, protože se to prý dělat nemá. Já sice nijak moc pověrčivá nejsem, ale já měla celé těhotenství strach, abych něco nezakřikla, takže jsem všechno nechávala prakticky až na poslední chvíli.

Všechno samozřejmě dobře dopadlo a na konci září se nám, jak už dávno víte, narodila krásná princezna Natálka. Od našeho bytu jsme to měli do porodnice kousek, takže pro nás s Natali nepřijel manžel autem s autosedačkou, ale přišel rovnou s kočárkem. Miminko jsme pak položili do kočárku a co myslíte? Naše malé štěstí okamžitě propuklo v ohromný pláč. Byl tenkrát dost pochmurný den, klasické ponuré podzimní upršené počasí a do toho se Natinka vztekala v jejím novém „voze“.

Já si tenkrát říkala, že se nic neděje a že si Naty na kočár určitě zvykne a že jakmile ji trošku podrncáme, tak se uklidní. To jsem byla však dost naivní…

Natálka si na kočár nezvykla další 4, co 4, vlastně skoro celých 5 měsíců. Pokaždé, kdy jsme jí s obrovskou nadějí položili do kočárku, chytla obrovský záchvat breku. Já jsem se těšila na klidné podzimní procházky s kočárkem, při kterých si odpočinu a místo toho jsem z každé cesty byla ve velkém stresu, kdy jsem čekala, že se Naty probudí, bude plakat a já domů doslova poběžím, abych jí z toho strašného vozidla mohla vyndat a utišit v náručí. Často jsem litovala, že jsem si to těhotenství „nenaplánovala“ tak, abych měla třeba květnové miminko, kdy bych jej mohla kdykoliv z kočárku vyndat a nemusela bych řešit, že je v zabalené ve fusaku a venku je zima.

Fakt, že Natali nemá ráda kočár, jsem nesla dost smutně. A jako na potvoru měli všichni kolem mě miminka kočárková. Takže když jsem šla třeba s kamarádkou Marťou ven, tak její Mikinek spal v kočárku krásně a prakticky ihned, kdy jej do kočárku položila a Naty řvala a řvala a řvala a já z toho byla ve stresu. Kačí Smooth mi pak jednou řekla, že se to třeba zlomí. Jenže se to nelámalo. A tak jsem na kočárek rychle zanevřela, objednala si nosítko a Natali jsem začala nosit. To se jí samozřejmě zalíbilo hodně a já si konečně procházky po venku začala užívat se spícím miminkem na hrudi.

Uběhl však nějaký ten čas, Natali táhlo k 5. měsícům, postupně přibrala na téměř 7 kilo a já zjistila, že když svou holčičku nosím přes 2 hodiny, začne mě bolet levé rameno. A tak jsem si řekla, že bych mohla dát kočárku třeba ještě jednu šanci. Pořídila jsem si nový vysněný fusak od Elodie Details (v Brně mají tuto značku třeba ve Funbaby), protože ten náš původní zabíral v zimním provedení (je totiž několikavrstvý, aby mohl být použit v každém ročním období) zabíral skoro celou korbu a Natali by už neměla žádný prostor a ihned poté, co jsem si jej přinesla domů, jsme s Natálkou vyrazily. Dámy a pánové, já tedy fakt hleděla. Moje miminko mi buď někdo vyměnil anebo se prostě a jasně potvrdily slova Kačky Smooth, že se to časem prolomí. Natálka v kočárku nejprve koukala a po nějakém čase usla. A já začala doslova a do písmene jásat!

Teď toho tedy konečně využívám a vesměs chodím ven s kočárkem, nicméně s sebou mám i nosítko a v případě, že se mojí princezně zčista jasna přestane v kočárku líbit či ji začnou trápit zoubky a já ji neutiším, přendávám si jí do nosítka, kde se uklidní prakticky ihned. 🙂 Nicméně je to teď už úplně jiná a já si začínám konečně procházky s kočárem užívat. 🙂

Pokud vás milé čerstvé maminky trápí to samé, tak se nenechte odradit prvotními neúspěchy, může se to opravdu zlepšit a prozatím si užívejte nošení, které je prostě nádherné!

 K.

v Zamyšlení, Život, Život mámy

Proč Natálku neukazuji celou?

Dneska se mě Kačí Smooth zeptala, jestli nechci napsat článek o tom, proč Natálku vidíte na fotkách a ve stories na Instagramu pouze tak, aby jí nešel vidět celý obličej. A tak jsem si řekla, že je možná už ten správný čas. Tento dotaz totiž dostávám tak často, až je to udivující. 🙂 Ale je jasný, že když točím stories a jsou tam vidět třeba jen nožičky nebo ouško s náušnicí, tak má někdo potřebu se na to zeptat, ačkoliv je dost jasné, že to tak netočím pouhou náhodou. 🙂

Už v těhotenství jsem razila ten názor, že své miminko nebudu moc ukazovat a že mu chci zachovat soukromí. Jestli jsem nad něčím osobně kroutila hlavou, tak to byly fotky miminek a dětí, které byly rychle vyfoceny mobilem (proti tomu prosím vás nic nemám), ale bylo vidět, že si na tom ten člověk nedal vůbec záležet a dítě je zachyceno například v ne moc lichotivé póze. Nejvíc nevěřícně jsem pak koukala na fotky, kde se ukazuje nálož v plíně od miminka nebo miminko po aktu krmení, kdy je špinavé až za ušima. Osobně mi takové fotky až tolik nevadí, člověk se nad nimi určitě pousměje, ale nazývám je jako tzv. kompromitující fotky a měly by zůstat v okruhu rodiny či nejbližších kamarádů a ne je vystavovat na sociální sítě. To roztomilé miminko totiž jednou vyroste a to, co dáváme dnes a denně na internet už z něj nikdy nikdo nesmaže. A to mě dost děsí! Pak se k dítěti v pubertě dostanou ty rádoby roztomilé fotky a ve škole si z něj budou dělat legraci anebo mu bude za svoje rodiče prostě a jednoduše trapně. Sama si vzpomínám, jak mi bylo asi tak 12 let, našla jsem album fotek ze svých prvních let a na některých fotkách jsem byla úplně nahá nebo jsem seděla na nočníku. Tenkrát jsem se z toho skoro složila. Plakala jsem a bylo mi smutno, že takové fotky někdo, kdo si albem listoval, viděl. Samozřejmě, že mi naši vysvětlovali a utěšovali mě, že jsou to přece hezké a roztomilé fotky a že jsem tam byla malé díťatko, ale stejně mi to nepomohlo. A tak musel můj dědeček album předělat tak, aby nikde nešlo vidět něco, co by mě „kompromitovalo“. 🙂

Vemte si, že jsem tenkrát řešila fotky v soukromém albu, které vidělo jen pár nejbližších lidí a známích. A teď takové fotky lítají internetem…

Pokud mě však sledujete déle, tak víte, že jsem po narození Natinky trendu pochlub se svým miminkem nakonec podlehla. Každá maminka se svým miláčkem chce pochlubit, protože jí přijde jako to nejroztomilejší a také to nejkrásnější, to je jasné.

Na druhou stranu je tu dost zajímavá otázka. Proč se v tom musíme utvrzovat lajky a komentáři ostatních lidí? Budeme své miminko milovat více? Bude nám připadat ještě krásnější?

Zpočátku můj původní názor z těhotenství prostě vyprchal a já zveřejnila několik fotek s Natálkou a dávala jsem jí i do storíček. Říkala jsem si tehdy, že je prostě Nat součást mého života, a tak je logické, že jí ukazovat budu. Navíc přece nejsem žádná celebrita, tak proč by to měl být vlastně problém. Na své původní přesvědčení o ochraně soukromí Natinky jsem úplně zapomněla. Pak ale přišla rána z nebe, která mi připomněla, že tohle dělat nechci! Na Instagram jsem nahrála jednu fotku – selfíčko s Natálkou, kde mi přišla nejrozkošnější na celém světě. Tenkrát pod tuto fotku přilítl komentář ve stylu, že je Natinka moc krásná a roztomilá a právě proto bych si ji měla chránit pro sebe. Byla jsem z toho špatná celé odpoledne. Nemohla jsem to dostat z hlavy a přemýšlela jsem nad tím… Vzpomněla jsem si na to, že jsem vlastně Natálku veřejně tolik ukazovat nechtěla a že jsem se nechala strhnout davem! Ach já hloupá… A tak jsem v rychlosti všechny fotky, kde šla Nat vidět celým obličejem smazala. Večer, když přišel manžel domů, jsem to s ním probrala a oba jsme se rozhodli, že pro nás bude lepší, když si krásu a celou tvář naší dcery necháme pro sebe. O Natálce přece mohu psát, mohu ji mít na fotkách, jen prostě nepůjde vidět celý nebo část obličeje. Vyloučit ji z blogu a fotek však úplně nechci, protože se o radosti i strasti mateřství s vámi ráda dělím a také protože vás toto téma neskutečně zajímá. 🙂 Tohle je prostě takový kompromis. 🙂 Věřte mi však, že vyfotit fotku tak, aby byla hezká a aby v ní šly vidět emoce, když je na nich Natálka většinou zády, je dost velký oříšek. 😀

A tak to tak prostě je. 🙂 Já jsem klidnější, můj muž je klidnější. Není to o tom, že bych Natálku chtěla skrývat, abych se dělala více zajímavou. To vůbec ne.

Věřte mi, že jsou fotky, kde je tak dokonalá, že bych se o ně s vámi nejradši podělila! 🙂

A věřím, že kdybych jí dávala na Instagram často, počet followerů by vzrůstal rychleji, než je tomu tak teď. Jenže já jí nechci k tomuto „využívat“. Aby to nevyznělo špatně, nemám vůbec nic proti ostatním maminkám a blogerkám, které se rozhodly své miminko ukazovat, absolutně ne! Já sama se na jejich ratolesti dívám s nadšením a jejich fotky mě neskutečně baví! Já se s tím ale nedokážu ztotožnit a nejsem o tomto na 100% přesvědčená. Už jen kvůli tomu, že by mé miminko vidělo XY lidí, o kterých vůbec netuším, co jsou zač. Pokud to ale maminkám nevadí, pak to, že je ukazují, je v pořádku. 🙂

 

Tímto však neříkám, že Natálka bude „anonymní“ napořád. Možná ji někdy ukážu v celé své kráse. Možná taky ne. To ještě nedokážu říct. Pokud jí však ukážu celou, budu na fotce určitě i já anebo na ní budeme všichni tři i s manželem a bude „reprezentativní“. 😀 Navíc, třeba jednou Natinka přijde, že chce být na fotkách vidět, že si založila profil na sociálních sítích a chce na ně nahrávat fotky anebo že chce blogovat. Zakazovat jí to určitě nebudu, jen ji jako správná a zodpovědná máma upozorním na to, jaké fotky jsou a jaké nejsou vhodné. 🙂 Ale rozhodne si o svém zveřejňování ona sama. Teď za své dítě sice rozhoduji já, ale je to samostatná osoba a tohle rozhodnutí chci prostě nechat jednou na ní. 🙂

Nemějte mi to tak za zlé, že se o to slunce mého života nedělím tolik a že si o ni můžete spíše jen číst. 🙂

Věřím, že ti, co mě chápat chtějí, mě pochopí a ti co nechtějí nebo mají opačný názor, tak můj postoj prostě a jednoduše nepochopí.

Ale to nevadí, každý jsme jiný a každý máme na tuto problematiku jiný pohled. U mne je to prostě takhle a pravděpodobně se to už nezmění. 🙂

K.

v Zamyšlení, Život mámy

Je Praha pro život lepší než Brno?

Když jsem ještě chodila do školy (a neznala jsem ještě Jirku), vždy, když přišla řeč na to, kam bych chtěla jít na vysokou, jsem řekla, že do Prahy. Praha byla mé vysněné město, kde bych chtěla žít. Vzpomínám si, jak jsme tam jednou jeli s rodiči a já se do ní naprosto a totálně zamilovala! Čas šel dál a já potkala Jirku. Ve chvíli, kdy jsme se poznali, právě končil střední školu a vybíral si, kam půjde na výšku. Hlásil se na architekturu právě do Prahy, ale nakonec ho tam nepřijali, takže zvítězilo Brno. No a co myslíte? Ve chvíli, kdy jsem se rozhodovala já, kam si pošlu přihlášku, jsem už byla s Jirkou a náš vztah byl pro mne důležitější než škola v Praze, takže jsem se také rozhodla pro Brno. 🙂

Brno pro mne nebylo žádnou novinkou. Moje maminka odsud pochází, takže jsem sem jezdila každou možnou chvilku k babičce a za tetou s rodinou. 🙂 Zpočátku mě Brno velmi bavilo. Přece jen jsem byla zvyklá na malé město o počtu 20 tis. obyvatel, takže jsem z velkoměsta byla nadšená. Zrovna se tu navíc začala rozvíjet gastronomie a obchody s farmářskými potravinami, což mne samozřejmě dost zajímalo.

Pak jsem ale začala psát blog o jídle a do Prahy jsem sem tam jela na nějakou akci. Po nějaké chvíli jsem navíc začala pracovat a v Praze jsem také díky tomuto trávila o něco více času kvůli různým školením a moje nadšenost a zamilovanost do hlavního města se v mém nitru opět probudily. A já začala Jirku přemlouvat, ať se do Prahy přestěhujeme. Je zde přeci více možností, děje se tady toho více, je tu více skvělých podniků, nemluvě o zajímavých pracovních příležitostech… Jenže tenkrát jsme už plánovali svatbu a věděli jsme, že chceme brzy založit rodinu, a tak jsme si řekli, že bude lepší, když zůstaneme v Brně. Máme tady byt, část rodiny, přátelé… Prostě jsme už tady zaháčkování.

Praha mě však stálé láká a pořád mám tendenci myslet si, že se v Praze žije prostě lépe než v Brně. A tak se sem tam zasním, jaké by to bylo, kdybychom tam žili. Nejlepší by to bylo samozřejmě vyzkoušet. Jenže víte, jak to je. Kdyby mi bylo 20 a neměla bych žádné závazky, je to něco jiného než teď, když se můj život netočí jenom kolem mě samotné. 🙂

A tak by mne zajímal váš názor. Myslíte, že je v Praze blaze? Blažeji než v Brně? A které město byste si vybrali vy? 🙂

v Život mámy

Den blbec!

Už asi dvě hodiny sedím a přemýšlím, co bych vám jen napsala. Ještě včera mě během dne napadala různá témata, o kterých bych chtěla psát a teď nic? Vůbec nic? Fakt! V hlavě mám totální prázdno. No, není se čemu divit, po dnešním dni. Dnešek byl totiž den blbec! Doslova.

Víte jak to je, když ráno vstanete levou nohou? Tak takový byl přesně můj den. Dělo se všechno a vlastně nic. Co jsem mohla, to jsem převrhla, rozlila či rozbila, zakopávala jsem o vše, o co se zakopnout v našem bytě dá a ve chvíli, kdy jsem Nat, byť jen na chvilku položila na dečku a dala ji do ruky hračku, aby si chvilku hrála sama, odnesla jsem to pořádným jekotem. A tak to bylo celý den.

V průběhu dne mě začalo bolet břicho a motat se mi hlava a já bych si šla úplně nejradši lehnout. Ale jak by mi to asi tak prošlo u Natali? Už vidím, jak jí říkám: „Nat, tak dneska nejsem úplně ok, tak se půjdu ještě prospat a ty si prosím tě v klidu a tichu hraj.“ Vidíte to taky? Dost komické, co? 🙂 Jako na potvoru ani nevidím světlo na konci tunelu ve večeru, protože Jirka dnes večer nebude doma. A tak se v půlce dne začínám doslova modlit, abychom odpoledne obě přežily ve zdraví. 😀

Asi znáte to pořekadlo, že když už se něco kazí (slušně řečeno), tak se to kazí pořádně. Po Natálčině dopoledním spánku, jsem si ji dala do lehátka, ve kterém se houpala a dala připravit její oběd. Nakrájela jsem superdrahou bio zeleninu a dala ji na pařák. Mezitím se moje zlatíčko ale rozhodlo, že už jí to nebaví a buď se bude nosit v mámině náruči nebo máma bude dělat šaška a mlátit se do hlavy vším, co jí příjde pod ruku, nejlépe nějakou hračkou.

A tak jsem s Nat odešla do ložnice, abychom si spolu teda hrály. No a co myslíte? Samozřejmě, že jsem trochu pozapomněla na příkrm, voda se z hrnce vypařila a ten se připálil. Jupííí! Začala jsem tedy s příkrmem od znova, ale to Natinka už plakala hladem. A co teď, že? Konejšit hladové dítě? Nakrájet zeleninu? Čtyři ruce nemám, rozpůlit se taky nejde… A tak rychle krájím zeleninu, dávám ji opět na pařák a poté beru Naty a jdu ji zabavit.

A tak to bylo dneska celej den. Když pak Natálka po obědě usla a já si konečně udělala oběd i pro sebe, jedla jsem ho rozvalená na gauči a říkala jsem si, jaký jsem loser a jak to dneska nezvládám, přišel domů můj muž s kytkou v ruce. Hledím na něj, on hledí na svou ženu, která vypadá jako naprostá troska uprostřed oceánu, usměje se a podává mi ten skvost se slovy, že mi chtěl dnes udělat radost. A já chci vrátit tenhle záběr z filmu zpátky, převlíct se do něčeho hezkýho, napudrovat se, učesat si vlasy a být neodolatelná. Místo toho vypadám jako naprosto zoufalá matka na mateřské a on září. Tohle tedy není fér! Kytka se ale počítá, vzhledem k tomu, že to není na denním, ba ani měsíčním pořádku.

Po dobu těch deseti minut, co je doma, mi Jirka sní polovinu mého obědu a poté se rychle obouvá a jde zase pryč. Jede totiž na degustaci vín. A tak sedím na té sedačce v obýváku zase sama, říkám si, že si tu kytici aspoň vyfotím a do toho se vzbudí malá princezna. A mně je jasné, že mě ta fotka bude stát mnoho úsilí a prolitých slz i potu. Mého i Natinky. No a pokud sis mámo myslela, že odpoledne, po vyspání to bude lepší, tak ses mýlila. A tak s obrovským nepořádkem v kuchyni a marnou snahou o úklid, jsem vše nakonec vzdala, vzala Nat, lehla si s ní do postele, pustila jsem nejnovější song od Leoše Mareše a obě jsme ho poslouchaly asi tak tisíckrát. Natinka se smála, já už vlastně taky a den blbec se naštěstí pomalu blížil ke konci… Místo pořádné večeře jsem po tom, co Nat usla, vzala kyblík zmrzliny a celou půlku snědla rychleji, než by člověk mrkl.

Jo, tak i takové dny jsou. Mateřská není jen pohodička. My matky většinou lítáme od jednoho k druhému a zase zpátky a najednou nás tolik nezajímáme my samy, ale hlavně to, aby bylo miminko spokojené a neplakalo. Co na tom, že je doma binec a my jsme neupravené a v poblinkaném oblečení? A tak večer padám do křesla únavou a připadám si, jako bych uběhla ten nejdelší maraton na světě. A zítra zase nanovo. Doufám, že jsem si veškerou smůlu vybrala dneska a zítřek bude zase krásně Instagramový. 😀

 

v Zamyšlení, Život mámy

Děti prý nepatří do kavárny…

Za celkem krátkou dobu jsem se setkala s jedním názorem, se kterým úplně nesouhlasím. A to je to, že prý děti nepatří do kavárny. Nemyslím tím tedy do té dětské, ale prostě do normální krásné, dá se říct Insta kavárny, kde dělají super kafe a mají zde i dobrý dezerty. Já takovéto kavárny navštěvovala před narozením Natálky několikrát do týdne. Kávu miluju a od poloviny těhotenství jsem si ji už neodepírala. Mimochodem, nedávno jsem se bavila s jednou baristkou a ta mi řekla, že pokud je espresso uděláno správně, moc kofeinu se do něj stejně nedostane, takže se jej těhotné ani kojící vůbec nemusí bát!

Abych se však vrátila k tématu. Kavárny a útulná bistra jsou skvělá místa a já se jich prostě odmítám vzdát. Dětské kavárny jsou sice moc hezký nápad, ale bohužel kvalita kávy i ostatní nabídky zde většinou skomírá. Chvilku potom, co jsem se stala mámou, jsem si vůbec nedokázala představit, že bych se s malým miminkem do kavárny vydala a ještě ke všemu sama! Bála jsem se, že bude Natálka brečet, ostatní se na mě budou divně dívat, obsluha nebude moc nadšená z našeho mama-mimi dua a já si nakonec tu kávu ani nevychutnám.

Jenže už uplynul nějaký ten čas a po pár společných návštěvách kaváren s manželem, kdy všechno proběhlo v úplném pořádku, jsem si řekla, že je načase, abych to zvládla i sama. Co vám budu povídat, úplně poprvé jsem se dost bála a už předem jsem byla ve stresu… A víte co? Zvládly jsme to s Natinkou úplně v pohodě. Jasně, už to není na hodinové vysedávání u kafe a je to o něco náročnější na logistiku, ale dá se to zvládnout. Natálka je buď v nosítku a ještě dospává nebo si ji vezmu do náruče či položím na bundu a hraju si s ní. Dám si relativně v klidu kafe, dokonce jej většinou zvládám i vyfotit, dám si dortík a po 30-40 minutách odcházíme. Většinou ještě prohodím několik slov s obsluhou, že moc děkuji za vstřícnost a pochopení, pochválím kafe, pokud je k tomu důvod a jdu. Natali to zvládá úplně bez pláče a křiku a myslím, že jí baví dost pozorovat, co se kolem děje. Prostě je to kavárenská povalečka, to je jasný. 😀 Jen doufám, že jí to vydrží i do budoucna!

Názor, že děti do kavárny nepatří, respektuji, ale myslím, že záleží na tom, co se dětem dovolí a jakou mají povahu. Pokud je dítě klidné a nepláče, myslím, že nikdo nemůže být proti. Avšak věřím, že hulákající dítě, co chvilku neposedí ostatní hosty i obsluhu dost obtěžuje. Podle mne však hodně záleží i na rodičích, co svému dítěti dovolí, ačkoliv vím, že s malými dětmi je to náročné. Pokud se však jak rodič tak dítě chová s ohledem na ostatní, myslím, že se nikdo nemůže cítit ukřivděně.

Já se prostě kaváren a příjemného času v nich nechci vzdát jen kvůli tomu, že mám aktuálně miminko. Snažím se však o to, abych nikoho neomezovala. Jediné, co mi v tom ještě brání je ten fakt, že ve většině brněnských podniků chybí přebalovací pult, a tak jsem nucena přebalovat přes ostatními hosty. Snažím se to však dělat v co největší intimitě, aby si toho všimlo co nejméně lidí a aby neviděli, to, co vidět nechtějí. Přebalovací pulty, které by byly standardem na dámském WC by mi však dost pomohly v tom, být s dítětem co nejméně nápadná. Tak snad se to někdy změní.

Jak to máte vy? Chodíte s dětmi do kaváren, bister či restaurací?

Zavřít